Kardinál Špidlík bude pohřben na Velehradě

Petr Woff

Teolog, filosof a spisovatel zemřel 16. dubna, ve věku 90 let. Po Vatikánu a Praze dnes proběhne zádušní mše i na Velehradě, kde bude kardinál Tomáš Špidlík po 16. hodině pohřben.

Do 15:15 hodin je v Bazilice Nanebevzetí Panny Marie vystavena rakev s nebožtíkovými ostatky. Od 16 hodin povede moravský metropolita Jan Graubner zádušní mši. Po 19. hodině odslouží mši ještě profesor Tomáš Halík. V Královské kapli bude potom rakev vystavena ještě od 1. května do června, teprve poté bude uložena do sarkofágu.

Boskovický rodák nemohl kvůli druhé světové válce dokončit na brněnské univerzitě studia latiny a češtiny. Vstoupil tedy do jezuitského noviciátu v Benešově u Prahy, i ten byl ovšem uzavřen. Další studia na Velehradě přerušila nejprve německá, pak rumunská a ruská armáda, kvůli kterým musel Špidlík absolvovat nucené práce.

Kněžská svěcení přijal roku 1949 v Nizozemsku, načež odjel na studia do Florencie. Ve vlasti mezitím zavládla totalita, a tak se nemohl vrátit domů. Začal tedy pracovat ve Vatikánském rozhlasu a obhájil doktorskou práci „Josef Volokolamský. Úvod do ruské spirituality". Křesťanským Východem se potom zabýval celý život. Podle Ivana Štampacha dosáhl Špidlík téměř dokonalosti, pokud jde o shromáždění faktů; diskutabilní je ovšem jejich interpretace.

„Část současných českých jezuitů, kteří v návaznosti na tohoto svého slavného spolubratra pracují kolem východního křesťanství (nakladatelství Refugium na Velehradě, centrum Aletti v Olomouci), vidí ve východním křesťanství autentickou tradici neporušenou renesancí, osvícenstvím, humanismem a liberalismem. V tradicionalistickém Východě vidí alternativu zvráceného Západu,“ napsal pro Deník Referendum Ivan Štampach. „A to pokládám za jednostranný pohled, za určité jeho nepochopení pravoslaví, dokonce jeho účelové využití v západních sporech. Jsem přesvědčen, že křesťanský Východ je inspirativní spíše svým decentralizovaným, organickým, neautoritativním přístupem ke křesťanství a to okruhu kolem Tomáše Špidlíka unikalo.“

Za vědeckou práci dostal Špidlík čestné doktoráty například na Pravoslavné teologické fakultě v rumunské Cluji, na Sacred Heart University v USA, na Univerzitě Palackého v Olomouci a Karlově Univerzitě v Praze. Od italského prezidenta Carla Azeglia Ciampiho obdržel nejvyšší italské vyznamenání v oblasti kultury a umění — Zlatou medaili. Od Václava Havla převzal roku 1998 Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Roku 1995 vedl Tomáš Špidlík duchovní cvičení papeže Jana Pavla II., díky kterému se o osm let později stal kardinálem.

„Nejvýraznějším rysem jeho osobnosti je mimořádná schopnost osobních styků a navazování přátelství,“ napsal teolog docent Michal Altrichter z Univerzity Palackého v Olomouci. Špidlík měl k lidem blízko i díky svým jazykovým schopnostem. Zatímco jiní kněží měli v římské bazilice svatého Petra na zpovědnicích cedulky s nápisy například „německy“ či „italsky“, v případě českého kardinála stálo na cedulce „tutte“ (zpovídá ve všech jazycích).

„Mně osobně je sympatická jednoduchost a prostota jeho vyjadřování, stále patrná ,lidovost‘ či obyčejnost univerzitního profesora, který při teoretických úvahách nepřestává vidět životní praxi a smysl pro inteligentní a jemný humor,“ řekl pro Deník Referendum filolog doktor Pavel Černuška z Univerzity Palackého.

Sám Tomáš Špidlík napsal: „Podle mne je humor přirozenou ochranou proti herezi a všem druhům fanatismu. Proč totalitní režimy nesnášejí humor? Protože berou jako absolutní něco, co je pouze relativní, částečné. Humor ale to, co se zdá absolutní, relativizuje, a proto se i prostřednictvím vtipů lidé brání.“

Kardinál ostatně proslul bonmoty. Představoval se jako moravský krasavec s odkazem na rodný Moravský Kras. Když musel za zubní prohlídku zaplatit dentistovi vysokou částku, prohlásil, že se právě našel nový list svatého Pavla, adresovaný italským zubařům a nadepsaný slovy: Moji nejdražší. Již klasická je myšlenka, že nejdůležitější je dožít se devadesátky, neboť potom podle statistiky umírá už jen málo lidí.

5. května roku 2009 za Tomášem Špidlíkem přijel zájezd z milovaného Velehradu. „Jakmile Špidlík uslyšel Velehrad, dokázal pořádně roztát. Není divu, že vyskočil ze své židle, ale v tom se zhroutil,“ popisuje Milan Altrichter. I se zlomeným krčkem ovšem kardinál výpravu přijal, potom se ale objevoval na veřejnosti prakticky už jen na vozíčku. V poslední vůli si přál, aby byl pohřben právě na Velehradě.