Obrazy libanonské „revoluce“: Mejdan vystřídal slzný plyn

Petra Dvořáková

Libanon má za sebou sto dní protestů. Čerstvě jmenovanou vládu ale vede favorit Hizballáhu a demonstrantům dochází trpělivost. Zatímco v prvních dnech revoluce se na náměstí Mučedníků tančilo, dnes tu syčí slzný plyn a létají gumové kulky.

undefined undefined

První slovíčka, která mě moje učitelka arabštiny naučila, byla „tsaura“ a „sahid šhada“. V překladu „revoluce“ a „náměstí Mučedníků“. „A ještě slovíčko ‚masdud ‘, uzavřený, bys měla znát. To uslyšíš často ve spojení se silnicemi,“ naklonila se ke mně nad kardamomovou kávou.

Moje učitelka arabštiny má vlídný obličej a medový hlas dobré víly a její růžově vymalovaný pokoj přetéká krabicemi svíček a mýdel vlastnoručně vyráběných z medu a olivového oleje, jejichž prodejem se živí. Ve volném čase píše články proti policii a vládě a chodí stavět na silnice barikády z kamení či hořících pneumatik ve snaze zablokovat infrastrukturu a zmobilizovat svou zemi ve prospěch započaté revoluce.

„Jsem sice muslimkou, ale jsem muslimkou pro sebe, ne pro ostatní. Jsou dobrá politická řešení a jsou špatná politická řešení — a náboženství s tím nemá co do činění,“ vysvětluje mi.

Média jako důvod, jež přitáhl v říjnových a listopadových dnech loňského roku na bejrútské náměstí Mučedníků až milion demonstrantů, nejčastěji uvádějí libanonský systém dělby moci na základě náboženství, který formuje tamější politiku od vyhlášení nezávislosti na Francii v roce 1943. Post prezidenta náleží maronitskému křesťanovi, zatímco premiér je sunnitský muslim a předseda parlamentu šíítský muslim.

Sektářský systém, z nějž těžila křesťanská menšina, měla ukončit Taifská dohoda, uzavřená za účelem smíření křesťanů a muslimů po patnácti letech občanské války v roce 1989. Dohoda přenesla výkonnou moc z prezidenta na premiéra a zavedla spravedlivější parlamentní kvóty pro příslušníky nejrozšířenějších náboženství — Libanon jich uznává celkem sedmnáct.

V důsledku ale spíše sektářství prohloubila, než potlačila. Systém kvót prorůstá veškeré složky veřejné správy a dal vzniknout džungli neprůhledných dohod, v níž má jednotlivec bez podpory hlav svého náboženství minimální šanci uspět — a v níž kvete korupce.

Lidi do ulic vyhnalo zdánlivě bezvýznamné oznámení plánu zdanit hovory přes WhatsApp a další mobilní aplikace. Foto Jessica Wahabová, WmC

Tak jako téměř vždy je však vztek lidí v ulicích především vztekem lidí chudých, nezaměstnaných, opomenutých. Libanon, země nezdravě závislá na dovozu, je třetím nejzadluženějším státem na světě, po Japonsku a Řecku, na platby za úroky z půjček padá polovina příjmů veřejného rozpočtu.

Masivní investice do obrody občanskou válkou zničené země přitom občanům nezajistily ani základní veřejné služby jako spolehlivé dodávky elektřiny či systém veřejné dopravy. Místo toho nakrmily konta developerů, kteří si rozporcovali státní pozemky a zničili životní prostředí.

Zalátat dluhy měli samozřejmě občané v sevření utažených opasků. Do žebříčku nejbohatších lidí světa magazínu Forbes se přitom vloni vkradli hned tři členové premiérovy rodiny a sám premiér Saad Harírí v roce 2013 jen tak daroval šestnáct milionů dolarů jihoafrické modelce, s níž měl románek na Seychelách — jak prasklo těsně před vypuknutím protestů.

Lidi do ulic vyhnalo zdánlivě bezvýznamné oznámení plánu zdanit hovory přes WhatsApp a další mobilní aplikace. I bez toho stojí v Libanonu pět set megabajtů internetu deset dolarů.

Prakticky jedinou odpovědí vlády na tři měsíce trvající protesty byla — krom policejního násilí — říjnová rezignace premiéra Harírího, jehož v prosinci nahradil Hassan Dijáb. Bývalý ministr školství Dijáb, oficiálně nadstranická postava, neoficiálně favorit Hizballáhu, na konci ledna představil po třech měsících politického vakua novou vládu. „Děvka, děvka, Hassan Dijáb je děvka!“ skandují však dál na náměstích rozlícení demonstranti a žádají jmenování vlády odborníků očištěné od všech, kdo mají se zkorumpovaným establishmentem cokoliv společného.

Revoluce jako mejdan

„Od doby, co začala revoluce, jsem nepřestala chlastat," směje se za volantem Lejla během mé první výpravy na náměstí Mučedníků a nadšeně mi ukazuje benzínku, na níž demonstranti zpravidla stojí fronty na pivo. Sociální sítě na počátku revoluce zaplavily fotografie protestujících, kteří v ulicích hrají karty, paří na techno revolučního DJe Madiho K, válí se v nafukovacím bazénku nebo společně malují.

Dnes však ulice mlčí. Na Bejrút dopadá poslední nedělní večer roku 2019 a my neměly v údolí Bikáa, kde obě bydlíme, co dělat, a tak jsem si z rozmaru zajely vypít lahváče do ohniska protestů, přestože se tu dnes nic neděje.

Doprovází nás Lejlin přítel Mahmud, aktivní člen regionálního revolučního hnutí, který byl před osmi měsíci členem Harírího strany Hnutí budoucnosti. Ptám se, co jej přimělo stranu opustit: korupční skandály? „Korupce, čtyřicet let nepřetržité korupce!“ odpovídá za něj rozohněně jeho přítelkyně.

„Tohle je nejdražší čtvrť v celé zemi. Nákupy oblečení či večeře v restauraci si tu může dovolit hrstka nejbohatších,“ popisuje Lejla, zatímco stoupáme liduprázdným náměstím. Náměstí Mučedníků leží vedle lesa skleněných výškových budov tvořícího demonstranty proklínanou čtvrť Solidere. Žádné jiné místo v Libanonu není vhodnější odpovědí na otázku, kam se ztratily peníze, jež zapříčinily výši státního dluhu.

Od počátku revoluce však náměstí okupují z plachet a kovových tyčí spíchnuté stany, v nichž přespává přibližně pět set demonstrantů a v nichž se díky penězům ze sbírek vaří jídlo pro všechny a zadarmo. Jeden ze stanů funguje jako free shop, v němž lidé zničení ekonomickou krizí vybírali vánoční dárky pro děti, jiný jako revoluční tetovací salon, v němž si zájemci nechávají bezplatně zkrášlit kůži obrázkem cedru, státního symbolu.

Uprostřed náměstí se tyčí obří maketa zdvižené pěsti s nápisem „tsaura“, jejíž menší verze lemují ulice v celé zemi. I masivní kužel s hvězdou na vrcholu, jež měl symbolizovat vánoční strom, oblékli demonstranti do revolučních plakátů a graffiti nápisů, z nichž některé vyzývají k prostému „fuckování“ systému, jiné žádají rovnost pro sexuální menšiny či pro ženy.

Ulici vedoucí z náměstí k budově parlamentu protínají zátarasy z plechu a ostnatých drátů, u nichž se střídají vojáci. Ve snaze znesnadnit demonstrantům pohyb po městě nechala vláda ostnatými dráty odříznout od zbytku Bejrútu celé staré město.

Tak jako na vše živé padla i na revoluci s příchodem zimy únava. Lidé se po listopadových stávkách vrátili do práce. Dým z hořících barikád se plazí chladnou krajinou sotva párkrát měsíčně.

Sice se nadále protestuje téměř každý den, ale pod červenobílými vlajkami s cedrem se krčí stále tytéž tváře. Setrvalo jádro studentů, nezaměstnaných, a pak těch nejaktivnějších revolucionářů, kteří vše, co měli, pokud vůbec něco měli, obětovali životu na náměstí Mučedníků.

Než vyjdou do ulic hladoví

Když se o prvním lednovém víkendu poprvé účastním protestů, potkávám před ostnatými dráty blokujícími cestu k parlamentu sotva padesát demonstrantů. Bubnují a umanutě vyřvávají už málem ohrané revoluční písně a ve svém boji se zdají být už dočista opuštěni.

Podporu jim vyjadřuje jen pár projíždějících aut, která na hlouček troubí v rytmu revoluční verze vánoční koledy, v níž se místo „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?“ zpívá „Hela hou, hela hou, hela hela hou, Gebrane Bassile, jdi do p*dele!“ Bassil, zeť prezidenta, současný ministr zahraničí a někdejší ministr energetiky a telekomunikace sliboval zemi vyléčit z výpadků elektřiny. Ale jeho nedodržené sliby stály zemi zatraceně mnoho peněz.

„Každý se ptá, jestli máme alternativu. Ať s řešením přijdou ti, kdo do*ebali tuhle nádhernou zemi,“ div mi nespílá první žena, kterou oslovuji. Muž v bílé péřové bundě se vzezřením securiťáka, jímž koneckonců donedávna byl, zase vládu viní z toho, že dosud není ženat, neb nezaměstnanému se tu nevěsta hledá jen těžko.

Nenápadný mladík s nagelovanými vlasy započíná náš hovor sladkými slovy o radosti z toho, jak se Libanonci napříč náboženstvími díky revoluci poprvé sjednocují. „Většina lidí v budoucnost Libanonu nevěří. Každý chce emigrovat. Včetně mě,“ zvážní náhle a pouští se do vyprávění o všech těch letech, během nichž ve dne studoval, v noci pracoval, o své práci pro bohatou ropnou společnost, co má kanceláře v Solidere, ale jemu platí vysokoškolskému titulu navzdory čtyři sta dolarů měsíčně — a ještě mu každý rok hrozí vyhazovem.

„Sis zajela na dovolenou k pobřeží slzného plynu nebo co?“ rýpne si do mě vysoký muž v khaki bundě, ačkoliv to na koupačku v slzném plynu, jaká byla v rozvášněných počátcích revoluce běžná, nevypadá. Rozvážně hovoří o příčinách revoluce, o tom, že s výměnou prezidenta centrální banky je radno posečkat, neb ačkoliv platí za spolustvořitele současné ekonomické katastrofy, na post si dělá zálusk Hizballáh, či o dosavadní mírumilovnosti protestů.

„Rozdíl mezi námi a jinými zeměmi, je, že za sebou máme nedávnou zkušenost s krvavou občanskou válkou. Mohli bychom začít bojovat — jenže dobře známe cenu takového počínání. A tak se snažíme pokojně přesvědčit vládu, aby jednala dříve, než vyjdou do ulic hladoví," tvrdí.

Alespoň mladá dívka s obrovskýma očima se se mnou dělí o naději: „Revoluci se sice zatím nepodařilo změnit politiku, ale podařilo se jí změnit společnost. Volby dřív byly jako fotbal: fandíš týmu na základě toho, do jakého náboženství ses narodil. Teď však lidé konečně přestali věřit v sektářský systém — a to je první krok,“ ubezpečuje se.

„Jsme unavení. Fízlové se střídají každé čtyři hodiny. Nás nestřídá nikdo.“ Foto Nadim Kobeissi, WmC

Protest pokračuje před domem policejního prezidenta, poněvadž policie tento týden zničila některé stany na náměstí. Bejrútskou dlažbu šimrají první kapky deště. Cestu k domu blokují zástupy policistů s lhostejnými tvářemi. Některým z nich mezi rty pod ležérně nadzvedlými plexiskly helmic hoří cigareta.

Nikdo z demonstrantů se neobtěžuje skandovat. Nově příchozí důvěrně líbají ostatní přítomné na tváře, jako by se zrovna dostavili na příjemný večírek pod širým nebem. Řetězce dešťových kapek houstnou. Několik lidí se začíná nervózně překřikovat. „Jsme unavení. Fízlové se střídají každé čtyři hodiny. Nás nestřídá nikdo,“ vysvětluje mi s vyčerpaným úsměvem do kapuce se choulící ženská tvář.

Když pak v polovině ledna potkávám Lejlu, odpovídá na moje apolitické „Jak se máš?“ následovně: „Mahmud dnes namísto blokování silnic pracuje. Revoluci je konec. Revoluční hnutí se pokoušejí ovládnout politické strany, které chtějí revoluci obrátit ve svůj prospěch.“

Ještě týž týden však vyšli do ulic „hladoví“ a ohlásili počátek Týdne vzteku. A jejich hlavním terčem se staly banky.

Revoluce je žena

Libanonem zmítá nejhorší ekonomická krize od občanské války. Posledních dvacet let tu lze platit nejenom libanonskými librami, ale i americkými dolary — ba, dolary jsou žádanější. Udržet nastavený kurz jeden dolar za patnáct set liber však vyžadovalo neustálý přísun dolarů do země — a ten zpravidla zajišťovaly vysoce zúročené vklady investorů.

Banky tak měly k dispozici méně peněz, než kolik vydělávali investoři. Když se pak někteří lidé vyděšení možností politického převratu v Libanonu rozhodli vybrat své úspory, bankám začaly docházet peníze, a omezily proto objem hotovosti, jež si mohou lidé měsíčně vybrat.

Libanonská libra ztratila čtyřicet procent své hodnoty. Obrazovky bankomatů překryly nánosy graffiti, ulice zkropilo roztříštěné sklo bankovních výloh. Revoluce se nakazila násilím.

Libanonské bezpečnostní služby z násilností, jež poslední dny revoluce provázejí, obviňují „infiltrátory“ a vyzývají mírumilovné demonstranty, aby se protestů neúčastnili. „To já jsem infiltrátor,“ tweetují ironicky někteří revolucionáři. V čele protestů pochodují stále tytéž tváře — tentokrát však zahalené šátky a ozbrojené kameny. Když to nešlo po dobrém...

Ženy všech vyznání a věků brání vlastními těly demonstranty před policisty. Mění se tradičně sektářsky rozdělená libanonská společnost? Foto Nadim Kobeissi, WmC

„Dáš si s náma čaj a jointa?“ vítá mne Mahdí ve svém stanu na náměstí Mučedníků ve čtvrtý den Týdne vzteku. Mahdí jakožto titulovaný mechanický inženýr vydělával v Bejrútu šest set dolarů, a emigroval proto za slibnější výplatní páskou do iráckého Kurdistánu.

Přestože má po otci holandský pas, žít chce v Libanonu. „Moje rodina je bohatá, ale já takový být nechci,“ tvrdí. V říjnu si vzal ve svém zaměstnání v Iráku dvacetidenní dovolenou, aby mohl revoluci podpořit fyzickou přítomností. Náměstí Mučedníků dosud neopustil.

Ke kovové konstrukci jeho stanu o dvou „místnostech“ a třech matracích se pnou prázdné lahve od araku, místní pálenky z vína, jež Mahdímu slouží jako svícny. Jako popelníky pak využívá prázdné plechovky od slzného plynu, jež se kutálejí náměstím jakožto důkazy státního násilí.

Jeho kamarádka Fadia si zrovna v rámci přípravy na večer zkouší plynovou masku. „Taky dostaneš masku, ale to až po deváté,“ zubí se na mě Mahdí.

Jsou tři odpoledne. Vydáváme se na demonstraci. Čarokrásná Fadia s vlnitými vlasy, kovovými náramky a runami vytetovanými na prstech rozpustile vypráví o tom, že se nemůže rozhodnout, zda po revoluci studovat architekturu, design nebo archeologii. Načež si přes dolní polovinu obličeje přetahuje černý šátek s nápisem „Protože jsem žena“ a vmžiku sprejuje na výlohu banky nadávky. Před revolucí pracovala jako servírka, ale přišla o práci. „Ještěže ve stanu nemusím platit nájem,“ glosuje svůj současný život.

„Revoluce je žena,“ komentuje to Mahdí. Libanonská revoluce však nemá pohlaví. Ženy s okouzlující samozřejmostí okupují náměstí, blokují silnice a házejí kameny do výloh úplně stejně jako muži, a to bez ohledu na to, zda nosí hidžáb či minisukni.

„Jíme jen manuši, nemáme na sushi,“ prozpěvují si demonstranti, když je potkáváme u elektrárny, dalšího symbolu státního selhání. Manuši jsou obří placky potřené nejčastěji tymiánovou pastou, které jsou za pár korun k mání v téměř každé ulici.

Někteří protestující mávají entusiasticky pěstmi ve vzduchu, mnozí tleskají, všichni dílem pochodují, dílem tančí v rytmu hudby. Neinformovaný kolemjdoucí by mohl dav zaměnit za pouliční festival. Přesně to tvrdí na populárním videu přibližně desetiletý demonstrant: že to není žádná revoluce, že sem lidé chodí tančit.

Když zasyčí plyn

„Tahle revoluce není vtip!“ křičí však hlavy rozdivočelé ulice. Na náměstí Mučedníků čekají další tisíce demonstrantů. Blížíme se k parlamentu. První řady protestujících jsou umlčeny sprchou z vodního děla.

„Takové plýtvání! Celý Libanon trpí nedostatkem vody!“ rozčiluje se Fadia těsně předtím, než utíkáme před prvními plechovkami slzného plynu. Zastavujeme, ulicí pomalu projíždí policejní auto. Bouchne si do něj první demonstrant, pak druhý, pak třetí, a už má rozmlácená všechna skla.

Jdeme se opláchnout do mešity a vracíme se do stanu, neb je po páté, a to ve stanech začíná fungovat napíchnutá elektřina. Usazujeme se na umělohmotných židlích venku, zatímco přes načerno nabíjený reprák hraje techno, mísící se se zvuky výbuchů, střel a houkáním sanitky.

Setmělé nebe ozařují malé ohňostroje, jimiž demonstranti střílí na bezpečnostní složky, a viditelné trajektorie plechovek slzného plynu směřující v opačném směru. „Pěkná podívaná, co?“ směje se ironicky Mahdí, zatímco na nás někdo křičí: „Jak můžete sedět a dívat se, zatímco ostatní bojují?“

Dlouho nesedíme. Vzduch houstne a štípe zprvu v nose a pak v očích. Kolem dolní poloviny obličeje si utahujeme šátky, na jejichž konce nám neznámý kolemjdoucí kape ocet, neboť lepší je dýchat ocet než slzák. Kousek od nás vybuchuje další plechovka.

Běžíme ke stanu Mahdího přátel, od nichž ve vteřinách klidu přebíráme roušky a měsíčky syrové cibule — to je nejlevnější způsob, jak neutralizovat účinky plynu. „Dík za chutnou večeři!“ neodpouští si Mahdí vtípek, a pak už jenom uslzení kličkujeme mezi mračny plynu jako hnaná zvěř, zatímco kolem nás zuří boj mezi státem a občany.

„Říkal jsi, že budu masku potřebovat až po deváté! Je teprve šest!“ dobírám si Mahdího, když se dostáváme nad náměstí. Kousek od nás vybuchuje další plechovka. „Pojďte honem dovnitř!“ otevírá číšník dveře luxusní kavárny všem bez rozdílu a těm, co to schytali nejvíc, servíruje cibuli a Pepsi. Některé demonstranty zasáhly gumové kulky a obnažují svá dnešní i včerejší zranění před zraky ostatních, jako by byla pečetěmi hrdosti.

„Nevracej se dnes na náměstí Mučedníků. Běž domů, buď tak laskav! Všechny zatýkají,“ žádá Mahdího kamarádka, když opouštíme kavárnu a přidáváme se k davu demonstrantů, kteří chtějí zablokovat bejrútský okruh. A tu přichází další kamarádka: „Mahdí! Někdo viděl tvůj stan hořet!“

Ještě v listopadu byly součástí protestů přednášky známých osobností. Zde hovoří na náměstí Mučedníků o korupci v Libanonu investigativní novinář Mohammad Zbeeb. Foto Nadim Kobeissi

Mahdí nehne brvou — prý tomu nevěří. Když se však dostáváme na vyvýšený silniční most, staví se na špičky a snaží se dohlédnout na náměstí.

O pár minut později přicházíme varováním navzdory zpět na vyprázdněné náměstí. Stan je skrz naskrz prosáklý štiplavým odérem. Na plastikovém stolku leží gumová kulka, bílé plachty jsou ve dvou místech prostřelené.

Prostřelené jsou i kovové pláštíky soch tvořících dominantu náměstí, památník Mučedníků. Obchod s donuty Dunkin Donut sídlící přesně na rohu náměstí a ulice vedoucí k parlamentu si bude muset už po několikáté nechat vyměnit skla své výlohy.

„Po dnešku jsem optimistický. Konečně jsme bojovali. Konečně jsme se dostali blízko k parlamentu,“ bručí spokojeně Mahdího zrzavý kamarád, zatímco vaříme čaj. Nadšená rekapitulace divoké soboty pokračuje, když v neděli ráno v jednom z větších stanů snídáme s ostatními manuši.

„Včera demonstrovalo deset tisíc lidí! A víš, kolik vojáků bylo zraněno? Téměř sto padesát!“ překládá pro mě z arabštiny souhrn zpráv s rozzářenýma očima Mahdí. Kromě sto padesáti příslušníků bezpečnostních složek byly během víkendu ale zraněny i stovky demonstrantů. Několik z nich policejní gumové kulky připravily o oči.

Za hezčími plážemi

Obyvatelé náměstí Mučedníků vylézají ze stanů a uvolněně se producírují veřejným prostorem v teplácích a s ručníky okolo ramen, neb ranní déšť konečně střídá plaché lednové slunce. Muž venčí maltézského psíka oděného do oblečku v libanonských státních barvách.

Do policejní budky na dolním kraji náměstí kope za pobrukování revolučních popěvků dítě. V ulici vedoucí k parlamentu sedí před ohněm hořícím v zahradním kolečku tři muži. Rozbité výlohy vyrabovaných obchodů za zády, hromady popela, jež bývaly jejich stanem, po levici, dvě zahraniční novinářky s diktafonem po pravici.

Ptám se Mahdího, zda se nebojí, že libanonská revoluce nabere krvavý směr. „Já mám alespoň holandský pas. Ale většina Libanonců nemá nic. Nic!“ vyhýbá se odpovědi.

Protesty už nemají tu sílu co vloni, demonstrantům jako by docházel dech. Repro DR

Když o týden později projíždím Bejrútem, jdeme se s Mahdím projít na pobřeží. Slunce září, vzduchem voní pražená kukuřice, pod nohama se nám pletou děti na tříkolkách. „Nesnáším libanonské pláže. I proto protestujeme. Pobřeží přetéká odpadky,“ mumlá Mahdí. Nechceme odpadky, chceme prezidenta, co bude jako lid, zpívá se v jedné z revolučních písní...

Včera se demonstranti pokoušeli neúspěšně dostat do parlamentu. Další vytřískané výlohy, další déšť slzného plynu a gumových kulek, další stovky raněných. V pondělí zasedá parlament a mezi protestujícími se šušká, že policie chce do té doby vyklidit z náměstí Mučedníků všechny stany.

Ptám se Mahdího, co bude dělat. „Tak půjdu domů no. Mám za sebou sto dní revoluce. A co z toho? Nic!“ klopí hlavu. Během uplynulého týdne dostal po potyčce s policií pokutu sto padesát dolarů a stodenní zákaz vycestování ze země. Ale až mu zákaz vyprší, tak prý emigruje. Do Řecka nebo do Turecka. Tam jsou pláže hezčí.

    Diskuse (0 příspěvků)