Žádný puč, nýbrž boj o uzdravení bolivijské demokracie

Jaroslav Bílek, Barbora Vališková

Jaroslav Bílek a Barbora Vališková ve společném textu přinášejí tři pádné argumenty, proč se v Bolívii neodehrál puč, ale odchod prezidenta Evo Moralese proběhl v ústavních mantinelech.

V kontextu masových protestů proti neregulérnosti říjnových prezidentských a parlamentních voleb v Bolívii, jež vyvrcholili tuto neděli rezignací prezidenta Eva Moralese, zaplavily sociální sítě komentáře popisující bolivijskou povolební situaci jako státní převrat. Důvodem takového hodnocení se stal postoj bolivijské armády, která v neděli vyzvala Moralese k rezignaci, a ten tak následně učinil. Tato zjednodušující interpretace, k níž se připojilo i mnoho předních expertů na Latinskou Ameriku i předních levicových politiků, je ale mylná a současně nebezpečná hned z několika důvodů.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Předně je třeba se podívat na původní význam klasického konceptu státního převratu (golpe de estado): ten dle Andrése Malamuda znamená neústavní přerušení vlády jiným státním agentem, který se obvykle následně ujme moci. V tomto smyslu jsou klíčové tři základní prvky státního převratu — terč (neboli vláda), pachatel (čili jiný státní aktér, jímž je obvykle armáda) a provedení (ve smyslu ilegality). Bolivijská situace nenaplňuje žádný ze zmiňovaných kritérií:

Zaprvé, Evo Morales sám rezignoval na svůj post, což naplňuje duch právního státu. Jeho rezignace sice následovala výzvu bolivijské armády, ta však nesehrála v již tři týdny probíhajícím konfliktu žádnou významnou roli. Byli to bolivijští občané, kteří v ohromném počtu spontánně vyšli do ulic bránit bolivijskou demokracii poté, co se ukázalo, že volební proces byl manipulován ve prospěch vládnoucí elity. Armáda zůstávala po celou dobu pasivní a teprve když bylo zřejmé, že Moralesova situace je v důsledku neutichajících protestů neudržitelná, postavila se na stranu významné části veřejnosti a vyzvala Moralese k rezignaci.

Vnímat bolivijskou armádu jako pučistický nástroj by navíc bylo necitlivé k novodobé bolivijské historii. Několik let před nástupem Moralese se totiž armáda na rozkaz prezidenta Sáncheze de Lozady zapojila do poměrně krvavého potlačování protivládních demonstrací. Jednou z prvních věcí, které pak Morales v úřadu prezidenta udělal, bylo propuštění 28 generálů. Do zmíněných represálií byli sice aktivně zapojeni pouze dva z těchto generálů, jenže v Bolívii se tehdy nenašlo mnoho lidí, kteří by chtěli pošramocenou pověst armády hájit. Armáda tedy byla v důsledku personálních změn a celospolečenského klimatu k vládě velmi loajální.

Pokud se v posledních dnech armáda rozhodla prezidenta nepodpořit, lze to spíše chápat jako její snahu o napravení reputace a respektování pravidel demokratické soutěže, na které prezident Morales a jeho nejvěrnější naopak zapomněli. Snaha bolivijské armády o pacifikaci ozbrojených skupinek příznivců současného prezidenta v ulicích není ničím jiným než snahou o naplnění úkolů, které by armáda demokratického státu měla plnit. Existence nestátních ozbrojených složek na území svrchovaného státu jde proti logice moderního státu a představitelé bolivijské armády tak jen potvrzují, že oproti svým kolegům ve Venezuele či Nikaragui správně chápou úkoly, které jim ukládá ústavní pořádek.

Byli to bolivijští občané, kteří spontánně vyšli do ulic bránit bolivijskou demokracii poté, co se ukázalo, že volební proces byl manipulován ve prospěch vládnoucí elity. Foto Wikimedia Commons

Za druhé, armáda se v Bolívii neujímá moci, naopak vítězí ústavní řešení celé situace v podobě předčasných voleb. Napínání termínu „státní převrat“ experty a politiky může mít velmi nebezpečné důsledky. Nepřesné nálepky nepomáhají situaci řešit, naopak působí více zmatku. Termín „státní převrat“ by přirovnával stávající bolivijskou situaci k takovým událostem, jakým byl například Pinochetův nástup k moci, což je zcela neudržitelné.

To přitom může mít i praktické dopady. Mezinárodní prostřední disponuje sankčními mechanismy vůči státům, jež narušily či narušují ústavní pořádek. V důsledku podobných hodnocení by Bolívie mohla čelit sankcím. Odchod Moralese přitom nebyl ani neústavní ani amorální — vždyť existují důkazy nejen o manipulaci volebního procesu, ale jak vyplývá z nedávné zprávy Organizace amerických států, i celé předvolební kampaně.

Dle Malamuda jsou sankce ospravedlnitelným a rozumným nástrojem v případě vojenské vlády, nikoliv ovšem v případě ústavního vyústění předčasného přerušení vládního mandátu. Problémem demokracie není přerušení mandátu vlády, ale spíše její obsesivní snaha udržet se u moci, což byl přesně případ Moralesovy vlády, která se ucházela již o čtvrtý mandát v řadě navzdory platnému ústavnímu omezení maximálně dvou mandátů.

Celá debata o tom, zda se jedná o puč, či nikoliv, nás odvrací od viníka celé situace a původní příčiny současného napětí: hlavním problémem Bolívie byla vláda, která ignorovala právo i vůli veřejnosti. Odmítla například výsledky referenda z roku 2016, v němž občané zamítli změnu čl. 168 bolivijské ústavy, která by Moralesovi umožnila ucházet se právě o zmiňovaný čtvrtý mandát v řadě. Manipulovala také nedávné všeobecné volby za pomoci Nejvyššího volebního tribunálu, jejž ovládali lidé z Moralesovy vládní strany.

Komentáře předních evropských politiků, kteří shrnují komplexní a složitou situaci současné Bolívie pod zjednodušující nálepku „netolerovatelný státní převrat“, jsou tedy evidentně neudržitelné. Nekriticky totiž přejímají diskurzivní nástroj Moralese a jeho politických spojenců, kteří čelí nestabilitě tak, že se situují do pozice obětí spiknutí. Kdo přijme takový výklad událostí, stává se fakticky spolupachatelem, neboť tím smývá vinu z rukou původních viníků.

Televizní prohlášení Eva Moralese k jeho rezignaci a následné tweety evropských politiků jsou toho jasným důkazem — neustále opakované odsuzování domnělého „státního převratu“ překrývá skutečný problém volebního podvodu, jež se před třemi týdny v Bolívii udál. Pokud má totiž demokracie jako politické uspořádání přežít, musí její pravidla platit pro všechny, bez ohledu na to, zda se dotyčný politik hlásí k pravici nebo k levici. Je totiž smutnou pravdou, že nejčastější příčinou zhroucení demokracie v posledních dvou dekádách není vojenský převrat, ale politik s autoritářskými manýry, který se dostal k moci prostřednictvím voleb.

    Diskuse
    Nebylo by tak docela marné, kdyby autoři článku uvedli, kteří konkrétní evropští politikové (případně kteří "experti") poslední vývoj v Bolívii označují jako "netolerovatelný státní převrat"). Alespoň odsud z Německa mám daleko spíše pocit, že Moralesova rezignace je přijímána s všeobecným ulehčením. To že tento původně lidový vládce zmutoval v samovládce, je na Západě už dávno známo.
    JK
    November 13, 2019 v 14.41
    Josefu Poláčkovi
    Tak třeba tito nikoli nevýznamní pánové (a taky nejméně jedna dáma) stojí i nadále na jeho straně:
    https://www.blisty.cz/art/97704-corbynova-reakce-na-bolivii-ukazuje-jak-levice-dal-fetisizuje-socialismus-v-latinske-americe.html
    https://www.respekt.cz/politika/straslivy-bolivijsky-puc-revolucni-duch-morales-prohral-volby

    Nicméně ptát se na vnější vlivy je zřejmě opodstatněné:
    https://www.blisty.cz/art/97682-krize-v-bolivii-aneb-pohled-do-vlastniho-zrcadla.html
    Od doby přijetí Monroeovy doktríny (která ještě zdaleka není mrtvá) je přinejmenším podezřelé, když politici v USA začnou jásat nad vývojem v některé latinskoamerické zemi.

    A samozřejmě je zcela oprávněná i otázka, kdo v Evropě má "gebíry" na to, aby to dokázal nezaujatě a se znalostí věci posoudit.
    PK
    November 13, 2019 v 16.12
    Ano, na to, že zdejší levičácká ikona Corbyn se takto vyjádřil (ostatně, podle očekávání), jsem už taky upozornil.
    (Spolu)autor článku mi mezitím poslal několik odkazů na evropské politiky které vývoj událostí v Bolívii označili za nepřijatelný puč; ale s výjimkou (snad) Corbyna v tom výčtu není žádný z předních evropských státníků; v každém případě žádný oficiální evropský státní představitel. To že (ultra)levičáci se k věci postaví tímto způsobem, není žádné velké překvapení; je to jenom dokladem jejich fundamentalistické zaslepenosti.
    Nemůže to být třeba dokladem jejich fundamentalistické pokrokovosti?
    Jenže tento "puč" následoval na evidentně zfalšované volby. (A na další Moralesovy dřívější akty, kdy už si v minulosti protizákonně prodloužil dobu svého vládnutí.)

    Jak je možno provádět "puč" vůči vládci, který sám postrádá jakoukoli legální legitimitu?!...
    JN
    November 17, 2019 v 16.37
    Když jde o pokrok (tedy o dějinnou nutnost),
    tak přece na nějaké "demokracii", legalitě či legitimitě vůbec nesejde.

    Musíte se na to dívat z třídního hlediska, pane Poláčku.
    JK
    November 17, 2019 v 17.4
    Josefu Poláčkovi
    Ani Vy ani já nemáme jinou možnost než si dělat názor podle zprostředkovaných informací. Navíc - jak už jsem napsal dřív - to, že sem dám odkaz, ještě nemusí znamenat, že s jeho obsahem souhlasím. A dělat na základě takto zprostředkovaných informací (ona je taky otázka, kým zprostředkovaných - takový Bolsonaro a způsob, jak se dostal k moci, je pro OAS zřejmě zcela košer...) kategorické závěry o čemkoli, co se týká Latinské Ameriky, mi připadá poněkud pošetilé.
    + Další komentáře