Jak vypadá přechodné pěstounství? Volá sociální pracovnice, že je třeba přijmout děťátko, třeba ve věku půl roku. Jako přechodný pěstoun nemám žádný požadavek na zdravotní stav děťátka, věk ani etnikum. Přebírám si vystrašeného drobečka. Snažím se zůstat klidná, chovám, opatrně zjišťuji, co mu bude vyhovovat. Mám minimum informací — často nevím, na jaké mléko byl zvyklý, z jaké lahvičky pil. Nabízím několik možností, až společně najdeme to, co mu bude vyhovovat.

Jí, když má hlad, chovám, když to potřebuje (což je na začátku prakticky stále). Děťátko každý den vidí stejný okruh lidí — mě, mé děti. Pokud jdeme ven a potkáme někoho cizího, stále tu má někoho z nás, koho už zná. Ví, na koho se podívat, komu pomalu může důvěřovat.

I do ústavního zařízení možná volá sociální pracovnice, že budou přijímat půlroční děťátko. Dnes už se nepoužívá termín „kojenecký ústav“, ale „dětské centrum“. Zní to líp? Možná ano, ale stále je to ústavní zařízení. Dostane tu hezkou postýlku, spoustu hraček, ale kde je ta náruč, která tu bude jen pro něj a pomůže mu s překonáním už tak těžkého období?

↗

V ústavním zařízení dostane dítě hezkou postýlku a hračky, chybí mu však kontakt s někým, kdo tu bude jen pro něj a pomůže mu překonat těžké období. Foto PxHere

Jí se, když jí ostatní, hlavně když se přiveze jídlo z kuchyně, včetně připraveného mléka. Nevyhovuje ti kulatý dudlík? Nedá se nic dělat, všichni z něj pijí. Večer přichází nová směna, nové sestry, které se o děťátko postarají přes noc. Kdo tu bude ráno? Ten samý člověk, nebo přijde zase někdo jiný, koho třeba děťátko ještě nevidělo?

Občas slyšíme od příznivců ústavní péče, že není možné ji zrušit, protože o děti je nutné se zdravotně postarat. S děťátkem je třeba projít lékařským vyšetřením. V ústavní péči to není problém, lékař přijde, dítě vyšetří. Ale i já mám telefon, kontakt na pediatra, kterému se okamžitě po převzetí ozývám a domlouváme se, kdy můžu přijít. Obě děti procházejí stejnou lékařskou prohlídkou, pokud je to nutné, tak třeba i odběrem krve v případě podezření na nějaké infekční onemocnění. Na to přece nemusí být v ústavním zařízení, ale u přechodných pěstounů.

Průběžně zajišťuji i další odborná vyšetření, která buď dosud nebyla provedena (rodič se na ně nedostavil, dokud měl dítě v péči), nebo je doporučí pediatr (u malých dětí třeba ortopedie — vyšetření kyčlí, ale třeba i alergologie a další). Nebydlím mimo civilizaci a na jakoukoliv kontrolu se mohu dostavit.

Pokud je zdravotní stav děťátka takový, že je nutná hospitalizace v nemocnici, jsem tam zcela samozřejmě s ním. A přesně do takové situace jsem se minulý týden dostala. Byla jsem s chlapečkem odvezena z důvodu onemocnění laryngotracheobronchitidou do nemocnice. Ani na minutu mě nenapadlo, že bych tu půlročního broučka nechala samotného.

Měl s sebou své oblečení, lahvičku s dudlíkem, který zná, ale i takovou „samozřejmost“ jako plenky, kosmetiku, pár hraček. Ale hlavně měl s sebou mě. Byla jsem s ním při každém vyšetření, upíral na mě pohledy, a i když jsme spolu teprve necelé tři měsíce, je to vlastně polovina jeho života. Kdykoliv přišla sestra, okamžitě se podíval na mě, jestli tam stále jsem.

V den našeho propuštění bylo na stejné oddělení, dokonce stejný pokoj, kde jsme dosud byli my, přijato děťátko z ústavní péče. Přiváží ho pracovnice Dětského centra. Přendává z kočárku do postýlky. Odchází. Chlapeček pláče. Najednou je tu všechno jiné, nemá ani jednu jistotu, hračku, lahvičku, známý hlas. Tak moc vidím, jak můj Čestmírek tohle nemusel prožít. Občas přichází sestra z oddělení, podá malému lahvičku, kelímek na hraní, ale zase odchází. Sestra neví, zda skoro roční drobek pije z lahvičky, nebo už z hrnku s pítkem. Tuto informaci jí nikdo nedal.

Maličký pláče, natahuje ručky přes vysokou stranu kovové postýlky. Hraju si s ním, chovám ho. Pokládá si hlavičku na mé rameno. Nechápu, co takový drobík dělá v ústavní péči, proč není u přechodných pěstounů. Nyní by tu měl k sobě svou tetu, kterou zná, ona ví, co má rád, na co je zvyklý, co jej třeba uklidní, a která by mu pomohla překonat těch pár dní.

I já jako dospělý jsem vůbec nestíhala sledovat cvrkot na oddělení, měla jsem pocit, že stále do pokoje přichází někdo jiný. Jak to asi vnímá takový drobek? Jednou je to úklid podlahy, podruhé přináší sestra jídlo, potřetí přijde jiná sestra změřit teplotu, podat léky. Za chvilku opět první pracovnice přijde otřít stolky, pak zase nějaká sestra s lékařem zkontrolovat stav dětí. Na první pohled je tu rušno, ale potřebuje tohle ten maličký?

Můj Čestmírek jen pohledem mrkl, že tu stále jsem, a dál se věnoval svým hračkám, ručičkám, sledování zajímavého, zatímco druhé děťátko okamžitě natahuje ručičky. Tak moc stojí o pochování, kontakt. Asi ještě dlouho před sebou uvidím ten bezradný pohled maličkého, ani ne ročního děťátka, lačného každého doteku. I podání hračky je pro něj vzácný okamžik, kdy se začíná usmívat. Je to ta chvíle, kdy mě má ze svého pohledu pro sebe.

Marně si pokládám otázku, jestli v době, kdy tento drobek byl přijímaný do ústavní péče, nebylo možné jej umístit k přechodným pěstounům. V době začátků přechodné pěstounské péče pěstouni jezdili klidně přes půl republiky, aby vyzvedli děťátko, o které je třeba se postarat. Nyní bychom to udělali klidně také, jen by musel „někdo“ z úřadu zavolat a dát nám vědět.

Místo toho zůstávají někteří kolegové i dlouhou dobu bez děťátka, a i velmi malé děti se umisťují do ústavů. Pokud se podívám na tabulku s přehledem volných a obsazených pěstounů na přechodnou dobu, vidím 89 volných, schopných přijmout 113 dětí. Možná není tabulka v každém kraji přesně zaktualizovaná, ale i kdyby byla volná polovina pěstounů, je možné do rodin umístit přes 50 dětí. Jenomže je to kraj, který je zřizovatelem Dětských center, a je často v jeho zájmu, aby byly všechny postýlky obsazeny…

Dovětek: Všem velmi děkuji za přečtení a zamyšlení nad příběhem. Často se ptáte, co můžete udělat pro změnu. Mluvte o tématu se zákonodárci, napište poslancům, senátorům. Každou chvíli jsou volby, zajímejte se o to, která strana jak podporuje pěstounskou péči, zákaz umisťování dětí do ústavní péče. A nejen kolem voleb. Věřím, že když se zeptá jeden člověk, nic se dít nebude, ale pokud se zeptají tisíce lidí, už je šance něco změnit.

Co můžete udělat víc? Můžete se stát přechodným pěstounem, spousta informací je na internetu. První cesta pak vede na OSPOD, kde budete podávat žádost. Můžete se stát dlouhodobým pěstounem, protože bez nich bychom my přechodní často neměli komu děti předávat.