Ve věku těsně nedožitých 95 let zemřel 20. srpna v Tel Avivu Uri Avnery(1923—2018), legenda izraelského levicového mírového aktivismu. Jeho život, jak poznamenal jeden z nekrologů, by vydal na film, jenže se nenajde žádný Spielberg, který by takový film natočil.

Avneryho ocenil prezident Reuven Rivlin, podle něhož byl zesnulý „věčnou opoziční postavou“ a svým bojem za svobodu vyjádření pomáhal vybudovat Izrael jako mladý stát. Všechny rozdíly mezi námi, dodal Rivlin, blednou ve srovnání se společným cílem vybudovat svobodnou a silnou společnost. 

Slova chvály našly i další postavy izraelské politické scény, pochopitelně spíše z levé části politického spektra (Cipi Livniová, Tamar Zandbergová, Ajman Ode, Avi Gabaj). Nicméně i jeden z největších pravicových jestřábů, ministr školství a lídr osadnické strany ha-Bajit ha-Jehudi Naftali Bennett, ocenil něco ze životopisu zesnulého, konkrétně počátky jeho novinářské činnosti a jeho účast ve válce za nezávislost Izraele.

Můj přítel, nepřítel

Uri Avnery se narodil jako Helmut Ostermann v porýnském městečku Beckum. V roce 1933, kdy mu bylo deset let, emigrovala jeho rodina (otec byl bankéřem) do tehdejší britské mandátní Palestiny. Roku 1938, v pouhých patnácti letech, vstoupil do židovské paramilitární — či teroristické — organizace Irgun. Na přímé bojové akce byl ale příliš mladý, a po čtyřech letech stejně Irgun opustil, protože nesouhlasil s metodami teroru, které organizace uplatňovala.

V arabsko-izraelské válce v roce 1948 bojoval na jižní frontě, psal články z první linie, byl dvakrát raněn, z toho jednou vážně. Po válce se začal naplno věnovat žurnalismu, dlouho vedl radikální časopis ha-Olam ha-ze (Tento svět), který prošlapával cestu nezávislé novinařině a spojoval kritiku vlády s bulvárními postupy.

↗

Uri Avnery s manželkou Rachel se rozhodli celý život naplno věnovat aktivismu. Foto Chanah Esch

Později se začal věnovat mírovému aktivismu a politice. Dvakrát byl zvolen do Knessetu — nejprve sám za vlastní stranu Meri (1965) a později za spojenou levicovou formaci, která získala dvě křesla (1977). Byl jedním z prvních Izraelců, kteří se setkali s Jásirem Arafátem — 3. července 1982 v Bejrútu, krátce před masakrem v libanonských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Setkávali se pak opakovaně.

Setkání s palestinským lídrem vyneslo Avnerymu obvinění z vlastizrady, nepřenesla je přes srdce ale ani jeho matka Hilda Ostermannová, která kvůli tomu syna vydědila. Část dědictví mu pak věnovala sestra. Se svou ženou Rachel (zemřela v roce 2011) žili 58 let, rozhodli se nemít děti a naplno se věnovat aktivismu.

V roce 1993 Avnery založil hnutí Guš Šalom (Mírový blok), založené na radikálním odmítnutí izraelské politiky vůči Palestině. Stal se zastáncem vzniku palestinského státu (dokonce je označován za otce této myšlenky), ukončení ilegální okupace, palestinského práva na návrat, Jeruzaléma jako hlavního města obou států. Organizace se podílela mimo jiné v roce 2008 na humanitárním konvoji do Gazy. Avnery, dokud to bylo možné, Gazu navštěvoval a vyzýval k jednání s Hamásem.

Napsal také několik knih, jedna z nich (z roku 1986) nese výmluvný název Můj přítel, nepřítel (My Friend, the Enemy). Popsal v ní svoje úsilí o dialog s palestinskými představiteli i s izraelskou politickou reprezentací, kterou se pokoušel přesvědčit o nutnosti konkrétních kroků k míru s Palestinci.

Rozhodnout se, kým být a za čím stát

Ve svém posledním sloupku vydaném anglicky na stránkách Guš Šalom 4. srpna a poté hebrejsky v listu Haarec Avnery kritizoval nově přijatý izraelský „základní zákon“, svou podstatou semi-fašistický, který odnímá arabštině status oficiálního jazyka, arabské a jiné nežidovské obyvatele Izraele činí občany druhé kategorie (ovšem stále s nesrovnatelně lepším postavením než palestinští obyvatelé Západního břehu, kteří nemají žádná práva).

Článek výstižně shrnuje Avneryho přístup: cítil se být Izraelcem, příslušníkem demokratického izraelského národa, ne národa židovského. Vždy sám sebe považoval za sionistu, ovšem jak se postupně ukazovalo, ve zcela jiném smyslu než stále sílící izraelská ultrapravice. V judaizaci Izraele, stejně jako v rostoucím vlivu ortodoxních židovských směrů, vždy cítil smrtelné nebezpečí a varoval před ním.

V jistém smyslu se Avnery, levičák distancující se od náboženství, a nakonec i od židovské identity jako takové), ocitl blízko lidem jako byl ortodoxní rabín Menachem Froman (1945—2013) z osady Tekoa na Západním břehu, který podobně jako Avnery vyzýval k dialogu s Palestinci včetně Hamásu a sám šel příkladem (Froman se také opakovaně setkal s duchovním vůdcem Hamásu Ahmadem Jasínem).

Oba v mnoha ohledech tak odlišné muže spojoval silný vztah k zemi, v níž žili (což je asi nejlepší definice Avneryho sionismu) a také přesvědčení o tom, že je možný a nutný dialog, který povede ke sblížení a ke smíru. Přesvědčení možná nerealistické a naivní, ale možná také nutné k tomu, aby se k míru vůbec mohlo dospět.

Ve svém posledním publikovaném článku shrnul veterán izraelského mírového aktivismu některé své základní myšlenky, které zastával od samého počátku své veřejné činnosti: spolupráci semitských sousedů (židovských a arabských Izraelců) v jednom společném prostoru. Židé, stejně jako Arabové, patří k jedné a téže zemi a jejich jediná představitelná budoucnost je ve vzájemném uznání, rovnosti a spolupráci. Zastánce dvojstátního řešení se tak do jisté míry přiblížil k řešení jednostátnímu.

„Nejsme v této zemi jen dočasnými nájemci, připravenými v kterémkoli okamžiku odejít a připojit se k našim židovským bratřím a sestrám všude po světě. Patříme k této zemi a budeme tu žít po mnoho generací, a právě proto se musíme stát pokojnými sousedy v tomto regionu, který jsem nazval ,Semitským regionem‘.“

Úplný závěr článku, Avneryho poslední publikovaná slova, vyznívá jako naléhavá výzva: „Musíme se rozhodnout, kdo jsme, co chceme, kam patříme. Jinak budeme odsouzeni k trvalému stavu dočasnosti.“ Právě takový trvalý stav dočasnosti je, zdá se, dnešní izraelskou realitou. Uri Avnery se dokázal v určitém okamžiku svého na události bohatého života rozhodnout, a za svým rozhodnutím důsledně stál po celý život. V tom je možná jeho největší inspirace pro dnešek a zítřek.