Anarchokapitalismus je myšlenkový proud, který chce vystavět novou společnost na jediném prvotním právu, kterým je soukromé vlastnictví a z něhož veškeré další uspořádání musí teprve vyplynout, aby byl svět skutečně svobodný.

Jak se vymáhá právo na soukromé vlastnictví, když neexistuje stát a kdo při neexistenci státu zabrání tomu, aby se tak z neomezeného práva na soukromé vlastnictví brzy nestalo neomezené právo toho nejvyzbrojenějšího na cokoli, to je předmětem vášnivých debat v anarchokapitalistických kruzích.

Svědomí libertariána

Anarchokapitalismus bují především na sociálních sítích, diskusních fórech a subredditech. Přesto má svou přidruženou politickou větev jménem libertarianismus. Jeho politickým cílem je absolutní redukce státu.

Libertariáni se označují za maximální možné liberály, přesto se všude po světě ochotně přidávají k ultrakonzervativním koalicím. Čeští Svobodní se tak třeba svobodně uchylovali k rasismu, ve Spojených státech je dokonce libertariánská frakce integrální součástí konzervativní Republikánské strany — tito „liberálové“ s ní prohlasovávají především snižování daní pro korporace a rozšiřování práv na ozbrojování (téma potratů libertariánskou frakci rozděluje).

Vzhledem k tomu, že největší libertariánskou organizaci Students for Liberty pomáhají financovat i jedni nejbohatších lidí planety a odvěcí sponzoři Republikánů bratři Kochové, je evidentní, že hlavním účelem think-tanku není otevírat po světě dialog o svobodě, ale vytvářet novou kouřovou clonu pro starou politiku, která pomáhá nejbohatšímu procentu rychleji koncentrovat bohatství.

Evropští libertariáni jsou zpravidla největšími euroskeptiky. Lidé, co by rádi rozpustili svět v neregulovaném globálním kapitalismu se tak paradoxně stávají docela obyčejnými provinčními bojovníky za domnělé národní zájmy, utiskované socialistickou eurototalitou.

Svobodní tedy chtějí vrátit všechny pravomoci národnímu státu — a teprve až bude stát znovu suverénem, můžou ho ti samí Svobodní konečně rozložit.

Jejich politické angažmá však přineslo řadu nesmyslných kompromisů s realitou, což řadu sympatizantů samozřejmě odradilo a tak se začali častěji obracet právě k čistě abstraktním „filozofickým“ kořenům libertariánství — k anarchokapitalismu.

„Stěžejním“ dílem anarchokapitalismu je v českém kontextu kniha s názvem Anarchokapitalismus od dredatého programátora Martina Urzy, kterou (možná zbytečně poctivě) zrecenzoval spolehlivý Michal Kašpárek v jeho neodolatelné rubrice „přečetl jsem za vás, zde jsou přehledně seřazené důvody, proč je to hovadina“.

Nekonečnému množství kolapsů, které by v anarchokapitalistickém světě nastaly nejpozději hodinu po nastolení jeho hrůzovlády, by měli předejít spontánně sami lidé svou vrozenou osvícenou charitou.

Proč se ale to samé osvícení lidstvo, na jehož vzorné obchodní morálce by měl zítra záviset celý svět, dosud nerozhodlo nastolit anarchokapitalismus spontánně už dnes? Nastolí ho tedy někdo za ně a svěří jim tento hotový „ráj“ s minimální sadou pravidel k užívání? A neporuší při tom náhodou některá z posvátných pravidel anarchokapitalismu?

Anarchokapitalistická utopie ovšem nemá svůj vzorný předvoj ani v samotných anarchokapitelistech, jak si postěžoval jeden z provozovatelů Paralelní Polis Roman Týc. Konference o kryptoměnách prý naplnila Polis k prasknutí a přestože dorazili i tací, kteří díky Polis zbohatli, dobrovolným vstupným pomohli instituci přesně dva. 

Sám Urza, který díky podpoře a kontaktům Paralelní Polis dokázal ve své crowdfundingové kampani vybrat téměř 3 miliony korun, pak ukázal svůj altruismus tím, že Paralelní Polis, zápolící s tíživou finanční situací, věnoval několik výtisků své knihy zdarma. 

Kromě všech těch bezuzdných nekonzistentních bizárů stojí za zmínku tři body anarchokapitalistické kultury: