Přinesou volby konec starých časů?

Jiří Dolejš

Změny na politickém hřišti podle některých znamenají konec polistopadového uspořádání. Nostalgie ovšem nevzkřísí politické partaje s vyprázdněnými programy a tendencemi k autoritářství.

Čtvrt roku před volbami do českého parlamentu jsou politické komentáře plné defétismu a nervozity. Zdá se být zjevné, že poprvé za poslední čtvrtstoletí nevyhraje volby buď ODS, nebo ČSSD. Pravicovou ODS srazily skandály před čtyřmi roky a étos pravicové transformace, z kterého čerpala, už také vyvanul.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

ČSSD tvrdě spadla po neúspěšném pokusu premiéra Sobotky směřovat svou stranu k sociálně liberální orientaci jako protipólu nevyzpytatelného oligarchy Andreje Babiše. Parciální zájmy a zemanovské křídlo uvnitř této strany sehrálo své. A těžko uvěřit tomu, že propojení politiky a byznysu a nesnesitelný střet zájmů vznikl až před volbami.

Co zarazí: mnozí čtou odsunutí těchto dvou tradičních stran na druhou kolej jako konec celé polistopadové éry. Hlavním strašákem je majitel hnutí ANO miliardář Andrej Babiš. Tím, že se rozhodl vstoupit do politiky přímo a neprosazovat své zájmy jen prostřednictvím zavedených mocenských kartelů, se stal pro správce polistopadové moci nebezpečnou konkurencí.

Profesionálně zvládnutým marketingem přitom posunul zájem veřejnosti od programových otázek k populistickým rekvizitám. Následkem toho se i uvnitř tradičních politických stran začaly diferencovat postoje. Přemostit to pak pouhou komunikační výřečností či trpělivostí s tím, že lidé včas pochopí ošidnost populistických chimér, je prostě málo.

Někteří političtí komentátoři prorokují, že tím vezme definitivně za své celý polistopadový režim, který se prý pokusil nainstalovat v ČR standardní liberální demokracii. Nemá jít samozřejmě o návrat do předlistopadových časů, ovšem novým pořádkům jakési postdemokracie má být obětováno tradiční stranictví, politická soutěž v rámci parlamentní demokracie a standardní systém vyvažování ústavních mocí.

Vůdcovská meritokracie má ovládnout jak oblast zákonodárnou, tak soudní, pod záminkou, že konečně zavede pořádek. Veřejná debata sice tone v povrchnosti, ale prázdné sentence oligarchy působí lidověji než programové traktáty.

Markýrování autentického programu

Ano, volby 2017 skutečně mohou vést k určité proměně poměrů. Dědicové sametové mytologie to těžce nesou, a tak reagují. Patos výzev čerpající svůj étos z ideálních představ o občanské společnosti ale zjevně není proti tomuto vývoji účinný. Michael Kocáb či Hanka Marvanová nevzkřísí léta sametu, protože samotné struktury skutečné moci (které se stejně příliš neřídily mravní logikou předlistopadového disentu) se již hluboce proměnily. A je otázkou, jak k tomu přispívá politické stranictví, jež se zformovalo za posledních 25 let.

Nominálně totiž po restauraci kapitalismu vznikl určitý liberálně pluralitní parlamentní systém. Stál však na vratkých základech, protože rozhodující politické strany se namnoze staly pouhými kartely na zprostředkování moci. Té skutečné, mimoparlamentní, ve které se šikovali jak vzmáhající se domácí oligarchové, tak svou silou jim nadřízení oligarchové zahraniční.

Tady lze hledat kořeny rostoucí nedůvěry občanů ve stranický systém. A tady lze najít i důkaz, že onen konec starých časů není změnou systému. Tento systém má pouze tendenci odhodit svoji liberální slupku. Podobně jako to udělal v reakci na léta Velké krize.

Léta sametu nevzkřísíme, protože se již hluboce proměnily samotné struktury skutečné moci. Foto cyworld.com

Hlavní problém proto tedy není v tom, že politici nenabízejí nic nového, že stranické programy jsou nepřekvapivé a svého druhu prošlé zboží. Nedůvěru vyvolává slabé zájmové zakotvení a odtržení od lidí. Může to vypadat jako krize stranictví či jako vyčpělost souboje levice a pravice. Ve skutečnosti je to rozpor slov a činů, alibismus tváří v tvář výzvám, co z politiky činí šaškárnu a co žene otrávené, bezprizorní a nadávající masy do rukou manipulátorským oligarchům, kteří aspoň budí dojem, že to vezmou pevně do rukou.

Takový symbol starých nových časů, jako je Václav Klaus, dnes hořekuje nad prázdnou pravicí, která neumí vztyčit prapor svobodného trhu a boje s byrokratickým přerozdělováním. Ve skutečnosti se ale on sám posouvá k lidem typu Le Penové, která žije z rozporu mezi globálními a regionálními oligarchy.

Na levici lze zase slyšet nářky nad ztrátou třídní autenticity či příklonu k margináliím jako anímal welfare či sexuální menšiny. Ve skutečnosti křísí vylekaní levičáci jako poslední barikádu sociální egoismus a kulturní šovinismus, které by chtěli bránit v jakési konzervativní viróze postihující jejich ideologické koncepty. A společně pak některé elity pravice i levice již viditelně přebíhají k daleko reakčnějším, ale vlivnějším strukturám kapitalistické moci.

Mesaliance s těmito novými pořádky tak hrozí jak pravici, tak levici. Vývoj v Polsku a Maďarsku naznačuje, kam by to mohlo vést. Uvázat občana ústavou k povinnostem k vrchnosti a použít k udržení pořádku i hrubé síly, tím by to mohlo končit. Je jedno, jestli tomu budeme říkat postdemokracie či postfašismus. Fragmentovaná a neukotvená společnost se tomu bude těžko bránit.

Abstraktní morální apely ani markýrování autentického obsahu na to stačit nebudou. Než se vymaníme z těchto obecnějších trendů, bude to možná trvat, ale akce vyvolává reakci a další proměny ekonomiky i sociální struktury mohou hrát do karet. Chce to ale ujasnit si v potřebné alianci sociálního pokroku, které kroky by pro jiný svět byly systémově podstatné.

    Diskuse
    JP
    July 20, 2017 v 11.58
    Systémové kroky pro jiný svět
    Jedna z Vašich nejpronikavějších analýz, pane Dolejši, klobouk dolů.

    To jediné co mi zde tak nějak trochu nehraje je to, že zde tak nějak vzniká dojem, jako by celý ten polistopadový vývoj české politiky byl jenom jakousi deformací. Tedy že vlastně mohlo být nějak zásadně jinak, ale že jsme si to zavinili jenom my sami, že jinak - a lépe - nebylo a není.

    Totiž: samozřejmě že ta česká politika je j e š t ě zkorumpovanější, ještě více "odtržená od lidu", než je tomu v zavedených demokraciích Západu.

    Jenže: ty politické partaje jako "zavedené mocenské kartely" - to stejně tak funguje i kdekoli na Západě, jenom jak řečeno zabaleno v poněkud seriózněji působícím obalu.

    Jinak řečeno: jak zcela správně píšete v závěru, bylo by zapotřebí si "ujasnit, které kroky by pro jiný svět byly systémově podstatné".

    Takže bych soudil, že jako první je nutno si - pro politiku českou - definitivně ujasnit toto: má být jediným cílem dosažení standardní politiky západní; anebo máme se snažit o něco více. O něco, co by nějakým zásadním způsobem přerostlo i ty systémové hranice tradiční liberální demokracie západního typu.
    DU
    July 20, 2017 v 18.14
    Opravdu moc dobrá analýza
    rozdíl mezi západním kapitalismem a našim polistopadovým systémem tkví v systémových základech. Zde ony systémové základy nebyly obnoveny, které teď pomáhají státům na západ od nás. Zkrátka sametová revoluce nebyla dostatečně "kontrarevoluční".

    Obávám se, že negativní vnímání (opodstatněné) vývoje v Polsku a v Maďarsku neznamená, že nám to hrozí, ale spíše to, že něco podobného je už i u nás. Tím hůře, že ona systémová deformace je více latentní, je obtížnější s ní bojovat, zatímco v Polsku a v Maďarsku je onen systémový střet mezi fašizujícím izolacionismem a podporou liberální demokracie otevřenější, viditelnější, explicitnější. V Polsku ho lze změřit např. analýzou změn v soudnictví, u nás ne.
    July 21, 2017 v 9.43
    Situace u nás se situaci v Maďarsku a Polsku podobá, ale také se liší
    Ano podobně jako Fidesz a PiS usiluje o politický systém bez opozice, která by ji mohla vystřídat a mechanismů, které můžou politickou moc limitovat jako jsou soudy a média.

    Rozdíl je v tom, že Babiš nemá žádnou silnou ideologii, sjednocuje stranu v podstatě jen svou osobou. Nikdo neví, co by se s ANO stalo, kdyby Babiš odešel, nejspíš by se rozpadlo. V rámci svého populismu se sice, pokud je potřeba, přidá k nacionalistickému třeštění, ale základ jeho moci to není.

    Ten nedostatek ideologie myslím jeho moc omezuje. Mluví se sice o tom, že ovládá média, ale ovládá jen velkou část tištěných tištěných médií. Kdyby chtěl ovládnout televizi, nemohl by postupovat jako PiS, tedy vyhazovat novináře s nesprávnými názory, musel by mít jako kriterium loajalitu ke své osobě. To by bylo o dost těžší, všichni přece vědí, že není nesmrtelný a už je mu bohatě přes 60.

    V nadcházejících časech ovšem budou mít Poláci proti nám výhodu v to, že mají daleko silnější tradici protirežimní opozice. V době normalizace veškerou aktivní opozici u nás zařizovalo pár tisíc lidí, Poláci měli Solidaritu.
    July 21, 2017 v 11.34
    "politické partaje s vyprázdněnými programy a tendencemi k autoritářství" - tím je asi myšlena KSČM, že?

    Obávám se, že KSČM je v současnosti společně s ODS vlajkovou lodí této politiky. Levicový volič může tak maximálně vyzobat nějaké dílčí programové prvky u Zelených a ČSSD.
    JV
    July 21, 2017 v 18.11
    Výborný článek
    To je ale vskutku velmi dobrá analýza. Díky za ní, pane Dolejši.

    Jiří Vyleťal
    July 22, 2017 v 6.57
    Vyprázdněné programy...
    Já se domnívám, že v KSČM dosud platí dlouhodobý program - tzv. Kladenský, z r. 1992, který se dá vygooglovat. Zatím se ho nepodařilo revidovat k horšímu, ačkoliv takové tendence ve straně jsou (autoritářské osobnosti se tam jistě vyskytují, Filipe). Ale existují i návrhy na jeho vylepšení. Třeba ten Hellerův http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/news/josef-heller-navrh-postkladenskeho-programu-kscm/
    July 22, 2017 v 10.0
    progrma, systémové změny a léčba levice
    1) pokud má někdo ambici se vznést k programovým výšinám, tak chutě do toho, sem s vlastní příkladem. Pokud jde o KSČM, tak kromě kladenského programu (připomněla pí Hájková, taky doufám že couvnutí k stalinismu nevyjde) jsou zde další texty, evropský program, socialismus v 21 století a samozřejmě i text z posledního sjezdu (2016)
    2) pokud jde o systémové kroky - tak pokud někdo nezahoří pro abstraktní velký požár konečné revoluce tak step by step je to myslím hlavně otázka zásahů do ekonomické a politické moci proti trendu oligarchizace spojená s konzervativní vlnou vůkol
    3) levice je nemocná, adoranti oligarchizace, zlehčují otázky demokracie, a vyzdvihují oprávněnost populistického útoku na solidaritu - tady nepomůže jejich moralizování a hon za margináliemi a zástupnými problémy
    myslím že klíčová je shoda na základech terapie - nepřipustit regres ústavnosti, pohlcení ekonomiky do monopolního holdingu se zamšstnanci jako vděčnými nevolníky. A to terapie na bázi styčných ploch programů.
    Tak na nějaké "systémově podstatné" kroky je to ovšem velice málo, pane Dolejši. Což jsem také víceméně s jistotou očekával, a přesně z tohoto důvodu jsem mou otázku položil.

    Protože takovýto "program" je zase jenom nakonec čistě negativistický: NEpřipustit regres ústavnosti, NEpřipustit pohlcení ekonomiky do monopolního holdingu...

    Zkrátka, jsou to všechno jenom reakce na určité momentálně aktuální trendy; ale není tu nic, co by mohlo zadávat jakýkoli skutečně pozitivní program progresivních změn do budoucnosti.
    July 22, 2017 v 11.56
    Positivní program progresivních změn pane Poláčku
    také nemáte.
    DU
    July 22, 2017 v 17.33
    K panu Kubičkovi
    Situace u nás na jedné straně a v Polsku a Maďarsku na straně druhé, je samozřejmě také odlišná. S ideovou vyprázdněností nejsilnějšího hnutí u nás máte velkou pravdu. Rovněž tradice opozice v Polsku je velká. Jsme svědky pokusu o zavádění autoritářského režimu, ale ve státě, který jako první v těch nejhrdinějších formách rozpoznal riziko bolševismu a bojoval proti němu - v roce 1919 vojensky, v roce 1956 v ulicích a od roku 1980 v rámci masového opozičního hnutí.

    Dnes je situace v Polsku a v Maďarsku často přirovnávána k meziválečnému období, kde je proti sobě postaveno autoritářství gen. Piłsudského nebo fašistický režim Miklose Horthyho v Maďarsku a na druhé straně tzv. liberálně-demokratická benešovsko-masarykovská 1. čs. republika, která ovšem nebyla liberální a demokratické také téměř ne.

    Oba meziválečné režimy - autoritářský v Polsku a fašistický v Maďarsku - vznikly v reakci na hrozbu bolševického postcarského imperialismu a bolševismu vůbec. Horthyovská reakce byla reakcí na komunistickou Maďarskou republiku rad Bély Kuna. Piłsudského režim zase byl postaven na "Zázraku na Visle", kdy Poláci svůj stát obnovený dohodovými mocnostmi vskutku zázračně a statečně ubránili bolševické (tehdy ještě ne stalinistické) agresi.

    Dnes jsou politické tendence v Polsku a Maďarsku v jiném kontextu. Jsou i ideové rozdíly mezi starým (dnes východním) Polskem a novým západním Polskem (bývalými částmi Pruska), které je sice více liberální, ale společnost je na tomto území méně zakořeněná podobně jako v našem pohraničí.

    Piłsudski totiž stál v opozici vůči směru, který je dnes reprezentován Jaroslawem Kaczynským. PiS je vlastně ideový následovník národních demokratů, potomků drobné izolacionistické a vykořisťovatelské šlechty ze 17. století. Proto je PiS nejen protievropská (ale i rusofobní), izolacionistická. Tím trochu připomíná české národní socialisty, dnes typu ODS, Zemanovců, části ANO...

    Ideová vyprázdněnost našeho nejsilnějšího hnutí ve volebních preferencích je podle mě způsobena normalizací. Přestože Maďarsko zažilo také sovětskou intervenci, krušné byly jen týdny a měsíce po povstání, János Kádár podobně jako Poláci dokázali udržet vyšší svobodu v domácí politice. Do polské a maďarské společnosti nepronikl tak hluboko normalizační duch apatie, rezignovanosti a ideové vyprázdněnosti jako u nás. Proto přestože jsou systémové změny v Polsku a Maďarsku již jasně za hranou liberální demokracie, kdežto u nás na té hraně balancujeme nebo se jí jen jemně dotýkáme, Poláci i Maďaři mají do budoucna větší naději tyto problémy překonat. Pokud nebudeme schopni se vrátit ke skutečným kořenům a přijmout vlastní obrovskou výhodu, kterou proti Uhrám (Maďarsku) a Polsku máme. Totiž jednoznačně těsnější historickou vazbu na západní Evropu, protože jsme byli stovky let vnitřní součástí Svaté říše římské podobně jako Rakousko, Německo, Benelux, severní a střední Itálie atd.

    U dnešní KSČM mě zarážejí rozpory mezi programovými zásady a politickou praxí, která (čest výjimkám, pane Dolejši) je oportunisticky antievropská a proruská. Proč proruská, to nemohu v dnešním kontextu putinovského imperialismu pochopit, aniž bych nechtěl zabrousit na úroveň konspiračních teorií. Ale dalo by se říci, že mnozí dnešní čeští komunisté shlížejí pozitivně k ruské zahraniční politice s určité iracionální nostalgie.
    + Další komentáře