Pražské matky?

Rut Kolínská

Občanské sdružení, které vzniklo na základě spontánních aktivit pražských matek, jež nechtěly mlčet, slouží jako příklad rodičům, jak vychovat zodpovědné jedince.

Každá revoluce má své hrdiny, na které se právem vzpomíná a kteří jsou v popředí zájmu zejména v období výročí dané události. Možná zcela logicky se téměř nikdy nezmiňují ti, kdo stáli v pozadí a jistili hrdiny doby ze zázemí, které pro ně vytvářeli. Ti v popředí bývají většinou muži a ti v zázemí téměř výhradně jejich matky, manželky nebo partnerky. Nejinak tomu bylo během sametové revoluce, avšak ne tak docela. Probíhající vyvrcholení oslav dvacátého výročí sametové revoluce a startu nového života v demokratickém zřízení provokuje k zamyšlení. Nedá mi to, abych nezmínila zapomenuté „hrdinky doby“.

Na začátku „topné sezóny“ 1988/89 se sešlo několik matek malých dětí a rozhodly se, že je třeba udělat něco s ovzduším v Praze. Tehdy jsme totiž musely denně dýchat mnohem větší množství zplodin než dnes a zejména ve dnech inverze bylo zdravější zůstat s dětmi doma. Ale nikdo nevěděl, kdy nastává ten kritický den. A tak jsme sepsaly dopis hygienikovi na Magistrát hlavního města Prahy s žádostí, aby se změnila „smogová vyhláška“ a kritické dny byly vyhlašovány veřejně a za jiných podmínek. Posbíraly jsme pod dopis docela dost podpisů. Časem přišla poměrně banální a v každém případě neuspokojivá odpověď.

Koncem května se konala v Praze mezinárodní konference o životním prostředí. Rozhodly jsme se tedy upozornit na naše představy a názory na řešení problémů životního prostředí demonstrací matek s dětmi. Průvod matek s kočárky a s dětmi procházel ulicemi pěší zóny v centru Prahy. Na některých kočárcích byly plakáty s hesly, jedno si pamatuji přesně: Co je ekologické, to je ekonomické. Zpívaly jsme dětské písničky, jako je Travička zelená, Ach synku, synku a další. Rozhodně bylo poznat, že nejsme jen tak na procházce.

Někteří naši partneři nás z povzdálí nenápadně provázeli a po chvíli se k nám připojili rovněž „muži zákona“. Ti byli na rozpacích, nevěděli, jak se zachovat, přece jen jsme byly „jenom matky s dětmi“, jak jsem zaslechla jednoho z nich říkat do vysílačky (tehdy ještě neexistovaly mobily). A tak se přihodilo, že naše demonstrace byla jedinou, která nebyla násilně rozehnána, přestože jsme cestou sbíraly další podpisy pod petici, která pak byla odevzdána účastníkům mezinárodní konference. Dokonce následující den otiskla Mladá fronta fotografii průvodu s titulkem „Atmosféra na pěší zóně v Praze včera odpoledne“.

Po prázdninách jsme se opět sešly a dohodly se, že naši úspěšnou demonstraci zopakujeme 27. listopadu 1989. Netušily jsme, že mezitím bude vše jinak. Po událostech na Národní třídě 17. listopadu poděkoval Československý svaz žen ve svém prohlášení bezpečnostním složkám „jménem miliónů československých matek“ za zásah proti demonstrujícím. V pátek 24. listopadu jsme proto uspořádaly protestní demonstraci před jejich sídlem v Panské ulici.

Vzhledem k tomu, že na 27. listopadu se plánovala generální stávka, rozhodly jsme se k ní připojit „stávkou matek s dětmi“ na Staroměstském náměstí. Studenti nám jistili bezpečnost prostoru okolo sochy mistra Jana Husa, zaplnily jsme téměř celé náměstí. Někdo nás tam označil jako „Pražské matky“ a název nám už zůstal. Hnutí Pražské matky bylo dlouho neformální, ale nakonec jsme se registrovaly jako občanské sdružení, aby nás brali vážně a abychom mohly prosazovat své cíle.

Cíle Pražských matek byly a dodnes jsou zaměřeny na zlepšení životního prostředí v Praze. Naše původní seskupení se však skládalo z různorodých osobností s různorodým vzděláním a různorodými zájmy. A tak mnohé „Pražské matky“ později stály u zrodu nových organizací zaměřených na další důležité oblasti života rodin s dětmi. Nejstarší z nich jsou například mateřská centra nebo Raná péče.

Za dvacet let vyrostly z „Pražských dětí“ dospělí mladí lidé. Přiznám se, že mne těší, když pozoruji jejich kroky v našich šlépějích. Účastnily se s námi demonstrací, prožívaly s námi revoluční události i různé happeningy, jednání na úřadech či v Parlamentu, konference… Často jsme měly pocit, že se jim kvůli vytížení na občanském poli dostatečně nevěnujeme. Zdá se, že to byly zbytečné obavy. Mnohé děti Pražských matek přijaly spoluzodpovědnost za život v naší zemi natolik za svou, že se běžně podílejí na nejrůznějších aktivitách občanské společnosti nebo je samy organizují.

Na pohnuté zážitky s dobrým koncem vzpomínám proto, že chci povzbudit všechny rodiče, aby umožnili svým malým dětem prožívat společně s nimi události, kterým zdánlivě nerozumí. Důležité je, že vnímají své rodiče jako aktéry, kteří nezůstávají stranou, ale podílejí se na činorodé proměně světa. Tyto děti se pak přirozenou cestou naučí, že člověk nemá mlčet k bezpráví, že může hledat řešení na zlepšení životních podmínek společně s dalšími lidmi, a ne sedět bezmocně doma či nadávat v hospodě.

    Diskuse (0 příspěvků)