Cyklisto, sesedni z kola!

Ondřej Vaculík

Ondřej Vaculík klade otázky týkající se zavedení rovnosti pohlaví do naší běžné každodennosti.

Lidové noviny, jak nemohou psát pravdu o Anreji Babišovi, si musí vynalézat spoustu jiných témat, a to i dosti okrajových. Například 9. února 2017 jsme na titulní stránce mohli číst palcově „V českých učebnicích škrtá genderová policie“, což o několik dnů později bylo v rubrice Názory vyvráceno, „genderová policie“ pochopitelně neexistuje a zejména nikdo v učebnicích neškrtá.

V úvodním článku ale uveřejnily dotaz či stížnost: „Jsem žákyní čtvrté třídy. Budeme skládat zkoušku, abychom získali průkaz cyklisty. Jak by se líbilo vám, kdybyste dostal průkaz cyklistky?“ Martin Farář, ředitel Besipu, tedy organizace, která bezpečnostní akce pro školy organizuje, přislíbil, že „jakmile se nynější kartičky spotřebují, zamyslí se nad názvem příštích — aby byl genderově vyvážený“.

Nevím, co chtějí v Besipu ohledně této záležitosti vymyslet. Podle mého by možná postačilo vysvětlit, že označení člověka jedoucího na kole jako „cyklista“ nemá s genderovým vnímáním nic společného. Je to podobné, jako když cestující člověk je pasažér a člověk, jenž plave, je prostě plavec (plave-li přímo žena, je to plavkyně), podobně jako sám „ten člověk“ je rodu mužského, ženského i středního. Rod neurčitý nemáme.

Nečiním si nárok na jazykovědnou úvahu, to ani neumím. Jde mi o postřeh, jak svůj jazyk vnímáme nikoli výhradně z hlediska gramatiky, tedy stavby jazyka, ale pocitem, prožitkem a smyslem sdělení.

Muž, žena, lidé

S rodem mužským či ženským vůbec nemáme problém pro podstatná jména neživotná, protože se nás nijak osobně netýkají, pokud ovšem… Například tramvaj (tramway) či lokomotiva jsou jen souběhem okolností rodu ženského, ačkoli jde o „to vozidlo“ nebo „ten dopravní prostředek“.

Svou obrovitostí a lomozením by spíše odpovídaly rodu mužskému a ženy by mohly mít výhrady, že pro rod ženský jsou příliš málo ztepilé, ale pro nás muže, kteří lokomotivy a tramvaje milujeme, se část naší lásky odvozuje právě od jejich ženského rodu. Vím, je to hloupost. Pouze naznačuji, že vnímání „rodu“, jeho důležitosti, ovlivňuje náš cit, tedy míra našeho vztahu k „rodové příslušnosti“, „rodová hrdost“.

Možná by tedy stačilo, kdybychom my muži holčičkám včas vysvětlili, že k řadě výrazů rodu mužského se my muži vůbec nevztahujeme, ale pokládáme je za obecné označení například profesí a odborností, v nichž rovnoprávně — a to bych zdůraznil — působí obě pohlaví. Názvy oborů, profesí, specializací, zvláště původu cizího, bývají rodu mužského: meteorolog, antropolog, pediatr. Takže učí-li se děti, co všechno meteorolog nebo třeba antropolog musí umět, pak je tím míněn člověk, nikoli pouze muž.

Musí existovat pouze průkaz pro cyklisty, když přece existují také cyklistky? Repro DR

Horší je to v případě profesí českých jako zedník, tesař, pekař a podobných, na které se hůře uplatňuje, že jde také „jen“ o člověka. Mužskost z nich sálá, ale zejména tím, že tyto profese byly vždy spojovány s muži. Měli jsme v Pražské stavební obnově také zednici, vyučila se tomu řemeslu v padesátých letech, ale cítila se zedníkem, aniž by pozbyla ženské hrdosti. Zednice ji připomínala zadnici, a když jsem se tázal, není-li tedy zedničkou, odvětila, že není blbá.

V případě „věštkyně“ se výraz ženského rodu kupodivu zdá dominantní, a věštec jako by byl až odvozen. Jako by „vona“ fakt byla první.

Ženy v uniformách se často cítí lépe, když jsou „poručíkem“, nikoli „poručicí“. Na vojně jsme jednu takovou měli, soudružku nadpraporčík Bačíkovou.

Moje milá kmotra docentka Ludmila Ekrtová byla vědkyní, ale kupodivu vždy se označovala za vědce. V rámci vědy se nechtěla „žensky“ vydělovat z vědeckého prostředí a profese a podobně by se z něj neměli vydělovat ani muži. Síly se mají spojovat, a nikoli tříštit, mínila ona. A vskutku byla žena-vědec.

Jde asi také o to, kdo jak se cítí. Cyklistou se nikdo z nás nemusí cítit, ani když zrovna jede na kole. Cyklistou jsme dočasně, náhodně, vědcem člověk zůstává celý život.

V rozporu se stížností žákyně čtvrté třídy, ale možná pouze zdánlivém, je současná tendence nepřechylovat příjmení žen. Jde o zvýšení rizika, že konkrétního člověka nebudeme vnímat jako ženu či muže, ale jenom jako „člověka“. Což činí problém zejména v úřední korespondenci. Učili jsme se, že oslovení konkrétní osoby má být adresné: Vážená paní Konvalinková! Adresátka hned ví, že úřední dopis se týká přímo jí, a pisatel by jí měl věnovat náležitou pozornost. V případě jména jako třeba Vlasta Dicker jsme bezradní. (Nositeli jména Vlasta jsou také muži — Vlasta Třešňák, Vlasta Burian…)

Nejpřípadnějším oslovením by pak bylo: Vážený člověče jménem Vlasta Dicker. Pochopil jsem, že ani ženy v případě nepřechylování nejsou rády, jsou-li zaměňovány za muže, ale je to pro ně menší zlo než špatný pocit z přechýleného jména. V něm cítí přílišnou odvozenost od muže, ba mohou se cítit tím mužem přímo postiženy, například Vaculíková. Jako by se s tím pojil i úděl nésti podíl tíhy muže, zatímco on si jen tak bude Vaculík. A nemusí to končit ani po rozvodu.

Vraťme se k našemu cyklistovi. Je možné, že pseudogenderová komise přijde s tím, že na našich příkazově-buzerativních cedulí vskutku bude muset být: Cyklistko (žena má přednost), cyklisto, sesedni s kola. Pak by ženy měly sesedat jako první. Holčičky budou spokojené a vůbec jim nepřijde divné, že nějaká blbá cedule, jedna z našich nejhojnějších dopravních značek, klidně tyká už přímo jim, až budou velké.

    Diskuse
    MP
    February 14, 2017 v 9.22
    Prosba redakci
    Prosím, opravte výpadek z vazby v poslední větě.
    Nevím, zda chtěl autor říct:

    "Holčičky budou spokojené a vůbec jim nepřijde divné, že *se* nějaká blbá cedule, jedna z našich nejhojnějších dopravních značek, klidně tyká už přímo *jich*, až budou velké.

    nebo

    "Holčičky budou spokojené a vůbec jim nepřijde divné, že *je*nějaká blbá cedule, jedna z našich nejhojnějších dopravních značek, klidně *věnovaná* už přímo jim, až budou velké.",

    ale je zřejmé, co říct nechtěl.



    Šotek se vloudí, ale tady potvora ohlodává zrovna pointu textu, to by byla škoda.
    February 14, 2017 v 9.36
    Tykání nevhodné
    Poslyš, Profante, že tys to zase nepochopil? Nenapadlo tě, že by Ondřej Vaculík mohl v závěru svého článu upozorňovat na to, že ona slavná blbá cedule cyklistům zcela neomaleně tyká?

    Pravda je, že zatímco když ti já teď takhle tykám, asi ti hned připadne na mém projevu něco v nepořádku a rychle se dobereš toho, že problém se zřejmě týká mého vychování. Oproti tomu dopravní značka, jejíž obdoba „Motoristo, vystup z auta,‟ se „kupodivu‟ v našem světě aut nepoužívá, je tak sprostá — hloupá, povýšená a bezohledná — svou podstatou, že nějaké tykání už člověku ani nepřijde.
    MP
    February 14, 2017 v 10.26
    Aj, já vůl
    ... tykat ženě, se kterou jsem ... To jsou ty nové doby, taková nezdvořilost by mě vskutku nenapadla.

    A ona mě opravdu nenapadla :-) A to přesto, že se naštvu pokaždé, když ten příkaz čtu, vesměs vedle: "Přejdete, prosím, na protejší chodník." Přičítal jsem to ovšem tomu, že mě irituje nutnost sesednout z kola a tak si hledám hůl.

    Mimochodem, ony si toho ty holčičiky vesměs asi nevšimnou. Nedávno jsem si kupoval přes internet legitimaci na tramvaj a příslušný dotazník na mě přítelsky pokřikoval jak slečny ze Skořepky: "Řekni mi o sobě něco?" O televizi, kde se těm dívkám sděluje: "To jsem já, tvoje bezstarostné já, které nerozhází, ani když si nerozumí se svojí vaginou ..." ani nemluvě.
    February 14, 2017 v 10.51
    Oslovení je věc zdvořilosti
    Ta věta z titulku by se co do věcného obsahu obešla bez oslovení: "Sesedni z kola !" .Dokonce i bez druhé osoby: "Sesednout z kola !"

    Oslovení je zdvořilostní prvek, kde volíme mezi tykáním a vykáním nebo mezi oslovením "Vážení kolegové" nebo "Vážené kolegyně, vážení kolegové". Zdvořilost je vždy práce navíc.

    O tykání-vykání rozhoduje ten společensky výše postavený, nebo alespoň tykání navrhuje. Kdo takto tyká z pozice orgánu či firmy, osobuje si vyšší společenské postavení nad veřejností. Pokud generické maskulinum vede k tomu, že ženy mají pocit, že se na ně nebere ohled, nemělo by se používat. Nejde o to, jak to myslím, ale o to, jak je to pochopeno.

    V Německu se svého času - spolu s nástupem strany Zelených a pod jejich tlakem - začaly napřed používat v úředním a jiném oficiálním styku podvojná oslovení (např. občan/občanka, respektive zkráceně občan/ka). Postupem času došlo ale k dalšímu posunu, takže ženský rod dnes už stojí obvykle na prvním místě. Takže politik si už nemůže dovolit své voliče oslovit prostým "vážení občané", nýbrž musí se nutit do rozvláčného "vážené občanky, vážení občané".

    Ono to napohled vypadá genderově velice korektně a velice demokraticky - jenomže přinejmenším na mě (ovšem, s mým nevyhnutelně mužským pohledem) to vždycky působí jako křeč. Póza. Že se tato komplikovaná forma oslovení používá právě jenom proto, že se to má, že je to tak "politicky korektní".

    Ta umělost tohoto počínání se stane ještě zřejmější, když si uvědomíme, že to všechno se děje ve společnosti, která je stále ještě jednoznačně dominovaná maskulinním elementem. A tak to celé ze všeho nejspíše působí jako ta známá taktika, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. My muži holt ženám dopřejeme to jejich ženské oslovení na prvním místě - ale v reálu si budeme i nadále pěstovat a udržovat tu naši mužskou dominanci.

    A tak nemohu jinak, nežli připojit se k náhledu pana Vaculíka. A domnívám se, že pokud bychom zavedli poměry v tom našem světě skutečně spravedlivě vyvážené mezi oběma pohlavími, že ty ženy by nám snad už odpustily (a dopřály), že v rámci zjednodušení se zůstane u těch tradičních maskulinních oslovení respektive pojmenování. A jestliže bude naopak - to jest reálné poměry zůstanou maskulinně dominované a změní se jenom ta forma oslovení - pak to nakonec nebude nic jiného nežli jenom vytírání zraku. A to právě vůči těm ženám, kterým se bude jenom navenek předstírat, že se pro ně něco dělá.
    February 14, 2017 v 19.45
    Oslovení a jiné zdvořilostní rituály,
    jistě společenské vztahy více odrážejí než vytvářejí.

    Odrážejí je i s jejich složitostí a patří k nim i určitá fiktivnost, předstírání, či přehánění.

    Když například šlechtic oslovoval jiného „Urozený pane a milý švagře“ vyjadřoval tím jak uznání jeho společenského postavení, tak důležitost blízkosti jeho rodiny dané sešvagřením rodin. Výrazy pro příbuzenství se stávaly výrazem i pro jinou blízkost. Například slovo přítel/priatel kdysi v češtině znamenalo „příbuzný“, pak i jinak blízkou osobu, pak jen člověka blízkého vzájemnou volbou, dnes ostatní významy vytlačuje „partner, milenec“.

    Nesnadnost zdvořilosti je v tom, že má vyhovět ne mé potřebě, ale potřebě toho druhého, která navíc většinou není vyjádřena, je potřeba ji odhadovat. Například nabídnout tykání někomu, kdo si s vámi tykat nechce, je faux pas.

    Pan Vaculík píše: "Možná by tedy stačilo, kdybychom my muži holčičkám včas vysvětlili, že k řadě výrazů rodu mužského se my muži vůbec nevztahujeme, ale pokládáme je za obecné označení například profesí a odborností, v nichž rovnoprávně – a to bych zdůraznil – působí obě pohlaví."

    To je potenciálně arogantní, protože to muže staví do role těch, kdo rozhodují o tom, co které oslovení znamená a jak je to správně. Tím je ale popřena hlavní zásada zdvořilosti: snažit se tomu druhému vyhovět, aniž by si o to musel říkat.
    February 15, 2017 v 7.38
    Pokud si budou lidé navzájem lhostejní, mohou být navenek zdvořilí a korektní, jak chtějí. Budou to jen prázdná gesta.
    Lidský svět se potom bude skládat jen ze samých zdvořilých cedulí.
    Paní Hájková, přesně tohle byl můj pocit či mé zjištění když jsem svého času rovnýma nohama přímo z "reálného socialismu" vstoupil či vskočil do světa Západu: fascinovala mě (a leckdy ještě i dnes překvapí) ta bezpodmínečná zdvořilost vzájemného jednání ve vyspělé západní společnosti, v porovnání s tou "soudružskou" bezprostředností, ale mnohdy spíše neomaleností až přímo hrubostí, na kterou byl člověk doposud zvyklý.

    Jenže: po určité době jsem učinil přesně tohle poznání, že tato zdvořilost je namnoze právě jenom tou vnějškovou formou, pod kterou se skrývá naprostá lhostejnost člověka k člověku. A mnohdy ještě hůře: že pod touto maskou zdvořilosti se ukrývají vlčí zuby, které svůj - slabší či méně agresivní - protějšek bez milosti roztrhají.
    HZ
    February 16, 2017 v 20.0
    Neznámý génius
    se zasloužil už někdy v dřevních dobách autoškolních o to, že dostáváme řidičské průkazy. Tím nás ušetřil genderových rozpaků. Asi uměl česky, takže ho "průkaz řidiče" nenapadl.
    February 17, 2017 v 6.33
    Panu Poláčkovi
    Příkladem budiž "zdvořilý ďábel" z pohádky Hrátky s čertem: "Nám je přece cizí hrubé násilí". Jinými slovy: Vy nám to, co z vás potřebujeme dostat, dáte úplně dobrovolně a rád. Zbytek si nechte.
    Omlouvám se autorovi za odbočovaní od cyklistické tematiky, ale moje asociace mi nedají pokoj.
    + Další komentáře