Není-li to to, co to má být, co to tedy reálně je?

Alena Zemančíková

Někteří politici říkají, že stát tu není od toho, aby vychovával. Stačí nastavit systém a lidé budou sami vědět, co mají dělat. Proč se tomu tak v dnešním demokratickém režimu neděje?

V jistém období svého života jsem byla socka. Do té situace jsem se nedostala vlastním rozhodnutím, byť přičiněním asi ano. To přičinění bylo zcela počestné a v pozdějších časech, za změněného režimu, se začalo dokonce pokládat za zásluhu. Do té chvíle, než jsem s prvním dítětem odešla na mateřskou dovolenou, pracovala jsem za nejnižší možný plat jednoho tisíce korun. Nevím, jestli se v 70. letech 20. století pracovalo s kategorií existenční minimum, a mám silné podezření, že moje příjmy byly pod její hranicí. Přitom — alespoň zpočátku — šlo o práci laborantky nebo sekretářky na plný úvazek.

Když jsme se odstěhovali z Prahy, můj manžel byl s plnou kvalifikací zaměstnán jako hajný s platem jen o málo větším — v roce 1978 to bylo šestnáct set — ale to už jsme měli služební byt v hájovně a možnost něco si vypěstoval na zahradě a chovat na dvoře. Se třemi malými dětmi jsme neměli v podstatě na nic kromě holého živobytí — dodnes nerada vzpomínám, jak jsem zůstávala viset na cestě z nákupu nebo od lékaře s dětmi v autě bez benzínu, protože jsme tankovali po pěti litrech. Plnou nádrž náš od rodičů darovaný wartburg v našem vlastnictví nepoznal. Když se měla zaplatit školka (platilo se jen stravování dětí, ale stejně), strávili jsme několik dní na stromech v našem sadu, abychom mohli ve výkupu prodat jablka nebo třešně.

Nikdy jsem nepracovala tolik jako v době, kdy jsme před výplatou často měli opravdu jen jablka ve sklepě a marmelády ve spíži. To byla reálná praxe tehdejšího pseudosocialismu. A dnes? Foto publicdomainpictures.net

V lecčem nám pomohla rodina, kterou jsme na oplátku zásobovali ovocem a produkty z našich chovů, ale nedostávalo se nám prostě peněz. Jet třeba na víkend na hory nebo o prázdninách na dovolenou nebylo možné. Ještě že přátelé a příbuzní jezdili k nám. U tehdejších státních lesů, viděno zpětně, vedly nízké platy k neoficiálně povolenému přikrádání, s kterým počítalo celé venkovské okolí a my jsme asi platili za jelimánky v lepším případě a za vyděrače, kteří si předstíranou nechápavostí říkají o víc, v horším, když jsme dlouho nerozuměli náznakům a nabídkám.

Když jsme jim začali rozumět, zhoršilo se naše postavení v obci, protože můj muž načerno prodávat dřevo nechtěl. Měl k tomu nejen morální důvody, ale také správně tušil, že buď budeme žít podle svých pravidel a zůstaneme tak v kontaktu se světem, který máme rádi, anebo se prostřednictvím drobných zlodějin včleníme do místního společenství, k jehož pravidlům patří i to, že se krade. Dohromady to nešlo a skončili jsme v pozici vyloučených (a posléze i vyhozených).Od té doby vím, že za mnohou spořádaností lze najít činnost, která společnosti neprospívá, jen je za tou spořádaností dobře schovaná.

Nikdy jsem nepracovala tolik jako v době, kdy jsme před výplatou často měli opravdu jen jablka ve sklepě a marmelády ve spíži. Nejen že jsem se starala o tři děti, ale také o zvířata na dvoře a zahradu a sad a dřevo a seno — až tomu nemohu uvěřit. Člověk na sebe nevidí, takže nedokážu odhadnout, jak mě viděly instituce a lidé ve vsi, s nimiž jsem přicházela do styku. Sama jsem se svojí hmotnou chudobou nijak vyřazená ze společnosti necítila. Nepřiznávala jsem ji v plném rozsahu ani sobě. Nejbližší okolí nám nabízelo (no, spíše mému muži, jak je na venkově zvykem), co jsme neuměli ani rozpoznat, natož ocenit, za cenu, že nás bude mít pod kontrolou a v moci. Něco za něco. To byla ta reálná praxe tehdejšího pseudosocialismu.

Vychovávat, či nevychovávat?

Něco z  té povahy ale společnosti zůstalo i po změně režimu. Ovšem nová dikce nových pořádků si dávala záležet, aby povzbudila ty činorodé a schopné a zamlčela či odsoudila ty, kteří jsou jiní a ideály soukromého vlastnictví a podnikání nesdílejí: lépe řečeno nepodílejí se na nich. Z těch postupně vytvořila socky. Demokratická společnost má ovšem myslet na všechny, i na ty jiné. Počítat s nimi, brát je za svoji součást. A nemluvím o nezaměstnaných a nevzdělaných, jak by se zdálo, ale třeba o učitelích.

Pan poslanec a ambiciózní iniciátor nového politického subjektu Petr Gazdík říká v souvislosti s politickým programem svého in spe politického sdružení, že stát nemá lidi vychovávat. Asi tím chce říci, že lidé sami vědí, co mají dělat. Ano, jen to není vždycky to, co by státu prospívalo. (Já vím, on tím narážel na protikuřácký zákon, který v tu dobu hýbal sdělovacími prostředky.)

Ale když už to říká, myslí si pan poslanec opravdu, že stát má jen prostřednictvím zákonů nařizovat a na druhé straně trestat, že má jen přikazovat a zakazovat, vymezovat a stanovovat, a nic jiného? Že by jako nejvyšší instituce neměl i vychovávat, třeba k tomu, že jeho obyvatelstvo tvoří lidé různého druhu i postavení, kteří si zaslouží respekt? Že by současný stát skutečně neměl předkládat hodnoty, na kterých bychom se mohli dohodnout a podle nich spravovat veřejné prostředí? Například to, že je třeba pomáhat slabším nejen dozorem, ale i péčí?

Opravdu po těch letech věří pan předseda Gazdík tomu, že stačí „nastavit systém“? Že není třeba také nastolit způsob, jakým se o tom budeme bavit? To se v době informačního zmatku a přehlcení skutečně má stát zříci formulování toho, proč tu vůbec je?

Jak se reálně jmenuje to, v čem žijeme?

    Diskuse (26 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 6, 2017 v 12.7
    Reálná demokracie
    S tou "reálností" jste to možná trefila naprosto přesně, paní Zemančíková.

    Jak je všeobecně známo, ten minulý režim si ke svému druhovému označení "socialismus" časem ještě přidal predikát "reálný". Byla to svého druhu obranná taktika; ale ve skutečnosti to bylo to, čemu se v německém politickém žargonu říká "Offenbarungseid", přísežné vyhlášení vlastního bankrotu. Když tedy dotyčný fakticky dá najevo, že už nemá naprosto nic v ruce. A přesně tak to bylo i s tím "reálným socialismem": on tím fakticky doznával, že s tím původním socialismem, tím ideálním, jehož cílem byla všeobecná a hluboká emancipace lidské bytosti, už nemá naprosto nic společného. A že se mu jedná už jenom o to udržet sám sebe nějakým způsobem v chodu, než se to celé jednoho krásného dne sesype.

    A přesně to se dá říci i o současné "reálné demokracii". Ta také začínala s velkými, idealistickými hesly o "svobodě, volnosti, bratrství..." Ovšem, především to třetí heslo, to "bratrství", to opravdu nepřijde jen tak samo od sebe, k tomu je skutečně nutno společnost nějakým způsobem vychovat. Fakticky ten postulát "bratrství" stojí v zásadním konfliktu s tím postulátem "volnosti" - kdo chce pěstovat skutečné bratrství, skutečně vstřícný a solidární vztah k druhým lidem, ten se nevyhnutelně musí vzdát alespoň části své volnosti. Tedy toho postoje, že "já si mohu dělat jenom co mně se zlíbí, a nikdo mi do toho nesmí mluvit".

    Liberálně-demokratická společnost se v tomto konfliktu hodnot rozhodla pro tu - neomezenou a nespoutanou - volnost; a za tuto svou nespoutanost obětovala bratrství.

    A tak tu máme přesně tu současnou "reálnou demokracii", která už vůbec nechce být poměřována svými původními ideály, ale která se chce už jenom udržet v chodu, než se to celé jednoho krásného dne všechno sesype.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 6, 2017 v 12.14
    K čemu je stát?
    Mimochodem, paní Zemančíková, pokud kladete otázku, "k čemu je tady vlastně stát", pak možná v dané souvislosti vůbec neuškodí připomenout si, že pro takového Aristotela konečným účelem státu bylo š t ě s t í všech jeho občanů!

    Tento stát tedy nezůstával jenom u toho alibistického liberalistického "nočního hlídače", který jenom vytvoří ten nejzákladnější rámec pro existenci svých občanů, tím že eliminuje to nejzjevnější násilí - nýbrž tento aristotelský stát sám přebírá o d p o v ě d n o s t za to, že život jeho občanů bude naplněn humánním obsahem a smyslem.

    Ovšem, to se samozřejmě nedá nic dělat - už tehdy nevyhnutelně existoval ten výše zmíněný konflikt mezi vyššími hodnotami na straně jedné, a mezi postulátem absolutní volnosti na straně druhé. Ten stát, který si klade vyšší cíle nežli být jenom tím "nočním hlídačem" - tak ten také musí mít právo požadovat od svých občanů, aby se chovali v souladu s těmito univerzálními hodnotami.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    February 6, 2017 v 16.1
    Stát v liberálně demokratického stadiu
    přebírá o d p o v ě d n o s t za to, že život jeho občanů bude naplňován humánním obsahem a smyslem - tudíž i pocitem štěstí pro občana biofilního charakteru.
    V takovém stadiu stát preferuje prostřednictvím zákonů takové společenské projevy/síly, které usilují o co možná nejzazší oddálení přechodu do nevyhnutelného rozpadu/rozsypání liberálně demokratického režimu.
    Po nevyhnutelném rozpadu liberální epochy stát nabízí epochu ve které smysl, obsah a pocit štěstí si mohou vyžít občané nekrofilního založení.
    Jak se reálně jmenuje to, v čem žijeme?
    Jde o přechodné stadium nekonečné mutace, kdy oddálení rozpadu humanitních ideálů je pro jedny stále úmornější a pro druhé stále více snadnější/osvěžujícnější.
    Pro menšinu jde o stále nedostatečně poučný zážitek lidské nepoučitelnosti....bych coby naivní snílek dodal.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 7, 2017 v 11.43
    Nevyhnutelná degradace polovičatých státních idejí
    Čili, hlavní úkol liberálně-demokratického státu sestává v tom, pokud možno oddálit svůj vlastní zánik. Tím se ovšem neliší od žádného státu jiného.

    Velice správně konstatováno: ten přechod k rozpadu/rozsypání liberálně demokratického režimu je n e v y h n u t e l n ý. A to přesně z toho důvodu proč se nakonec ve svou vlastní negaci převrátil i ten socialismus: protože i to "biofilní" snažení lib-dem státu je nakonec pouze formální. Jenom jakoby. Není zakotveno ve skutečné hloubce společenských procesů, nedosahuje samotného člověka.

    A tak - poté co se vyčerpá původní euforie z toho "biofilního" impulsu - nevyhnutelně následuje fáze druhá, fáze rozpadu a rozkladu, kdy navrch začnou nabývat ty tendence destruktivní, neboli "nekrofilní".
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    February 7, 2017 v 12.29
    Na rozdíl od reálného socialismu, který vyhnil, to ovšem reálná demokracie s rozběhem napálí hlavou do enviromentální zdi.
    IH
    Ivo Horák
    February 7, 2017 v 12.37
    Naše pravdy a jejich stát
    Říká se, že názory jsou zajímavé někdy, ale zkušenosti vždycky. S plynoucím časem roste, nejinak než třeba u památek, vzácnost a vypovídací hodnota autotentického svědectví. Myslím, že jednou z velmi důležitých věcí bylo rozhodnutí zaznamenávat výpovědí pamětníků holocaustu a že totéž má cenu činit i v případě novějších a méně tragických dějin.
    Sloupek Aleny Zemančíkové přináší jeden ze střípků, které nebývají v mozaice zobrazující dobu režimu KSČ většinou vidět. Za rovnostářskou fasádou nepřestalo platit, že jsou lidé ctižádostiví, kteří si nakonec porozumí a v rámci možností si vyjdou stříc, a že jsou také lidé jiní, celkem divní, dobře však že takoví, kteří se rychlejším nemotají pod nohy... A stát? Dokonce i stát řízený KSČ a tedy silně socialistický, se stará v první řadě a především o ty ctižádostivé. To se měnilo od středověku až dosud méně, než by si jeden chtěl myslet...
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    February 7, 2017 v 13.58
    Pan Petrásek napsal,
    že stát v liberálně demokratického stadiu přebírá odpovědnost za to, že život jeho občanů bude naplňován humánním obsahem a smyslem.
    Naopak by se mohlo říci, že projekt liberálně demokratického státu může totálně selhat, pokud tu odpovědnost za humánní obsah a smysl nepřevezmou jeho občané sami.
    Rozpad liberální epochy možná není nevyhnutelný tam, kde vůbec nějaká společnost s občanským étosem vznikla. Což se o našem případě nedá s jistotou tvrdit.
    Eva Hájková, penzistka
    February 7, 2017 v 14.28
    Žádný stát nemůže být vyspělejší, než jsou v průměru (nebo v mediánu?) jeho občané. Je vcelku zbytečné říkat, co by občané měli dělat a jak by se měli chovat, pokud toho nejsou schopni.
    Jiří Kubička, psycholog
    February 7, 2017 v 22.35
    Stát jako továrna na štěstí
    U starých Řeků Jacob Burckhardt připomínal jejich heslo z Iliady "Vždy být nejlepší a vynikat nad ostatní".

    Je jasné, že tohoto cíle může dosáhnout jen málokdo a žádný Aristoteles nevymyslí stát, který by to zajistil většině.

    Nanejvýš se vymýslí státní uspořádání, které má zajistit, že to soupeření bude férové a budou rovné šance, což se většinou po čase ukáže jako iluze a habaďůra ve prospěch nějaké privilegované skupiny.

    Ale i kdyby stát férovou soutěž zajišťoval, tak ve společnosti, která má štěstí definováno řeckým způsobem, musí být nutně nešťastní skoro všichni.
    Eva Hájková, penzistka
    February 8, 2017 v 7.17
    Tak třeba Sparťané žili družným a pospolitým životem, ale žárlili jeden na druhého jako čert. A soupeřili mezi sebou nepřetržitě. Naštěstí pořád válčili s jinými národy, tak měli aspoň důvod být proti nim navzájem semknutí. Žili pod totální kontrolou státu, který se o jejich vyniknutí v boji, tedy o jejich štěstí, postaral. A ti, kteří by mohli být nešťastní z případných neúspěchů (slabí, postižení, nemocní) byli preventivně shazováni do rokle už v novorozeneckém věku.
    + Další komentáře