Současný Jáchymov je městečko s necelými třemi tisíci obyvateli na severozápadním okraji Čech v Karlovarském kraji. Dnes je významné hlavně svými lázněmi, kdysi bývalo druhým největším městem země a později stálo na počátku objevu atomové energie. Jeho historie je poučná.

Je dobře známé, že název dosud vedoucí měny světového kapitalismu, amerického dolaru, má svůj původ v Jáchymově. Štěpán Šlik se tu na svém panství pustil do těžby bohaté stříbrné žíly, která byla objevena roku 1512, a Jáchymov se stal po upadající Kutné Hoře novým centrem českého i evropského hornictví a pramenem bohatství. Šlik zavedl moderní horní právo, ale neměl dostatek vlastního kapitálu. Obrátil se proto na norimberské bankéře. Ti přinesli potřebné investice — a odnesli zisk: Šlikovi zůstal jen výnos tří procent z těžby a spory s nespokojenými horníky, kteří se čas od času bouřili.

Díky šikovnému lobbingu Šlik získal roku 1520 povolení zemského sněmu razit vlastní mince, a to až do roku 1528, kdy ražbu zakázal císař Ferdinand I. Mince byly zvány Joachimsthaler Guldengrosch, zlatníkový groš z Jáchymova údolí. To, že název dostala pozdější americká měna, souvisí s tím, že mincovna zásobovala mezinárodní trh (více než milion mincí) a tolar byl tak rozšířený, že se jeho název stal obecným označením pro velkou stříbrnou minci. Zdatný podnikatel Šlik nakonec padl na Moravském poli a jeho potomci v konfliktu s Habsburky o své bohatství přišli.

Podobně jako sláva Kutné Hory byla na čas vystřídána Jáchymovem, byla v následujících desetiletích evropská těžba drahých kovů zcela zastíněna nálezy ložisek v Jižní a Střední Americe. U stříbra to bylo zejména Potosí, největší stříbrný důl světa. Inkové o ložisku věděli, ale považovali je za posvátné. Používali stříbro jen k uctívání slunečního boha Tuta Inti, manžela bohyně Pachamamy, Matky Země.

Španělští konkvistadoři měli méně zábran, a stříbro z Potosí se stalo významným zdrojem bohatství španělské koruny. V dolech tehdy zemřelo osmdesát procent domorodé mužské populace tehdejšího místokrálovství Peru. „Každá mince v hodnotě jednoho pesa stála život deseti Indiánů,“ napsal v roce 1638 Fray Antonio de la Calancha. Důl funguje dodnes, pracovní podmínky jsou i dnes primitivní a hora Cerro Rico pořád obsahuje obrovské množství stříbra. A Bolívie, na jejímž území dnes důl leží, je pořád jednou z nejchudších zemí světa.

Nejabsurdnějším raným dokladem tohoto kořistnického rauše je možná kostel São Francisco da Penitência v Rio de Janeiru. Kostel byl postupně budován v letech 1653 až 1773 a ve své konečné podobě je celý, s výjimkou podlahy a nástěnných maleb, pokryt zlatem. Zlato pochází z dolů v dnešním brazilském státě Minas Gerais, kde byli Indiáni a černí otroci vykořisťováni stejně nelidsky jako v Potosí. V Portugalsku bylo zlato dotenka vytepáno, aby po návratu do Brazílie zdobilo chrám sv. Františka, apoštola chudoby.

Ale vraťme se do Krušných hor. Ve stejné době, kdy se v Jáchymově razily tolary, freiberský vrchní hejtman Hans von Carlovitz na druhé straně Krušných hor, kde stříbrná horečka nastala už v roce 1477, řešil vážný problém: hory byly v důsledku vysoké spotřeby dřeva při dolování a zpracování kovů téměř odlesněny. V jeho úvahách se objevují pojmy „conservatio“ a především trvalá udržitelnost — jak pěstovat dřevo, „aby poskytovalo kontinuální, soustavný a  trvale udržitelný užitek.“ Dnes se všeobecně známý a používaný systém lesního hospodaření, který von Carlovitz navrhl, považuje za počátek moderního konceptu trvalé udržitelnosti. Ale i on měl předchůdce, a dokonce daleko radikálnějšího.

V době, kdy Kryštof Kolumbus objevoval Ameriku, roku 1492, vydal chebský rodák, filolog a gymnasiální učitel Paulus Niavis (Paul Schneevogel) v Lipsku malé alegorické vyprávění Iudicium Iovis — Jupiterův soud, konaný v Údolí Krásy. Jistý poustevník se při putování Krušnými horami dostane do nádherného uzavřeného údolí, kde právě probíhá soud, kterému předsedá bůh Jupiter. Obžalovaný Homo montanus, horník, je obviněn, že svou činností znásilňuje a zhanobuje Matku Zemi, mater terra, protože proniká do jejích vnitřností, do její dělohy, matrix. Matka Země vystupuje jako plačící svědkyně, s tělem plným ran. Žalobce Merkur dokládá, že Země každoročně přináší plody, kterými živí a udržuje (sustenat) lidstvo a po smrti přijímá lidi do svého klína. Ale lidstvo ve své pomatené honbě za nadbytečným bohatstvím, které neprospívá ani tělu, ani duši, základ svého života ničí.

Horníkova obhajoba používá chladně ekonomické argumenty: statky jsou na světě nerovnoměrně rozděleny, a tak je potřeba vzájemná výměna a k té jsou zapotřebí peníze. Stříbro je dar bohů a Země je před lidmi macešsky skrývá, a tak provokuje násilné dobývání. A ostatně stříbrem lze pomáhat i chudým. A bez práce horníka by „nebylo státu a společnosti“ a lidé by žili jak zvířata.

Konečný rozsudek dá horníkovi za pravdu — dolovat je lidské právo — ale je provázen vážným varováním: Mater terra se bude dříve nebo později bránit a vetřelcům hrozí velká nebezpečí, včetně vražedného počasí.

Pravděpodobně poprvé se v této práci objevuje moderní slovník udržitelnosti. Matka Země je sustenatrix, velká udržovatelka všeho života. Niavis užívá pojmy sustentare a conservare, dnešní sutainability a conservation, (trvalá) udržitelnost a ochrana. Ale důležitější je, že zde byl v raném stádiu a velmi jasně popsán jeden ze základních konfliktů moderní civilizace, v kterém redukcionistický ekonomický kalkul ohrožuje všechny ostatní hodnoty, včetně samotné základny pro život.

Za těch víc než pět set let jsme mnoho nepokročili ani v analýze problému, ani v řešení, zato ve znásilňování Matky Země jsme dosáhli virtuozity. Krušné hory jsou němými svědky snahy o další rozšíření těžby hnědého uhlí a atomová lobby usiluje o posilování těžby uranu. Obnovitelné zdroje, jejichž významu rozuměl i vrchní hejtman z šestnáctého století, jsou u nás pořád v roli přezírané Popelky. Na druhé straně Krušných hor i v jiných zemích je to lepší, ale neznamená to zas tak mnoho, protože od dob zámořských objevů je Evropa zvyklá své problémy exportovat a žít na cizí účet.

Novodobé jáchymovské tábory nucených prací, využívající zajatce (nejdříve Hitlerovo Německo) a pak politické vězně (poúnorové Československo) při těžbě uranu, jsou drastickým příkladem temných souvislostí, které se s dolováním spojují, a ani dnes nejsou minulostí. V Kongu těží koltanovou rudu pro naše mobily a počítače děti, protože se líp vejdou do úzkých štol a není to taková škoda, když je to zasype. Nelítostná válka se tam vede právě o bohatství plynoucí z dolování surovin.

Dopustili jsme, že nám vládnou Homo montanus a Homo economicus a ti se podobají mytickému králi Midasovi, chtějí všechno, čeho se dotknou, proměnit ve zlato, zisk, bez ohledu na to, co budeme zítra jíst a dýchat.

Naštěstí má Matka Země i jiné děti, kterým patří po právu jméno Homo sapiens. Patří k nim i po těch pěti stech letech Indiáni v Amazonii, kteří chrání svou Pachamamu a bojují za ponechání ropy v zemi — Keep the oil in the soil. Dokonce se pro tento záměr podařilo získat ekvádorskou vládu prezidenta Correy, která se na mezinárodní společenství obrátila s žádostí o kompenzaci ve výši tří miliard dolarů, pokud bohatá ložiska, která jsou v rezervaci Yasuní, ponechá v zemi. V posledních měsících se ale záchrana pralesa i životního prostředí domorodých společenství zdá být znovu ohrožena. Na svých stránkách Indiáni z Yasuní poskytují aktuální informace a žádají o podporu například odesláním e-mailu prezidentu Correovi.

V zájmu zachování krušnohorského uhlí v zemi (Keep the coal in the hole) navrhuji psát politikům ČSSD.

Text je z velké části zpracován podle článku Ulricha Grobera: Wem gehört die Erde, Die Zeit, 4.3.2010, ve kterém autor odkazuje na svou novou knihu Die Entdeckung der Nachhaltigkeit — Kulturgeschichte eines Begriffes. Verlag Antje Kunstmann, München; 298 S.,19,90 €

Stránky zabývající se kriticky těžbou surovin v ČR