Abychom si nemuseli pouštět hymnu

Patrik Eichler

Poláci ve své hymně zpívají o Itálii, Švédsku nebo Napoleonovi. Pouštět dokola státní hymnu jako protest proti národním konzervativcům je u našich severních sousedů milá ironie.

První kanál Polského rozhlasu — rozhlasová Jednička — hraje od začátku roku každou hodinu po časovém znamení na střídačku polskou státní hymnuhymnu Evropské unie — Ódu na radost.

Důvod je čitelný a pronikl už i do českých médií. Polská národně-konzervativní vláda chce provést ve „veřejnoprávních“ médiích personální čistku a kromě toho je ještě proměnit v média „národní“.

Cílem je, aby „veřejnoprávní“ média přestala kritizovat vládu a místo toho „objektivně“ informovala o jejích krocích. Alespoň to můžeme od politiků Práva a spravedlnosti veřejně slýchat.

Problém je, že mezi „národními“ médii, která alespoň okrajově sleduji, snad jen ta srbská informují o politice vlády tak technokraticky, a tedy nezaujatě, jako ta polská.

Zdaleka to neznamená, že by polská veřejnoprávní média byla báječná. Sice už mě nepřekvapuje, že jednou z hlavních postav nedělního ranního pořadu pro děti je kněz. Politické debaty se ale ještě v polských televizích nenaučil pořádně připravovat a moderovat nikdo. A snad nikdo z politiků se v nich ještě nenaučil alespoň trochu snesitelně vystupovat.

Kombinace technokratičnosti se spotřebitelskými magazíny, sektorovým zpravodajstvím a řadou publicistických formátů, kde v rozhovorech dostávají prostor lidé v tématech zjevně odborně orientovaní, ze mě ale činí mnohem spokojenějšího diváka a posluchače velkých médií polských, než se mi to kdo dařilo při vysílání v českém jazyce tady v České republice.

Ženy tvoří v debatních pořadech polských rádií a televizí přibližně 13 procent z vystupujících. Tématem vládní strany je nedostatek národní loajality. (Popisek: Pánové, na začátek, tak jak je zvykem, losujeme, kdo dnes bude expertem, který bude mluvit za ženy.) Ilustrace Marta Frej, codziennikfeministyczny.pl

Platí to přesto, že jednotlivé kanály polské televize si mezi sebou jednotlivé strany rozdělovaly coby léna. Nebo přesto, že předchozí neoliberální vláda opakovaně prosazovala — pod heslem outsourcingu - propouštění novinářů a najímání těch poslušných zpět přes externí agentury.

A platí to i přesto, že lidé, kteří neoliberální politikou oslabili obranyschopnost nejen polských médií, jsou dnes mezi těmi, kdo v opozici proti národním konzervativcům zbývající kulisy funkčního demokratického státu v Polsku brání.

Pouštět dokola státní hymnu jako protest proti národním konzervativcům je ovšem u našich severních sousedů milá ironie. Poláci ve své hymně zpívají o Itálii (na jejímž dnešním území mohli koncem osmnáctého století postavit svou armádu), Švédsku (které je okupovalo) nebo Napoleonovi (který jim má dát příklad, jak vítězit).

Najdete v hymně jiné evropské země tak hezký doklad její evropské příslušnosti? A má ta země případně vládu tak nesnesitelně národoveckou?