Všichni dobří cizinci v tramvajích

Martina Dobrovolná

Brněnský dopravní podnik se rozhodl zavést tzv. preventisty. Ti by se měli snažit předcházet problémům s opilými a hlučnými osobami a také dohlížet na dodržování morálních zásad.

Život ve městě bývá náročný na podněty. Už Walter Benjamin a Georg Simmel popisovali fragmentárnost městské zkušenosti a nápor na lidské vnímání, kterému je vystaven obyvatel moderního města. Život ve městě je ale také naplněn jinakostí.

Město je jakousi továrnou na jiné, nové, nečekané, neviděné, nevídané a neokoukané. Interakce s druhými lidmi jsou z toho důvodu často nepředvídatelné, stejně, jako jsou na první pohled nečitelní samotní druzí. A možná právě proto by měl, nebo mohl, život ve městě směřovat k větší toleranci a nepředsudečnosti. Ne každý ale nápor jiného snese.

V městském prostoru je člověk člověku navzájem cizincem. V takových podmínkách je pěstována tzv. zdvořilostní nevšímavost, která často přerůstá v odstup nebo nezájem, mnohdy snad v odpor či strach. Touha po přehledném a jasném světě zde nedochází svého naplnění, alespoň ne ve všech případech. Občan na ulici, generalizovaný druhý, se rázem stává zdrojem podezření. A kde je podezření, přichází často i dohled a disciplinace.

V takovém okamžiku začíná proces sociálního třídění a v zájmu slušného občana je být na straně třídících, ne v řadách tříděných. Kdo se ocitá v okruhu obvyklých podezřelých, může si s sebou snadno nést doživotní stigma, aniž by byl nositelem atributů, jež jsou mu zvnějšku připisovány.

A kdo má stigma, bývá následně nezřídka vyloučen z okruhu solidarity těch šťastnějších, momentálně třídících (což může znamenat mimo jiné to, že si v jejich očích nezaslouží pomoc, soucit, nebo osobní sympatie).

Preventisté budou jezdit tramvají. Foto Jan Martinec, Mediafax

A tak ve městě potkáváme „cizince dobré“ a „cizince špatné“. Potkáváme je na veřejných prostranstvích, kde se jim dá bezpečně vyhnout, ale potkáváme je také v uzavřených prostorech, jakými jsou temné průchody, výtahy, nebo tramvaje.

V tramvaji se před jinakostí uniká hůře a také zdvořilostní nevšímavost je někdy těžké zachovat. Stává se tak často jakousi laboratoří tolerance nebo netolerance, odrazem ohleduplnosti nebo naopak bezohlednosti.

Kdo pustí koho sednout, kdo zasedne dvojsedadlo jen pro sebe, kdo pomůže matce s kočárkem. Kdo pomůže matce (etnické) cizince s kočárkem. Kdo uvolní místo staré babičce nebo člověku o berlích, a kdo to udělá jako první. A také aktuálně, kdo zapáchá nebo nezapáchá. Jsme tak nově postaveni před kombinovaná morální dilemata. Nemusíme se ale bát, protože tato dilemata z našich beder sejmou tzv. preventisté.

Funkce preventisty byla s největší pravděpodobností zřízena jako bezpečnostní opatření. Bezpečnostní a dodejme, disciplinační. Teoreticky to znamená, že by měla vést k zlepšení kvality služeb dopravního podniku. Jak bude tento servis probíhat v praxi se ukáže až časem, nutno dodat, že se nejedná o servis bez odpovědnosti, jak bylo blíže specifikováno, preventisté mají dohlížet mimo jiné na dodržování morálních zásad, takže půjde o servis doslova morální.

Nemám tušení, jestli vybraní odvážlivci prošli speciálním školením z morálky a zdravého úsudku, ale obávám se spíše možné eskalace konfliktů a případných nedorozumění. Kdo určí hranici, kdy se bezpečnostní opatření překlopí v diskriminační praktiku? Bude zřízena také skupina preventistů kontrolující preventisty? Nebo snad revizory?

Začnou sami preventisté v létě vydávat nežádoucí pachy? A co je větší prohřešek? Vydávat pach, nebo v přeplněném trolejbuse „individualisticky“ zasednout sedadlo pro dva?

Situace bezprostřední blízkosti někdy paradoxně produkují odcizení. Není příjemné, pokud v prostředcích hromadné dopravy někdo z nějakého důvodu zapáchá. Co ale dělat, když si koupil jízdenku, a splnil tak smluvní podmínky, trpí zdravotními problémy, nebo se po práci nestihl vysprchovat. Nebo prostě zrovna nemá příležitost, aby se vysprchoval. Nejde v takovém případě o vylučování už tak vyloučených?

Rovnice, jejíž proměnnými jsou preventisté a morálka, respektive morálka a dohled, zatím není jednoznačná a můžeme jen spekulovat o tom, zda se preventistům podaří vykonávat jejich poslání. Měli by ale mít na paměti, že rovnováha mezi bezpečím a bezpečností na jedné straně a dohledem a disciplinací na straně druhé, dokáže být hodně křehká.

A pokud je opravdu nejzásadnějším problémem městské dopravy lidský zápach, možná by bylo záhodno položit si otázku, co ještě v rámci své nedokonalé lidskosti děláme špatně.