Zlodějská cesta transformace nebyla jedinou alternativou

Petr Gočev

Transformaci české ekonomiky ovládla Klausova „česká“, zlodějská cesta; byly tu ovšem i jiné možnosti — přímé prodeje podniků zahraničním vlastníkům nebo zaměstnanecké akcie. Zvítězila ale Klausova skupina, která prodala budoucnost země.

Bývalý předseda vlády Jan Stráský v nedávném rozhovoru s odzbrojující bezelstností přiznal, že politika zhasnutých světel a nesplácených úvěrů byla vedena záměrem umožnit úzké skupině budoucích kapitalistů co nejrychlejší nakradení majetku. Pantheon inspirací kuponové privatizace tedy tvoří: teorie prvotní akumulace kapitálu Karla Marxe, metoda určování cen aktiv v socialistickém vlastnictví Oskara Langeho, a scéna s tombolou z filmu Hoří, má panenko Miloše Formana.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Architekt kuponové privatizace Dušan Tříska si k tomu ještě přisadil, že tunelování představovalo nezbytnou restrukturalizaci podniků s cílem oddělit zrno od plev. Zrno bylo privatizováno kamarádům a na ostatní zbyly plevy zespolečenštěné v Konsolidační agentuře. Škoda, že nám páni liberálové své záměry takto otevřeně nesdělili předem, nebo alespoň před uplynutím promlčecí doby spáchaných trestných činů. I když každý kromě novinářů musel mít o povaze společenských změn jasno nejpozději od poloviny 90. let, přeci jen — přiznání ztěžuje zapírání.

Zastánci zhasnutých světel argumentují, že pokud bylo cílem zabránit skoupení českých firem zahraničními vlastníky, nebylo jiné cesty než „umožnit šikovnějším, aby si to rozebrali“. Tento argument je ale v rozporu s druhým argumentem obhájců kradení: Počáteční rozdělení vlastnických práv je lhostejné, neboť následné dobrovolné tržní transakce povedou k převedení majetku do rukou těch, kdo jej dovedou nejefektivněji využít. A o tom se vskutku můžeme přesvědčit pohledem na seznam největších českých firem.

S výjimkou několika společností nadále vlastněných státem a většího počtu podniků, které restrukturalizace tunelováním dovedla do konkurzu s minimální výtěžností pro věřitele, došlo již prakticky u všech velkých podniků k převodu od českých korupčníků, kteří sice nedovedli podnikat, ale zato měli dobré kontakty a nulové skrupule, do rukou nadnárodních společností. Pokud by byly české podniky prodány zahraničním zájemcům rovnou, tak jak to připravovala předklausovská vláda, rozdíl by byl jenom v tom, že občané by za svůj majetek dostali zaplaceno a doprovodné škody v podobě podniků zkrachovalých kvůli špatnému řízení by byly daleko nižší. Zároveň by ale bylo méně korupčních zdrojů k dispozici pro smáčení zobáčků strůjců transformace.

Na to ve svém příspěvku upozorňuje Petr Pithart, zároveň však fatalisticky přitakává stoupencům zlodějské cesty transformace: veřejné mínění prý bylo na Klausově straně, za žalostný výsledek si tedy můžou lidi sami svou hloupostí, se kterou podporovali nacionalismem opentlené zločiny. Tak jednoduché to ale není. Výsledek voleb se dá do značné míry koupit a byly to právě strany ODA a ODS, zastávající zlodějský model transformace, které od samého počátku těžily z finanční podpory korupčníků a mohly si tak na rozdíl od ostatních politických subjektů dovolit profesionální aparát a volební kampaň. Jak ostatně sdělil bývalý místopředseda ODS Petr Čermák faráři Bártovi z Občanského hnutí, které prosazovalo přímý prodej zahraničním zájemcům: „Vole, tady se rozdávají majetky na tisíc let. Vás utlučem‘ prachama.“

Navíc prodej klíčových podniků vybraným zahraničním společnostem nebyl jedinou alternativou tunelářské privatizace. Ve hře byl též převod podniků do rukou zaměstnaneckých kolektivů, jak to navrhoval mj. světově významný ekonom a Klausův hostitel na Cornellu Jaroslav Vaněk. I tyto návrhy však byly „utlučeny prachama“.

Korupčnické zdroje nebyly trumfem jen v rámci celostátního politického střetu, ale i v rámci boje o pozice ve vnitrostranické hierarchii. ODA a ODS se tak velmi záhy staly kmotrovskými projekty — pokud jimi nebyly od samého počátku jako Věci veřejné — fungujícími s cílem umožnit rozkrádání nejprve výrobních prostředků, formálně vlastněných všemi občany, a posléze prostředků vybraných od daňových poplatníků.

K vítězství Klause nad jeho oponenty pak nedošlo přes nesmyslnost a zjevnou zlodějskost jeho plánu „české cesty transformace“ ke kapitalismu bez kapitálu, ale právě díky této zlodějskosti, která Klausovi zaručila podporu Lájose Bácze a Pepy z Hongkongu. Doplnit detaily na plátně společenského, politického a ekonomického vývoje posledního čtvrtstoletí by měla budoucí Komise pro vyšetřování zločinů polistopadového režimu, která by se též měla pokusit spočítat, o jakou částku byl každý občan v průměru okraden, jako vodítko pro budoucí restituce (odhady se pohybují v řádu statisíců). Je ovšem otázkou, jestli bude z čeho restituovat, neboť zlodějská cesta transformace srazila ČR na úroveň banánových republik a na dlouho znemožnila efektivní řízení ekonomiky.

Někteří Klausovi spolupracovníci se v posledních letech vyznačují zálibou v biblických příměrech. Takový postup je vhodný i pro nás: skutečně jen nezbadatelné hloubky pekelného zatracení skýtají dostatečný emoční náboj pro zhodnocení přínosu Klausovy partičky českým dějinám. Klaus a jeho kumpáni prodali budoucnost země za peníze do stranické pokladny a za trafiky pro sebe a své rodinné příslušníky. Tím však biblické souvislosti bohužel končí. Zatímco Jidášovy skutky lze po vzoru příslušníků sekty kainitů či mnoha soudobých spisovatelů interpretovat v příznivém světle, Klaus se do lokálních dějin zapíše jen jako bezskrupulózní ješita, který namísto toho, aby se šel oběsit, aspiruje na další škození, dle vlastních slov nejlépe ve funkci prezidenta zeměkoule.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.

    Diskuse
    MT
    April 4, 2013 v 9.24

    Představa, že se dá vítězství ve volbách jen tak koupit a že o vítězství ODS a ODA rozhodly peníze na kampaně, podle mne naprosto neobstojí.

    Myslím, že Petr Pithart je v této věci pravdě mnohem blíže.
    Tehdejší podporu ODS ve veřejnosti a celkovou náladu si dobře pamatuji - hydroxidi (OH) propadli úplně, ČSSD se ztěžka přehoupla přes 6 procent (v jedné sněmovně přes sedm) a peníze na tom mohly jen něco málo změnit a korigovat ...

    April 4, 2013 v 19.14
    Pane Tejkle,
    co tím chcete dokázat? Tak to nebyla volební kampaň, ale šikovná, ovšem lživá, rétorika Klause. Faktem zůstává, že lidé neměli nejmenší tušení o pozadí transformace a privatizace. Takže Pithart je mimo. On o té špíně na rozdíl od většiny národa věděl a je nefér tedy obviňovat lidi, že si tento systém dobrovolně zvolili. Je to vlastně z definice podvod.
    April 4, 2013 v 19.42
    Pokud mě paměť neklame, tak je sice pravda, že těsně po listopadu 1989 většina lidí kapitalismus nechtěla, ale poměrně brzy na to byli ochotní vrhnout se do něj po hlavě. Nikdo ovšem tehdy netušil, co všechno to bude obnášet.
    Klaus byl velice populární a lidi mu věřili, že nejdříve se budeme mít trochu hůř, ale za pár let už budeme na tom neskonale lépe a hravě dohoníme vyspělé státy.
    Paní Hájková, živě si vzpomínám, jak se říkalo po devětaosmdesátém, že to bude trvat 10 let než se dostaneme aspoň na úroveň Rakouska. Po pádu Železné opony a naší "sametovce" se zdálo přirozené si myslet, že se staneme demokracií západního sociálního střihu. Tehdy jsme ovšem neměli nejmenší tušení, že je tam sociální stát na ústupu. Viděli jsme jen plné výlohy nejrůznějšího zboží a zdálo se snadné to napodobit, když už nám nic nebrání volně cestovat přes hranice, podnikat a sbírat zkušenosti.
    No, já jsem byla opravdu děsivě naivní. Probudila jsem se až v 2008, po krizi. Tehdy jsem taky vystřízlivěla z antikomunismu či z šmahem odsuzování toho, co jsme tu před devětaosmdesátým měli.

    Článku pana Petra Gočeva si pochvalně povšilm na Britských listech Boris Cvek
    http://www.blisty.cz/art/68065.html
    Nedivím se, je opravdu výborný. Díky pane Gočeve!
    PM
    April 4, 2013 v 21.25
    Proč musela po 89 zvítězit politická ideologie sterilního antisocialismu
    postavená na slibné myšlence individuálního profitu a to plně v intencích dodnes nedokončené konzervativní revoluce, muselo být a je nabíledni. Prostě Havel musel porazit Kunderu.
    Čtemeli poslední zprávy z GB o vládních škrtech soc. opatření, tak zvíme že většina občanů - nadále vystavena extrémní destrukci zbytků sociálního státu - jen bezmocně přihlíží s otevřenou a prázdnou pusou.
    A že voliči v GB mají s demokracií setsakra hlubší zkušenosti ........tvrdil bych.
    BT
    April 4, 2013 v 23.36
    Miloš Pick
    K tématu článku velmi dobře již dříve psal makroekonom (zesnulý 2011) Miloš Pick, viz např.:
    http://www.blisty.cz/art/59946.html

    Vybírám klíčové věty:

    Milióny lidí na našich náměstích v listopadu 1989 odzvonily konec pro ně nepřijatelného režimu. Konec potlačení naděje svobody, kterou přineslo Pražské jaro. Vyjádřili tedy především svou vůli po svobodě. Drtivá většina z nich ji však nespojovala s kapitalismem - jen tři procenta, zatímco čtyřicet procent se socialismem a padesát se třetí cestou - jak tehdy ukázal průzkum veřejného mínění (ÚVVM/1989).

    Na jedné straně stál Václav Klaus a jeho tým se scénářem šokového obnovení kapitalismu, který převážně vycházel z Washingtonského konsensu, doktríny, dohodnuté Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou s ministerstvem financí USA. Byl založen především na okamžité liberalizaci trhu včetně zahraničního obchodu. Uvedený liberalizační šok ochraňoval nedostatečně vyspělou ekonomiku jen politikou levné práce, založenou na nízkém kursu měny a byl všude hlavní příčinou hlubokého propadu ekonomik.

    Na druhé straně vytvořil František Vlasák, místopředseda české vlády, tým pro alternativní strategii ekonomické reformy, složený hlavně z nás „osmašedesátníků“, ale poučených dalším světovým vývojem. Tento tým vytvořil nešokovou alternativu rychlého, ale regulovaného přechodu k sociálně tržní ekonomice.

    Podstata sporu však nebyla jen v cestě, ale v jejím cíli, zda kapitalismus či sociálně tržní ekonomika. Do roka a do dne zvítězila „Washingtonská léčba“ v Klausově podání a byla - v září devadesátého roku - přijata Federálním parlamentem. Dnes sklízíme její výsledky.

    Washingtonská doktrina byla v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech uplatňována v Latinské Americe a v devadesátých letech v tzv. postkomunistických zemích. Vedla nejprve k hlubokému propadu ekonomik – v Latinské Americe o 20 až 30 procent, v Rusku na polovinu, hlouběji než za války, u nás (podle nezveřejněných údajů statistického úřadu) až asi o 30 procent.

    Polistopadoví hlavní političtí představitelé, kteří usilovali o návrat kapitalismu - triumvirát Čalfa, Havel, Klaus, se k tomu přihlásili až nedávno, ale tehdy se neodvážili o něm mluvit otevřeně a snažili se ho „propašovat“ pod názvem „čistě“ tržní ekonomiky proti vůli uvedené většiny lidí, přestože jim slibovali svobodu. O obnovení kapitalismu nebylo v devadesátém roce rozhodnuto svobodnými volbami, ale až po nich parlamentem, který k tomu neměl mandát voličů. Volební program Občanského fóra nic takového neobsahoval.

    Uvedení představitelé zvolili ze svého hlediska i velmi racionální postup. S předlistopadovými vládci po listopadu již o moc zápasit nemuseli, tu oni nechali ležet na ulici. Tak měli, obdobně jako oni, hlavní starost, nepustit k tomu osmašedesátníky a hanobit třetí cestu Pražského jara, založenou na souhře státu a trhu ve svobodné společnosti.

    Zase rozhodly především zahraniční vlivy, byť bez tanků, nenásilně, vznešenými slovy a v glazé rukavičkách.

    Máme kapitalismus, který jsme nechtěli a to bez svobody, kterou jsme chtěli. „Nekřivděme“ však uvedeným „otcům“ našeho obnoveného kapitalismu, není to jen u nás. Omezená svoboda je přirozeným důsledkem soudobého globálního kapitalismu a jeho divoké, neregulované formy. Vyjádřil to i Günther Grass: „Demokracie zdegenerovala na vyprázdněný volební rituál“. Za zády volených parlamentů a vlád vládne světu několik stovek nadnárodních společností. Co tedy zbylo ze svobody, po které isme volali?
    xxxxx

    Za přečtení rozhodně stojí ale celý článek (a také další články M. Picka).
    MT
    April 5, 2013 v 16.5

    Pan Švehla uvádí:

    " ... Takže Pithart je mimo. On o té špíně na rozdíl od většiny národa věděl a je nefér tedy obviňovat lidi, že si tento systém dobrovolně zvolili. Je to vlastně z definice podvod."


    To co víme dnes, není tak samozřejmé vědět v minulosti.
    Pithart věděl to, co bylo možno skutečně vědět předem - a něco mohl TUŠIT - že se to stane.

    A on přece nemlčel, jenže veřejnost přece neposlouchala nebo nechtěla slyšet - nebo ještě lépe či přesněji řečeno - "přijímací receptory veřejnosti" prostě nebyly nastaveny na vysílací vlnu Vlasáků, Pithartů a jim podobných
    natož Komárka).
    Občanské hnut svedlo přece politický zápas, který skončil jeho naprosto bezprecedentní porážkou.
    I marginální čeští (národní) socialisté se v rámci složené volební strany LSU dostali (po přestávce od června roku 1990 do června 1992) zase znovu do parlamentu - naopak, OH, tato přemýšlivá část bývalého OF propadla tak neskutečně, že se ani nedostala do parlamentu.
    Na tom by peníze moc nezměnily.

    A to měla OH většinu ministrů a mnohem lepší podmínky než druhá neklausovská část těch, co byli zvoleni za OF (tzv. Sociálně demokratická orientace - SDO), tedy někteří z osmašedesátnické Obrody (Pavel Dostál) nebo mimo Obrodu (Valtr Komárek, Ivan Fišera).

    Klub Sociálně demokratické orientace v rámci zvolených poslanců Občanského fóra musel využít sedlo neofčácké ČSSD, která se na rozdíl od OH do parlamentu dostala ...

    April 5, 2013 v 17.22
    To máte sice pravdu pane Tejkle,
    nic to ale nemění na tom, že je nefér obviňovat lidi z hlouposti, když byli zmanipulováni účinnou propagandou, tedy hlavně Klausovými líbivými hesly a sliby. Jestli a jak moc byl tento trend zaplacen nemůžete vědět. Dá se však tušit, že tlak na to, aby vše dopadlo jak dopadlo byl hlavně z venku velmi silný a jak jistě víte, dobře vedenou propagandou se dají názory, zejména tak důvěřivých lidí jako jsme tenkrát byli, i zcela obrátit.

    Zejména poté, co jsem přečetl knihu Šoková doktrína od Naomi Klein, nedělám si žádné iluze, že to tenkrát mohlo dopadnout jinak. Spíš mě zaráží, že ani po téměř 24 letech nejsme schopni prakticky žádného vzdoru a stále se necháváme velmi lehce manipulovat a ohlupovat.

    Navíc pak v době, kdy se jinde v Evropě zvedají vlny odporu ve statisícových demonstracích. A to i v zemích s mnohem vyšší životní úrovní než u nás. Ale to už je asi na jinou a delší diskusi.
    April 7, 2013 v 18.4
    Lidé, kteří se normálně aktivně nezajímají o politiku, budou vždycky zmanipulovaní (než se v tom sami začnou orientovat). Do té doby jde jen o to, kdo je zmanipuluje a jestli to s nimi myslí špatně nebo dobře. Po roce 1989 ani řadoví členové KSČ většinou nebyli politicky na takové výši, aby uměli rozlišovat odpůrce režimu podle jejich skutečných úmyslů. To byla naše zásadní chyba, že jsme nepochopili motivaci různých protirežimně aktivních lidí. Já jsem tehdy považovala za celkem samozřejmé to, že kdo je proti režimu, ten je také proti socialismu a tedy zároveň pro kapitalismus. Myslela jsem si, že je prostě nutné dát lidem to, co chtějí.
    BT
    April 7, 2013 v 19.51
    Paní Hájková,
    díky za zajímavý postřeh: "Po roce 1989 ani řadoví členové KSČ většinou nebyli politicky na takové výši, aby uměli rozlišovat odpůrce režimu podle jejich skutečných úmyslů. To byla naše zásadní chyba, že jsme nepochopili motivaci různých protirežimně aktivních lidí."

    Myslím, že tímtéž dnes trpí zase naopak přívrženci pravice, kteří mají fobii z levice.

    Jenže ono jde možná v principu o ještě něco jiného. Holt jsme primáti a v naší "tlupě" se vždycky najde určitý podíl jedinců, kteří se chtěji dostat na sociálním žebříčku co nejvýš. To by ještě samo o sobě nebyl problém, problém je to tehdy, když tito lidé tomu nadřadí vše ostatní (tj. i etiku, morálku) a/nebo mají fatální neschopnost empatie. Jenže tito pak mají často "konkurenční" výhodu oproti ostatním. A výsledkem je, že po nějaké době tím fungování společnosti zdegeneruje a chce to buď osvícené (ale současně mocensky dostatečně silné) vůdce, kteří se pokusí o skutečnou reformu (třeba v šedesátých letech) nebo revoluci.

    Dokud je společnost většinově uzavřena ve své ideologii, pak je samozřejmě nejefektivnějším výtahem na vrchol ona mainstreamová ideologie a subjekty, které jí zastávají. Před rokem 89 to byla KSČ, kterou ale většina národa opovrhovala protože kolaborovala se Sověty, kteří nás v roce 68 ponížili. Na to se nesmí zapomínat.

    Dnes jsou stejným výtahem k moci politické subjekty kolaborující s domácími i zahraničními kmotry. Jenže kde vzít dnes onen osvícený a současně mocensky dost silný subjekt, který se jim postaví? Který subjekt může mocensky přebít mocenskou sílu peněz kmotrů? Nůžky nerovnosti se totiž již patologicky rozevřely.

    Proto se obávám, že dokud lidé nepochopí, že bez masových protestů v ulicích se nic k lepšímu nepohne, bude současný režim přetrvávat i se svými zvrácenostmi. Přece se kmotři a jejich obsluha nebudou bát pisálků v DR jako jsme my dva (atd.), to je směšné.

    Ti se bojí jen plných ulic a zablokované dopravy v Praze a velkých městech. Protože na to nemají tak snadné páky. To už by pak museli zvažovat nasazení ozbrojenců, a to už je vždy dvousečné. Jistě to dobře vědí. V tom jsou zase emoce dobré, lii se pak mohou konečně "zdravě" naštvat.

    Jinak se ale domnívám, že zdrojem společenských problémů jsou možná nejvíc oportunističtí kariéristé. Přesně ti, kteří dovedou bez skrupilí využít každý režim k tomu jak se prodrat na vrchol.

    V Prognostickém ústavu prý protirežimní text Několik vět z významnějších osobností podepsal Tomáš Ježek a Miloslav Ransdorf (komunista). A kárné řízení za to s nimi vedl jistý Vláďa Dlouhý, terazky bankovní kapitalista a neochvějný neoliberál.

    Co k tomu dodat? Snad jen to, že selský rozum by především takovéto jedince vykázal na společenskou periferii. Je tragikomické, že si místo toho troufnou kandidovat na prezidenta...

    Poučení z toho vidím jediné: společenské subjekty je třeba vždy pečlivě a NEZAUJATĚ posuzovat ne podle řečnění, ale podle skutků.
    + Další komentáře