Poradce premiéra Nečase pro lidská práva Roman Joch se na začátku srpna postaral o nechtěnou propagaci protivládních iniciativ v období okurkové sezóny. V exkluzivním rozhovoru pro portál PrvniZpravy.cz aktivisty z občanských iniciativ, jako je například ProAlt nebo Ne základnám, označil za „přímé bezpečnostní riziko pro Českou republiku“. Joch také prohlásil, že „aktivisté těchto organizací nejsou v žádném směru loajálními občany České republiky, ale jsou loajální jakési mýtické, internacionální polis.“

Obdobně úsměvná je jeho další teze, že „Všechny otázky a úvahy o tom, kdo ve skutečnosti řídí činnost těchto spolků, jsou na místě.“ Joch dává najevo, jak vzdálená je mu myšlenka autonomní sebeorganizovanosti svobodných lidí, kteří nesouhlasí s vývojem společnosti. Politika je pro Jocha pouze předáním suverenity výš, než stojí obyčejný člověk. Jeho vyjádření pak vzápětí vrcholí tvrzením, že právě z těchto důvodů by členové těchto iniciativ neměli nikdy pracovat ve státní správě. To znamená, že politická činnost aktivistů zmíněných iniciativ by podle Jocha měla být důvodem jejich ne/zaměstnání ve státních službách. Myšlenka jistě odvážná a zároveň odhalující něco z povahy dnešní moci.

Jochova argumentace neloajalitou České republice a naopak loajalitou „mýtické, nadnárodní polis“ z řad členů a členek občanských iniciativ je však poněkud unáhlená. V první řadě by nebylo od věci pokusit se rozklíčovat, čím aktivisté prokazují české společnosti neloajalitu. Je to snad porušení tradiční pasivity, kterou se politická kultura v českých zemích pyšní již od Rakouska-Uherska? Máme si pod tím představit odpor proti vypjatému nacionalismu a otevřenou kritiku skrytých i zjevných projevů xenofobie a rasismu? Mohou za tento výrok snahy o zaplnění privatizující se agory a snahy o vybudování kritické veřejnosti? Straší Jocha neochota těchto iniciativ přistoupit na otřepanou a primitivní argumentaci o tom, že reformy jsou nezbytné a nutné? Nebo se z jeho strany jedná jen o poněkud zoufalý pokus, jak diskreditovat stále sílící a úspěšné protivládní hnutí?

Jochovo vyjádření obsahuje určitou hlubší tezi, která má patrně jeho tvrzení dodat argumentační krytí. Touto tezí je, že aktivisté jsou podle Jocha loajální jakési nadnárodní polis a nikoliv našemu národnímu státu. Státní správa by těmto živlům měla být uzavřena právě z tohoto důvodu. Je však poněkud ironické, že právě z řad členů či sympatizantů těchto organizací zaznívá na adresu vlády a jejích kontroverzních kroků kritika, která je zaměřena velmi podobně jako ta Jochova, avšak s jiným cílem: institucemi globálního kapitalismu. Nadnárodní korporace (TNC) či ratingové agentury představují ty skutečně mocné hráče globalizované ekonomiky, které vytvářejí složitou a zároveň klíčovou mocenskou strukturu současnosti, stojící prakticky mimo jakoukoliv kontrolu veřejnosti.

Právě tyto instituce zásadním způsobem ovlivňují politická rozhodnutí a mají takto podstatný vliv na životy lidí nejen v České republice, ale prakticky po celém světě. Ratingové agentury, ač jsou od počátku ekonomické krize v roce 2008 ostře kritizovány, paradoxně představují stále velmi silný hlas podporující politiku škrtů (které mají údajně vést ke splácení dluhů) bez ohledu na vliv, jaký to může mít na vnitřní fungování společnosti a na životy lidí. V nejkřiklavějším případě Řecka vidíme devastaci společnosti v přímém přenosu spojenou se stoupající nedůvěrou v ideu evropské vzájemnosti.

V českém kontextu narážíme na ukázky loajality k nadnárodním korporacím nejen u ratingových agentur. Například tzv. druhý pilíř, který zavádí důchodová reforma současné vlády, představuje „malou domů“ bankám nebo investičním fondům, které představují nadnárodní instituce par excellence. Nač mít všechny peníze v průběžném systému a zajišťovat stárnoucí populaci důstojnost penzí, když můžeme přihrát prostředky na investice do spřátelených bankovních institucí a vytvořit tak prostor pro modlu neoliberální politiky — zisk soukromých subjektů? Co na tom, že takový krok ohrožuje samotné obyvatele České republiky, neboť ohrožuje solidární pilíř průběžně vyplácených penzí. Podobnou „malou domů“ patrně budou přestavovat i půjčky na plánované školné/zápisné.

Roman Joch má nakonec možná pravdu, loajalita nadnárodním subjektům představuje pro Českou republiku bezpečností riziko a lidé, kteří jim tímto způsobem loajální jsou, by neměli působit ve státní správě, respektive by se neměli podílet na službě veřejnosti obecně. Neradí tak vlastně Joch rafinovaným způsobem Nečasovi, aby podal demisi? Ti, kteří kariéru Romana Jocha sledují, vědí, že těžko. Spíše nám jeho vyjádření dokreslují jeho představu světa a občana: občan je zde pro to, aby se jednou za čtyři roky zúčastnil voleb a poté tiše přijal, co mu politické strany servírují, tedy nezbytné a nutné reformy ve prospěch globálního kapitálu.