Radikální a reformní levice - od rozkolu k synergii

Jiří Dolejš

Vzestup preferencí české politické levice činí z tématu vzájemné komunikace a kompatibility levicových subjektů důležité téma. Zdrojem konfliktnosti je přesah reformní levice k pravému středu a radikální levice k levicové krajnosti.

Vzestup preferencí české politické levice činí z tématu vzájemné komunikace a kompatibility levicových subjektů důležité téma. Levicovost sice není jednoznačná homogenní politická ideologie, zařazení na pravolevé ose však má svůj zásadní význam. Zdrojem konfliktnosti je přesah reformní levice k pravému středu a radikální levice k levičáckým krajnostem. To je problém nejen objektivní, ale má určitý historický rozměr. 

Pojítkem politické levice je emancipačně humanistické poselství. Tradičně už od časů montagnardů z Velké francouzské revoluce především reálně emancipuje nižší vrstvy. Od těch časů levice prochází samozřejmě různými proměnami, provází ji rozpory, krize ale může se mluvit o stadiu určité dekadence, zejména v poslední čtvrtině dvacátého století. Její vztah k pokroku není prostě automatický. Levice historická, autentická prochází reformami či transformacemi a vzniká tak levice nová a také moderní. A současně platí, že levice nemá ostré hranice a že napříč levicí prochází i osa liberálně-konzervativní či anarchisticko-autoritářská.

Šance na větší levicové souznění je ve společné orientaci podle dominantních sociálně-ekonomických hodnot (pro levici je to egalitářství a solidarita, emancipace zejména přes sociální práva a přednost veřejnému přerozdělování před soukromým). Předpokladem je dialog o shodách a rozdílech. Nesouhlasím přitom moc s názorem Jiřího Pehe, že se přitom posouváme od sociálně ekonomických hodnot k  ideálům humanismu a morálky. Nemyslím si ani,  že pojem politická levice se vyprázdnil (problém otevřel už v šedesátých letech Jean Paul Sartre). 

U velkých vítězství i proher emancipačního projektu levice byl její historický rozkol z počátku  dvacátého století. V podstatě až do dnešních dnů nebyl zcela překonán antagonismus mezi radikální a reformní levicí. Je nejvyšší čas se zbavit vzájemného nepřátelství a rituálních odsudků, kdy si vzájemně nadáme do dogmatických totalitářů a pravicových oportunistů. Radikální hodnotový azimut a odvaha k vizím nového počátku přeci nebrání politickému realismu. Z vývojového pohledu jsou evoluce a revoluce podmíněné.

Realitou je, že jak na reformním, tak na radikálním křídle panuje vzájemná nedůvěra a řevnivost. Levice vždy byla a vždy bude myšlenkově rozrůzněná. Obě křídla se přitom objektivně doplňují, i když si konkurují. Je třeba velká iniciativa při řešení příčin odlidštění společnosti. Ale také praktické, zcela realistické kroky v rámci strategie společného levicového minima. Proto nemá smysl se navzájem nutit do jediné správné cesty či si naopak nadbíhat a zapomínat na vlastní kořeny a identitu. To, že jsme různí, může být přeci i výhoda, pokud je tu potřebná kompatibilita.

Reformní levice prostě jen více akcentuje postupné a pokojné překonávání poměrů a radikální levice zase více akcentuje komplexní systémovou alternativu a sociální revoluci. Důležité je, aby se tyto akcenty projevovaly demokraticky. Pokud jednotlivé části levice usilují o vůdčí roli, roli předvoje, platí, že protismyslná by byla násilná hegemonizace a ochuzující by byla snaha o unifikaci levice. Avandgarda ani hegemonie se prostě nedají nadekretovat.

Samostatnou otázkou je institucionální rozrůznění levice — tj. koexistence různých autonomních levicových politických stran, hnutí či sdružení. Podmínky proto vytváří kromě specifické silné tradice v dané zemi (příklad komunistů v ČR), také panující politický systém. Poměrný volební systém prostě umožňuje, aby se na levé polovině politického spektra etablovaly minimálně dvě silnější politické strany. Většinový systém vede ke koncentraci do  široce zakotvených velkých stran typu Catch-All Party´s, které ale jsou obsahově rozplizlejší bez vyhraněné zájmové orientace a tedy ke ztrátě podpory části voličů. Zvláštní situací, která se nemusí opakovat, je výsledek z nedávných slovenských voleb - Robert Fico si jistě uvědomuje riziko získané absolutní majority pro stranu SMER.

Ve společnosti narůstá poptávka po řešeních, která jsou ze své povahy levicové. Sociální základnou levice však nemusí být lidé hlásící se k levici. KSČM je deklaratorně jasně levicová, ale např. ČSSD oslovuje sice levici, orientuje se však více do středu. Šetření naznačují, že k levici se nehlásí až 2/5 voličů ČSSD. S tím souvisí problém identifikace občanů s levicí. Sociologové potvrzují, že jsou nemalé rozdíly v hodnotové orientaci a v politickém zařazení. Při hledání způsobu spolupráce levice je tento fakt zřejmě potřebné respektovat. 

Rozhoduje přitom zkušeností - např. v Rusku se dle průzkumů minimálně pětapadesát procent lidí nedokáže zařadit na pravolevé ose (dominanci má strana Kremlu). Jiným případem je situace v USA, kde je silné zařazování na ose mezi libertinstvím a konzervatismem a dlouhodobá existence kartelizovanového bipartismu. V Evropě je klasické rozlišování pravice a levice normální. V ČR se střetává silná tradice (z pocitu sociálního a národního ohrožení) s deziluzí a odcizením (zatěžují stigmata minulosti, odpuzuje přestárlá, bařtipánská image). 

Pro zlepšení spolupráce levice je tedy důležitá destigmatizace jejích dějin. Znamená to demokratickou a nedoktrinální reflexi předělů společných i vlastních dějin. Mluvíme o pluralitě konceptů budoucnosti —  vějíři budoucností ale odpovídá i otevřená interpretace minulosti (bez orwelovského ovládnutí výkladu, bez trapných politicky závazných poučení). Určitá šance pro spolupráci levice se už vyskytla v roce 2002 (111 mandátů ve Sněmovně). Osobně si myslím, že tehdy to nebylo zralé, a že vyhodnotit si zkušenost z této doby, je naše společná zkušenost.

Naši historici by měli svobodně, bez vnějšího diktátu a v zájmu objektivity více věnovat tomuto problému. Bez tabu ideologické účelovosti rozebírat témata jako vývoj sociální demokracie v časech II. internacionály, který vedl k zminovanému historickému rozkolu. Je tu téma tzv. godesberského obratu, který byl vnímán nikoliv jako defetišizace Marxe ale jako zavržení Marxe. Ze strany komunistů čekají na upřímné zpracování témata jako je vznik a činnost komunistické internacionály, tzv. bolševizace komunistického hnutí či éra mocenského monopolu před rokem 1989. 

Jasné přihlášení se k některé ze stran na levici komplikuje odcizení od politiky vůbec. Uvědomme si že suverénem není žádná strana, ale lidi. Problémem je mechanismus reprezentace ve vazbě na  občanská hnutí, na zájmovou strukturu. Politikaření, které skládá vektor zájmů jen ad hoc, jak se zrovna hodí (či dokonce pod tlakem pravice), těžko naváže pevnější vazby. Nositel změny nebude žádný sekretariát, ale reálná politická síla.

Význam spolupracující levice je v synergii. Ta  umožňuje kombinované oslovení, které má celkový větší účinek, než by odpovídalo sumě účinků získaných izolovaně. Otázkou je jakou formu dát této spolupráci — jinak je to v regionech jinak na národní a jinak na nadnárodní úrovni. Nemyslím, že by mělo jít o nějakou jednotnou frontu — spíše se nabízejí volnější a hlavně podle situace pružné formy. Je tu rozporná zkušenost s vytvářením horizontálních vazeb u radikálnějších uskupení, varianta určitého rozkročení stran (viz Die Linke), nebo alianční model (viz španělská Izquerda unida, italská Arcobaleno, a u nás Levý Blok). Na širší komunikaci levice působí i tlak krizových procesů. Aktuální zkušeností k analýze je např. komunikace levice v Řecku — vzájemně komplikované postoje sociálnědemokratické PASOK, odštěpenců DIMAR a radikálnější uskupení SYRIZA či tradičně komunistické KKE jsou znakem posledních přelomových voleb.

Každá strana samozřejmě hájí své vlastní zájmy a ty se člení na taktické a strategické. Současně jsou zejména větší strany vnitřně heterogenní, existují v nich různé proudy a křídla. Někdy je to otázka koexistence, někdy konkurence a někdy synergie. Moderovat tuto různost k sjednocování je specifická dovednost. Tlačit příliš na pilu může být kontraproduktivní. Pro navázání komunikačních vazeb a hledání porozumění při řešení otázek obecného ohrožení těch nejzákladnějších jistot může pomoci platforma občanská. Ale i mezi občany sílí volání po odpovědné komunikaci mezistranické.

Text čerpá z autorova vystoupení na semináři „Možnosti spolupráce levice v současné české společnosti“, který se uskutečnil 14.4.2012 v Brně.

    Diskuse (142 příspěvků)
    ??
    May 14, 2012 v 10.52
    Jirko ano - ale
    Jirkův článek je dobrý a bezvýhradně souhlasím se všemi jeho pasážemi, kde hovoří o nutnosti spolupráce konkrétních subjektů hlásících se k levici či alespoň oslovujících levicové voliče, o nutnosti detabuizovat a kriticky zhodnotit etapy rozkolu levice a přiznat chyby a odpovědnost kohokoli za narušení spolupráce. Beru i myšlenku,že levicovost je proces, že o ní je nutno zápasit, není automaticky dána, že otázka pokrokovosti ve vztahu k levicovosti není automatická a jednoznačná – ale tady už mám vážné pochyby. Ono jde totiž o to pojetí kategorie „levice“, „levicovost“. Jako student v době umírání pražského jara a na prahu normalizace jsem si dovolil odevzdat diplomku hodnotící samotné Pražské jaro (pochopitelně z radikálně reformních pozic) a vzbudil jsem určitou pozornost ( i ryze reformních pedagogů) zařazením křídla Bil´ak – Indra- Kolder apod. na krajní pravici, oproti levicovému křídlu Smrkovský – Šik-Šabata apod. (tak jsem to tehdy viděl – promiňte omezenost začátečníka). Později už jsem se s tím moc nezabýval, ale jako kriterium levicovosti jsem neviděl tu všeobecně uznávanou formu (solidiarita, spravedlivé rozdělování, sociální stát apod.), ale to, jakou třídu či třídní svazek má politický subjekt či hnutí za základ (čímž se odvíjí řetězec – zájem třídy – typ aktivně realizovaného vlastnictví – míra zespolečenštění současně s rozvojem individua – pokrok). Spojení s linií pokroku (ať už se tento pokrok prosazuje jakkoli klikatě) jsem tedy vždy nějak automaticky chápal jako kriterium levicovosti a samozřejmě jsem tento pojem spojoval výrazně až s tím obdobím lidských dějin, kdy na scénu vstoupila třída poprvé v historii neomezeně zainteresovana na překonání soukromého vlastnictví a staré společenské dělby práce(tehdy industriání proletariát – dnes kognitariát přerůstající v třídu samosprávnýách vlastníků).Z tohoto hlediska se mi jako jen omezeně a dočasně pokrokové jevilo komunistické hnutí, pokud bylo ovládáno třídou řídícího aparátu vyznačující se omezenou privilegovaností při realizaci vlastnických funkcí a samozřejmě stejnou a stále se zvětšující problematičnost jsem viděl u sociální demokracie – ztělesněného rozporu mezi masami na pokroku zainteresovaných členů a voličů z neprivilegovaných tříd a vrstev a omezenými až reakčními zájmy nejprve buržoasiuí ovlivněné oartokracie, maloburžoasie a pak (Godesberg) buržoasie (nejprve střední, dnes už velké), která ve straně fakticky velela a stále velí. Jirkovi v tomto smyslu vytýkám to, o co se už léta hádáme – přílišný pragmatismus, přílišné odhlíženi od třídní podstaty a naprostý relativismus pravdy a eklekticismus při porovnávání složek levice – holínky nejsou hodinky a vzdálený bratranec není bratr.
    Eva Hájková, penzistka
    May 14, 2012 v 16.54
    Vnímání levicovosti není jen záležitostí profesionálních politiků
    Tentokrát s tebou Pepíku tak úplně nesouhlasím. Ty víš, že já mám daleko do tvrzení, že neexistuje objektivní realita, ale přece jen levicovost je pojem, který není tak přesně vymezitelný. Já myslím, že když se ten pojem objevil v období francouzské revoluce, tak je úzce spjatý s obdobím moderny, to znamená, že ho nelze používat pro historické období před francouzskou revolucí, ale taky je podle mého názoru zbytečné ho posouvat až do období, kdy se zformoval proletariát a následně ho nějak vázat na vztah ke kognitariátu. Logičtější by naopak bylo, přestat ho používat nejpozději s příchodem postmoderny, protože pak už nastal takový pojmový zmatek, že označovaní levice a pravice se stalo problematickým. To, že označení nezaniklo, je buď důkazem setrvačnosti pojmů, jejichž obsah je zpochybněn, anebo toho, že moderna tak docela nezanikla. Nechápu, proč je vůbec nutné ten pojem spojovat s nějakou třídou. Já považuji za levicového člověka toho, kdo sympatizuje s neprivilegovanými a přeje si jejich emancipaci. Vím, že někteří lidé to vnímají jinak. Tvrdím, že člověk, který chce hodnotit druhé, nakolik jsou levicoví, musí nejprve sám sebe zařadit někam na pravolevé ose a na základě toho pak hodnotí ostatní lidi podle toho, jak jsou mu názorově blízko. Je také možné, že pak levicovost či pravicovost u druhých lidí vnímá nějak automaticky, aniž by hluboce přemýšlel o jejich názorech a postojích. Dovolím si dokonce tvrdit, že existuje něco jako politická sympatie, což je objektivně nepopsatelné, a to je při tom také ve hře.
    Jiří Dolejš, poslanec
    May 14, 2012 v 18.39
    vzájemný respekt a spolupráce
    tohle téma je o vzájemné komunikaci a kompatibilitě levicových subjektů po historickém rozkolu politicky příbuzných směrů.
    Proto nechci vést až nekonečné debaty kdo má větší kus pravdy a kdo pokrokověji pracuje s "třídní podstatou"Rozlišování kdo je bratr, bratranec a nebo jen jakýsi pobratim je hezké, ale není to dnes hlavní problém.
    Hlavní poblém je jak se vnímáme a zda se aspon nějak zajizví zbytečné rány z ideologické ješitnosti a mocenské arogance.. V téhle oblasti cítím kolem sebe skutečně silnou společenskou poptávku.
    ??
    May 14, 2012 v 20.35
    Jo, jenže jako obvykle ve své všeobjímajícnosti nevidíš,
    že nemůžeš sestavit pevný svazek bez poznání těch, se kterými ho sestavuješ. Bratranec není bratr a půjde s Tebou jen odsaď pocaď, přičemž má i určitou možnost a zájem se dohodnout s Tvým protivníkem. To si musíš pořád uvědoimoivat, neříkám, že se s ním nemáš dohadovat nad dílčím společným krokem, ale hlavně si musíš získat bratra - když to odmítáš rozlišovat - protože nic objektivního, žádnou pravdu neuznáváš, tak Tvé řeči vedené pouze k bratrancům vyšumí a bratři se na Tebe vykašlou. V tom je slabina všech těch současných iniciativ aopod. Připadáte mi s panem Petráskem a jinými jako pštrosi, kteří nechtějí za nic vytáhnout hlavu z písku, i když je pořád někdo kope do zadní části.
    ??
    May 14, 2012 v 20.40
    Evičko, nejde ani tak o různé názory
    spíše o nedorozumění a o určité nedotažení některých problémů do konce z Tvé strany.
    Jistý závan rozdílů mezi námi přece jen ale je a souvisí právě s mírou uznání té objektivnosti a prioritnosti procesů v ekonomicko-vlastnické, třídní realitě. Nestačí mít jen neurčité sympatie k neprivilegovaným – ony části neprivilegovaných mohou provádět pěkně psí kusy –za Pol-Potem konec konců stálo chudé rolnictvo, maloburžoasie se nejen účastnila revolucí na straně dělnické třídy, ale její části vystupovaly dost často na straně nejčernější kontrarevoluce – zejména ve fašistických režimech.Z které třídy byl Hitler?Atd.atd. Bojovat za neprivilegované znamená především je důkladně analyzovat, vidět jejich konkrétní třídní složení a analyzovat si zájmy tříd a to, kdo je nejvíce zainteresován na pokrokovém pohybu.(Což je podle Marxe dělnická třída, která sobě nemůže pomoci jinak než když dříve pomůže všem ostatním a sama sebe zruší, protože to prostě jinak nejde – no a kognitariát je jen její nová moderní podoba, která se bude dále měnit v samosprávné vlastníky – co Ti na tom vadí?)
    Pokusím se rozšifrovat Tvoje slova – vadí Ti, že proti neurčitému hausírování s pojmem levice odehrávajícímu se pouze ve vědomí (který ovšem chápeš správně v souladu s daným stavem diskursu mezi odborníky i veřejností) já prosazuji pojetí jiné – používání pojmů zakotvených v objektivní ekonomicko-vlastnické a zájmové, třídní realitě. Může být levicová třída, kterou vědecko-technická revoluce likviduje a která by se jen ráda vrátila zpět? patří dnes ještě k levici stalinisté, kteří se snaží zabránit orientaci komunistcké strany na samosprávu a urputně hájí vlastnictví řídícího aparátu? Stačí k levicovosti jen to, že by se mělo bohatství přerozdělovat směrem k chudým třeba formou sociálního státu – při zachování kapitalismu? Vysvětlování vývoje pojmu „levice“ prostřednictvím více uměle zavedených a velice nepřesných charakteristik „moderna“ a „postmoderna“ – má něco do sebe, postihuje některé aspekty, ale podstatné jsou změny v ekonomicko-vlastnické sféře, v tom, která třída je zainteresována na prosazujícím se pokroku a která ne. Mně jde právě o to, aby hodnotit míru levicovosti nebylo možné svévolně a subjektivně, jako se to děje dnes a dělá to i Jirka Dolejš, ale aby pro to byl objektivní a na vědomí propagandistů, teoretiků a politiků nezávislý základ. A jestliže tento základ mám – v míře „přitulení se“ k historickému pokroku – zespolečenštění a rozvoji individua překonávajícího omezenost třídní role i role v dělbě práce – co je na tom špatného? A proč bych ten pojem opouštěl při zániku „moderny“? Opouštím snad (tedy jsou takoví, kteří opouštějí, ale marxista ne) pojmy jako „třída“, „výrobní vztahy“,“výrobní síly“? Jistě, že existuje poltiická sympatie, jisté vnímání objektivní reality, postavení a zájmů tříd spíše v rovině emocí a utržkovitých zkušeností bez teoretické reflexe. Ale stačí to se řídit jen „srdcem“? Může se mýlit, protože si vidí jen na špičku nosu!!! Já osobně dávám přednost vědecké reflexi – od slovního povrchu k ekonomické realitě – to je halt marxismus a ne nijak ortodoxní. Tímhle jsem se sice nijak zvláště nezabýval, ale myslím si, že názor, který jsem tu vyložil, nesdílím jenom já – naproti tomu ten Jirkův má daleko blíže k postmoderně – nekritizuji to.
    Eva Hájková, penzistka
    May 14, 2012 v 20.59
    Pepíku,
    nemůžu si pomoct, já to prostě vnímám jinak, ale nebudu se hádat, když ty to vidíš takhle. Zajímalo by mě ještě, jak analogicky vymezíš pojem pravice. Pokud tam spadá všechno ostatní, než tebou popsaná levice, tak to se pravičáci musejí mezi sebou navzájem sežrat. Ti tedy rozhodně spolupracovat nebudou.
    ??
    May 14, 2012 v 23.45
    Je to jednoduché - prostě opak
    Jestliže levice je tím více levice, čím více vyjadřuje tendenci pokroku, je to u pravice prostě naopak - vyjadřuje zájmy těch nejreakčnějších složek třídně sociálního spektra, prosazuje nejbrutálnější vykořisťiování, omezení lidských poráv a rozvoje člověka, válku apod. - nejjasnější je to u nacismu jakožto diktatury velkého kapitálu a jdoucího dokonce až za rámec kapitalismu - otroctví, genocida apod. - no a mezi těmi póly jsou samozřejmš přechody, střed atd. - jen nelze tak úplně brát ta roizhraničení, která jsou zavedená v politologii - např. znám člověka, který se prohlašoval za pravičáka a myslel tím jen svobodu jednotlivce´a náročnost na pracovní výkon, ale jinak zastával ryze levicové hodnoty a taky to byl spíše chudý člověk. Nezapomeňme, že i v politologických klasifikacíách působí vlivy různých ideologií a mohou být i zcela převráceným odrazem reality.
    Ale podotýkám, že tohle nemám moc promyšlené, jen plédujo pro to, aby orientací pro levicovost či pravicovost byl směr pokroku a objektivní zájem třídně sociálního základu každého politického subjektu (a to je ještě třeba vzít v úvahu to, jak dobře subjekt ten objektivní základ odráží ve svém vědomí - tady může být velký rozptyl - ale v dlouhodobější perspektivě se ten objektivní základ prosadí nebo hnutí změní svůj základ dle špatného vědomí - jinak řečeno si třídas najde vhodnější politický nástroj,
    ??
    May 14, 2012 v 23.45
    Je to jednoduché - prostě opak
    Jestliže levice je tím více levice, čím více vyjadřuje tendenci pokroku, je to u pravice prostě naopak - vyjadřuje zájmy těch nejreakčnějších složek třídně sociálního spektra, prosazuje nejbrutálnější vykořisťiování, omezení lidských poráv a rozvoje člověka, válku apod. - nejjasnější je to u nacismu jakožto diktatury velkého kapitálu a jdoucího dokonce až za rámec kapitalismu - otroctví, genocida apod. - no a mezi těmi póly jsou samozřejmš přechody, střed atd. - jen nelze tak úplně brát ta roizhraničení, která jsou zavedená v politologii - např. znám člověka, který se prohlašoval za pravičáka a myslel tím jen svobodu jednotlivce´a náročnost na pracovní výkon, ale jinak zastával ryze levicové hodnoty a taky to byl spíše chudý člověk. Nezapomeňme, že i v politologických klasifikacíách působí vlivy různých ideologií a mohou být i zcela převráceným odrazem reality.
    Ale podotýkám, že tohle nemám moc promyšlené, jen plédujo pro to, aby orientací pro levicovost či pravicovost byl směr pokroku a objektivní zájem třídně sociálního základu každého politického subjektu (a to je ještě třeba vzít v úvahu to, jak dobře subjekt ten objektivní základ odráží ve svém vědomí - tady může být velký rozptyl - ale v dlouhodobější perspektivě se ten objektivní základ prosadí nebo hnutí změní svůj základ dle špatného vědomí - jinak řečeno si třídas najde vhodnější politický nástroj,
    Eva Hájková, penzistka
    May 15, 2012 v 5.37
    Právě proto, že většina lidí by byla naprosto nezařaditelná, se mně to vůbec nelíbí. A taky z toho důvodu se to těžko ujme. Mělo by se vymyslet asi nějaké jiné pojetí.
    ??
    May 15, 2012 v 9.36
    Ale Evičko,
    vždyť přece nejde o to najít nějaký kodex, podle kterého se budou zařazovat jednotlivci - žádný jednotlivec nikdy není jednoznačný a to kam se řadí, bude vždy otázka jeho subjektivního pocitu. Já mluvím o objektivním vědeckém hodnocení proudů a směrů a ty nemohou být podle nějakých nálad či momentálně pořevládajícího konsensu.A pochopitelně - to, nakolik se co ujme, bude vždy výsledkem ideologického boje tříd, toho, co vědomí lidí momentálně unese. Mně jde jen o to, aby si třeba vůdcové revoluční strany (tím nemyslím zrovna KSČM) dobře uvědomovali, co jednotlivé složky jejich armády chtějí (přesně řečeno - k čemu jsou objektivně svým postavením tlačeni a jak si to případně uvědomují) - mohou přitom klidně dělat ústupky, nemluvit o rozdílech a akcentovat to dočasně společné - proč ne? Ale měli by dobře vědět, při jakém ústupku buržoasie je opustí třeba střední podnikatelé nebo maloburžoasie apod. - a měli by dobře vědět, kdo je neopustí (když si bude dobře uvědomovat své poistavení, kdo je třeba jen dočasně zblblý ve vědomí - jako je ten kvalifikovaný kognitariát dnes - což není automatické) a tomu věnovat hlavní pozornost. Konkrétně v dnešní politické situaci to znamená, že si třeba vůdce hnutí za samosprávu (říkejme mu třeba Occupy ČR) udělá dobře kalkulaci a řekne si - tak - mohu počítat s podporou KSČM, protože vyjadřuje zájmy neprivilegovaných zaměstnanců a droibných podnikatelů (kéž by tomu tak bylo) a jsou předpoklady, že se rozejde s pozůstatky bývalé vládnoucí třídy řídícího aoparátu, která chce zase jen nastolit státně byrokratický systém. S ČSSD mohu počítat jen do té míry, nakolik se v ní vliv neprivilegovaných a sociálně cítítích prosadí tak, že vyžene kmotry a lobisty a partokracii propojenou s ODS apod. Mohu počíátat s anarchisty, dokážou -li se např. soustředit na požadavek samosprávy a komunitní demokracie a zbaví se nesmyslného antikomunismu, mohu počítat s částí lidovců vyjadřující zájmy farmářů na Moravě (ale pozor na církevní hierarchii) a s lidskoprávními krasoduchy (ale pozor na havlovce, kteří pod krásnými kecy schovávají v podstatě prosazování nedotknutelnosti kapitalistického vlastnictví atd. atd). Radši neuvádím s kým počítat nemohou, abych nedráždil. Taková politika bude mít pevný základ - nebude to apelování na téma "všichni jsme kamarádi", jak to hlásá Jirka. Vždy bude jasné - teď jdeme společně odtud pocuď a pak se uvidíi
    Opravdu Evičko nechápu, proč Ti mé pojetí vadí - vždyť je to jen základ pro to Tvoje - netlučou se ani v nejmenším.
    + Další komentáře