Potíže se zpracováním informací v době webové

Saša Uhlová

Dilemata, která s sebou přináší odmítnutí vnímat historii i současnost černobíle, se ukazují jako tíživá. Přesto se zdá, že jiná cesta neexistuje.

Sice jsem si v duchu slibovala, že už se nebudu vracet ke komunismu a antikomunismu, když to diskuzi s našimi pravicově orientovanými spoluobčany spíše blokuje, ale to téma mě v posledních týdnech opět dohání. Kupodivu nikoli při četbě článků a různých myšlenkových pochodů na sociálních sítích a internetu, ale při rozhovorech s mými malými dětmi.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Minulost je pro dětské vnímání světa neuvěřitelně lákavá. Ať už ta, kde se prohánějí dinosauři nebo ta, která se otevírá otázkou: „Vyprávěj, jaký to bylo, když si byla malá.“

K tomu, v jaké to vlastně žijeme době, jsme dospěli při rozhovorech o době kamenné, bronzové a železné. Rozesmál mě tehdy zpola vážně míněný dotaz, jestli tedy dnes žijeme v době webové. Ale ještě víc než o pravěk se děti zajímají o dobu, kdy jsem byla malá tak, jako jsou dnes ony. Tedy dobu, kterou jsem se rozhodla nazývat reálným socialismem, protože mi to přes všechnu nepřesnost připadá nejpřiléhavější.

Začíná to vždy vyprávěním o konkrétních událostech a protože jsem prožila velmi šťastné dětství, pamatuju si je do velkých detailů. Od těch se pak odvíjejí nejrůznější otázky, které mě někdy uvádějí do rozpaků, protože nevím, co mám odpovídat.

Nejvíce mne znejisťuje, když mám o něčem vynést soud, zda to bylo dobré nebo špatné. Děti to samy od sebe vědět většinou nechtějí, ale toto dilema přináší do našich hovorů okolí.

Odcházeli jsme společně ze školky a paní učitelka vykládala, jak se dřív, „za komunistů“, muselo ve školkách chodit s dětmi ven za každého počasí. Jen když doopravdy mrzlo, mohly učitelky zůstat s dětmi ve školce. A ono opatření vychvalovala, že to bylo správné, protože dnes je prý řada učitelek líných a děti nechávají pořád zavřené ve školkách.

Vyšli jsme ven a hned jsem musela odpovídat na otázku, jak to tedy je. Je správné, když to mají paní učitelky povinné, aby s dětmi chodily na procházku? Co na to říct? Pro děti je dobré, když chodí ven, to ano. Ale povinné by to být nemělo... Důvodů, proč to někdy prostě nejde, může být celá řada. Nelze to mechanisticky přikázat. Tak to intuitivně cítím, ale sama vidím ten rozpor, na který mě dítě následně upozorňuje, že ve výsledku jsou některé děti stále uvnitř a nechodí ven.

Jindy zas na návštěvě u přátel, kteří mají velmi nízké příjmy, nemají kde bydlet a postupně se propadají na sociální dno, jsme si zase vyslechli, jak to bylo před revolucí krásné, když lidé měli stálou práci a za svou mzdu mohli důstojně žít. Cestou domů se snažím relativizovat a vysvětlovat, že každá mince má dvě strany, ale v přímé konfrontaci s lidskými osudy se mi vlastní velkohubé oslavování svobody zdá najednou nesnesitelné. A v duchu se dostávám k věčnému tématu, co to vlastně ta svoboda je. Nahlas se to neodvážím říct, protože by to bylo vysvětlování bez konce, když odpověď ani zdaleka netuším.

Vlastně mě děsí, jak děti přejímají můj pohled na svět, můj výklad toho, co je a co není správné, s absolutní důvěřivostí. Vidím, jak mé odpovědi bedlivě poslouchají a zapisují si je do svých hlav, a říkám si: budou si celý život myslet to, co tady vykládám? To mě motivuje k dalším relativizacím a dál se do (vlastní) minulosti zamotávám. Podvědomě toužím, aby tomu byl konec, aby existovaly jasné odpovědi na všechny otázky, abych nemusela donekonečna váhat. Abych mohla říct, že komunismus byl zlo. Nebo že kapitalismus je zlo. Ale vím, že to nedokážu, protože tak neuvažuji.

Dětská důvěřivost mi je místy nepříjemná. O to víc mě nedávno dost překvapilo a pobavilo, když jsem narazila na její meze. Děti se mě ptaly, kdy jsem poprvé viděla moře. Vyprávěla jsem jim, že mi bylo osm let, bráchovi deset a že jsme jeli k moři s naší babičkou. A že babička tehdy také viděla moře poprvé, i když už byla stará, ale že před tím nikdy nesměla vycestovat.

Odolala jsem neodbytnému nutkání zdůraznit, že to bylo ještě za reálného socialismu, a že i dnes se řada lidí k moři nepodívá, protože sice cestovat teoreticky mohou, ale nemají na to peníze. Děti mě poslouchaly, vyptávaly se, co jsme u toho moře dělali, a já jim popisovala, jak jsme tam s babičkou první den stáli, koukali na ten zázrak a ona plakala dojetím a říkala, že už nevěřila tomu, že někdy moře uvidí. Po chvíli přišel pětiletý syn s tím, že jsme si ale přeci mohli prohlédnout moře před tím na internetu, takže jsme museli vědět, jak vypadá.

Odpověděla jsem, že nemohli, protože internet tehdy ještě nebyl a neměli jsme dokonce ani počítače. Nastalo nevěřícné ticho a pak syn rezolutně prohlásil: „To není možný, jak by lidi pracovali, kdyby neměli počítače a internet?“

Uvědomila jsem si, že na všechno mi prostě nenaletí. Takový nesmysl, jako že nebyly počítače? To už je trochu moc. Ale kdybych vyhlásila období od roku 1948 do roku 1989 obdobím temna, kdy se lidé pořád jen báli a žili v naprosté nesvobodě a nedostatku, asi by mi to zkraje uvěřily. Ani by je to příliš nepřekvapilo. Ostatně vyprávění o věznění jejich příbuzných mají rádi, je to takové napínavé. A kdybych naopak tvrdila, že před rokem devětaosmdesát se lidem žilo ve všech ohledech mnohem lépe, měli sociální jistoty, nebáli se exekutorů a ztráty zaměstnaní, věřily by mi to taky. Alespoň do doby, než by se jeden nebo druhý výklad jaly konfrontovat s mým vlastním vyprávěním, které by mě usvědčilo, že to všechno zjednodušuji, protože to je, ať se nám to líbí nebo ne, složitější.

    Diskuse
    Proč jenom mám po přečtení tohoto článku pocit, že jsem starej?
    February 22, 2012 v 21.25
    Ale no tak
    Text je psán z perspektivy matky pětiletého a sedmiletého dítěte a jejich vnímání světa. Proti nim starý jsi, ale objektivně jsi v nejlepších letech.
    Objektivně možná, teď ještě chytit to subjektivně :-)

    PL
    February 23, 2012 v 0.44
    Ano, děti vám to řeknou...
    ...jací jste!
    Ano, vztah rodič dítě předurčí myšlení a vůbec způsob bytí člověka ze všeho nejvíc a často nejen po 35. terapii u toho či onoho psychologa, ale třeba až do x. generace dopředu - vemme třeba takový perfekcionismus.
    Ostatně, kdyby byla kulturní schémata závislá víc na rodiči zvolených soudech a slovech, než na (nad slovy) předávaných způsobech (např. "jak soudit"), asi by se nám ta kultura-hegemon civilizace brzy rozsypala..

    k MŠ(zde iniciály, ne školka): Subjektivně (pokud jsem pochopil správně Berneho egostavy) Dítě v člověku žije nejdýl, dýl jak R. i jak D. :-)
    FZ
    Já tvrdím, že politické postoje se z velké části formují už v raném dětství. I když tomu dítě nemůže rozumět, určité věci si zaznamenává a uchovává v paměti.
    JK
    February 23, 2012 v 8.53
    Nevidím v tom problém
    Moje děti v tomhle věku dobře věděly, že komunismus je zlo. Neměl jsem problém jim to říkat, zejména proto, že je to pravda. Dobře věděly, že v Rusku komunistě zavraždili miliony lidí, a že u nás zadrátovali hanice, pozavírali nejlepší lidi a na ty, kteří přes ty hranice chtěli pryč, stříleli. A když se slušní lidé chtěli po dvaceti letech narovnat, pozvali si na ně ti neslušní okupační armádu.

    Teď žijeme ve svobodné zemi, milé děti, a je to na nás, jak si to uděláme. Tak se koukejte pořádně učit a pracovat, ať té svobody využijete.

    Tohle je starý, dobrý příběh o zlu a dobru. Neměl jsem problém ho dětem vyprávět, protože je pravdivý, jako už staré příběhy bývají.
    February 23, 2012 v 11.5
    Pěkný článek, díky.
    February 23, 2012 v 22.47
    Nemám v tom tak jasno
    Pane Konvalinko,

    že je komunismus zlo mi nikdo neříkal, ani když jsem byla malá a svět byl ještě celý takový srozumitelnější. Věděla jsem, že žiju v autoritářském režimu a že je dobré se proti němu stavět, ale že na Západě není ráj a země zaslíbená jsem už tehdy také tušila.

    A že teď žijeme v tom nejlepším z možných světů si zas netroufám svým dětem říkat já, protože z povahy našich povolání řešíme s mým mužem nejrůznější paradoxy současného světa a systému takřka denně a děti nás poslouchají.

    Vezmu-li příklad naší návštěvy u přátel, kteří jsou na tom špatně (zde v článku je popsaná jedna, ale děti mne doprovázejí na podobné návštěvy do různých azylových domů a ubytoven poměrně často): Co si z toho mohou odnést jako ponaučení? Můžu jim říkat, že ti lidé se dost nesnažili? A že každý může, když chce? Nemůžu. Protože si to nemyslím. Domnívám se, že kdyby ti lidé měli možnost, určitě by nežili tak, jak žijí. Nemyslím, že právo na důstojný život přísluší jen těm nejschopnějším a nejdravějším.

    To, že se na sociální dno propadá čím dál víc lidí, vnímám jako chybu systémovou. Počet lidí, kterým se tak děje, se totiž mění podle aktuálních podmínek, což je pro mě důkaz, že chyba není v nich. A je-li to *chyba systémová*, pak je *chyba v systému*, který není dobrý. A tady mi nějak hapruje ten příběh o Dobru a Zlu.
    February 24, 2012 v 8.48
    Dobro a Zlo
    Kategorie Dobra a Zla patří do pohádek nebo ideologických konstrukcí. Komunismus (lépe: reálný socialismus) nebyl Zlo, protože nestál "mimo" nás, my jsme v něm žili, my jsme jej v různé míře tvořili. Když něco označíme za Zlo, tak se vlastně zbavujeme zodpovědnosti. Totéž platí i pro naši dnešní situaci. Tuhle metafyziku bychom už po 20 letech mohli konečně opustit. Pokud se budeme nadále tvářit, že existuje v dějinách cosi jako Zlo nebo Dobro, nepochopíme nikdy nic, ani svou současnost.
    PM
    February 24, 2012 v 9.11
    Jenže pane Kando, v tom je právě nesnáz paní matky Uhlové
    Jak socializovat neviňátka do světa ponořeného v láku manicheismu? Je vůbec možné kojit a odkojit pacholátka bez uzardění?
    Číst dětem cikánské pohádky, kde zlo vítězí nad dobrem tu věc nevyřeší.......pomyslel jsem si.
    + Další komentáře