Polská politika je silně proevropská. Shodují se na tom všechny relevantní strany polské politické scény s výjimkou konzervativně nacionálního Práva a spravedlnosti a od něj odštěpené strany Solidární Polsko. Letos na jaře Sławomir Sierakowski, vlivný sociolog a vedoucí člen sociálně demokratického sdružení Krytyka Polityczna formuloval tezi o Polsku coby prostředníku východní politiky Evropské unie. Ze stejného prostředí vzešel už před osmi lety, v říjnu 2003, Otevřený dopis členů polské občanské společnosti evropskému veřejnému mínění.

„Ústava Evropské unie je jedním dalším krokem na cestě k evropské integraci,“ psalo se v něm tehdy. „Kroky, které vnímáme jako positivní — tvorba společných ústředních institucí, demokratizace voleb, sjednocování států v jeden organismus a z toho vyplývající vznik společné evropské veřejné sféry — jsou nám [doma] představovány jako zjevné riziko. (…) Chceme Evropu, která udržuje společné hodnoty, jakými jsou svoboda, rovnost a solidarita, ale necítí potřebu pojmenovávat jejich zdroje, protože si nepřeje nikomu odcizit ani nikoho vyloučit. Chceme Evropu, která je politicky silná, efektivně řízená a rozhodná ve svém úsilí o jednotu, protože to jediná cesta, jak můžeme čelit jednostranné ekonomické globalizaci.“

Odtud je pak třeba vykládat polský postoj k summitu, kde nevzniklo víc než jedno politické zadání — garantovat Mezinárodnímu měnovému fondu částku 200 miliard euro na půjčky zemím EU se z různých důvodů oslabenou ekonomikou, zavést automatické sankce za porušení rozpočtové kázně a vložit do ústav jednotlivých zemí pravidlo vyrovnaného rozpočtu.

Když summit v noci ze čtvrtka na pátek zasedal, hlásilo polské rádio každou půlhodinu ve zprávách, že polská diplomacie slaví úspěch. Že se sice ještě pořád uvažuje o sérii mezivládních smluv coby formě řešení. Že už ale nikdo neříká, že by šlo o dohody uzavřené jen mezi zeměmi eurozóny. Jinak řečeno — že už nikdo nechce Polskou vyloučit z možnosti se na dohodách o budoucí podobě Evropské unie podílet.

Diplomatické kroky, jak je v době konání summitu domácí média překládala polské veřejnosti, přitom bezprostředně navazovaly na ještě čerstvý projev polského ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského z německého Spolkového sněmu. Ten byl jednak výzvou Německu, aby se ujalo své vůdčí role v Evropské unii, a jednak jednoznačnou deklarací polského zájmu na další integraci EU. Soudržnost zahraniční politiky v klíčové otázce je to v českém prostředí nevídaná.

Komentátoři z polského liberální prostředí tuto aktivitu polské politiky, posílenou ještě aktuálně končícím předsednictvím Polska Radě EU, ocenili. Vztah Polska k EU coby vztahu k bohatému strýčkovi, který poskytuje své strukturální fondy, platby zemědělcům, pouští naše výrobky a zaměstnance na svůj trh a kterému mi občas připomínáme, kdo začal druhou světovou válku a kdo v ní koho zradil, se proměnil. Nově už má jít také o polskou schopnost pomáhat (v EU) druhým.

„Druhé možné rozhodnutí — setrvat společně s Velkou Británií mimo rozpočtový pakt —,“ píše například Witold Gadomski na webu Gazety Wyborczy, „bylo určitě horším východiskem. Může se stát, že na několik let dnešní Evropská unie zanikne a zůstane jen organizace zemí, které podepsali rozpočtový pakt. Volba, kterou vláda provedla, je spojený s rizikem. Vláda musí jasně a bez zlehčování vysvětlit, k čemu se zavázala, jakou můžeme zaplatit cenu i jakou je pravděpodobné, že cenu zaplatíme.“

Česká politika žádnou společnou pozici k evropské integraci nemá. Pozici značně ucelenou tak může formulovat proevropská opozice, zejména pak ČSSD. Ta, píše se v usnesení jejího předsednictva z minulého pátku, je přesvědčena, „že společná hospodářská politika EU je pro udržení sociální stability a kvality života lidí v Evropě mnohem výhodnější a nadějnější, než pokusy čelit živelnému tlaku finančních trhů a ratingových agentur izolovaně na úrovni jednotlivých národních států. Posílení vzájemné spolupráce v EU by (…) mělo zahrnovat vedle koordinace rozpočtové politiky i zavedení zdanění finančních transakcí, harmonizaci daní firem, boj proti daňovým rájům, posílení společného evropského rozpočtu a také možnost emise společných dluhopisů v rámci eurozóny.“

V podobném duchu na svém víkendovém sjezdu Strana zelených navrhovala řešit současnou krizi na půdě demokraticky voleného Evropského parlamentu, a ne na summitech lídrů národních států.

KDU-ČSL se v sobotu v reakci na výsledky posledního summitu ústy svého místopředsedy Pavla Svobody ptala „proč vláda nepředloží transparentní seznam výhod, které České republice (…)lavírování po boku britských a dalších euroskeptiků přináší“.

A komunisté ústy Jiřího Dolejše kritizovali  fakt, že vládní delegace jela na klíčový summit nepřipravena a avizovali vyvolání sněmovní debaty o jeho průběhu. „Nejde se tvářit,“ napsal Dolejš, „že se nás netýká to, co se nyní v jádru EU má prosazovat. Určitá integrace rozpočtové politiky je objektivní potřebou i pro země, které nejsou členy měnové unie.“

Co přesně tedy chceme coby Česká republika v Evropské unii prosazovat, se možná dozvíme před Vánoci v některé ze sněmovních debat. Základní přesvědčení, že evropská integrace je v našem zájmu a že se jí chceme účastnit, je ale přesvědčení hlavním programově budovaným opozičním stranám v českém prostředí společné.