Rudá, modrá nebo velká?

Lukáš Jelínek

Potíže při sestavování vlád nelze řešit samoúčelnými změnami volebního systému. Možností uspořádání je několik. Není-li možná středově orientovaná vláda větších stran s menšími partnery, nabízí se varianta silných levicových nebo pravicových vlád.

Velká koalice, nebo čistě levicová vláda? Již léta toto sociálně demokratické dilema přežívá, naštěstí zatím pouze v mediálních spekulacích.

Nezastírám, že upřednostňuji „třetí cestu“ — středově orientovanou vládu větších stran s menšími partnery, byť by se v ní měli setkat Jiří Paroubek s Miroslavem Kalouskem nebo Mirek Topolánek s Ondřejem Liškou. Tato varianta napomáhá zohledňování menšinových zájmů a učí (nejen) politiky trpělivosti, hledání kompromisu a konsensu.

Přesto může nastat situace nastíněná v úvodní otázce. Co pak?

Velká koalice (zkráceně VK — je podobnost s iniciálami prezidenta náhodná?) má řadu zastánců především ve světě velkého byznysu. Je předzvěstí vlády reprezentativní a neradikální. Vyjednávat s takovou je pro bankéře, průmyslníky či lobbisty jedna radost. Proč se odděleně obracet — tu s návrhy, tu s žádostmi, tu s penězi — na levici a na pravici, když se to dá sfouknout naráz a levněji?

Ozývají se ale také politici a politologové uhranutí velkou koalicí. Ambiciózní vizi zformuloval například 11. ledna v Hospodářských novinách Milan J. Hamerský. Podle autora potřebujeme zásadní změnu struktury politických institucí a nové vybalancování jejich jednotlivých složek.

„Od roku 1996 máme slabé vlády, vyčerpal se i nestabilní model koaličních vlád státostran ČSSD a ODS s menšími stranami. Krátkodobě nutné řešení je velká koalice. Dlouhodobé řešení vyžaduje zásadní ústavní změny. Potřebujeme většinový způsob volby do Poslanecké sněmovny, přímou volbu starostů a hejtmanů, změny vztahů mezi vládou, prezidentem, a úpravu vztahů mezi komorami parlamentu. Volební období je účelné prodloužit na pět let a úplně zrušit imunitu poslanců a senátorů. Funkce senátora by pak měla být čestná (neplacená). Rozumné jsou návrhy ústavního zákona o dlouhodobě vyrovnaném hospodaření státu s finančními postihy ministrů a poslanců za porušení. Dramaticky je třeba zpomalit legislativní proces, například zakázat novelizaci zákonů častěji než za dva roky.

Státní správu je nutné zefektivnit snížením počtu ministerstev ze čtrnácti na osm. Je vhodné spojit ministerstva životního prostředí a zemědělství, sociálních věcí a zdravotnictví; spojit ekonomické resorty, dopravu, průmysl a místní rozvoj, originální by bylo spojení ministerstev obrany a zahraničí,“ píše Milan J. Hamerský. Myslí to dozajista dobře. Tolerujme proto jeho sociální a ústavní inženýrství, náchylnost k jakobínství (šílené sankcionování zákonodárců za nedodržování rozpočtové askeze) i rozpor mezi výzvou ke zklidnění legislativního procesu a radikálními návrhy na překopání právního pořádku.

Poměry, v nichž žijeme, přirozeně svádějí k odvážným nápadům. Hodně utrácíme, málo šetříme, jsme sobečtí, bez úcty k druhým, natožpak k přírodě, respekt k zákonům a justičním orgánům se vytrácí, korupce kvete, politici na sebe jsou jak psi… Ovšem domnívat se, že po změně volebního systému nebo po společném usednutí modrých a oranžových kohoutů do vládních lavic vyjde nad naší zemí zářivé slunce, je iluzorní. Ani změna pravidel, ani přemalovaný vývěsní štít nezajistí přerod povah a charakterů. O netransparentnosti politických stran a jejich podléhání všemožným kmotrům a velrybářům ani nemluvě.

Rakouská velká koalice sociálních demokratů a lidovců mezi těmito partajemi „pouze“ rozparcelovala stát, státní a polostátní struktury. U nás bychom navíc mohli být obětí kšeftů všemožných Dalíků a Šloufů. Velká koalice, byť ohraničená třeba jen jediným volebním obdobím, by kromě toho rozmlžila ideový profil svých členů a posílila pozici těch, co před programem preferují kouzla politického marketingu. Spokojení by nakonec vedle kapitánů ekonomiky byli snad jen investigativní novináři, TOP 09 napravo a KSČM nalevo.

Nabízím provokativní alternativu: zkusme si představit z myslí tolik vytěsňovanou variantu silné levicové (ČSSD, KSČM) nebo pravicové (ODS, TOP 09) koalice.

Na chvíli zapomeňme na neochotu komunistů k vlastní reformě a na faktický nezájem ČSSD a KSČM vstoupit ruku v ruce do Strakovy akademie. Pro obě strany je to voličsky riskantní, sociálním demokratům by se nadto těžko zapomínalo na perzekuce svých výrazných osobností totalitním komunistickým režimem.

Samotný princip koaliční levicové a koaliční pravicové vlády však za úvahu stojí. Zvlášť, pokud by byla naděje, že by podobné kabinety disponovaly ve Sněmovně pohodlnou většinou, řekněme nad sto pět mandátů. Mohly by realizovat především své ekonomické a sociální vize, bez výmluv na „kazisvěty“ z řad „nekompatibilních“ koaličních partnerů. Občané by získali na dlouhá léta předem představu, co čekat od levice a co od pravice. Vyzkoušeli bychom si jejich odlišné recepty na tvarování ekonomiky (vyšší daně a vyšší investice, nebo nižší daně a minimalizace výdajů?), společnosti (solidarita a rovnost, nebo bezbřehá svoboda individua?), kultury (podpora neziskové tvorby a veřejnoprávních médií, nebo divoký trh v divadlech, galeriích, sdělovacích prostředcích?), potírání korupce (důsledná regulace lobbingu, střetu zájmů apod., nebo zeštíhlení státu na úkor transparentní soutěže soukromých subjektů) či na zajištění čisté přírody (dohled a přísné normy ze strany státu, nebo zájem individuálního vlastníka?).

Strašení komunisty pouze nahrává jim samým: před nespokojenými voliči mají potvrzený punc partaje, která si spolu s nimi myslí, že před Listopadem bylo lépe. Je to ale tak doopravdy? Stačí jen pohlédnout na čiperné komunistické podnikatele, zastupitele či z nekalého lobbingu podezřelé zprostředkovatele inzerce do Haló novin… Kdepak, tak dobře jako nyní se komunisté — až na pár normalizačních papalášů — nikdy neměli. Mluvit s komunisty a vtáhnout je i do rozhodovacích procesů znamená odblokovat početnou skupinu mandátů v Poslanecké sněmovně a zjednodušit utváření stabilních vlád. A v neposlední řadě by také mohlo dojít k zracionálnění komunistických stanovisek v oblastech, kde skutečně zamrzli — týkajících se bezpečnosti země, NATO a Evropské unie.

Obnova demokratického Německa se po válce neobešla bez těch, co kdysi naivně či účelově podlehli nacistické ideologii. Není důvod být na české blouznivce za komunistickými utopiemi přísnější. Jejich omyly nejlépe vyjdou najevo v konfrontaci s reálnou politikou stran již etablovaných.

Když už tedy experimentovat, tak raději s politicky přehlednými vládami, než pravo-levými konglomeráty. Moudří politici leví i praví budou nicméně nadále upřednostňovat průnik svých partají do středu než na okraje spektra. Najít v něm mohou nejen inspirativní menší koaliční partnery, ale také mnoho výhonků občanské společnosti, jež jsou s to provonět zatuchlé sekretariáty tradičních stran.

A pokud jde o reformu Ústavy, ústavních institucí či volebního systému, neměla by být rýsována od zeleného stolu podle momentálních potřeb těch či oněch, ale vyplývat z diskuse všech se všemi. Zbrklost při obnově demokratického právního státu, kterou dodnes proklínáme, by nám za vzor sloužit neměla…

    Diskuse (1 příspěvek)
    Jan Kopecký, sociolog
    January 14, 2010 v 13.15
    Rád bych se zastavil u jednoho detailu:

    Autor se letmo vrací do historie, když píše, že „sociálním demokratům by se ... těžko zapomínalo na perzekuce svých výrazných osobností totalitním komunistickým režimem“.

    Sociální demokracie, alespoň do poloviny 20. století, měla jednu konstantu: vždycky zradila dělnickou třídu. V létě 1914 v Berlíně schválila válečné zákony, v lednu 1919 (zítra tomu bude 91 let) nechala zavraždit Luxemburgovou a Liebknechta, v únoru 1934 ve Vídni nechala dělníky, kteří se pokoušeli zastavit nástup nacismu na holičkách.
    Česká sociální demokracie obezřetně kráčí v těchto šlépějích, když přejmenovala Masarykovu dělnickou akademii na Masarykovu demokratickou akademii. Sociální demokraté se za dělníky stydí? Nevím. Co by tomu řekl Masaryk? Také nevím.

    Každopádně si dovolím pochybovat, že by dobu Laušmana a Fierlingera autor znal z vlastní zkušenosti. Nezbývá mi proto, než se domnívat, že k označení „totalitní komunistický režim“ se propracoval dúkladným studiem dějin.