O Respektu a naději

Autor pokračuje v nedávno otevřené diskusi šéfredaktora Respektu Erika Taberyho s lidmi kolem Deníku Referendum a snaží se prozkoumat specifika ideových východisek psaní v týdeníku Respekt.

Vstup šéfredaktora Respektu Erika Taberyho do diskuse na stránkách Deníku Referendum považuji za velmi pozitivní úkaz a vítám jej, jakkoliv je jasné, že diskursy obou médií jsou hodně odlišné a domluva mezi nimi není snadná. Původně jsem chtěl napsat jen diskusní příspěvek, abych vyjádřil svůj nesouhlas s Taberyho hodnocením politických stran a s tím, jak Respekt on sám vnímá, ale text se rozrostl natolik, že by jako (sedmdesátý či kolikátý) diskusní příspěvek působil značně bizarně. Přestože se v něm o Respektu vyjadřuji často hodně kriticky, jsem přesvědčen, že tato diskuse má dobrý smysl a jejími obtížemi bychom se neměli dát zastrašit.

Zaprvé nesouhlasím se stížnostmi Erika Taberyho na to, že u nás není žádná pořádná levice ani pravice. V České republice se odehrává stejný politický střet jako v celé Evropě (a vlastně už v celém světě) a je stejně jako v Evropě reprezentován politikami konkrétních pravicových či levicových stran – v postkomunistických zemích se ten konflikt naopak odehrává ještě vyostřeněji a obnaženěji než ve zbytku Evropy, což je asi jedním z důvodů, proč si pravice vystačí s „jednou učebnicí ekonomie“, jak píše Erik Tabery, a levice se zase dosud obešla bez hlubší pozornosti k tématům lidskoprávním a ekologickým, jak si stěžuje o kus dále.

Čtvrt milionu lidí, kteří v sobotu pochodovali Londýnem, prožívá ten stejný střet, a také k formulaci svého postoje nijak podstatně nepotřebují lidskoprávní a ekologické hledisko, a také mohou mít oprávněný pocit, že druhá strana (britská vláda) se řídí jedinou učebnicí ekonomie, resp. několika neoliberálními poučkami, které by se vešly na dvě strany textu. Způsob, jakým dokázala globální neoliberální ofenzíva posledních několika desetiletí obnažit onen základní konflikt mezi kapitálem a prací a trhem a státem, který dělení na levici a pravici kdysi dávno způsobil, je fascinující. Nic na tom nemění fakt, že v zemích s pokročilejší politickou kulturou jsou programy levicových i pravicových stran skutečně ekologičtější a celkově košatější – ve zmíněné Velké Británii lze myslet na komunitaristický program „rudého konzervativismu“, který doplňuje základní neoliberální východisko konzervativců, u západoevropských levicových a zelených stran třeba na podporu intelektuálů, umělců a aktivistů, která se odráží v prohloubení sociálního programu o jeho explicitně formulovaný kulturní a civilizační rozměr.

Nemůžu se ubránit dojmu, že způsob, jakým pan Tabery traktuje stěžejní témata svá i Respektu (lidská práva, problematika menšin, ekologie) a jak jim rozumí Respekt obecně, má dosti blízko k fetišismu. Tahle témata slouží spíše jako fetiš, nástroj pro potvrzení toho, že „my“ máme správný názor a že se pozvedáme nad obecný kal české politiky – a jakožto fetiš se také stávají měřítkem správnosti té které strany a politiky bez větší pozornosti k širším ideovým východiskům, z nichž by ony politiky měly vycházet. Podobné, ba snad ještě silnější je to v zahraničněpolitické linii Respektu, kde z globálních sociálních souvislostí vytržené pojmy „terorismus“, „demokracie“, „Rusko“, „Kuba“, „Bělorusko“, „Barma“ fungují jako vykřičníky a identifikační znaky správného, resp. nesprávného postoje, jako jakési kategorické mravní imperativy, které nepotřebují žádný širší kontext, situovanost, dějinnost. (Nebo přesněji – až donedávna tak fungovaly; že se v poslední době podle mého názoru Respekt proměňuje, zmíním až na konci svého příspěvku, protože teď mi jde o vystižení pozice, se kterou je Respekt na levici dlouhodobě spojován a jejíž dědictví naši diskusi zatěžuje.)

Tím nijak neumenšuji význam demokracie, lidských práv, ekologie... ani to, že by tyto položky měly být v programech a především praktické politice českých stran zastoupeny zřetelněji a věrohodněji. Ale právě ne jako „položky“, nýbrž jako organická součást jejich ideového podloží.

Tedy: v České republice nepochybně máme pravici i levici (stranickou i obecně diskursivní) a není radno čekat, až bude řádně „čistá“ či Respektu vyhovující – tím se jenom utvrzujeme v (nepatřičném) pocitu mravní nadřazenosti. Úroveň levice i pravice u nás odpovídá úrovni společnosti, novinářů, nás všech. Zlepšovat se to může jedině společným úsilím všech – to úsilí ovšem předpokládá zrušení oné distance, v níž říkáme: „Nás se ten český rybník netýká, my v něm neplaveme.“

A s mravní nadřazeností souvisí druhá věc, o které chci psát, zvláštní sebeklam autorů Respektu, že vytvářejí jakousi mediální alternativu, něco odlišného a vzácného – ve skutečnosti ovšem tvoří, zdá se mi, spíše specifickou vrstvu uvnitř mediálního a politického mainstreamu (což jistě není nic zavrženíhodného, problém vidím v tom sebepojetí).

Je to myslím dáno tím, jak Respekt vznikal: od svých počátků (založila jej skupina samizdatových novinářů během listopadových událostí jako samostatnou tiskovou agenturu) se profiloval jako médium „odjinud“, z jiné roviny náhledu a mnohem hlubšího založení své novinářské pravdivosti, jako tribuna listopadových změn, jako hlas „pravdy“. Převrat ze samizdatového ve vítězný režimní orgán jako by byl vepsán do jeho další činnosti: z Respektu má promlouvat jakási svobodnější („undergroundová“) a tím i pravdivější pozice, jejíž pravdu zároveň potvrdily samotné dějiny. Tato pravdivost je přitom úzce vázána na porážku komunismu – antikomunismus se stal pilířem identity Respektu a postupně celého polistopadového režimu, přestože v průběhu listopadových událostí to tak rozhodně nevypadalo. Respekt v čistější podobě a s časovým předstihem provedl legitimizační operaci charakteristickou pro celý nový režim.

Antikomunismus jako by předurčil podobu novinářství Respektu – názorovou, polárně vyhrocenou žurnalistiku, v níž jsou jasně identifikovány póly dobra a zla. To se nejpřímočařeji realizovalo v zahraničněpolitické publicistice, kde jsou oba póly snadno obsaditelné: demokracie versus „totalita“, USA versus „terorismus“, Rusko versus americký radar v Brdech apod. Zalíbení „liberálního“ týdeníku v amerických válkách a zbrojení šlo také do detailů – tak např. Jaroslav Spurný si v referátu o konfliktu Gruzie s Ruskem pochvaloval, že na gruzínské straně bojovaly i české zbraně.

Z domácích témat se toto manichejské schéma přirozeně nejlépe uplatňuje při psaní o minulém režimu – ten je v Respektu pojat jako v zásadě homogenní prostor zla bez vnitřních diferencí. Kupř. v rozhovoru Jaroslava Formánka s Hanou Müllerovou, bývalou herečkou HaDivadla, znějí otázky takto:

JF: Komunisté vám povolili hrát jinak než jinde. Za jakou cenu?
HM: Naším zřizovatelem bylo Městské kulturní středisko, a ne KSČ.
JF: Jistě, ale to tehdy přece nebyla nezávislá agentura. Jak jste snášeli to, že divadlem, byť odlišným a provokativním, svým způsobem pro režim pracujete a tím mu mimo jiné poskytujete image, že podporuje svobodu projevu?

Řeč byla o 80. letech 20. století. Černá a bílá, dobro a zlo – nic mezi tím. V článku o prezidentské kandidatuře Jana Švejnara byl zase jako jedna z největších Švejnarových předností vyzdvižen fakt, že v osmnácti letech z Československa emigroval a dále dospíval už na Západě – jako by fyzické pobývání v prostoru vymezeném komunistickým režimem člověka znehodnocovalo a naopak dýchání svobodnějšího vzduchu na Západě vytvářelo člověka kvalitnějšího. A navazování na myšlenková schémata studené války se odráží i ve výběru výrazových prostředků: Nápis na titulní straně jednoho z vydání Respektu ohlašující článek uvnitř čísla zněl: „Hledají se lovci estebáků“.

Manichejské schéma potom rozvrhuje i hodnotovou osu, kolem níž je organizována asi nejkvalitnější část publicistiky Respektu, reportáže o české i světové každodennosti, články věnované lokálnímu rozměru demokracie, civilizačním trendům zkoumaným na konkrétních jevech, lidech, místech, problémům menšin, především etnických; to vše v kadlubu liberálního pohledu na svět: I tato profilová tematika je hodnotově jasně rozvržena v opozicích nový – starý (často přímo ve variantě mladý – starý, v níž mladý reprezentuje nezkaženost starým odcházejícím světem, minulým režimem, nepružností atd; také čtenáři Respektu jsou převážně mladí a s těmito hodnotovými osami se tak mohou snadno identifikovat), svoboda – útlak, modernizace – zaostávání (do navýsost pozitivních konotací slova „modernizace“ se v Respektu skryla též nejedna neoliberální ekonomická agenda; ostatně na stejném principu funguje slovo „reforma“, refrén Topolánkovy a Nečasovy vlády), tvořivost – autorita (to je nejzřetelnější na psaní o problémech školství). Články Respektu jako by především zkoumaly, do jaké míry se popisovaný fenomén posunuje žádoucím směrem od negativního pólu k pólu pozitivnímu.

K takto pólovému vidění má jistě sklon liberalismus obecně, díky svému emancipačnímu nasazení, díky víře v pokrok, změnu, osvobození, novost. Ale v Respektu dostal tento rozvrh navíc onu mravní sankci, vědomí nadřazenosti potvrzené samotnými dějinami, téměř metafyzické zarámování politiky do schématu boje dobra se zlem. A právě v tomto bodě je Respekt nikoliv alternativou vůči mediálnímu mainstreamu, nýbrž daleko spíše jeho významným tvůrcem. Média hlavního proudu nastolila relativně brzy po Listopadu nadvládu právě takového metafyzického principu, morální pojetí politična, v němž nejde na prvním místě o střet zájmů, nýbrž o prosazení jediné správné možnosti, o diskursivní režim „there is no alternative“. V otázce amerického radaru nešlo o to zjišťovat demokratickou vůli lidu – šlo čistě o to, jak vytrvalý odpor lidí zlomit. V otázce „potřebných reforem“ nejde o to brát do úvahy dalekosáhlé dopady reforem na životy lidí – „potřebné“, tedy neoliberální (žádné jiné jako by ani neexistovaly) reformy „musejí bolet“; cílem politického života země je pouze najít vládu dostatečně odvážnou, energickou, silnou tyto reformy provést. Ekonomická krize, zaviněná působením neoliberálních politik v předcházejícím období, tento tlak zcela absurdně ještě posílila.

Veřejnou politiku tak po Listopadu zcela ovládl neoliberální diskurs ekonomický a neokonzervativní diskurs zahraničněpolitický. Jakákoliv alternativní pozice je a priori podezřelá a je často nahlížena jako mravně závadná – jako kdyby se nechtěla poučit z dějin, jako by bránila žádoucímu pokroku. Sebeporozumění Respektu jako média „alternativního“, svobodného, elitního... je, jak se aspoň domnívám, založeno na odhlížení od tohoto neoliberálního a neokonzervativního základu, který se stal natolik samozřejmým a bezpříznakovým, že jej vlastně ani není nutno brát v potaz a vlastní identitu lze odvozovat od několika specifických vybraných témat, jako jsou práva menšin či ekologie. Ale právě tohle odhlížení od faktického základu politického myšlení a fixaci na několik dílčích témat pokládám za fetišistický přístup.

Do specifiky oněch vybraných témat se patrně promítlo undergroundové či alternativněkulturní podloží, z nějž rozhodující autoři Respektu vyšli. Jde vlastně o témata menšinová, u české veřejnosti nepříliš oblíbená – odsud pak ono vysoké sebehodnocení autorů Respektu: náležitý mravní postoj se nerealizuje pouze v základním (bezpříznakovém) ideovém nastavení, ale též v příznakovém výběru nesnadných témat. A interakce této dvojí identity, „velké“, bezpříznakové a „malé“, příznakové, alternativní, je patrně kořenem onoho zvláštního jevu, jehož jsme v polistopadové společnosti svědky: téměř všechna místa, z nichž tradičně vychází alternativní pohled na svět (studentské a umělecké prostředí, zelené hnutí, občanské iniciativy), byla až donedávna obsazena pravicovou, tedy po Listopadu mainstreamovou politickou představivostí a pohybovali se zde lidé s pravicovým přesvědčením. Sebepojetí Respektu je paradigmatem této tendence.

V poslední době se ovšem tato situace začíná měnit a s ní se mění i Respekt. Vše výše napsané je pokusem o (ideálně zjednodušující) průřez ideologií, na níž bylo vystavěno psaní Respektu přibližně v prvním dvacetiletí jeho existence. Těžko říci, zda k jistému změkčení ideologie Respektu došlo v souvislosti se zvolením Obamy prezidentem USA, s ekonomickou krizí a díky vlivu anglosaských novin na čele s The Economist na redakční politiku, nebo je lze připsat více domácím vlivům politickým i redakčním (Erik Tabery uváděl v diskusi pod svým článkem v DR odchod konzervativněji naladěné části redakce – nevím ovšem, kdy přesně to bylo). Respekt se v každém případě v posledních několika letech posunul blíže k politickému středu, díky proměně americké zahraniční politiky zdá se už nevnímá světovou politiku především jako souboj dobra a zla, ekonomická krize u něj – na rozdíl od ostatních mainstreamových médií – vedla k aspoň částečnému zpochybnění věrohodnosti neoliberálních manter.

Do článků v Respektu jako by vstoupilo to, co nadřazená, na morálně sankcionovaných protikladech vystavěná pozice dříve tolik neumožňovala: vědomí nejednoznačnosti skutečnosti. Z článků už méně promlouvá „pravda“, většího prostoru se dostává hledání. Tato měkčí pozice může snad také dát více vyniknout oné „malé“ identitě, pozornosti ke každodennosti, barevné různorodosti (jistého výseku) světa podaného v liberální perspektivě. Snad je výrazem této proměny i sympatická potřeba šéfredaktora diskutovat na odlišných názorových fórech.

Samozřejmě zůstává otevřené, kam tento nový vývoj Respekt povede, zda se např. bude „velká“ identita, ideové podloží dále posouvat a otevírat, a stávat tak reflektovanější, zda třeba v návaznosti na to se pojetí „malých“ témat ještě dále uvolní pro víceznačnost skutečnosti a nevyzpytatelnost důsledků lidského jednání. To už se musíme nechat překvapit. Nově otevřená diskuse mezi šéfredaktorem Respektu a lidmi z okruhu Deníku Referendum zatím myslím narážela na nedůvěru na té straně, která byla po dvacet let v českém prostředí v ideové defenzívě, na rozdíl mezi sebepojetím a vnímáním druhé strany a asi ještě na další překážky, přesto je nadějným jevem v čase všeobecného zhrubnutí a polarizace politik i diskursů.

A co si myslíte vy? Diskuse (50 příspěvků)

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Drobná reakce Středa, 30.Března 2011, 16:04:0

Vážený pane Černý, chci Vám moc poděkovat za velmi zajímavý text. Ve velké míře nesouhlasím s Vašimi vývody, ale protože se tu jedná o analýzu Respektu, nebudu s tím polemizovat. Vždy působí divně, když "tvůrce" reaguje na recenzi. Chci jen, abyste věděl, že jsem si to přečetl a děkuji za Vaši pozornost.

Jan Černý - Brno

Středa, 30.Března 2011, 17:23:0

Vážený pane Tabery, děkuji za reakci. Já tedy bych neváhal bránit MDA nebo ČSSD, kdyby je někdo takhle protivně napadal, ale vy v Respektu jste holt všichni Dušíni :-)
Vaše důvody samozřejmě chápu.

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Tak tedy Středa, 30.Března 2011, 19:42:44


Dušínové rozodně nejsme, ale zkuste si představit, jak by vypadalo, kdyby třeba Hřebejk psal do novin polemiky o tom, jak se novináři pletou, že jeho film je skvělý.
Ale nechci zase působit nevychovaně, tak aspoň rámcově. 

Zaujala mě zmínka o fetišismu. Tak se přece dívá pravice na levici: vybírá si líbivá témata, aby ukázala, jak je idealistická, ale ve skutečnosti... Kritika zleva mě proto překvapuje, ale budiž. 
Jen nevím, co si s tím počít. Máme tato témata opustit, aby někdo nemohl říkat, že tím jen něco kamuflujeme? A může se něco kamuflovat dvacet let? Není to naopak srozumitelný pilíř časopisu? 

Zajímavá je úvaha o pocitu mravní nadřazenosti. Myslím, že je to téměř nejslabší část Vašeho textu, protože ji nedokazujete. Je to jen dojem, který vyplývá z toho, že Respekt má nějaký názor. A když se někdo názoru drží, vyvolává to v lidech dojem nadřazenosti. To je ale problém na přijímači a nikoli vysílači. Uvozovat to z otázky vzniku Respektu je pak jen psychologizování. Nic víc. Já u vzniku časopisu nebyl a nevím, jak by mě mohl ovlivnit. Není ani pravda, že bychom viděli svět v rovině dobro a zlo. Už vůbec bych to nepřisuzoval liberalismu, to vnímám spíše jako problém levice.

Otázka antikomunismu je věčné téma. Měl bych prosbu, jak ten antikomunismus definujete? Nejde mi o to polemizovat s tím, že Respekt komunismus odmítá. Přijde mi to jako správá a důležitá věc. Proto jsem také měl velké uznání pro Vladimíra Špidlu, který byl antikomunističtější než pravice. Jde mi ale o to, že bych rád pochopil, co je na něm špatného. Nejdříve moje definice: Jsem odpůrcem každé ideologie, která je nenávistná, útočí na skupinu obyvatel, terorizuje lidi... Odmítám tedy nacismus a komunismus. Je to tak překvapivé? A v čem Respekt provedl: "legitimizační operaci charakteristickou pro celý nový režim"?

Zmiňujete pana Švejnara. Důležité je zmínit kontext. Panu Švejnarovi bylo často vyčítáno, že je cizák. Jinak pro mě ale je výhodou, když má někdo zahraniční univerzity, ovládá jazyky, má kontakty, nebyl vychováván v režimu, kde se museli lidé hrbit. Nesnižuje tu lidi, kteří tu žili, ale dává výhodu lidem "z venku". Ne každý tu výhodu využil, pan Švejnar ale rozhodně. 
Rozhodně je ale nesmyslné jiné tvrzení, že nějak upřednostňujeme mladé na úkor starých. 

U zahraniční politiky se lišíme (zajímavé je, že ČSSD má tradičně velmi podobný názor s V. Klausem). Když Rusko napadne malou zemi, přijde mi správné, že se postavíme na její stranu. Kolega Spurný psal o českých zbraních v té souvislosti, že Rusko uvalilo embargo na země, které Gruzii prodávají zbraně. Samozřejmě proto, aby se tato země nemohla bránit. Proto mi přijde dobré pochválit Česko, že se toho nezaleklo.

Myslím, že v Respektu k žádnému obratu v posledních letech nedošlo, tím méně v souvislosti se zvolením Obamy. Řekl bych jen, že si snad lidé více všímají odlišnosti jednotlivých médií. To, že se některé deníky zesměšnily svou trapnou kritikou Obamy, ukázalo jinakost ostatních. 
Mohl bych tu ocitovat desítky příkladů, kdy Respekt řešil stejná témata před rokem, dvěma či pěti. Také jsem už dávno odmítal útoky na levici a když jste zmínil USA, tak i v době, kdy vyhrál Bush a pan Roman Joch brutálně zaútočil na Demokraty. Na moji kritickou reakci napsal:
"Tedy na otázku, k čemu a komu je americká (tj. konzervativní křesťanská) Amerika dobrá, odpovídám: vám, Eriku Tabery, levicovým liberálům, a vašemu přežití, jakož i přežití vaši svobody. Kdyby celá Amerika byla jen zrcadlovým obrazem západní Evropy, jak si to teď krátkozrace přejete, pak vy, vaše přežití a vaše svoboda nebudou mít v islámské Evropě naší blízké budoucnosti dlouhého trvání." Šlo o rok 2004 a doporučuji pozornost zmínce o mé levicovosti.

Doporučoval bych při hodnocení Respektu ubrat na psychologii. Jsme normální časopis, který má radost z toho, že se může účastnit toho strhujícího vývoje této země.

P.S. Trochu mě zlobí počítač, tak se omlouvám za případné překlepy apod.

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Honzo, Středa, 30.Března 2011, 20:14:10

ráda bych poděkovala za výbornou analýzu nejen respektu. Jinak nemám co dodat.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 30.Března 2011, 20:32:34

U zmínky o Vaší levicovosti, pane Tabery, doporučuji pozornost tomu, že ji pronesl zrovna Roman Joch :-)

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

No právě Středa, 30.Března 2011, 21:29:36

Dal jsem to jen jako vtipný příklad.

Petrasek Milan - penzista

Jistě Vás pane Tabery zajímá Středa, 30.Března 2011, 21:40:26

teze pana Černého - Způsob, jakým dokázala globální neoliberální ofenzíva posledních několika desetiletí obnažit onen základní konflikt mezi kapitálem a prací a trhem a státem, který dělení na levici a pravici kdysi dávno způsobil, je fascinující.
Jak se vám zmíněný konflikt jeví?

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

PM Středa, 30.Března 2011, 22:21:20

Na to se nedá v krátkosti odpovědět. Tržní prostředí je velmi důležité a myslím, že nějaká forma konfliktu tu bude neustále. Ideální systém neexistuje. Přijde mi, že velmi dobře to funguje v Německu, kde jsou podle mě nejdále v hledání cesty, jak kombinovat "soutěž" a "sounáležitost".
Ekonomická krize byla cenná lekce, že je nutné nastavovat pravidla, a že regulace jsou potřeba. Jejich cílem přece nemusí být bránit obchodu, ale naopak ho zprůhlednit.

Petrasek Milan - penzista

kombinovat "soutěž" a "sounáležitost". Středa, 30.Března 2011, 22:41:11

Kdyby jste dal sounáležitosti prioritu, tak jste velmi zdařile vyjádřil opozit neoliberalismu, pro které je slovo sounáležitost tabu.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Potěšení z diskuse Čtvrtek, 31.Března 2011, 00:04:39

Rozbor kolegy Černého, pěkná odpověď pana Taberyho a věcná diskuse při zachování odlišných pozic i respekt vůči ideovému protivníkovi - nevím, zda-li se mi to nezdá, ale možná se opravdu blýská na časy a začíná se u nás rodit demokratická kultura.

Patrik Eichler - novinář, Praha

na okraj mravní nadřazenosti... Čtvrtek, 31.Března 2011, 00:12:58

Člověka ovlivňuje tradice / prostředí, do kterého vstupuje. Bylo by podle mě i divné, kdyby to tak nebylo. (Jak by se jinak obnovovala politická prostředí, strany, ideové linie časopisů?) Pokud jde o mravní nadřazenost, rád při charakteristice Rt používám citát, který jsem kdysi dostal od T. Němečka, ještě coby šéfredaktora časopisu. Je to krácená citace z článku Dostihy novin z května 1990.

„…tyto noviny jsou ze všech nejrazantnější, leč bez surovosti a přitom bez okázalého intelektuálství. [N]ejsou neseny sjednocujícím zájmem nějaké skupiny, nicméně mají jednoduchý a jasně čitelný cíl, který je zároveň takové povahy, že se sotva může někdy vyčerpat: je jím vyhledávání nejpalčivějších problémů doby. … [Jeho autoři] mají potřebu vstupovat do boje, jakmile zjistí, že je někde dobro v ohrožení: jde jim tedy o pravdu činu.”

Bylo to takové uvedení / motto k dokumentu pro jednání s investory, jak to tehdy charakterizoval. (Kromě toho citátu jsem dostal ještě několik bodů charakteristiky časopisu, tedy žádné obchodní tajemství, ale určitě text, se kterým se redakce nějak identifikovala.)

Nekrácená citace z toho článku by zněla: "Respekt rezignuje na to, že by chtěl přinést vyvážený obraz celku světa. Autorům nejde ani o pravdivé zobrazení skutečnosti, ani o intelektuální hledání pravdy, ale mají potřebu vstupovat do boje, jakmile zjistí, že je někde dobro v ohrožení: jde jim tedy o pravdu činu."

A to je vidět v Respektu někdy doteď (třeba psaní J. Spurného o ÚSTR, kde ÚSTR je dobře a kdo proti němu, ten je zloduch) a je to vidět i na textech lidí, kteří z Respektu vzešli (Z. Petráček, T. Marjanović). Ne hledání (akademické) pravdy, ale boj za pravdu. To jako pozůstatek z psaní Rt, který dodnes ovlivňuje/určuje jeho vnímání na české levici, trefně popisuje J. Černý.

Jinak jsem také rád za tuto diskusi - nechci coby levičák nikoho napravo od sebe odhánět - a rád bych i hledal spojující momemty mezi "DR" a "Rt". Přinejmenším zájem na tom, aby se politika odehrávala coby střet idejí a ne mocensko-ponikatelských struktur máme, tuším, společný. Zda tomu společně můžeme nějak prospět, by mohla být otázka do dalšího kola debaty.

Jan Černý - Brno

Pane Tabery, Čtvrtek, 31.Března 2011, 01:04:59

děkuju za odpověď. Já jsem opravdu chápal vaše důvody, ale takhle s diskusí je to samozřejmě ještě lepší. Teď už musím jít, zítra pokud stihnu vyplnit daňové přiznání a odevzdat ho, tak ještě odpovím..

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Citát Čtvrtek, 31.Března 2011, 08:46:52

Musím říct, že ten citát od Tomáše Němečka slyším poprvé. Z velké části s ním souhlasím, ale není přesný. I když mám dojem, že rozumím tomu, jak ho myslel. Respekt měl vždy tendenci věnovat pozornost slabším a psát o nich. Proto obrana squatterů, lidí na czechteku, Romů, žen, občanské společnosti... To není boj za dobro, ale plnění úkolu médií ve společnosti. Tak to podle mě myslel. Tomáš měl v tomto ohledu velmi podobný názor jako já. Martin Fendrych v roce 1998 navrhoval, aby Respekt bojoval proti opoziční smlouvě. Redakce to silně odmítla a tehdy i Tomáš. Všichni jsme měli stejný názor: Naším úkolem není bojovat, ale referovat, chválit a kritizovat. A to přesto, že jsem oposmlouvu neměl v lásce.
Nesouhlasil jsem s tezí Jakuba Patočky, že novinář může být i politik. Podle mě si musí vybrat.

2lskywalker

Jan Kubíček - sémiotický terorista

Čtvrtek, 31.Března 2011, 09:59:21

"Nesouhlasil jsem s tezí Jakuba Patočky, že novinář může být i politik. Podle mě si musí vybrat." Myslím, že v tomto citátu je pojmenován klíčový rozdíl mezi Respektem a Deníkem Referendum. Novinář si nemůže vybrat, novináři a politici dělají politiku stejnou měrou, je to komplementární vztah. Neexistuje nepolitická novinařina. Karikatura Jiřího Paroubka jako utrženého ze řetězu na obálce Respektu ovlivňuje volební výsledek stejně jako Paroubkovy nevybíravé výroky o technařích. Média fungují jako rezonátory politiky. Není falešnějšího klišé, než o médiích jako strážném psu demokracie. Není žádná pozice, z níž by se dalo referovat, chválit, kritizovat nestranně. Neznamená to, že by se každý časopis musel umístit do určitého bodu politického spektra či fungovat jako tribuna politické strany. Jde jen o to přiznat si, že každým svým článkem, každým sebedrobnějším komentářem dělá politiku. Deník Referendum si tuto skutečnost přiznává (a často reflektuje), Respekt nikoliv.

2lskywalker

Jan Kubíček - sémiotický terorista

Teoretická poznámka pod čarou Čtvrtek, 31.Března 2011, 10:07:42

Michael Foucault říká: Není poznání, které by nebylo mocenské. Každým poznávacím aktem se věcí zároveň zmocňujeme. A poznáváme tím, že věci pojmenováváme, že o nich mluvíme. Média mluví o světě a tudíž se ho zmocňují. Přitom můžeme princip pojmenování přenést do vyšší roviny zobrazování: už pouhý výběr zpráv, jejich řazení za sebe, fotografie, karikatury jsou procesem pojmenování, zcela odborně: promítnutí prvků z paradigmatu možností do syntagmatu sdělení. Může se to zdát jako příliš abstraktní teoretizování, ale to se promítá do konkrétní praxe.

Petrasek Milan - penzista

Někteří novináři jsou, pane Tabery Čtvrtek, 31.Března 2011, 10:09:56

politicky předmyslící. Jsou i schopni odhadnout dopad politických změn, i odhadnout hodnoty které v současné situaci chybí a i vyvodit kritický postoj. Tím suplují roli dobrých politiků.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Janu Kubíčkovi Čtvrtek, 31.Března 2011, 10:48:2

Bravo, to je jasné a výstižné.

Mnozí intelektuálové nedokážou odolat představě vlastní výlučnosti a domnívají se, že lze stát mimo společnost či nad ní. (Karl Mannheim to kdysi označil slovem "freischwebend".)

Karel Kosík (Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda) upozorňuje ještě na další aspekt "úlohy intelektuálů":
"Když vzdělanci nejsou věrni svému určení, poslání, řemeslu a hrají si na spasitele, zachránce, věštce, nebo klesnou ještě níže, aby se po vzoru filmových hvězd producírovali v masmédiích ... ... Jako PRODUKT své doby usiluje dnešní intelektuál o zviditelnění, neboť neví, že podstatou člověka je: být, nikoli předvádět se." (Předpotopní úvahy, str.240, 241)

Jinak soudím, že se Respekt svojí ubohou kampaní proti Kunderovi zařadil, tj. deklasoval jednou provždy.

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Chytání za slovo Čtvrtek, 31.Března 2011, 10:55:47

Pakliže jsem napsal, že si novinář musí vybrat, jestli chce být politikem nebo novinářem, nemyslel jsem tím, že se novináři nepodílejí na tvorbě politického prostoru. To bych musel být na hlavu padlý, abych si to myslel. Kdybych se ale chtěl podílet na konkrétním rozhodování, tak se nechám zvolit do sněmovny nebo někam jinam. Pro mě novinář, u kterého vím, že bojuje jen za jednu stranu, prostě skončil. Už nemá odstup a jen hájí či spíše propaguje svůj politický program. Věřím, že tomuto rozdílu rozumíte.

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

A ještě k obálce Čtvrtek, 31.Března 2011, 11:00:43

Oblíbili jste si tu obálku s Paroubkem. Ale proč nezmiňujete obálku: Nevolte nás, kde je Topolánek? Nebo obálku Proč se nebát ČSSD. Nebo nedávnou obálku Tajemství Kalouskovy kuchyně. Prostě jsme kritičtí a to ke všem. Ta ublíženost je zbytečná.

Daniel Veselý - Překladatel

Čtvrtek, 31.Března 2011, 17:18:6

"Když Rusko napadne malou zemi, přijde mi správné, že se postavíme na její stranu."

Opet se potvrzuje zakladni neznalost a diletantnost sefredaktora Respektu ohledne zahranicni politiky. Podle zpravy EU a tehdejsiho US ambasadora v Moskve tento konflikt zahajila prepadenim spiciho mesta v JO Gruzie. Taberyho elevove jako Spurny diseminuji tuhle lez dal, a ceskej šosák ctoucí Respekt má nad pivkem co mudrovat...

Daniel Veselý - Překladatel

Respekt a zahranicni politika Čtvrtek, 31.Března 2011, 17:19:18

Takže demograt Tabery se postavil na stranu prinejmensim autoritarskeho rezimu, ktery pronasleduje disent, a vyvola valku se stovkami mrtvych. K tomu se neda nic dodat...:(

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Doporučuji Čtvrtek, 31.Března 2011, 17:46:54

Pane Veselý, říká se, že na nervy a proti smutku je výborná meduňka a já ji velmi doporučuji. Je škoda, že jako jeden z mála se tu uchylujete k osobním útokům. Tím ale ubližujete jen sám sobě.
Jinak doporučuji si nastudovat konflikt mezi Ruskem a Gruzií v delším časovém horizontu. Pak Vám možná dojde, kdo začal. O přehmatech na gruzínské straně jsme také psali.
K druhé části poznámky, ano dnešní vedení Gruzie není příliš demokratické. To ale Vy tvrdíte i o české vládě, tak jen doufám, že to neznamená právo Ruska sem přijet s tanky.

Daniel Veselý - Překladatel

Ono vam nepomuze tvrzeni Čtvrtek, 31.Března 2011, 17:56:19

ze jste se snazili o tomto konfliktu psat vyvazene. Samozrejme, ze zde jako snad u vsech konfliktu byly provokace z obou stran, ale vy totalne ignorujete dva validni zdroje, a to proste neokecate, zatimco u kunderiady vam stacily drby. V tomto pripade slova Stetiny a tusim Prochazkove. To o necem svedci. Navic samozejme, ze ruska ODVETA byla tvrda a taky jsem ji nekolikrat kritizoval, ale vy jste o tomto konfliktu referovali znacne ideologicky, tj. Rus=ten zlej

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Neoliberální "alternativa" Čtvrtek, 31.Března 2011, 21:06:28

Snaha Respektu prezentovat se jako alternativa vůči mainstreamovému (neoliberálnímu) diskursu je, jak ukázal Jan Černý, vlastně neodůvodněná, neboť sám do tohoto diskursu náleži a spoluutváří jej. Potud souhlas. Ale dodávám: ze strany Respektu je to ale docela chytrý strategický tah. Neoliberální diskurs tak rozšiřuje své pole i o "alternativu" - i alternativa má v podstatě tytéž diskursivní rysy.

Pokud jde o tu pasáž v článku, týkajících se lidských práv, můžeme jistě mluvit o fetišismu. Mě však napadlo docela jiné české slovo: snobství.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

To: Jan Černý Čtvrtek, 31.Března 2011, 22:57:6

Výborná analýza, díky.
Osobně si myslím, že Respekt poznamenala změna formátu. Na lesklém papíře se obsah "vyhladil" a na více stránkách "rozmělnil". Novinový papír Respektu víc slušel.

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Snobství Čtvrtek, 31.Března 2011, 23:40:46

Pak jsem hrdým snobem.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Komunismus a nacismus Sobota, 2.Dubna 2011, 16:38:25

Pane Tabery, píšete:
"Jsem odpůrcem každé ideologie, která je nenávistná, útočí na skupinu obyvatel, terorizuje lidi... Odmítám tedy nacismus a komunismus."

Komunismus ale není nenávistná a násilná ideologie. Násilná, nenávistná a terorizující mohla být jen praxe režimů pod vedením komunistických stran. To je rozdíl proti nacistické ideologii, která je nenávistná sama o sobě.

To co je v komunistické ideologii možná podle vás (nesprávně) chápáno jako nenávistné, třídní boj, jste v podstatě vyjádřil ve větě:
"Tržní prostředí je velmi důležité a myslím, že nějaká forma konfliktu tu bude neustále." Následně tvrdíte, že "Ideální systém neexistuje." Lišíte se tedy v tom, že komunistický ideál nesdílíte. To ale neznamená, že komunistickou ideologii lze odsoudit jako a priori nenávistnou. Jak píše Masaryk, komunismus je humanitním ideálem. Ač nejsem komunista, musím se proti vašemu názoru ohradit.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Pane Tabery, Neděle, 3.Dubna 2011, 01:21:1

chtěl jste vědět, co je to antikomunismus. Sám jste si odpověděl, když jste vzápětí napsal, že odmítáte nacismus stejně jako komunismus. Uniká vám tedy to zásadní: rozdíl mezi oběma ismy (o němž píše i shora p. Unger). Ztotožňování nacismu a komunismu pod jednou hlavičkou totalitarismu - to je antikomunismus. Proti tomuto postoji musím vystoupit nejen coby levičák, ale i - a především - jako historik.

1. Jak píše i předcházející diskutující p. Unger, komunistická ideologie a marxismus má určité humanistické jádro. Je jistě možné namítnout, že vedle tohoto humanistického jádra (osvobození od vykořisťování, útlaku, bídy atd.) obsahuje už i ten nejpůvodnější marxismus také nebezpečné myšlenky (násilná revoluce, diktatura proletariátu), o tom zde není možné vést polemiku (to je na samostatnou diskusi), ale tak jak tak nelze popřít ono humanistické jádro. Nacismus nic takového nemá - to je naopak ideologie čirého zotročování, nikoli osvobození od útlaku.
Na tomto konstatování nic nemění skutečnost, že kom. režimy potlačovaly lid. práva a svobody, ba dopouštěly se ohavných zločinů. Je ale třeba říci, že útlaku srovnatelného s nacismem se kom. režimy dopouštěly pouze ve své stalinistické fázi (a řekl bych dokonce, že Stalin byl v jistých ohledech horší než Hitler), avšak s nacismem není v žádném případě možné srovnávat např. husákovskou normalizaci (kterou samozřejmě nijak nehájím). Ba dokonce se dá říci, že právě rozpor mezi vyhlašovanými humanistickými ideály a reálnou praxí kom. režimů byl hlavním a nejsignifikantnějším rysem těchto režimů vůbec. U nacismu nic takového nebylo, ten nelhal, hlásal, že vyhubí Židy, a taky to dělal...

2. Antikomunismus je totálně ahistorický. Dětičky by se dle hlavních koryfejů antikomunistické výchovy měly učit zhruba toto: Na světě bylo dobře a pohoda, dokud se neobjevili zlí komunisti, kteří začali loupit, ničit a zabíjet... Jenže komunistické hnutí se přece objevilo právě proto, že na světě nebylo dobře... na světě naopak panovala nesvoboda, strádání a bída - a komunistické hnutí se pokusilo (neúspěšně) sociální zlo ze světa odstranit. Předpokládám, že snad víte, jaké hrůzy napáchala první světová válka, z jejíž výhně vzešel i bolševický převrat.

Až se spolu se zločiny komunismu bude hovořit i o zločinech kapitalismu a mnohatisíciletých dějinách útisku a zotročování, pak teprve budeme moci připustit, že se do naší civilizace vrátila pravá liberální politická kultura.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

antikomunismus Neděle, 3.Dubna 2011, 08:50:57

Toho, že na antikomunismu je něco "pošetilého" si všiml i konservativec - a svého času antiliberál - Thomas Mann. Otázkou je, zda také postřehl, že jde o metodickou indoktrinaci. Termín "totalitarismus" je přitom jedním z nosných pilířů. Z hlediska panství je tudíž krajně nežádoucí jej zpochybňovat.

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Antikomunismus Neděle, 3.Dubna 2011, 11:14:44

Stále jste mi nevysvětlili, v čem je antikomunismus špatný. Můžeme tu debatovat o tom, jestli byl komunismus hrozný až deset minut poté co spatřil světlo světa a nebo až dvacet minut poté. Nezajímají mě v tomto ohledu nějaké ideové floskule. Sám popisujete, že komunismus přinesl nebývalé násilí, ještě bych dodal, že přinesl rozvrat společnosti, vztahů, kultury, životního prostředí atd. Jak bych mohl lhostejně přihlížet tomu, že ideologie, která toto přinesla, a jež navíc tvrdí, že to bylo nejlepší období našich dějin, chce zpět? Vlastně mě fascinuje, kolik energie demokratická levice vynakládá na obhajobu komunistické ideologie. Proč? Zřejmě v tom vidí útok na levici, ale tak to není. Jen si tím ale maže ruce. Ono to totiž obhájit nejde. Myslím, že můj antikomunismus je stejný jako nekomunismus řady z vás. Já chci být konzistentní, když odmítám nacisty, odmítám i komunisty. Obě ideologie dokázaly, že chtějí svou moc na úkor naší svobody.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Pane Tabery, Neděle, 3.Dubna 2011, 11:57:53

mě by zase zajímalo, zda souhlasíte s vymezením rozdílů mezi nacismem a komunismem, jak jsem je nastínil ve svém minulém příspěvku (na to jste totiž nereagoval).

Pokud jde o to, co kdo "přinesl", myslím, že není únosné hodnotit jevy tímto způsobem - přestavte si, kdyby někdo takto podával např. dějiny křesťanství nebo kdyby někdo popisoval dějiny doby po r. 1989 jako dobu rozbití a rozkradení podniků, začátku nezaměstnanosti, strmého vzestupu kriminality, korupce, poklesu sociálních jistot a práv atd. Byl by to adekvátní popis současné reality? Byl by asi stejně tak objektivní jako to, když antikomunisté hovoří o min. režimu a zapomínají na to, že v něm neexistovalo bezdomovectví, Romové měli práci a ne sociální dávky a že o drogách nebo obchodu s bílým masem jsme něco věděli leda tak ze západních filmů.

A poslední poznámka: Antikomunismus je samozřejmě zaměřen proti levici, včetně oné - jak vy říkáte - demokratické. Argument je jednoduchý: Je přece zásadní rozdíl, když řeknu, že komunisté chtěli diktaruru, nesvobodu atd., a když řeknu, že CHTĚLI spravedlivější, beztřídní společnost, ale fakticky NASTOLILI diktaturu atd. Nebetyčný rozdíl je právě vtom, že ten první výklad (antikomunistický) zamlčuje ono humanistické jádro kom. ideologie a že má odrazovat od hledání spravedlivějšího světa. Bez hledání spravedlivějšího světa ale není levice.

Řečeno poněkud aforisticky: "Každý kdo by chtěl u nás napodobit Tita, skončí tam, kde skončil Slánský," hřímal kdysi V. Kopecký. "Každý, kdo by chtěl zpochybnit globální kapitalismus, skončí tak, jak skončili Lenin se Stalinem," hřímá dnešní antikomunismus.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad ET Neděle, 3.Dubna 2011, 11:59:3

Floskule jsou výrazy jako "nebývalé násilí", "rozvrat společnosti" nebo "umazané ruce" - byla snad evropská společnost v roce 1914 zdravá a nerozvrácená? (To je podobné jako rozhořčeně mluvit o násilnostech Velké francouzské revoluce a nevidět to, co jí předcházelo.)
Máte patrně hotový obraz dějin a z něj ve svých kategorických soudech vycházíte. Možná to dokonce považujete za neideologický postoj?

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Neplodná diskuse Neděle, 3.Dubna 2011, 12:09:8

Myslím, že pokud se někdo upřímně říká "Stále jste mi nevysvětlili, v čem je antikomunismus špatný" - končí už veškerá legrace i smysl pro racionální diskusi. Problém je totiž v tom, pane Tabery, že náš současný český antikomunismus je pokračováním "komunismu" jinými prostředky. Tím "komunismem" myslím způsob ideologického myšlení, který se praktikoval za minulého režimu. (O tom, zda jsme žili či nežili v komunismu už debatovat nechci.) Spočívá v apriorním rozvržení hodnotících dichotomií, aniž by byl reflektován způsob, jak k jejich rozvržení vlastně došlo a odkud se tato dichotomie vzala. Tento antikomunismus nemá s liberalismem nic společného, jde dokonce proti liberalismu. Ale nevím, zda má smysl vám tohle vysvětlovat.

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Ideologie Neděle, 3.Dubna 2011, 12:29:30

Pane Kando, a co máte proti ideologii? Téméř celá debata tady je ideologická. Nechcete se posunout ani o píď, svět vidíte černobíle a když se snažím říct, že takový není, tak tu čtu věty o fetišismu či snobismu. Chybí mi tu konzistence. Pane Plevo, co píšete je moc zajímavé a podněcuje to k přemýšlení, takže díky. Nechce se mi ale věřit tomu, že by idealismus levice přežil jedině tehdy, když se obhájí komunismus. Jestli to někdo levici předhazuje, tak je to jeho problém a ne Váš.
Jinak se omlouvám, ale to dobré na období komunismu hledat nechci. Ano, některé negativní jevy, které přináší svoboda, tu nebyly, ale raději to, než nesvobodu. Na okupaci nacismu také nehledáme výhody a neoslavujeme, kolik sociálních programů nacisté v Československu zavedli.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Ideologie Neděle, 3.Dubna 2011, 13:16:5

Pane Tabery, na téma ideologie bychom mohli diskutovat opravdu dlouho, záleží, jak pojem ideologie definujete (doporučuji knihu P. V. Zimy "Ideologie und Theorie"). Pokud se tedy shodneme na tom, že pro ideologii je charakteristické právě ono černobílé vidění (dobro/zlo, komunismus/antikomunismus, liberalismus/socialismus), tj. polarity, mezi nimiž neexistují přechody, které jsou absolutní, pak právě antikomunismus je ideologickým diskursem non plus ultra: komunismus je zlo, antikomunismus je dobro. Když kritizuji antikomunistickou ideologii, neznamená to, že chci hledat na "komunismu" (tedy na minulém režimu) něco dobrého. Mně jde o způsob jazyka, model myšlení, jistou rétoriku.

Posunu se o píď a řeknu, že Respekt dělá bohulibou práci, pokud jde o analýzu či kritiku porušování lidských práv apod. (viz diskuse výše). Ale nejde ke kořeni věci. Už předřečníci vám tu doložili, že i v této kritice, resp. analýze je jistá ideologická předpojatost. Bohužel nemám teď čas naši diskusi více rozvíjet, a tak se musíte spokojit s tímto náznakem.

Dušan Radovanovic - Praha

Proč je antikomunismus špatný Neděle, 3.Dubna 2011, 16:11:9

Čím je antikomunismus špatný, pane Tabery? Především tím, že vidí věci černobíle a slouží jako nástroj k nekritické obhajobě současného režimu. Každá systémová kritika je odehrána s tím, že je to pořád lepší než před rokem 89, tak na co si ti remcalové stěžují. Každý kritik, by nás nejradši vrátil do dob totality. Snaží se vytvářet dojem, že největším nebezpečím této společnosti je KSČM či rovnou celá levice, svobody jsme již dosáhli a není třeba o ni dále usilovat.

Čím dál víc mi to připomíná propagandu 50.let, banalizující všechnu kritiku poukazem na to, jak za kapitalismu museli děti běhat bosky a pracovat v továrnách dvanáctihodinovky. To také mělo jistě svou pravdu a mnozí proto nebyli ochotni vidět to, co se tehdy dělo. Ale kdoví, možná že stejně jako se dnes ptáte vy přesvědčených komunistů 50.let, jak mohli nevidět politické procesy či cenzuru, se jednou budou ptát naše děti nás, jak jsme mohli nevidět rozkradení tohoto státu, mediální uniformitu atd.

Každý pořádný antikomunista, by se měl především usilovně snažit, aby se sem nevrátily podmínky, z nichž komunismus vznikl, na které "nenávistně" reagoval. Každý správný antikomunista by měl stát v čele boje proti vytunelování důchodového systému, proti kvalitnímu zdravotnictví jen pro bohaté, proti směšné korporátní dani, proti ožebračování sociálně slabých, vyloučených či postižených. Tedy přesně proti tomu, co předvádí tato vláda.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

myslet jako Tabery Neděle, 3.Dubna 2011, 17:21:12

Mně by hlavně zajímalo, proč by někdo měl slyšet na doklady toho, co je dobré na Respektu, když pan Tabery otevřeně říká, že nechce hledat, co bylo dobrého na komunismu. Prostě nechce, má jasno předem. Omlouvám se, pane Tabery, ale já nic dobrého na Respektu hledat nechci. Prostě nechci. Vím, že je Respekt špatný, protože jsem Antirespekťák.

Ještě štěstí, že historici neuvažují jako Tabery. Kdyby si zakázali hledat, co bylo třeba na nacismu dobrého, nikdy bychom nemohli nacismu porozumět a pochopit, čím byl a proč vznikl a získal si sympatie. Leda že bychom se chtěli (a možná se to tak dělá v Respektu) spokojit s tím, že nacismus byl špatný, protože zabíjel lidi. To bohužel dělaly všechny režimy. Historii nemáme od toho, aby nám říkala, že nemáme zabíjet lidi, to nám má říkat maminka a pan farář. Historii máme od toho, abychom zkusili pochopit, proč se lidé přesto zabíjejí, jak vznikají situace, kdy se k tomu uchylují, pochopit, jaké je k tomu vedou důvody. A třeba se také ptát, zda jsou si ty důvody rovnocenné. A já asi nikdy nebudu antikomunista, protože ten kdo sní o beztřídní společnosti pro mne není morálně srovnatelný s tím, kdo sní o společnosti "rasově čisté".

Ale vlastně se nepovažuju ani za antinacistu. Opravdovým antinacistům hrozil koncentrák, dneska "jen" ukopání okovanými kanadami. Ti ostatní jsou morální kýčaři.

Ano, je to tak. Bez obhajoby komunismu, ať už se té myšlence bude říkat jakkoliv, nebude existovat žádná levice.

Filip Zíka - Úsobí

Neděle, 3.Dubna 2011, 17:48:30

Období mezi lety 1948 a 1989 vnímám jako tragickou kapitolu našich dějin. Nicméně fixní antikomunismus mi přijde směšný, nemluvě o tom že je obvykle zneužíván k útokům na levici.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Respekt a ideologie antikomunismu Neděle, 3.Dubna 2011, 19:02:34

V diskusi jsme se dostali k jádru sporu s Respektem, který vězí v jeho morální nadřazenosti, která je opřená o jednoduchý antikomunismus vyjádřený větou pana Taberyho, že komunismus byl špatný jako nacismus, protože zabíjel lidi. Antikomunismus je špatný, protože je to ideologie, která toho, koho, koho označí za komunistu, považuje za nepřítele demokracie. Demokracii ztotožňuje s antikomunismem. Jenže tak jednoduché to není. Naštěstí jsou naše soudy a náš právní řád moudřejší než Respekt a nechají KSČM se účastnit demokratické soutěže, protože respektují platné zákony. Demokratickou cestou lze usilovat o komunismus. Komunismus není sám o sobě zločinný, je utopický. Ovšem je otázka, zda je antikomunismus slučitelný s demokracií. Myslím, že ne, protože si na základě své ideologie osobuje pronásledovat ty, které označí za komunisty a může to být třeba i člověk, který už dávno komunista není, jako třeba Milan Kundera nebo to byli tzv. osmašedesátníci, kteří se s komunistickými idejemi rozloučili před 40 lety, naopak antikomunisté chránili a chrání komunisty, kteří plynule přešli z KSČ do ODS. Komunistické režimy nebyly a nejsou většinou demokratické, to měřítko však musí spočívat ve zkoumání respektování lidských práv a demokracie, ne v určení komunismu. Typický antikomunistický nedemokratický režim byl Chile a ten právě někteří naši antikomunisté obdivovali a obdivují pro pronásledování komunistů. Myslím, že pan Tabery i Respekt by se měli nad svým protidemokratickým antikomunismem zamyslet.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Filipu Zikovi Neděle, 3.Dubna 2011, 19:41:47

Označit léta 1948-1989 jako "tragickou kapitolu našich dějin" je stejně unáhleně povrchní a zavádějící jako třeba nazvat léta 1620-1918 "dobou temna". Je to jako vymazat lidi, kteří v obou epochách žili - nešťastné i šťastné-, kteří o leccos usilovali, za leccos bojovali, leccos zvorali a mnohé vytvořili. Nelíbí se mi takový ufňukaný a umrtvující pohled na dějiny.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

pro: JK Neděle, 3.Dubna 2011, 20:01:48

Máte pravdu, pane Kopecký, lidé žili svou každodennost vedle velkých dějin, zhusta jim navzdory. Řekl bych, že to je základní zkušenost Středoevropana. Ale právě tahle skutečnost, tohle rozpojení dějin a každodennosti o něčem svědčí. Vždyť o čem jiném je Švejk, kterého tak rád citujete?

Filip Zíka - Úsobí

pro pana Kopeckého Neděle, 3.Dubna 2011, 20:07:18

Ano, v tom s Vámi souhlasím...já to vnímám tak, že následkem toho že jseme skončil na východ, ne na západ od železné opony vedlo k nižší životní úrovni a zaostávání za nejvyspělejší částí světa.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Neděle, 3.Dubna 2011, 20:26:52

Romanu Kandovi:
řekl bych, že každodennost a dějiny netřeba oddělovat - ale lépe to vysvětluje Karel Kosík (Dialektika konkrétního, str.53-61)
Filipu Zikovi:
patrně to vedlo k nižší konzumní úrovni, ale jistě ne k nižší kulturní úrovni - ono je to s tou "vyspělostí" vůbec zapeklité. Přestanou-li např.budoucí generace rozumět Dantovi, Haškovi nebo Hrabalovi, nebude jim technická vyspělost a rozmanitost zboží k ničemu.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Neděle, 3.Dubna 2011, 20:51:18

Kosík to říká hezky, inu brilantní dialektik. Středoevropská zkušenost je tedy notně smočena v iluzi.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

:) Neděle, 3.Dubna 2011, 20:56:52

Asi bychom si měli koupit nový Respekt: http://respekt.ihned.cz/c1-51440920-editorial-veci-verejne-vybusne

Adam Votruba - Praha

Bylo by třeba definovat komunismus Pondělí, 4.Dubna 2011, 12:05:0

Myslím, že jeden z velkých problémů této diskuze je, že není vymezen pojem komunismus. Erik Tabery ho evidentně chápe jinak, než např. Martin Škabraha, Martin Šimsa aj. Komunismus je možné chápat buď jako režim, nebo jako ideologii. Pokud ho budeme chápat jako ideologii, pak je otázka, co pod něj patří a co ne: Je komunismus totožný s marxismem, nebo je to pouhý ideál beztřídní společnosti, který je na marxismu nezávislý? Choval-li se komunistický režim zločinným způsobem, byl tento defekt obsažen již v marxistické ideologii, jak ukazuje např. Václav Černý?
Souhlasím s Martinem Šimsou, že antikomunismus je svým způsobem nedemokratický. Ač Erik Tabery respektuje demokratickou levici, přece jen se domnívám, že antikomunismus Respektu nese svůj díl odpovědnosti za to, že řada Čechů stále ještě ztotožňuje levici s komunismem.
Osobně ale nevidím důvod, proč by se měla demokratické levice angažovat na obranu marxistické ideologie, která sloužila k legitimizaci třídního násilí. Současná levice je podle mě o svobodě jedince vůči ekonomickému „násilí“. Podobně jako si zdokonalení zbraní a násilných strategií vynutilo omezení jejich svobodného užívání – monopol státu na násilí prospěl paradoxně svobodě jednotlivce – podobně je dnes třeba chránit jedince před možným ekonomickým omezením jeho svobody, kterážto hrozba vyplývá z nerovného postavení různých subjektů na trhu.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pondělí, 4.Dubna 2011, 12:15:47

No, to bohužel nejde. Nelze od hodnocení jakéhokoliv režimu oddělit to, že chtěl realizovat určitou ideu. Dějiny dělají nakonec lidé, lidé mají cosi jako jednání a jednání je charakteristické tím, že jeho aktér mu dává nějaký význam, smysl, který sleduje. Nelze rozumět dějinám bez snahy rozumět smyslu, který do nich lidé vkládali. Proto nelze oddělit ty sovětské režimy od komunismu jako ideje.

Marxismus je pro levici absolutně nepostradatelný. Pro určité aspekty neexistuje lepší popis, než jaký podává historický materialismus. A ano, už v Komunistickém manifestu se de facto počítá s násilím. Ona ale i ústava ČR dává občanům právo na sebeobranu, pokud stát nebude schopen bránit jejich elementární práva.

Oto Novotný - politický analytik

ad Škabraha Pondělí, 4.Dubna 2011, 15:11:17

Martine, můžete v několika bodech uvést nejzásadnější důvody, proč si myslíte, že je marxismus je pro levici "absolutně nepostradatelný"?

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Té lípy, té se nevzdám :-)) Pondělí, 4.Dubna 2011, 17:28:28

Já jsem tam, Oto, ten důvod naznačil. Je ve významu té teorie. Já si prostě neumím představit, čím bychom nahradili ten popis kapitalismu, který nám dal Marx a jeho následovníci. Ten důraz na strukturální podmíněnost individuální životní dráhy formou vlastnictví, na vztah mezi vědomím a společenským bytím, pojem hegemonie (to už je neomarxismus samozřejmě)... Pro mne to není jediný správný a vyčerpávající popis kapitalismu, mnohé v něm chybí, ale dává mi nástroje, které by mi chyběly. Samozřejmě, můžeme vytvořit jiné, které budou fungovat podobně jako marxismus, jenom se tomu nebude říkat marxismus. Ale to by pak asi byl plagiát :-)

Samozřejmě že samo o sobě to nestačí. Je to de facto jen určitá metodologie. Když se obeznámím s Marxovým popisem kapitálu, vůbec z toho nemusím odvodit, že mám podporovat proletáře v jejich boji za spravedlnost. Můžu si klidně říct "Tak to já budu ten buržoa, to je dobrej džob. A rebely už nějak zvládnem!" To už je pak věcí nějakého životního postoje, ten se z žádné metodologie nenaučím.

Jan Černý - Brno

Pane Tabery, Úterý, 5.Dubna 2011, 03:05:0

po pracovním víkendu se konečně dostávám k odpovědi na Vaši odpověď; mezitím ovšem strhla se diskuse o tom nejpodstatnějším, o antikomunismu. Zde je rozhovor asi vůbec nejtěžší, navíc jste tady sám proti masám levičáků, takže je mi žinantní se ještě přidávat k přesile.

V křesťansko-sociální platformě ČSSD pojali jsme před asi dvěma lety ideu založit nějaký stálejší diskusní panel, v němž by lidé z širšího spektra (především jako zástupci pravice a levice) diskutovali o našem vztahu ke komunistické éře. Anna Šabatová při tom poukazovala na jistý obor historiografie (zejména ve Francii), který zkoumá vztahování se k minulosti, to, jak daná společnost vzpomíná na nějaké historické údobí, zda se lidé shodnou v jeho hodnocení, v čem se kdo neshodne atd. Vy sám jste také figuroval v seznamu lidí, které jsme chtěli oslovit. Z celého podniku pro nedostatek našeho času sešlo, ale nejenom tato diskuse ukazuje, že něco takového bychom potřebovali. Otázkou ovšem zůstává, zda by diskuse hned zostra o tom, co českou společnost v hlubině nejvíce polarizuje, resp. co činí běžný pravo-levý politický spor nesmiřitelným a nenávistným, komunikační příkopy více neprohloubila než umenšila... Ale třeba bychom se pokusit měli, v nějakém vyváženějším složení než je tomu zde.

A nyní ta odpověď. Pane Tabery, fakt, že nám na levici přisuzujete právě to, z čeho jsem Vás obvinil já, totiž fetišismus v přístupu k některým tématům a manichejské schéma, mě naplňuje mírnou radostí. Arendtová říká, že evropské myšlení se formuje v jistých protikladech – transcendence a imanence, materialismus a idealismus apod. – v nichž se pozice sice staví proti sobě, zároveň ovšem vytvářejí koherentní sytém, v němž je možné přecházet z jedné pozice na druhou (opačnou), aniž by se rozpadal, přestával být srozumitelným atd., protože se pohybují v terému rozčleněném podle určitého pravidla. Máme tedy k sobě asi blíže, než se tato diskuse zdá ukazovat. Díváme se na sebe přes podobné rastry. Jen ještě identifikovat a pojmenovat ten organizační princip, který nás staví na tak odlišné pozice v otázce antikomunismu...

Já se právě obávám, že ten princip je psychologický, to je jeden důvod, proč tolik „psychologizuji“, jak mi vytýkáte. Domnívám se, že hloubka antikomunismu Respektu a obecněji polistopadového režimu je vysvětlitelná traumatickou zkušeností s komunismem, resp. s minulým režimem, která pak našla své politické vyjádření i pozdější zneužití. Pochopit obojí, vyjádření i zneužití (Respektu připisuji to první, nikoliv druhé; to první ovšem v takové síle, že to legitimizuje strategie běžící v jiných médiích ve smyslu už druhém), může pomoci právě psychologizování. Ale souhlasím s Vámi v tom, že mým psychologizováním se nedostaneme daleko. Potřebujeme spíše politizovat, tj. diskutovat a společně jednat, nevydávat nějakou skutečnost (způsob psaní v Respektu) za objektivní, leč původně skrytý „stav“, nýbrž vyjevovat posuvné, proměnlivé vztahy a zájmy a vytvářet nové konfigurace a nové skutečnosti – a ty nacházím např. v tom, co jsem se snažil popsat jako změkčení ideologie Respektu a proměnu stylu, a jistě můžeme dále diskutovat o tom, zda se mýlím či nikoliv – museli bychom si to ovšem ukazovat na konkrétních textech.

Nevím, jak bych definoval antikomunismus obecně, nechci teď psát abstraktně. Ale v konkrétním fenoménu, o který mi šlo, tedy v psaní Respektu a obecněji pak v polistopadovém veřejném diskursu, vidím a „definuji“ tento antikomunismus: Míří dvojím směrem – zaprvé směrem k minulému režimu, v němž odmítá rozlišovat (teze o 40 letech temnoty), přistupuje tedy k historické realitě nehistoricky, v esencialistické tezi; a odmítá spatřit způsoby, kterými se život prosazoval, ať už v souhlase s režimem nebo jemu navzdory (s výjimkou boje proti tomu režimu, ty jediné přijímá). To jsem se snažil dokumentovat např. tou neuvěřitelnou otázkou Jaroslava Formánka Haně Müllerové, příkladem se Švejnarem a se stíháním pohrobků režimu. Toto nasměrování antikomunismu dalo po Listopadu vzniknout tezi o „40 ztracených letech života“ – když jsem tento sadistický výrok uslyšel z polistopadových médií, bylo to poprvé, kdy jsem začal o polistopadovém režimu nějak pochybovat.

Druhým adresátem antikomunismu je polistopadový režim sám: čím černěji (a celistvěji černě) je vykreslen režim minulý, tím lépe a legitimněji se musí jevit režim nový. To jsem myslel tou „legitimizační operací“, na kterou se ptáte. Něco takového provází asi jakékoliv střídání režimů; podstatné ovšem je, že s přibývajícím časem začaly v oné legitimizační operaci přibývat prvky účelové, až nakonec převážily (Respekt myslím ale nepřešel do té účelové fáze, zůstal idealistický). Původně asi vycházel antikomunismus z onoho traumatu a vévodily mu idealistické motivy, postupně se z něj ovšem stal nástroj určitého ideologického panství, univerzální klacek na levici, nejdůležitější ze zdrojů hegemonie pravicového (neoliberálního a neokonzervativního) diskursu ve veřejné debatě, především v médiích.

Více k tomu např. v těchto článcích Jiřího Suka a Ondřeje Slačálka: http://www.boell.cz/downloads/suk.pdf
http://blisty.cz/art/47533.html

K „fetišismu“: Samozřejmě neříkám, že máte Vaše oblíbená témata opustit. Ve svém textu jsem pouze navrhoval jejich zřetelnější ideologické ukotvení, větší pozornost k tomu, z jakého podloží, z jakého obrazu světa a představy o jeho správném fungování vycházejí. To by podle mého názoru mohlo vést též k tomu, že by jiné ideologie, jiné strany, jiní lidé nebyli v Respektu hodnoceni primárně podle vztahu k několika Vámi preferovaným tématům, ale ze své vlastní ideové celistvosti. Ale myslím, že už se to nějak trochu děje s tím, jak se Respekt proměnil (což sice popíráte, ale já si nenechám vzít radost, že už jste pro mě mnohem přijatelnější a zajímavější :-) ).

S tím souvisí druhý důvod, proč „psychologizuji“: Jak už jsem psal ve svém textu, domnívám se, že autoři Respektu odhlížejí od v podstatě bezpříznakové, „samozřejmé“ ideologie, která vládne polistopadovénmu režimu, a soustředí se na určitou vybranou množinu jevů takříkajíc „na povrchu“. V klasickém období Respektu (do oněch změn, na nichž se neshodneme) se to myslím pěkně zrcadlilo na způsobu psaní, kterému vládnul jistý mechanismus skrývání: texty byly vesměs pojaty jako reportáže, s ustáleným dokumentárním syžetem (začíná se popisem konkrétního člověka, místa, akce; postupně se zabírá širší celek, do něj se vkládají rozhovory s aktéry popisovaného prostředí, u aktérů je často popsán i jejich zevnějšek; střihovou metodou se ocitáme na jiných místech a u jiných lidí, kteří něco říkají, obraz se kompletuje; text často končí nějakým charakteristickým úryvkem z řeči některého z aktérů), jenž vytváří iluzi naší přítomnosti na daném místě, resp. iluzi prezence onoho místa před našima očima.

Jenomže každý dokument je prostoupen nějakým ideovým principem, který jej organizuje, zprávou, kterou chce dokumentarista sdělit, jeho interpretací skutečnosti. Vtip psaní Respektu spočívá (či přesněji spočíval) myslím v tom, že dokázal značně ideologický princip organizace látky (popsal jsem ho jako pólové vidění světa s jakousi pedagogickou tendencí ukazovat žádoucnost pohybu směrem k pozitivnímu pólu a mravní znechucení nad inklinací k pólu zla) dobře skrýt za hladce fungující stroj na přímou prezentaci reality. Respekt jako by skrýval ideologickou re-prezentaci skutečnosti do iluze její čisté prezence.

To vynikne ve srovnání kupř. s pojetím levicového či prostě alternativního čtrnáctideníku A2, ať neargumentuji přímo Deníkem Referendum (který ostatně některé náběhy stát se levicovým Respektem myslím má). A2 není pojata reportážně, nýbrž řekněme intelektuálně: re-prezentace skutečnosti je zde přiznaná, pojednávaná skutečnost je nahlížena jako problém, který je třeba zvládnout intelektuálně, tedy z odstupu a s přiznáním vlastní pozice, s níž ke zkoumanému jevu přistupuji. Osoba autora je zde zvýrazněna, kdežto v reportážích Respektu se rozpouští v samotném chodu dokumentu.

No a moje „psychologizace“ je zde pokusem poukázat na to skryté, možná opravdu neuvědomované ideové podloží psaní Respektu. Proto jsem v závěru svého textu tolik kvitoval vstup vědomí nejednoznačnosti zkušenosti do textů v Respektu. Projevilo se to myslím i tím, že ubylo reportážových textů ve prospěch takových, kde autor ze svého hlediska podává nějaký problém.

K pocitu mravní nadřazenosti Respektu: ano, je to především můj (a zdaleka nejen můj) pocit. Je to asi dáno tím morálním východiskem (vědomí dobrého a zlého) a jistým elitářským postavením „nad“ pachtěním umouněné postkomunistické reality. Zrcadlilo se to kupř. ve výběru fotek a jejich popisek a též kreseb dvorního kreslíře: byly převážně posměšné, karikaturní, „odhalující“ – to už myslím úplně vymizelo, tedy z fotek, u kreseb to samozřejmě nevadí. Vyplývalo to myslím též z toho zájmu o každodennost, která právě spoustu nelichotivých dějů a obrazů bezprostředně nabízí. A tohle všechno jasně kontrastovalo s tím, jak byly popisovány (a foceny) ty skutečnosti, které se blížily k onomu pozitivnímu pólu, s věcmi souvisejícími s preferovanými tématy apod.

K Rusku a Gruzii: Vzpomínám si na to letní číslo a na fotky v něm: Gruzínci foceni důsledně jako civilisté (= napadení), Rusové důsledně jako vojáci (= agresoři); a na obálce fotka (kreslíř měl asi dovolenou) ruského tanku s jasně červeným hadrem (na lafetě děla? už si přesně nevzpomínám), aby byla kumulace zla všem zcela jasná. Přitom celý ten konflikt začal nočním útokem gruzínské armády na hlavní město Osetie. Podíl ruské strany na konfliktu nijak nepodceňuji; myslím si, že Putin a Saakašvili jsou stejní (tj. velcí) lumpové. Jenže to jsem se z Respektu nemohl dozvědět, protože se to nevejde do manichejského schématu (ovšem dnes je to už nesrovnatelně lepší) – nejlepší zpravodajství o konfliktu myslím podával Ondřej Soukup v Hospodářských novinách.

Na závěr k tomu „strhujícímu vývoji“ v této zemi: V této velmi cenné diskusi narážíte zde v DR zhusta na lidi, pro něž je polistopadový vývoj v zemi spíše strhaný než strhující. Tady se asi skutečně projevuje rozdílnost našich zkušeností, našich interpretací: identifikace s převládajícím diskursem (s jeho základními koordináty) versus rostoucí nechuť k němu.
A nyní se podle přesvědčení většiny lidí na levici řítíme do něčeho, co by bylo v podstatě kulturním či civilizačním zlomem, pokud by se totiž měla neoliberální revoluce skutečně provést; Topolánkovi se to nepovedlo, Nečas zjevně ztrácí dech, ale výsledek je zatím nejistý; kupř. navzdory odporu zleva i zprava se údajně píše paragrafové znění důchodové reformy... Cítíme skutečně cosi jako znásilnění, nebo aspoň pokus o něj, a to často za mohutné podpory médií – např. mediální hysterie před sněmovními volbami 2010. Velice kvituji, že Respekt se toho neúčastní (já říkám až v poslední době, vy říkáte vždy).

Tím netvrdím, že levice nemá být nápaditější a lepší v tom, co dělá. A hlavně tím neříkám, že dialog s pravicí a středem není možný – ten je naopak velmi žádoucí. Snad jsme se navzájem příliš nepostrašili, začátky jsou těžké :-) Zblízka vypadá mnoho věcí méně ponuře.
A omlouvám se za délku textu, zase to nějak narostlo.