Náměstí

Náměstí by mělo být srdcem města, centrem dění. Je-li jeho architektonické ztvárnění krásné, ale nehostinné, život obyvatel se přesune do jiných míst.

Na prázdninových cestách jsem se ocitla v několika českých malých městech, kde s podporou strukturálních fondů Evropské unie nově pojednali náměstí. V Pyšelích to bylo teprve rozdělané a už moji přátelé, fotograf a památkář, hlasitě nadávali. V tomto případě mě s novým náměstím smiřovalo jednak to, že nevím, jak vypadalo staré, a jednak parta dlaždičů, kteří tam denně v podvečer postávali čekajíce na odvoz někam, kde jsou ubytováni. Byli to úctyhodní chlapi, jejichž předák mluvil východoslovenským nářečím, důstojní řemeslníci, z poloviny cikáni, pyšní na to, že jsou dlaždiči už třicet let, a víc, hrdí na své řemeslo. Když jsme šli kolem nich, srdečně zdravili. Říkala jsem si, že je pěkné, když se na náměstí vrací dlažba i takoví muži, a neposlouchala výhrady svých přátel.

Ve východočeském Hronově, kde jsem se účastnila celostátní přehlídky amatérského divadla, jsem viděla výsledek podobného úsilí. Vše bylo dokončeno, sklizeno, upraveno. Jeden z našich předních scénografů dokonce ocenil, že schodiště k sálu Josefa Čapka je architektonicky dobře vymyšlené. Okolí mariánského sloupu se uvolnilo, auta parkují pěkně po obvodu náměstí, na ploše jsou kovová zařízení, kde si člověk může natočit pitnou vodu. Staré stříhané javory obklopující mariánský sloup pokáceli a kmeny prý vystavili po několik týdnů, aby lidé viděli, že dřevo nebylo zdravé. Vysázeli nové stromy, dokonce víc stromů. Umístili na náměstí lavičky. Jenže nově vysazené stromy jsou malé a jsou takového druhu, že ani jako vzrostlé nebudou mít hustou korunu. Na náměstí není ani kousek stínu, takže na lavičkách nikdo nesedí, protože by tam nevydržel. Náměstí je pokryto jednotnou světlou kamennou plochou, od níž se odráželo slunce a oslňovalo až do pozdního odpoledne. Nikde ani stříška, pergola, altán, protože by rušily elegantní architekturu. Tam, kde byly ještě vloni trávníky, je letos běloskvoucí dlažba.

Náměstí se tak v letních dnech vylidnilo, snížily se tržby v cukrárně i v restauraci Radnice, lidé se přechýlili do parku, kde naopak začalo prosperovat několik provizorních stánků, a do hospody v sousedství, kde na dvoře rostou čtyři vzrostlé javory. Myslela jsem na architekta, který měl určitě důkladné vzdělání i výtvarný cit. Jistě byl na mnoha místech ve světě. Jen si neuvědomil, že české maloměsto je celek, který vznikal postupně, že někdejší trh byl vystřídán reprezentativním korzem pro setkávání a producírování, obchodním centrem, kdy otevřená plocha uprostřed je obklopena obchody a důležitými úřady, že to je místo, kde na sebe lidé čekají. Půvab náměstí našich maloměst je v tom, že stopy jejich proměn jsou viditelné, že jejich povrch je různorodý, všelijak zflikovaný z různých povrchů a barev. Tohle všechno ale přece musí každý architekt vědět, tak jak to, že to neuznává?

Buďme spravedliví a zeptejme se lidí: každý přece musí poctivě uznat, že náměstí je esteticky dotažené, zářící novotou, čisté, rovné a bezpečné. Většina dotázaných měla dobrou vůli je takové vidět. Jen si posteskli: je to příliš mnoho betonu.

A za to by měl architekt dostat cenu: docílit toho, aby náměstí, které je celé vydlážděno a pojednáno v přírodním kameni, budilo dojem přílišného množství betonu, je opravdu mimořádný výkon.