Jaké otázky, takové odpovědi

Autor analyzuje odpovědi na deset otázek, které kandidátům na předsedu sociální demokracie položilo deset osobností, a konstatuje, že blízkost odpovědí Sobotky a Haška je zárukou, že sociální demokracii po sjezdu nečeká žádná radikální změna.

Radost i smutek mne jímá nad odpověďmi Bohuslava Sobotky a Michala Haška, uchazečů o post předsedy ČSSD, na desítku otázek položených čtrnácti předními tuzemskými intelektuály. Oba pánové se jich zhostili zodpovědně a prokázali solidní teoretickou průpravu. Nic na tom nemění ani pravděpodobnost, že odpovědi jsou spíše prací týmovou než individuální.

Blízkost odpovědí Sobotky a Haška je zárukou, že sociální demokracii po sjezdu nečeká žádná radikální změna. Přesto mě trochu mrzí, že ani jeden z nich výrazněji nevybočil a nepřišel s tezemi neotřelými, ba provokativními. Odpověděli prostě tak, jak se čekalo. Do značné míry tomu pomohla také návodnost otázek, které jako by si leckdy říkaly o souhlasné pokývání hlavou nebo maximálně o rozvinutí ze strany dotazovaných.

Pryč ale s černými brýlemi. Inteligentní a ze široka položené dotazy přiměly dva čelné sociálnědemokratické politiky uvažovat, nadto nahlas. Podobné programové a hodnotově laděné debaty jsme v ČSSD snad dosud svědky nebyli. Tazatelé, kteří se odvážili vykročit blíž sociální demokracii, i respondenti, kteří naopak nastavili uši moudrým zvenčí, si zaslouží hluboké uznání.

Už to, jak téměř shodně začali Sobotka a Hašek odpovídat na první otázku, předznamenalo pokračování. Sobotka: „Skutečnost, že se sociální demokracie dostala do politické defenzívy…“ Hašek: „Fakt, že se sociální demokracie nejen u nás, ale i na evropské úrovni ocitla v defenzívě…“

V klíčových bodech uvažují Sobotka s Haškem stejně. Kritizují „dlouhodobou nadvládu neoliberálních principů v rámci ekonomického a politického myšlení“ (Sobotka) a za nešťastné považují, že „sociální demokracie přistoupila na hru, která jí byla druhou stranou vnucena“ (Hašek). Hašek radí, aby se ČSSD zaměřila na vlastní paradigmata, Sobotka zase hovoří o potřebě nového jazyka, který by neměl podceňovat inteligenci i kulturní úroveň voličů.

Kandidáti varují před ohrožením demokracie, demokratických principů, demokratické moci. Chápou, že je nutné se postavit proti globální nadvládě kapitálu (a ekonomicistního myšlení) nad demokracií a politikou jako takovou. Kritizují uctívání nového božstva – ratingových agentur a volají po důraznější regulaci finančního sektoru. Bohuslav Sobotka oprašuje tezi, podle níž sociální demokracie souhlasí s tržní ekonomikou, ale je proti tržní společnosti.

Oba pánové kriticky reflektují tzv. třetí cestu, jejímž průkopníkem byl Tony Blair. Podle Sobotky nepřinesla trvalé programové řešení, Hašek rovnou žádá „návrat ke kořenům“. Jistou mělkost tohoto postoje již v Deníku Referendum nedávno naznačil Milan Znoj. Jistě, Blair se Schröderem naložili s „třetí cestou“ tím nejsnazším, nejcyničtějším a nejtechnokratičtějším způsobem. My bychom si ale měli více všímat analýz a apelů, s nimiž přišli teoretici „třetí cesty“, například Anthony Giddens v Británii či Thomas Meyer v Německu. Vždyť jejich naléhání, aby se sociální demokracie postindustriální éry otevřela novým spojenectvím a novým tématům, je pro ČSSD inspirativní dodnes. Možná by nebylo marné si tyto autory přečíst znovu. Vím, jde o nepřesnou paralelu, ovšem obávám se, abychom se „třetí cestou“ nezametli jako svého času s marxismem, odvrženým jen kvůli jeho zhůvěřilé interpretaci komunisty ve 20. století.

Zajímavý – rétoricky odlišný, leč principiálně shodný – je přístup Bohuslava Sobotky a Michala Haška k sociálnímu státu. Hašek říká, že „forma sociálního státu 20. století je minulostí a potřebuje revizi“. Sobotka se naopak nedomnívá, že „model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotou revizi“. Když se ale podíváme, jak autoři své myšlenky rozvádějí, zjišťujeme příbuznost: uvažují, jak změnit financování sociálního státu a jak zvýšit jeho efektivitu, kvalitu fungování. Vyčnívá snad jen Haškova teze, že „financování sociálního státu zadlužováním není dlouhodobě udržitelné“, která paradoxně přistupuje na základní paradigma neoliberálních kritiků sociálního státu. Oproti tomu Sobotka chce „odmítnout neliberální zdůvodnění tzv. nefunkčnosti sociálního státu“, které se odvolává na realitu „začarovaného kruhu zadlužování“. Hašek se pak dopouští ještě jednoho ústupku: nevyhýbá se reformě systému sociálních dávek. Podle posledních módních trendů tvrdí, že „musí jít o opravdový plán, který zajistí ochranu potřebných a zároveň bude pomáhat práceschopným najít zaměstnání“.

Bohuslav Sobotka vybočuje ze zajetých kolejí, když uvádí, že je nutné „změnit celkový charakter české ekonomiky a s ním i formy a podmínky lidské práce“. Podle Sobotky, který se dokonce hlásí k tzv. Tobinově dani, „musíme usilovat o to, abychom byli komplexní sociálně ekologickou ekonomikou“. ČSSD prý „nemůže odmítat ekonomický rozvoj, ale měla by se více zaměřit na jeho kvalitativní aspekty, nikoli na pouhý nominální růst HDP.“ V této souvislosti zdůrazňuje podporu „koncepcí udržitelného rozvoje, důraz na kvalitativní ukazatele rozvoje společnosti, podporu diskusí o etickém rozměru ekonomického života“. Nicméně i Hašek přiznává, že se musí začít razit „vize ekonomiky, která nebude jen chladnou přehlídkou čísel a honbou za iluzorními statistickými úspěchy, ale bude vnímat i člověka a jeho přirozené potřeby“.

Tím se dostáváme k dalším bodům, v nichž se Sobotka a Hašek shodují či vhodně doplňují. Zmiňme například obhajobu veřejných politik, humanizaci a zajištění důstojných podmínek lidské práce, aktivní politiku zaměstnanosti, důslednou obhajobu zákoníku práce, podporu rodin, sladění práce s rodinným životem, podporu genderové rovnoprávnosti, záchranu státem garantovaného zdravotnictví, záchranu a podporu vzdělávacího systému, rozumnou penzijní reformu, zastavení růstu chudoby, zlepšení postavení romského etnika, vnímavost k problematice bezdomovectví, výstavbu sociálních bytů atd. Sobotka jednoznačně vyzývá přestat s politikou snižování daní a politiku ekonomického rozvoje založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu.

Oba zájemci o předsednictví se hlásí k boji s korupcí. Sobotka výslovně zmiňuje transparentní systém veřejných zakázek, zákon o státní službě, regulaci lobbingu, nový systém financování stran či omezování nadbytečných privilegií politiků (zdaňovaní náhrad, regulaci působení a omezení astronomických odměn v dozorčích radách apod.). Hašek podobně jako Václav Bělohradský vnímá korupci nejen coby „problém několika shnilých jablek, jak s oblibou alibisticky občany přesvědčuje premiér Nečas a jeho souputníci“, ale spíše jako „jev systémový“. Sobotka i Hašek chápou, že by sociální demokracie měla ve střetu s korupcí začít u sebe samé. Sobotka jde až do detailů, včetně připuštěného nebezpečí účelových náborů členů.

Bohuslav Sobotka i Michal Hašek vzývají soudržnou společnost. Sobotka nezůstává jen u hájení zájmů nižších vrstev a připomíná, že pilířem demokracie je střední třída. Ta podle něj nese největší tíhu neoliberálních hospodářských politik. Hašek opakovaně akcentuje zájmy živnostníků, malých a středních podnikatelů. Zároveň podotýká, že jeho koncept ČSSD nové generace „není definován věkem či sociálním statutem“.

Nadějí, že ČSSD nezůstane v izolaci mimo, ožívají vody české společnosti, jsou zmínky obou politiků o potřebě vytvářet širší aliance. Sobotka hovoří mj. o levicově orientovaných liberálech, křesťanech, ekologicky zaměřených občanech, nevládních hnutích a think tancích (Pro Alt, Fórum 50%, Hnutí Duha), vyzdvihuje i Manifest radikálního liberalismu s jeho důrazem na boj proti „mafiánskému kapitalismu“. Uvádí, že „sociální demokracie se musí snažit oslovit všechny spoluobčany, kterým leží na srdci obhajoba hodnot spravedlivé demokratické, sociální, tržní a ekologické společnosti.“ O nutnosti spolupráce s občanskou společností mluví i Hašek. Váží si dokonce „vzniku think tanku CESTA jako jednoho z prvních počinů bezpodmínečně nutných k oživení tvůrčího procesu při obrodě ideálů sociální demokracie“.

Bohuslav Sobotka mezi vítanými partnery přímo uvádí KDU-ČSL a SZ a slibuje, že je připraven „odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám“. Nebojí se přihlásit i k možnému koaličnímu partnerství s KSČM, pokud by komunisté „přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí“. Přesto první předpoklad zvýšení koaličního potenciálu ČSSD Sobotka vidí ve významném posílení její voličské podpory (až k hranici 40 %). Přímo konstatuje, že „jen z pozice silné sociální demokracie budeme moci zajistit, abychom v případných koalicích byli silným partnerem, a nikoli oportunním přívěskem.“

ČSSD v posledním období patří k nejúspěšnějším sociálním demokraciím v Evropě a podle toho je na ni za hranicemi pohlíženo. Přední tuzemští sociální demokraté na oplátku vnímají nutnost těsnějšího postupu členů Strany evropských socialistů a Socialistické internacionály, a to i na půdě Evropského parlamentu. Sobotka je o krok dál ve výzvě k budování široké evropské koalice sociálních demokratů, socialistů a sociálních liberálů a ve zmínce o vytváření „evropské veřejnosti“.

Hašek i Sobotka poznamenávají, že sociální demokraté musí kombinovat národní a nadnárodní strategie. Podle Michala Haška „budoucí roky budou ve znamení hledání nových forem spolupráce a součinnosti nejen jednotlivých zemí či politických bloků, ale i představitelů nejrůznějších občanských aktivit, kteří už globální problémy řeší v rámci pravidelných Světových sociálních fór“. Také Bohuslav Sobotka si uvědomuje, že „globální problémy vytvářejí potřebu nových forem koordinace jednání politických aktérů“. Oba muži hovoří o reformě OSN a úkolu dodržovat mezinárodní právní systém. Sobotka se odhodlal i k formulaci, že „sociální demokraté by měli usilovat o nahrazení současného geopolitického řádu, založeného na rovnováze moci a sférách vlivu, multilaterálním řádem, založeným na mezinárodním právu a fungujících institucích globálního vládnutí“.

Co víc k textům dvojice kandidátů dodat? Snad jen, že zatímco v citacích je Sobotka skoupý (jen jednou se odvolává na Václava Bělohradského), tak Hašek cituje nepřímo (například Jana Kellera u výkladu problému chudoby v ČR: těsně nad její hladinou žije bezmála půl milionu lidí a česká střední vrstva žije na takové úrovni, která by v některých západních zemích dávno znamenala propad pod hranici chudoby), ale vydatně i přímo – Tony Judta, Uptona Sinclaira, Roberta Reicha, Pavla Friče.

Chvílemi se zdá, že si při psaní odpovědí Sobotka s Haškem koukali přes rameno. Přesto rozdíly existují a oba by šlo za mnohé chválit a za ledacos kritizovat. Bylo by to však nespravedlivé. Odvedli kus práce a nechali nás nahlédnout do svých hlav, do svých politických kuchyní. Možná si jsou programově víc blízcí než oba tábory připouštějí. Bohuslav Sobotka se opět blíží k pověsti, kterou měl před nástupem do funkce ministra financí v roce 2002, Michal Hašek se zase vrací k tradičnější vizi sociální demokracie, než jakou naznačilo jeho loňské „desatero“.

Pro odkrytí hlubších rozdílů mezi adepty o vedení ČSSD by možná bylo vhodné položit záludnější a konkrétnější otázky. Namátkou uveďme dvě. Jak české sociální demokracii při plnění náročných zadání v éře globalizace pomáhá nebo naopak přitěžuje pověst strany průmyslové, betonářské, úzce zaměřené na růst HDP, tvorbu nových pracovních míst a hromadění blahobytu? Jak na pozadí zápasu demokratické politiky a globálního kapitálu vidí kandidáti roli médií, zejména veřejnoprávních, a jak by rádi zajistili jejich nezávislost, včetně obsazování mediálních rad?

Jedna ze zásadních otázek padla na podzim v souvislosti s ustavováním koalic na komunální úrovni: Jaký je prostor pro koaliční spolupráci ČSSD a ODS, tedy subjektů dominujících na levici, resp. na pravici? Na ni Sobotka a Hašek odpověděli odlišně. První trval na ideové principiálnosti a odmítl velkou koalici na pražském magistrátu, druhý se jasně nevyjádřil, pouze zmínil nutnost rozhodování na místní úrovni, jíž se konkrétní varianty týkají.

Možná se právě zde dozvídáme o kandidátech na předsedu ČSSD to podstatné. Ano, Sobotka i Hašek jsou k vedení své strany disponováni, oba jsou inteligentní, pečliví a zodpovědní. Ovšem doba (a poptávka levicového elektorátu) více nahrává Sobotkově paličatosti než Haškově pružnosti. Dnes není prvořadé umět se dohodnout kdykoli s kýmkoli, prakticky na čemkoli. Okolnosti přejí především zásadovosti a čitelnosti. Proto nepřekvapí, že tábor levicových intelektuálů preferuje Bohuslava Sobotku před Michalem Haškem. Jenže volit budou delegáti – členové ČSSD. A ovlivňovat je bude osobní politická zkušenost, stejně jako vlastní představy o formování úspěšné politické strany a o postavě optimálního lídra. Není patrně úhybným manévrem tvrzení, že předsednický souboj Sobotky a Haška bude do poslední chvíle vyrovnaný. Dřív než v sobotu 19. března moudřejší nebudeme.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Jiný pohled. Sobota, 19.Února 2011, 12:54:8

Otázky byly příliš všeobecné a z hlediska reálné politiky až katastrofálně teoretické. Proto byly rovněž odpovědi fakticky stejné. Jenže ony ani jiné být nemohly.
Defenziva levice vůči neoliberalismu v odpovědích obou kandidátů nejenže nebyla odstraněna, já osobně jsem ani v jedné odpovědi nenašel jediný prvek přechodu k reálné ofenzivě.
Nejvíc za iluzorní považuji Sobotkových 40 procent. Na tuto uhlířskou víru dojel již Paroubek. ČSSD ani pod vedením jednoho z kandidátů nemá šanci takového výsledku dosáhnout svou zásluhou, jedině snad idiotskou pýchou současné vládní koalice, která by veřejnost totálně naštvala. Lidovci, ani Zelení nemusejí uspět a i kdyby uspěli, nemusejí mít ještě chuť s ČSSD jít do koalice. A i když půjdou, ČSSD bude vždycky od nich vydírána. Takže v té souvislosti mne třeba zajímají limity, které ČSSD má, za něž těm eventuálním „komplicům“ ve vládní „sborné“ nikdy neustoupí. Praktické parametry koaliční spolupráce se jmenovanými partnery mne tedy zajímají zdaleka víc, než teoretické plky, které se pak dají realizovat skoro opačně, než zdánlivě znějí.