Krize jako šance

Kniha Iva Možného Rodina a společnost přivedla autorku k zamyšlení nad vlastní rodinou a generačními rozdíly, které byly utvářeny i odlišným politickým uspořádáním.

Před Vánoci jsem procházela knihkupectvím Academia a hledala něco, o čem nevím a co by bylo hezké dát někomu k Vánocům. Už předtím jsem absolvovala několik akcí v knižním obchoďáku Luxor, kde se vše změnilo v prapodivný trh, na němž jsem ztratila orientaci a nenašla na svých místech ani to, o čem jsem dříve věděla jistě. Že by si tam člověk mohl koupit třeba knížku poezie – možné to je, ale já jsem nepřišla na to, jak ani kde.

Knih vychází hrozně moc, některé jsou velmi reprezentativní, krásné a užitečné, ale také velké a drahé. Je to luxus, na který nemám místo ani peníze, a nějak mě nebaví těmi nádhernými knihami o nejrůznějších umělcích, krásných místech, uměleckých předmětech, osobnostech a krajinách ani listovat. Mám ráda knížky příruční, knížky s textem ke čtení, přiměřeného formátu a znepokojivého obsahu. Nakonec jsem koupila dvě, obě sociologické: Iva Možného Rodinu a společnost a Jana Kellera Tři sociální světy. A v adventě si čtu o rodině.

Myšlenky na rodinu k adventu patří, myslím na dárky a na jejich příjemce a při té předvánoční únavě a letošní zimě, která člověka žene co nejrychleji domů, myslím čím dál častěji na ty členy rodiny, kteří nám zemřeli. Jaké to s nimi byly Vánoce, když Štědrý den byl dnem pracovním a někdy bylo docela těžké koupit knížku, která by stála za čtení. Pokud jde o tu blízkost konce, jsem na řadě, jsem už dnes z rodu nejstarší, a padá na mě odpovědnost za všechny, kteří se potýkají se životem, zapadajíce do jednotlivých kategorií v sociologické knize.

Nikdy jsme nepatřili ke zvlášť privilegovaným, ale vždy k poměrně zdatným. Výchova byla dost přísná, ale také tolerantní k aktivitám všech členů rodiny a v mnohém docela nekonvenční. Sama se však za takovou nepovažovala, naše rodina se sama cítila jako v podstatě konzervativní, stabilní, solidní a středně situovaná. Ale nebyla – rodiče byli rozvedení, bratra vychovával otec a jeho nová rodina, já jsem žila s mámou. V knize Iva Možného jsme se určitě hodili do kategorie rodin s výrazně emancipovanou matkou.

Když se rozpomínám na dobu svého dětství, vidím, že péče o děti nebyla nijak zvlášť vyzdvihována. Děti se vychovávaly, ale neobskakovaly. A to nemyslím nijak špatně – jako děti jsme se prostě účastnily života dospělých, jedly jsme stejné jídlo ve stejnou dobu, měly – jak se nám zdálo – stejné domácí povinnosti, dostávaly to, co se jevilo jako potřebné, žádalo se po nás, abychom se učily a vzdělávaly, nikdo z rodičů do nás nepromítal svou soutěživost, nežádalo se po nás, abychom v čemkoliv byli první. Ale neměli jsme být ani poslední.

V naší rodině byly děti lidmi jako ostatní její členové, nikdy to nepůsobilo, že někdo jinému přináší oběť, každý byl osobnost sám za sebe. Chování překračující meze se netrpělo a musím říci, že k němu snad ani nedocházelo, atmosféra byla jednoznačná. Pravidla ovšem určovala matka, protinázor nebyl.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem začala mít své vlastní známosti a vztahy a setkala se okamžitě s jejich velmi přísným posuzováním i odmítnutím. Z celé té rodinné svobody byla najednou maloměšťácká klec, z níž bylo třeba co nejdřív uletět. Pochopitelně jsem vyletěla a narazila a litovala a musela se vypořádat s následky. Musím říct, že se u nás nikdy nevyčítalo, viník se nehledal, každý měl vědět sám, co je správně a co ne.

Ivo Možný píše o výsledcích jednoho amerického výzkumu, který prokazuje, že stejný význam jako příslušnost k rodině s jistým ekonomickým statusem má i vklad inteligence. Na inteligenci a její rozvíjení moji rodiče kladli nesmírný význam, mnohem větší, než na zabezpečení ekonomických statků. Inteligence a vzdělanost však, alespoň v mém případě, vedla k pocitu, že zvládnu i situace, které se inteligencí zvládnout nedají, jimž je možno jen inteligentně předejít. Což bych byla považovala za nedostatek životní odvahy.

Ve své vlastní rodině jsem se – dnes to vidím – chovala hodně podobně jako moje matka, i když jsem byla otevřenější vůči prostředí, které k nám přinášely naše děti. K ničemu to nebylo, naše děti chodily s podivnými týpky, někdy i živly, které jsem docela dobře poznala, aniž bychom se ale spřátelili. Žádné z mých tří dětí nedospívalo standardním způsobem, prosekávaly se do dospělosti předčasnými odchody z domova i ze škol, mateřstvím bez manželství, bojem o svou lásku proti všem.

Když jsem hodnotila partnery svých dětí, uviděla jsem najednou, že láska nemusí být nezištná, že člověk dobře pozná, kdo do vztahu přináší celého sebe, připraven dávat, a kdo vstupuje do vztahu s tím, že chce hlavně získat. Viděla jsem také (a také se to potvrdilo), který vztah se rozpadne narozením dítěte, protože roli dítěte v něm chce hrát jeden z páru. A neubránila jsem se pomyšlení, že nelituju rozpadu toho vztahu, ale lituju, že dítě muselo sehrát tak neblahou roli. Možná jsem byla sama takovým dítětem, které urychlilo rozchod rodičů – asi ano.

Žádné z mých dětí nezačalo svůj rodinný život šťastně a štěstí mají ty, které to dokázaly na druhý pokus zlepšit, případně napravit. Bydlíme dost daleko od sebe a vídáme se málo, méně, než by se mně líbilo. Mám ale takto danou možnost pozorovat své děti z odstupu, a vidím v nich to, co mi asi dosvědčí každý rodič: překrývající se obraz důvěrně známých malých dětí, jejich reakcí, gest, postojů, přístupů a řešení v základní, dětské rovině života, a současně hotových dospělých osobností, držících svůj život ve vlastních rukou. A sama jsem překvapená zjištěním, s nímž si ani úplně nevím rady: jako o dospělé mám o své děti mnohem větší strach, než jsem o ně měla jako o děti.

Omlouvám se těm, kteří tohle mé bezradné adventní psaní dočetli až sem, za možná příliš osobní tón. Inspiroval mě k němu poslední odstavec knihy Iva Možného, v němž autor rekapituluje situaci rodiny od druhé poloviny dvacátého století. O generaci mých rodičů píše, že při zakládání svých rodin zdědili společnost přepadenou tanky šesti armádních divizí, zlomených nadějí Pražského jara a následných vyhazovů, čistek a společenských šikan.

Moje generace začala s rodinným životem v době odpudivé normalizace, kdy život jakoby neměl perspektivu a člověk v rodině musel neustále řešit míru konformity a kompromisu s pravidly, k nimž se společnost chovala navenek uznale.

Moje děti zakládaly rodiny v době zmatku devadesátých let, kdy ideály svobody a rozvoje začaly narážet na drastické jevy – od neuvěřitelného bohatnutí některých přes drogy a převratné změny ve spotřebě a jejím vládnutí až po pochybnost o tom, že vzdělání vede samozřejmě k vyššímu společenskému statusu. Ivo Možný nicméně píše: „podíváme-li se na situaci s větším odstupem, nemůžeme nevidět, že dnes Česká republika vzkvétá. Nastupující generace má před sebou šance, jaké neměla žádná jiná. Samozřejmě ji čeká řada oříšků k rozlousknutí, bude muset projít řadou obtížných zkoušek. Procházka dějinami není procházka růžovou zahradou. Nerovnováhy (staří-mladí, rodiny-bezdětní, domorodci-přistěhovalci, chudí-bohatí) se mohou projevit jako krize. Ale pro připraveného člověka je krize šance.“

A nakonec šance je to, oč jde – a tu také všem přeju