Utéct z odpovědnosti nelze

Advent je připomenutí toho, že pod zorným úhlem věčnosti víra ve spravedlnost, pravdu, lásku má smysl, i když se to leckomu může zdát jako bláhová naděje.

Začal advent – začal církevní rok. V adventu si připomínáme se zvýšenou intenzitou očekávání lepšího světa, než jaký je ten náš. Očekávání světa bez chudoby, bez válek, bez nenávisti, světa laskavosti, pokoje radosti... Křesťané věří, že pozvání k takovému Božímu světu nám přinesl Ježíš Kristus.

Jenže záhy byl popraven a svět je stále plný bolesti, bezpráví, zla, nenávisti, zloby. Jak se s tím vyrovnat?

Prvá církev se po ukřižování Ježíše spolehla na to, uvěřila tomu, že jeho smrt nebyla jeho prohrou, koncem naděje, ale že se Ježíš jednou – nevíme kdy – znovu vrátí. A že my lidé žijeme stále v tom mezidobí, stále čekáme na příchod Boží vlády na zemi, stále žijeme adventem. A hodně záleží na tom, jak ono mezidobí prožíváme.

Nový zákon o tom píše na mnoha místech, známé je třeba Ježíšovo podobenství o svěřených hřivnách (talentech). Ježíš v tomto podobenství vypráví o tom, jak nějaký člověk odcestoval pryč a svým služebníkům svěřil svůj majetek do doby, než se vrátí. Jinými slovy: Bůh opustil svůj dům, tento svět, a svěřil jej nám, lidem, do péče.

První služebník v podobenství se dal ihned do podnikání. Není důležité, jakým způsobem, důležitější je to, že dobře využil a rozmnožil svěřený vklad. Stejně tak i druhý služebník. Jinak se zachoval třetí, který pečlivě schoval svěřený poklad. A o něm podobenství zejména mluví – kriticky. Pro něj je vyprávěno.

Nic si tím přitom ten třetí sám nepřivlastnil, nic neukradl – jen uchoval věrně to, co mu bylo dáno. Podle starozákonních předpisů se zachoval správně: podle práva farizejů udělal to nejbezpečnější, nejlepší, na co jen lze pomyslet. Uchoval svěřenou tradici. Nevystavil ji riziku, nevydal svěřenou tradici všanc nebezpečnému, hříšnému světu. Zachoval se jako správný, tradici věrný konzervativec.

V tomto příběhu záleží na rozdílu mezi podnikat (třeba i rizikově) se svěřeným a opatrovat (konzervovat) svěřené. Když svěřenou věc pustíme do světa, ona přinese plody. Když ji stáhneme ze světa, uschováme ji, aby se jí nic nestalo, bojíme se, že bez naší ochrany by věc mohla utrpět – zmaříme ji.

Byly nám svěřeny poklady. A je od nás požadováno, nikoliv abychom je střežili neporušené, nýbrž abychom je pustili do světa, dokonce vlastně „vrhli na trh". A Ježíš dokonce v podobenství říká: a pokud to neumíte, nebo se toho bojíte, raději svou hřivnu předejte někomu jinému.

To podobenství má především velikou víru v životaschopnost toho, co představují svěřené hřivny. Jde tu především o to, že ti dva s hřivnami vůbec něco konali, že majetek nezamkli, nezakopali, ale vypustili ho do světa, nechali jej působit.

Měli důvěru ve svěřený majetek, ve svět i ve svého pána. Oba služebníci z podobenství, kteří se svěřeným majetkem takto podnikali, byli oceněni.

Naproti tomu třetí služebník praktikuje věrné opatrování a ukrytí svěřeného vzácného pokladu před světem. Bojí se o rodinné stříbro. Myslí si – Boží dědictví se přeci nemůže nechat zprofanovat… Zlý svět by mu mohl ublížit. Je třeba jej přísně od světa ochránit. Jakkoli se tento služebník může zdát nejpečlivější a nejzodpovědnější, právě toto jeho konání je však Pánem paradoxně označeno jako nevěrné, či vlastně málo důvěřivé. Myslí si, že Boží věc je tak slabá, že ji musí ti správní lidé ochránit, konzervovat.

Bůh tedy opustil svůj dům. A my v něm musíme obstát. Bůh jej opustil, ale to neznamená, že odešel navždy. Nenechal nás na holičkách; nejen že jednou znovu přijde – ale Bůh vždy znovu přichází, aby nám pomáhal v našich průšvizích, aby se tajemně a svobodně zjevoval v adventních okamžicích dějin, aby nám pomáhal žít. Aby nám pomáhal žít opravdový život na této planetě, pomáhal lidstvu jako takovému i každému z nás osobně. Vždyť už každé povzbuzení, pohlazení na duši od druhého člověka, každý úsměv, podaná ruka, akt solidarity – to všechno je setkání s přicházejícím Ježíšem.

Advent zve k životu ve světě, ve kterém není Bůh starých představ, stařec na oblaku, vševědoucí loutkář, který nás vodí na provázcích na každém kroku. Takový Bůh, který by z nás snímal zodpovědnost za tento svět, neboť by za nás vše dělal, vše rozhodoval, na kterého lze vše svést a od kterého lze vše chtít. Diettrich Bonhoeffer to říkával slovy, že máme žít „Jako by Boha nebylo“. Bůh odcestoval, jako ten člověk z Ježíšova podobenství.

Odpovědnost za svět z nás tedy nikdo nepřebere. Nelze se na nic vymlouvat. A utéct z odpovědnosti za svěřené hřivny nelze. Ani tím, že se na všechno vykašleme – po nás potopa – a budeme se chovat jako cyničtí lancknechti na dobytém území, jak se mnohdy my lidé chováme. Utéct ze zodpovědnosti ale nemůžeme ani tím, že ze strachu o svěřený poklad ten poklad ukryjeme před porušeným světem do našich tradic a dogmat a kostelů. V dopise do Říma to píše Pavel jasně: „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte času.“ Chce tím říct: využijte vám svěřený čas k rozmnožování, zúročování Boží věci!

Advent, to je aktivní, vždy nové a odvážné rozmnožování nám svěřených hřiven, talentů v mezidobí před Božím návratem. Žít adventně – to znamená žít přítomností, každý den, každou minutu jako by právě kdykoli, třeba zítra, mohl Ježíš přijít. Advent je připomenutí toho, že pod zorným úhlem věčnosti víra ve spravedlnost, pravdu, lásku má smysl, i když se to leckomu, pragmatickému cynikovi na jedné straně a ustrašenému konzervativci na straně druhé, může zdát jako bláhová naděje či lehkomyslné spolehnutí se na sílu Božích talentů. Ta naděje není bláhová ani lehkomyslná. Vede k smysluplnému a radostnému životu.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Povinnost plynoucí z víry. Středa, 1.Prosince 2010, 09:51:45

Dobrodiní víry mně nebylo dáno, přesněji řečeno, bylo mi životními zkušenostmi odebráno. Nejsme při tom atheista, ale spíše nontheista, laicky řečeno, je mi jedno, zda bůh, existuje, či ne. Ptám se tedy Vás, podle mne hluboce věřícího člověka, zda jsem dobře pochopil Váš text, když je pro mne vzkazem, že věřit nestačí, že je bezpodmínečně nutné víru každodenně svým životem uskutečňovat.

Zdeněk Bárta - Brno

Milý pane Hošku, Středa, 1.Prosince 2010, 11:09:16

posílám odkaz na text, který je mi zvlášť milý. A pokud Vám byla odebrána i Bible, raději posílám na tento text elektronický odkaz.
http://www.biblenet.cz/app/bible/Jas/chapter/2?__fsk=195663731 Zvlášť myslím na pasáž od 14-17 verše. S jeho odpovědí na Vaši otázku hluboce souzním. Jinak - nevím, kdo je hluboce věřící, já rozhodně ne - myslím, že jsme všichni jen hledači smyslu života.

Zdeněk Bárta - Brno

Středa, 1.Prosince 2010, 11:11:42

http://www.biblenet.cz/app/bible/Jas/chapter/2?__fsk=195663731 - nějak to nefunguje. Tak klasicky: Jakubova epištola 2,zejména 14-17.