Mýty o smrti neoliberalismu

Neoliberální propaganda vykresluje nový svět jako postmoderní trh lákavých možností a svobodného utváření vlastního osudu, což prý vyžaduje opustit „nemoderní“ vzorce chování jako je spoléhání na stát.

Vliv neoliberalismu na současný svět se přehání, argumentují někteří teoretici a komentátoři. Například na nedávném diskusním fóru nad iniciativami ProAlt a Manifest radikálního liberalismu nabídla tuto tezi Tereza Stöckelová. Petr Holub zase před časem publikoval na Aktuálně.cz text nazvaný „Neoliberalismus zemřel, všichni jsme keynesiánci“, kterým reagoval na Manifest radikálního liberalismu.

Jen těžko prý můžeme mluvit o nadvládě neoliberalismu v situaci, kdy státy nejen sanují ztráty soukromého sektoru, ale také nabízejí masivní injekce v podobě záchranných balíčků, či přímo přebírají kontrolu nad některými bankrotujícími soukromými firmami. Navíc systémy sociálního zabezpečení zůstávají ve většině západních zemí i nadále přebujelé do té míry, že je státy nejsou schopny financovat, proto teď musí škrtat v rozpočtech.

Potíž s těmito argumenty spočívá v tom, že zdánlivě keynesiánská opatření západních demokracií, která jsme viděli po začátku krize v roce 2008, už dávno nejsou autonomní hospodářskou politikou států, které jsou pány na svých národních hřištích. Jinými slovy: keynesiánství už delší dobu není rovnocenný soupeř neoliberalismu, je zcela v jeho područí.

Moderní státy byly v posledních dekádách globálním kapitálem, pod praporem neoliberalismu, do té míry zprivatizovány, že přestalo být zřejmé, kdy ještě reprezentují veřejné zájmy a kdy jednají coby vykonavatelé zájmů soukromých. Když tedy například USA zachraňují velké penzijní fondy nebo banky, nelze už vůbec rozeznat, do jaké míry sledují veřejný zájem, a do jaké míry slouží jen zájmům soukromým.

Důvodem je skutečnost, že postupnou privatizací důležitých veřejných statků, státních funkcí a služeb, včetně dokonce bezpečnosti státu, srostly státy a (povětšinou nadnárodní) soukromé zájmy do té míry, že vznikl jakýsi „post-demokratický“ model korporativismu, v němž politiku státu do značné míry určují právě mocné soukromé zájmy. Ani země jako jsou USA tak nemohou nechat padnout velké penzijní fondy nebo investiční banky, popřípadě další velké korporace, protože by se mohl zhroutit celý systém, a to dokonce globálně.

„Keynesiánství“ je tímto neoliberálním režimem, v němž neviditelná ruka trhu kontroluje stát, povoleno jen v případech, kdy je třeba z veřejných peněz sanovat ztráty zapříčiněné neodpovědným podnikáním soukromých aktérů. Jelikož ovšem soukromý sektor ve většině zemí donutil vlády, aby v zájmu podnikání (trhu) snižovaly daně, nezbývá nakonec státům nic jiného než se masivně zadlužovat, když mají ztráty soukromého sektoru sanovat.

Všimněme si, že jakmile státy ztráty soukromého sektoru převedly na daňové poplatníky v podobě masivního nárůstu státních dluhů, neoliberální propaganda se opět obrátila proti nim, a na ty slabší globální kapitál přímo zaútočil, když mu nejprve připravily půdu ratingové agentury. Státní dluhy, které by mohly být ve svých důsledcích nebezpečné i pro globální soukromý sektor, je prý třeba začít platit. Jelikož je ale větší zvyšování daní a posilování státu pro neoliberální režim nepřípustné, je třeba stát dále osekat, tedy především jeho sociální funkce.

Toto „šetření“ na státu plní nejméně dvě funkce: činí státy ve vztahu k „neviditelné ruce trhu“ ještě bezmocnějšími, a zároveň v podobě vyvázání lidí z ochranných sociálních sítí přeměňuje údajně „zpohodlnělou“ střední třídu ve flexibilní zdroje námezdní práce. To vše je doprovázeno neoliberální propagandou o nástupu nového věku, v němž si prý každý může (například v podobě několika částečných pracovních úvazků) svobodně formovat svůj osud.

Útok na stát v podobě „šetření“ má pak ještě jednu funkci: otevírá prostor pro masivní privatizaci veřejných statků a služeb tam, kde ještě zprivatizovány nebyly. „Měkké“ peníze, které plynou do penzijních fondů a soukromých pojišťoven, jsou snem všech globálních podnikatelů. Nejenže je není třeba tvrdě vydělat, ale když je různé finanční společnosti nakonec prošustrují kvůli neodpovědnému spekulování či hrám s matematickými modely na trhu s „deriváty“, stát „keynesiánsky“ zakročí, aby neoliberální režim zachránil.

Nezbývá mu ostatně nic jiného, protože co ještě má být jeho rolí než ochránit jisté základní jistoty a investice průměrných občanů? A jak takové občany ochránit, a nevyvolat rozsáhlé nepokoje, které by mohly ohrozit celý systém, než právě ochranou firem, do jejichž rukou stát zprivatizoval sociální služby i veřejné statky, a přenechal jim ke spekulativním hrám úspory, akcie a hypotéky malých střadatelů?

Obrovské rozevření nůžek mezi mocným globálním trhem na jedné straně a stále bezradnějšími národními státy, které nejsou schopny vytvořit vůči globálnímu trhu společný systém globální politiky, jež by umožnila politice v podobě globálních regulačních rámců převzít nad globálním trhem rozumnou míru kontroly, má všechny ingredience budoucí globální krize, proti které ta v roce 2008 byla jen zaškobrtnutí.

Národní státy, včetně těch největších, přestávají být rovnocennými partnery trhu, jsou jeho součástí. Byly už vesměs zprivatizovány do rukou kapitálu. Řeči o nutnosti zeštíhlování sociálních států coby nutného kroku k šetření a k údajné ekonomické racionalitě jsou směšné.

Sociální stát je přitom levný ve srovnání s tím, co ze státních pokladen vysává stále mocnější globální kapitál – ať už v podobě sanování svých ztrát, nebo v podobě privatizace zbývajících segmentů veřejné sféry, či systémové korupce (například manipulací státních zakázek). Zničen musí být především proto, že ho kapitál už nepotřebuje.

Zatímco v minulosti tlumil sociální stát sociální konflikty a zároveň vytvářel třídu lidí, kteří fungovali jako spotřebitelé, čímž udržovali národní kapitalismus v chodu, v současnosti globální kapitalismus potenciální konflikt i spotřebu přenesl do jiné roviny: střední třídy ve vyspělých státech soupeří s levnou pracovní silou v zemích, kde žádný sociální stát nefunguje a kde stamiliony nových spotřebitelů vynahradí ekonomické ztráty způsobené upadající poptávkou decimovaných středních tříd na Západě.

Toto ovšem není příliš stabilní situace. Udržovat jistou stabilitu se v západních zemích daří zejména proto, že zprivatizovaná byla už i demokracie, která – stále více v podobě jakési prázdné politické „reality show“ – vytváří iluzi, že se problémy řeší v zájmu občanů.

Neoliberální propaganda vykresluje nový svět jako postmoderní trh lákavých možností a svobodného utváření vlastního osudu, což prý vyžaduje opustit „nemoderní“ vzorce chování jako je spoléhání na stát. Zároveň se jim nabízí „zapomnění“ v podobě masivních dávek kýčovité zábavy, která ovládla zprivatizovaný veřejný prostor, a jemuž stále více podléhá i seriózní zpravodajství.

V neposlední řadě se jim také nabízí demokratické rituály, v nichž ovšem už o nic nejde, protože politické strany jsou vesměs jen zprivatizované agentury na zprostředkovávání vlivu kapitálu. Abychom byli konkrétní: občané klidně mohou kroužkovat, plkat si, co chtějí na internetu, třeba i demonstrovat, a pak se na chvíli po volbách upokojovat tím, že dosáhli změny. Nakonec zjistí, že dál vládnou ti samí kmotři, nebo politici ve službách kmotrů, reprezentující zájmy ekonomických sil daleko za horizontem průměrného občana.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

neoliberalismus? Úterý, 9.Listopadu 2010, 20:16:50

Problém je, že pojem neoliberalismus se tady používá dost "slitě", slučují se dva jeho významy. Neoliberální ideologie v pravém slova smyslu (odvozená z díla von Hayeka a dalších) byla opozicí proti poválečnému sociálnímu státu, v Americe vůči "velké společnosti". Je v souladu s touto ideologií, aby stát privatizoval, dereguloval, snižovat sociální výdaje, co nejméně zasahoval do "volného" trhu (nic takového ovšem neexistuje, tzv. volný trh je třeba direktivně vytvořit). To ano. Je ale zcela v rozporu s touto ideologií, aby stát neprůhledně rozděloval veřejné peníze spřízněným podnikatelům ve formě veřejných zakázek, a už vůbec s ní není slučitelné státní sanování nezodpovědně podnikajících bank, to prostě není neoliberální!

Jiří Pehe ale zároveň používá termín "neoliberalismus" dosti vágně jako označení pro současný - slovy Colina Crouche - postdemokratický režim se všemi jeho negativy. Ta potom připíše "neoliberálům". Takto se ale z neoliberalismu stává uměle vytvořený strašák. Existují dobré důvody, proč z pozice levicového (egalitárního, radikálního) liberalismu nesouhlasit s neoliberalismem, ale politolog by zároveň ten pojem měl používat korektněji. Neoliberální propaganda je právě jenom propaganda, ta rétorika kryje režim, který je jiný (horší) než neoliberální. Ten postdemokratický klientelismus je ostatně slučitelný s doktrínou sociálního státu, prostě se ty sociální služby zároveň spojí s provizemi pro velký kapitál, který je bude pomáhat poskytovat. Z hlediska post-demokracie pak existuje zájem sociální stát v nějaké podobě zachovávat, pro skutečného neoliberála by to byla ideová zrada.

Je to něco jako nazývat minulý režim "marxistický". On měl v mnohém marxistickou rétoriku, ale reálná politická praxe byla něco jiného. Tady to tak markantní není, ale je to podobné. Neoliberalismus v tomto pojetí je strašák. A tím se zamlžuje, znemožňuje analytičtější pohled a adekvátnější popis toho, co se děje.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Proletáři všech zemí, spojte se! Úterý, 9.Listopadu 2010, 20:18:1

Lidé jsou bezmocní proti kapitálu, protože kapitál se těší mnohem větší svobodě. Kapitál se neomezeně stěhuje po světě tam, kde má právě nejvýhodnější podmínky, nepotřebuje žádná víza, žádná povolení k pobytu, nepotřebuje dokonce ani doklad totožnosti ani čistý trestní rejstřík. Možná bychom mohli aspoň trochu vyrovnat síly, kdybychom otevřeli hranice pro lidi, zbourali ploty pracovních táborů, které si globální kapitál z národních států dělá.

Radek Mikula - Praha

neoliberalismus? Úterý, 9.Listopadu 2010, 23:55:26

I pokud by byl neoliberalismus zrcadlovým opakem postdemokracie, neplatí mezi ním a "postdemokratickým klientelismem" vztah jako mezi příčinou a následkem?

Stanislav Hošek - Český těšín

NEDEBATUJME O NÁZVU, JDE O PODSTATU Pátek, 19.Listopadu 2010, 17:12:14

Pehe má ve všem naprostou pravdu. I když sám prozřel z liberalismu asi trochu pozdě. Pouze si nejsem jist, zda uznává, že neoliberalismus není ničím jiným, než organickým pokračovatelem ortodoxního a demagogického liberalismu, ať se mu v dějinách říkalo jak chtělo. Neomezené hromadění vlastnictví je jeho atributem, hospodářským základem pozdější politické moci a tedy veškerým zlem. Současná podoba režimu, který z něj dodneška vygeneroval, je popsán od Peheho sice zjednodušeně, ale s dostatečnou přesností. Jeho neo forma je podle mne teprve na počátku svých dějin a má daleko ke svému skonu. Zatím ovládá hospodářsky sice velký kus planetární reality, nestydím se říci „materiálně technické základny“, ale ještě zdaleka nemá globální politickou moc, srovnatelnou s mocí, jaké již dosáhl v zemích své reálné existence (USA, V. Británie). Globální budoucnost ho teprve čeká a ani demokratické rituály mu nebudou stát v cestě. Až se vyčerpá, pak si jenom přeji, aby se nenašel zase nějaký „myslitel“, který přijde s nějakou ohlupující hypotézou, jako třeba tou o nejslabším článku a nebude chtít ortoliberalismus porazit v jedné zemi. Tentokrát to skutečně musí být planetárně.