Psí smečka

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Kriseova

Eda Kriseová

15.08.2010 08:30

Někdy se prostor kolem mne zahustí. Neřešitelnost mi stoupá kolem uší, vleze mi do hlavy a probudí myšlenky, které se začnou honit v kruhu, a když jedna druhou dohoní a pozře, vyvrhnou spolu novou, jdou, jdou, jedna za druhou, jako ovečky, co nikdy nedojdou.

Stoupám s ruksakem na zádech a zhluboka dýchám, a dlouze, až do konce vydychuji, abych čistila plíce, a zároveň tím ztrácím myšlenky a říkám si, to je život, a ne to hemžení v dolíku, kde je mi tak hezky jak hrachu u cesty, kdo přijde, uškubne, uteče zas.

Ve výšce 1 100 metrů n. m. v dřevěné chaloupce nepotřebuji nic, jen pár polen, abych se s dětmi ohřála, a chleba, špek, cibuli a někdy rum, kdyby mi bylo smutno anebo zima. Ale nebývá mi.

Letos, když jsme stoupali do hor, dohonila nás smečka psů, zapřažených do polárních saní. Řídil ji vysoký temnooký fousáč.

- Kupředu, bando, křičel, kupředu! a usmál se na mne a já jsem se usmála na něho a vzpomněla jsem si na svého miláčka Eskymo Welzla, který takto táhl do Země Františka Josefa mezi Eskymáky, a na Bryda, který uvažoval, jestli má na jižní točně přezimovat sám anebo ve třech, a rozhodl se pro samotu. Pobyt ve dvou považoval za vyzkoušeně nesnesitelný, což svědčí také proti manželství.

Psovod vesele švihal cirkusovým bičem do modrého vzduchu a halekal jako na horách. Když zmizeli za ohybem cesty, zavřela jsem oči a zase je otevřela. Ve sněhu byly opravdu psí tlapy a dvě rýhy od saní. Šla jsem na běžkách za nimi, byla bych šla pořád, kdyby zdola nepřismrděla rolba a nezničila stopu i vzduch. A vzpomněla jsem si na koně, kteří dřív tahali saně a zvonili na zvonce, aby lyžaři věděli, že jedou a nesrazili se s nimi. Každý si tenkrát musel nahoru sám vynést batoh a lyže, koníci tahali jenom jídlo a komu to nestálo za námahu, ten nahoru nemohl. Dnes, když batohy a lyže a dokonce i lidi vozí rolby, jsou všude nahoře čochtani, kteří každou lyžařskou stopu botama rozčochtanují.

A byla jsem ráda, že musím s batohem nahoru, protože chaloupka je jinak nedosažitelná, a že každým krokem ztrácím své myšlenky, že jsem sama, nikdo sem za mnou nemůže, nic sem nemůže, nikdo mne tu nenajde. Mohu snít a snění není myšlení, snění jsou obrazy, a nikoli slova a věty a osoby a co kdo komu udělal. Když jsem dorazila do chaloupky, nechala jsem tam batoh a sama se vydala výš. Skoro vždycky musím hned první den vylézt na nejvyšší kopec: 1 550 metrů n. m. A pokud nemám ani pak v hlavě čisto, jdu druhý den znovu. Někdy bych potřebovala mnohem vyšší kopec a hlubší údolí, kam by se mohly valit kameny, které ze mne spadávají a nakrátko se ode mne oddělují.

Večer jsem při západu slunce stála před chalupou a dívala se, jak se oblé vrcholy červenají, jak se pomalu rozplývají v modrofialové večerní mlze, jak splývají s oblohou, na níž se rozsvěcuje večernice, a bylo mi lehky a krásně, když se v rohu paseky, kam ústí lesní cesta, objevili opět psi a za nimi sáně a na nich stál psovod a volal:

- Kupředu, bando, kupředu.

U vedlejší chalupy odpřáhl psy a oni se hned převalili na záda, drhli si kůži o zledovatělý sníh a pak si stoupli na čtyři a vytřásali sníh z chlupů a honili se po louce. Když se vyběhali, psovod je přivázal na kraji lesa každého k jednomu stromu. Tam tráví psi své noci. Jmenují se podle abecedy a začínají od A, protože jsou první generací nové rasy českého horského psa. První, nejsilnější a nejchytřejší, ten, který udává tempo, vybíhá cestu a všechno řídí, se jmenuje Alf, a za ním je Art a Ajk a Alm, který je líný a netahá, a pak Ben a za ním Cisa, ta už je od cé (třetí generace!) z celkových čtyř, které zatím obývají tento svět. Večer psi v lese vyli a my jsme si u kamínek povídali s člověkem, který má ctižádost vypěstovat novou psí rasu. Kanadského polárního psa zkřížil s čuvačem a zdá se, že se to daří. Co všechno si lidé nevymyslí, aby byli na světě raději. Tenhle psovod by chtěl vyšlechtit hlídacího, pátracího, tahacího a přátelského psa, který by vydržel horské podmínky a s nímž by bylo možné podniknout výpravu i do polárních krajin. A tak rozváží se smečkou po horách poštu a cvičí, pozoruje a postupně zatěžuje psy, zkoumá, kolik potřebují kalorií denně při maximálním výkonu. Plánují ještě s jinými daleké cesty, co si vezmou s sebou, jak budou spát v záhrabech, povídal o kanadských psech, kteří uběhnou denně sto dvacet kilometrů, utáhnou ve smečce dvě stě padesát kilogramů, a o Eskymačkách, které pořád rodí a vydělávají v zubech kůže, a když přestanou rodit a vypadají jim zuby, vyhodí je Eskymáci ven a ony tam zmrznou.

Po nočním nebi pochodoval od východu k západu nebeský rytíř Orion, sunul se pozadu a Jupite mu svítil.

Ráno, když slunce vyšlo a oblilo hory, takže se leskly jako zlatá prasátka a sníh byl dosud tvrdý a ledovatý, zapřáhli psovodi psy, mou malou dcerku posadili do saní a vezli ji nahoru do modrých hor, jela si jako královna a já za nimi běžela na běžkách, psi šplhali do kopci a pářilo se z nich a pádili zas dolů, psovod křičel a brzdil a má dcera se smála a sníh hál a spadával z obalených stromů a les začal vonět jarem a já jsem si říkala: proto jsi přece na světě, kvůli slunci a horám, kvůli náhlému průzračnu a čistotě, kvůli několika lidem, kteří pořád po něčem touží a uskutečňují to, nedají se otrávit. A u každé chaty vybíhali lidé a chtěli psy hladit a chtěli se s nimi fotografovat, jako se u pyramid rádi fotografují s velbloudy. Ale my jsem jeli dál, kde bylo jasno a prázdno a slunečno a nebyli tam žádní lidé, jenom laviny se na protějším svahu chystaly utrhnout, neslyšně to v nich tikalo, tíže narůstala a skřivan se co chvíli vznesl a zazpíval.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 3, březen 1981.)