80. Jiráskův Hronov skončil

Jiráskův Hronov stejně jako amatérské divadlo je významným českým kulturním statkem. Je jednou z myšlenek a aktivit, kterou se udržuje zdraví společnosti a je samozřejmým zdrojem budoucích generací divadelních profesionálů. Nemá ve světě obdoby.

Vrcholná přehlídka českého amatérského divadla Jiráskův Hronov se letos dožila osmdesáti let. Založen byl jako jeden z posledních aktů českého národního obrození. Zní to (divadlo bylo otevřeno v roce 1930) neuvěřitelně, ale bylo to tak. Architekt československého funkcionalismu Jindřich Freiwald (který vypracoval plány divadla zdarma a ani další práce svého ateliéru neúčtoval) při poklepu na základní kámen zarýmoval: „Stavme divadlo hezké, naše, české.“

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla nesoucího jeho jméno nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. září 1930, slavnostními hosty byli sociálnědemokratický předseda Národního shromáždění František Tomášek, básník a senátor Viktor Dyk a guvernér Pospíšil. Poslanec Tomášek divadlu přál, aby „bylo vedeno v Jiráskově duchu, bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo“.

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk, projev pronesl Jaroslav Kvapil, zúčastnilo se 3 000 milovníků divadla.

Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla prošel pochopitelně mnohými peripetiemi – na stránkách o amatérském divadle lze najít informace do nejmenších detailů. Ostatně samo amatérské divadlo se rovněž rozrůznilo, od šedesátých let dvacátého století přestalo v malých poměrech napodobovat velké poměry profesionální a stalo se svého druhu výraznou občanskou i uměleckou aktivitou. Protože divadlo stojí u vzniku české národní kultury nejen jako složka formování jazyka, ale i jako prvek státotvorný, nesli divadelní amatéři i v časech totalitních režimů a reglementovaných estetik ve své činnosti demokracii, nezávislost a svobodu tvorby, jíž se profesionálům v oněch časech nedostávalo.

Po roce 1989 se pro amatérské divadlo změnilo takřka vše – spolu s naprostou svobodou vyjádření i spolčování se v prvních letech po převratu takřka rozpadly všechny možnosti k jejímu naplnění amatérskou divadelní činností. Privatizace smetla někdejší zřizovatele a zlikvidovala hrací prostory, nové možnosti i nároky profesního uplatnění si vyžádaly volný čas, kterého je k amatérské tvorbě třeba, a společnost sama se svými změnami stala tak výrazným tématem, že bylo těžké najít téma, pro něž by stálo zato se umělecky angažovat. Vypadalo to dokonce, že se rozpadnou i organizační struktury, a v mnohých místech se tak i stalo. Naštěstí se podařilo udržet národní instituci pro amatérské umění, bohužel pod nesrozumitelným jménem – zkratkou Nipos-Artama, jednu z příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR, která v nových podmínkách české amatérské divadelnictví sleduje, zajišťuje, dokumentuje, organizuje vzdělávací činnost a je s městem Hronov i spolupořadatelem Jiráskova Hronova. Ten byl po roce 1990 definován jako mezioborová přehlídka amatérského divadla, kam jsou ze všech oborových přehlídek inscenace závazně nominovány, ale i doporučovány tak, aby vznikla reprezentativní, žánrově pestrá a inspirativní roční bilance dění v amatérském divadle.

To ovšem, pokud jde o Hronov, není všechno. Už v sedmdesátých letech se na Hronově zavedly praktické divadelní semináře pro mladé divadelníky. Seminář byl všeobecný a jeden. Po roce 1989 se zásluhou metodika zmíněného Nipos-Artama Milana Strotzera a týmu kolegů a spolupracovníků podařilo rozšířit koncepci Hronova o řadu uměleckých dílen (bývá jich 12 až 15). Společnou prací pod vedením odborných lektorů a odpoledními návštěvami inscenací se podařilo vytvořit na Hronově jedinečnou přátelskou, ale i přísně kritickou atmosféru, dochází zde ke vzniku nových projektů a k nim sestavených týmů, diskutuje se o žánrech a formách, nejen v kuloárech a hospodách, ale také ve třech různě zaměřených teoretických a diskusních klubech. Jiráskův Hronov přirozeně přestal být důstojnou státotvornou oficiální událostí, a přirozeně se stal místem tvůrčího i myšlenkového pohybu, skutečně demokratickým místem setkávání a vzájemného poznávání. Dnes se Jiráskova Hronova účastní ve značném počtu studenti uměleckých a uměnovědných škol, kteří si zde na poli amatérského divadla formulují i trénují své postupy a myšlenky. Jiráskův Hronov, to malé městečko ve východních Čechách, se na deset dnů stává středem české divadelní kultury – a to myslím vážně, bez jakékoli nadsázky. Nalezením nového programu se podařilo tvůrčím způsobem rozvést zakladatelskou myšlenku, uchovat její patos a opustit svazující oficióznost.

80. ročník Jiráskova Hronova byl mezinárodní (zahraniční inscenace jsou zvány na Hronov vždy, ale letos jich bylo víc). Zahraniční inscenace v několika případech představily komunitní typ divadla, jaký u nás sice existuje, ale na vrcholných přehlídkách se příliš často nevyskytuje. Das Dokumentartheater z Berlína, který se zaměřuje na inscenace týkající se historických událostí, uvedl inscenaci s názvem …. A jméno té hvězdy je Černobyl: námět vyplývá z názvu. Soubor vznikl původně pro humanitární kampaň na podporu dělníků z Východu, levné pracovní síly, žijící v bezprávném postavení v Německu. Norské divadlo Te-Nord z Osla přijelo s autorskou inscenací Shabbana, která se týká příběhu dívky z pákistánské komunity, jejího rodiči domluveného sňatku v rozporu s ambicí studovat na univerzitě. Do programu Hronova svým pro naše publikum esteticky až moc jednoduchým a přímočarým způsobem vnesli téma multikulturality, s nímž se, myslím, naše divadlo bude muset začít rovněž vyrovnávat.

Holanďané se svou pohybovou hříčkou Småland vyvolali debatu o feminismu, s níž ale, podle svých vlastních slov, sami nepočítali. Slovenské divadlo z Levoče uvedlo monodrama Pastier, hru, kterou napsal její protagonista Vlado Benko podle novinového interview Václava Pankovčina. Druhá slovenská inscenace se hrála maďarsky, Divadlo J. Kármána z Lučence uvedlo hru českého autora Miloše Karáska Perón: inscenace byla ve všech složkách tak přesvědčivá, že překonala i jazykovou bariéru.

Kuriozitou bylo uvedení rané hry Pavla Kohouta Taková láska komunitním divadlem města Givatayim z Izraele. Inscenace byla ve svých prostředcích velmi „ochotnická“, návrat Kohoutovy hry do Čech v hebrejském překladu však svědčil o globálním pohybu témat a společenských hodnot.

Český program zahrnoval od inscenací klasických činoherních textů (Dürenmatt: Frank Pátý, kde soubor reaguje na aktuální společenské poměry, anebo Brdečka: Limonádový Joe, kde jde o zábavu), několik autorských činoherních inscenací (Martin Františák: Nevěsta, Josef Tejkl: Elegie Tyrolská), divadlo pracující s prostředky výtvarné instalace, s projekcí, divadlo taneční, pohybové i akrobatické představení ve stylu „nového cirkusu“, inscenační koncept, kde se pracuje s nahými těly a jejich projekcí na ně samotná, divadlo pracující s loutkou, divadlo pro děti a hrané dětmi, minimalistickou ironickou autorskou výpověď na téma „intelektuál“, hlubinně psychologickou sondu do duše současné rodiny, další z moderních variací na barokní témata souboru z Kuksu, tentokrát o cestě hraběte Šporka s cestovní kanceláří Fitzli Putzli až do pekla, dramatizace literárních předloh, hru se zpěvy – v podstatě vše, co se odehrává v českém divadle jako celku. Jako vždy, i letos přinesl Hronov několik hlubokých zážitků, daleko převyšujících zážitky z běžného kulturního provozu, a jako vždy jak komu a jak v kterém žánru nebo stylu. Letos přinesl i malý skandál s představením, kdy herci inscenace Wir tanzen konzentriert (soubor je český), kteří hrají nazí, polili podlahu v sokolovně kýblem vody a pořadatel další jejich produkce zrušil s odůvodněním, že poškodili parkety pod vrstvou baletizolu (přičemž si nejsem jistá, že by ze stejného důvodu zrušil třeba inscenaci konverzační komedie, nahota herců a zacházení s ní vzbuzovala v části publika nelibost): i to ovšem k divadelnímu dění patří.

Jiráskův Hronov stejně jako amatérské divadlo je významným českým kulturním statkem. Je jednou z myšlenek a aktivit, kterou se udržuje zdraví společnosti a je samozřejmým zdrojem budoucích generací divadelních profesionálů. Nemá ve světě obdoby.

Na závěr si dovolím připomenout citaci z proslovu poslance Tomáška při slavnosti poklepu na základní kámen Jiráskova divadla: přál divadlu, aby „bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo“.

A to všechno, ač to zní neuvěřitelně, v moderní, post- i postpostmoderní podobě české amatérské divadlo a jeho vrcholná přehlídka Jiráskův Hronov skutečně činí.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Eva Stehlíková - brno

Děkuji za povzbudivou zprávu! Pondělí, 9.Srpna 2010, 20:33:18

Po megalomanském festivalu Divadelní svět Brno, kde bylo zase vyhozeno mnoho milionů na špatně organizovanou a většinou průměrnou podívanou, už jsem začala propadat panice. Divadlo je nejspíš jenom někde jinde...