Trest

Redakce Deníku Referendum dnes pokračuje ve zveřejňování textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Je konec roku, proto jsem zaslechl zprávu, nedával jsem však dobře pozor, že se jakási výroba, tuším že celá průmyslová, zvýšila za pětiletku zas o dvacet procent. Zhrozil jsem se. Jak dlouho to míní pokračovat? Kdo je tím vinen? Je to obludné!

Když jsem před vánocemi poslouchal lidové brblání, čeho všeho že není, štěpilo mě to na dvě bytosti. Ta horší ovšem souhlasila s lidem a docela by s ním i táhla před radnici. Svou lepší bytostí, která náhodou byla v přesile, jsem se však hned zorientoval a postavil se proti usplavnění Berounky. To není ředitel dobré české školy, to je nějaký Nezamysl, kdo studentům ukládá vzít si na hory dvoje lyže: sjezdovky i běžky!, neboť přispívá k tlaku na výrobu, obchod, ale také na stavbu lyžařských vleků, takže další horské svahy budou zohaveny, další zábavné železo pro líné blbce má se kupovat, válcovat a vozit, a tichými lesy západně od Brna zamýšlejí dokonce prorazit závodní dráhu na motokros. Ale nač jsou závody aut, když pro život člověka je jedno, které jede rychleji, a jenom zkažení prosťáčci dávají tomu význam, ti oblíbení nebezpeční voliči všeho velkého, kteří si každých pět let vynucují o dvacet procent víc, stereotypně opakujíce, že je to k obecnému blahu, a zatím už přestávají vědět, co lidské blaho obsahuje.

Před stojednačtyřiceti lety, v březnu 1840, přišel na magistrát ve Vysokém Mýtě obuvnický tovaryš. Byl malé postavy, oválného obličeje, blond vlasů, jménem Václav Čejp, svobodný, katolík. Bylo mu právě dvacet let, začínalo právě jaro: přinesl si vandrovnickou knížku. Otvírám její odřené šedivé desky. Vidím, že byla vydána „dle nejnovějšího patentu od 24. února 1827“ a čtu německy psanou výzvu: „Všecky tu i cyzozemské úřady se žádají, aby ukazatele nechaly nerušeně/ unbeirrt/ semotam táhnouti/ hin und her ziehen zu lassen/ a šly mu všemožně na ruku/ den thunlichen Verschub zu leisten/.

Nevím, kam ten tovaryš potom táhnul, první zápisy jsou buď od původu nečitelné či později deštěm cest rozpité, a zbytek listů docela chybí. Následuje zadní papundeklová deska popsaná záznamy, kdy se běhala a telila kráva, to už byl Václav Čejp z vandru doma.

Nikoho ovšem neomráčí velkomyslná slova patentu z 24. února 1827, kdo ví, jak podivuhodně umí se provádění zákona lišit od jeho litery. Hledím do té vandrovnické knížky vzrušeně na něco jiného, čemu se skoro věřit nedá, a nikdy jsem o tom dokonce ani neslyšel. Jsou to slova už i česky tištěného „vejtahu z cyrkuláře od 12. prosince 1928“, tedy prováděcí pokyn, jak se má knížky užívat:

Vandrovnická knížka má se při vstoupení do díla poskytovateli práce do přichránění odevzdati. Když tovaryš z díla vystoupí, má poskytovatel práce s dělníkem a s vandrovnickou knížkou k vrchnosti dojíti a tam větně udati čas, jak dlouho dělník v díle byl, a jestli znale nebo šikovně, pilně a věrně se zachoval, má tyto vlastnosti potvrditi, a vrchnost obé do vandrovnické knížky vepsati.

Kdyby však vysvědčení z ohledu těchto vlastností chvalitebné nebylo, má se jen jak dlouho v díle aneb z nadřešených vlastností jen to vepsati, co by k prospěchu dělníkovu sloužilo“.

Bývají slovem líčeny, štětcem malovány a potom opěvovány romantické cesty vandrovních, potoky, z nichž pili, horská stavení, kde jim se dostalo noclehu, a živé pěší městečko, kde se nakonec přiženili do živnosti, či si odtama odvedli ženu. Nad tím vším cítí se smířlivý stesk, neboť se jaksi uznává, že s tou ztrátou bylo užitečné se smířit.

Já teď cítím, a doporučuji, jiný a nesmiřitelný stesk: za oním patentním, a prostým oběžníkem. Teprve on domalovává pohádku naší evropské mladosti, kdy slušně zajištěni byli jsme čtvercem oděvu – pro čtvero ročních dob, a nebylo nám tedy zatěžko jít do kopce nohama. Kdy naše vrchnost kázala si slyšet o nás špatný posudek, protože se věřilo v naše polepšení na novém místě.

Moje horší bytost svádí mě teď silně, abych rozproudil úvahu o rozdílech mezi vrchnostmi: o rodokmenu té naší, o její povaze a mravech, o hrůzách, jež jí v noci nedají spát a ve dne být laskavou. Nebo dalo by se mluvit o „osvíceném absolutismu“ a „vyspělé socialistické společnosti“. Byla by to úvaha chybná a nezlepšila by se, ani kdybych do ní částečně z opatrnosti a částečně spravedlivě vmotal říše ležící západně od naší, kde přes rozdíly v metodě stesk je podobný. Místo toho navrhuju každému samostatnou úvahu o jiném: kdy na svém vandru přetížili jsme svůj ranec tak, že pro jeho váhu odbočili jsme špatně: na cestu, která nás automaticky musela dovést do betonového tunelu, takže hladkou rychlostí 4% za rok vřítili jsme se do říše, kde vrchnost neuvěřitelně naopak žádá všechny úřady, ba zřizuje k tomu zvláštní a nové, aby o nás sepsaly všechno, co nejhoršího dá se na nás najít.

Když slýchám lidové brblání proti takové nešlechetnosti, má horší bytost táhne mě jít s reptajícím davem před radnici. Ale nepůjdu. Protože naše vrchnost vznikla z téže potřeby jako naše dnešní štěstí, náš blahobyt, náš úkryt před chladem, zimou a deštěm. Tedy stejným procesem jak olej na hladinách řek, nánosy rezavého plechu u lesních cest a jak popel na sněhu. Je tu vrchnost vpravdě lidová. Má lepší bytost ji teď právě miluje. Je to trest na všecky, kdo se vozí dolů s hory, na níž vlastníma nohama vystoupit jsou už smrtelně líní.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 1, leden 1981.)