Prázdný střed a zdivočelé okraje

Namísto řádné veřejné rozpravy máme zákopovou válku a namísto zmnožování idejí souboj dobra a zla. Jsme schopni tuto situaci změnit?

Rád bych dnes pokračoval v úvahách, které jsem naznačil v minulém sloupku o Jiřině Šiklové a „havlismu“. Společenská atmosféra těsně polistopadového období do sebe nasála intelektuální a občanské dědictví Václava Havla, symbolu a jakéhosi garanta listopadové změny; z této atmosféry je přijala za své významná část kulturní inteligence, již nazývám havlovská inteligence. Toto dědictví je – jako všechny velké společenské jevy – ambivalentní. V listopadu 1989 a několik let poté jasně převažovaly jeho pozitivní, demokratické a participativní rysy: občanská aktivizace, zájem o veřejné dění, důraz na slušnost a rozumnost, obrana lidských práv, odpor vůči diktátorským a manipulativním praktikám moci. S postupem času se ovšem začaly vyjevovat elitářské rysy havlovského pojetí občanství, které mohou vést až k postojům nedemokratickým.

Nepřímo to souviselo s ekonomickým a politickým vítězstvím klausismu. Václav Klaus dokázal oslovit českou touhu po tom mít se „jako na Západě“ a idealizovanou vzpomínku na politický režim první republiky; díky svému politickému instinktu a vybudování klasické politické strany získal porevoluční transformační elán velké části společnosti na svou stranu. Transformace tak proběhla ve znamení Klausovy „české cesty“, „zhasnutí světel“ a tunelování – vítězství bezskrupulózního „mafiánského kapitalismu“ rozkrylo hloubku společenského úpadku způsobeného komunistickou normalizací, listopadovým revolučním nadšením pravděpodobně jen překrytého.

Havlovskou inteligenci tento vývoj patrně utvrdil v názoru, že politická soutěž, především v podání velkých politických stran, je jenom nástrojem špinavých intrik a politické manipulace sloužící k uspokojení mocenských a ekonomických zájmů určitých jedinců a skupin. Otřes z prosazení „špinavé (stranické) politiky“ u ní posílil kontrastní sebeidentifikaci se slušností a mravní čistotou; tato tendence pak oživila mravní manicheismus spočívající v základu havlovského dědictví: Boj proti komunistické diktatuře byl v Havlově porozumění bojem dobra proti zlu a života v pravdě proti životu ve lži – o důsledcích takového porozumění politickému zápasu a o jeho tradici v českých politických dějinách jsem tu psal dříve.

V zahraniční politice to znamenalo setrvání u schémat z doby studené války, ve vnitřní politice pokus o další uskutečňování ideje „nepolitické politiky“, tedy takového veřejného působení v obci, které nevstupuje do oficiálních mocenských struktur a snaží se uplatňovat vliv pouze mravním nárokem „pravdy“. Taková politika má své opodstatnění v boji proti diktátorskému režimu, nikoliv ovšem v demokracii, kterou nelze realizovat jako souboj dobra a zla a pravdy a lži, neboť je střetáváním různých zájmů a idejí, z nichž všechny jsou legitimní.

Havlovský morální diskurs si specifickým způsobem přetvořila nastupující generace inteligence do podoby typicky vyjádřené v ideologii novin jako je Respekt nebo Babylon. Pravicový životní pocit přirozený u generace vyrostlé v době nejhlubší degenerace „socialismu“ a oslněné možnostmi svobody v novém režimu se oděl do roucha mravní patřičnosti, ba nadřazenosti: vše, co odporuje liberálně pravicovým idejím a studenoválkovnímu vnímání mezinárodní politické situace, především vše levicové, je mravně závadné a vesměs nebezpečné. Pocit mravní nadřazenosti nahradil kritické myšlení – na scénu vstoupili pravicoví svazáci a začali udávat tón české veřejné rozpravy s tím, jak postupně ovládli většinu českých médií.

V médiích se tak mj. setkáváme s vytrvalou podporou většiny novinářů pro konkrétní (liberálně pravicový) politický subjekt, který pravidelně mění jméno a vedení, nikoliv voličskou základnu a ideologii. Řada stran ODA – Unie svobody – Bursíkova Strana zelených ( – a částečně TOP 09) má uskutečňovat sen havlovské inteligence o politice téměř nepolitické, jejíž agenda přichází rovnou z nadřazené úrovně mravní náležitosti. Po jisté době ovšem havlovská inteligence roztrpčena poznává, že i tento politický subjekt dělá politiku, což v českých poměrech znamená většinou směs malichernosti a přehnané bojovnosti, neprůhledného financování a korupce, a kritickou míru své voličské podpory nutné pro překročení pětiprocentní hranice straně odjímá.

Převažující podoba havlovského diskursu (reprezentovaná ideologií časopisu Respekt) je díky své liberálně pravicové inklinaci dobře kompatibilní s diskursem (nikoliv mravy) největší české pravicové strany, přestože ta je dítětem jeho hlavního ideového nepřítele, Václava Klause. Po nástupu Mirka Topolánka do čela ODS vznikla za potlesku novinářů a elit pravicová koalice, v níž dodávala havlovská Strana zelených plánovaným neoliberálním reformám mravní posvěcení a havlovsky orientovaní ministři zahraničí (Karel Schwarzenberg) a pro evropské záležitosti (Alexandr Vondra) zahraniční politice jistotu setrvání v mentalitě studené války.

Na společenské úrovni vedla naprostá převaha pravicových diskursů k nové, tentokrát kapitalistické normalizaci, jejímž projevem je kupř. zarážející konformita mladé generace, diskutovaná nyní na stránkách DR. Hegemonickým pravicovým diskursem byly kolonizovány i tradiční enklávy kritiky systému jako jsou studenti, rockeři, humanitární organizace či politická formace zeleného hnutí, které jsou u nás jasně prosystémové, a dokonce proválečné. V České republice je bez problému možné schvalovat války a neoliberalismus a připadat si přitom alternativní a sexy.

Výsledkem složitého polistopadového vývoje havlovského občanského dědictví je tak skutečnost, že mnozí intelektuálové, studenti a ochránci lidských práv se často stavějí na stranu silných proti slabým v rolích obhájců vojenských akcí nejmocnější armády světa, neoliberálních reforem zvýhodňujících bohaté proti chudým či hegemonického diskursu „podnikavých a úspěšných“. Legitimizaci jejich postojům v případě nouze dodává stupňovaný antikomunismus, který ospravedlňuje manichejské schéma. Antikomunismus se volně rozšiřuje na boj proti sociální demokracii a v celém tažení proti levici přibývá na agresivitě, která pravděpodobně zastírá faktické slábnutí působivosti pravicového diskursu nejen u významné části společnosti, ale stále více též u jisté části elit.

Slábnutí ozvučnosti hegemonického polistopadového diskursu – po dvaceti letech celkem logické – tedy nevede k oslabení polarizace české společnosti, spíše naopak. To je, myslím, dáno i nepřirozeným stavem, který dlouhodobá nadvláda silové podoby pravicových diskursů ve spíše rovnostářské a pacifistické společnosti nastolila. Projevuje se to deformací všech částí politického spektra:

1) Na pravici: Demokratická pravice se namísto kultivace tradičních občanských ctností jako je odpovědnost, věrnost tradici i druhému či nějaké hlubší ukotvení ekonomických snah ideově vybíjí v obhajobě neoliberalismu v době jeho celosvětové krize a přechodu k neokeynesiánským ekonomickým modelům. Celá řada odvětví potřebuje reformu, ale protože slovem „reforma“ se na pravici automaticky míní „neoliberální reforma“, je společenská dohoda o reformách fakticky nemožná.

2) Na levici: Neoliberální a neokonzervativní zaslepenost české pravice činí z levice příliš snadného vítěze volebních klání. Česká společnost intuitivně odmítá neoliberalismus a násilí, a sociální demokracii stačí dostatečně razantně oslovit toto odmítání. Sociální demokracie tak pouze reaguje na agendu nastolovanou pravicí a nevyvíjí dostatek vlastní ideové a intelektuální práce. Tento nedostatek nahrazuje marketingovým politickým stylem a konfrontační rétorikou. Komunisté jsou nadvládou pravicových diskursů důsledně izolováni, přežívají v závětří antisystémové, byť parlamentní strany a dodnes se nevyrovnali se svou stalinistickou minulostí.

3) V politickém středu: Střed je z poloviny prázdný – vyplňuje jej jednak KDU-ČSL, pro svou křesťanskou orientaci ovšem pro většinu společnosti podezřelá a cizí. V Evropském parlamentu je členkou největší pravicové frakce, u nás je v důsledku deformace považována za středovou, její venkovské katolické voličstvo smýšlí dokonce spíše levostředově. Druhou polovinu středu teoreticky zaujímá aktuální stranické vtělení havlovského diskursu, které je svou faktickou politikou liberálně pravicové a svou rétorikou se vznáší v nadpolitických oblacích. Naposledy touto kombinací nadřazenosti a zároveň podléhání politickému mainstreamu znevěrohodnilo zelené ideje, tolik potřebné uprostřed technokraticky smýšlející české společnosti.

Rozporuplné obsazení stranického středu doprovází chabá obsazenost středu samotnými občany. Střed je pomyslné místo, kde se snad především nacházejí občané a rozhlížejí se okolo, do jakých veřejných aktivit se pustit, koho volit apod. Slabá občanská společnost ale vyvíjí aktivit jen nemnoho, a má-li někdo volit, většinou žehrá, že není koho, nebo naopak v jakési zákopové válce hodlá svou volbou zničit protivníka. Jako občané jsme občanskému a politickému dění buď odcizeni, nebo se identifikujeme s některou ze stran či aktivit v boji na život a na smrt. Havlovská inteligence a jí blízká politická strana jako kdyby spojovaly oba přístupy v jediném gestu: do politického dění a určitých kauz angažovaně vstupují a zároveň pečlivě artikulují mravní nepřijatelnost zdejšího politického provozu a svou distanci od něj. To je samozřejmě lepší než holé lidové nadávání na poměry, ale opravdová politika se tak vystavět nedá. Snad v sobě kulturní inteligence stále podržuje dvojí směřování havlovského dědictví: pozitivní, participativní náboj listopadové revoluce, i apolitické elitářství.

V politickém středu, přes nějž by se měly domlouvat hlavní politické síly a také občané navzájem mezi sebou, jako by nikdo nebyl, nebo byl jen napůl... O to divočeji se polarizuje stranický systém i politická veřejnost. Hlavní politické strany líčí případné volební vítězství konkurence jako apokalypsu (a z jejich pohledu na tom něco je), nové politické subjekty se už rovnou umisťují na okraj systému (TOP 09), nebo populisticky krouží nad ním a nabízejí ráz na ráz zacelit všechny trhliny (Věci veřejné). Trhliny jsou ale všudypřítomné, bují v nich klientelismus, korupce a nekompetence a šíří se odsud celkové znechucení. Ke vzrůstajícímu sociálnímu napětí, k tradičnímu antiromskému rasismu, ostrovům antisemitismu a importované islamofobii se přidává nový „facebookový pogromismus“ mládeže, jehož nejnovějším záchvěvem je „vysmátá“ generační válka vyhlášená pražskými pravicovými svazáky. Nejbližší seminář Masarykovy demokratické akademie, který budu moderovat, se jmenuje „Tři sociální světy/ Společnost se štěpí“ ...

Abychom se mohli pokusit alespoň trochu neblahý stav korigovat, musíme být schopni přijmout politiku jako politiku, nikoliv jako souboj dobra a zla. Jedině politická rozprava rozličných idejí v doteku s občanskou společností může vytvořit dostatečně vzdušný veřejný prostor, v němž se různé tlaky vyvětrají, aniž by vedly k výbuchu. Znamená to nezabraňovat idejím a jejich veřejnému působení v určitém rámci (např. komunistům podílet se na vládě), ani obhajobě materiálních zájmů občanů zprava, či zleva; a naopak se předpokládá dohoda o tom, že určité věci do repertoáru demokracie nepatří, schvalování násilí na prvním místě. Diskuse o komunistické minulosti, nesloužící k legitimizaci politiky podporující silné proti slabým, nýbrž k tzv. vyrovnávání se s minulostí, by v oné rozpravě určitě neměla chybět.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

glosy a otázky Úterý, 4.Května 2010, 12:41:55

* Když jsem se v roce 1991 setkal po mnoha letech se svými spolužáky na abiturientském večírku, a vyslovil názor, že Klaus je pravicový bolševik, koukali se na mě jako na šílence. Opakovat to dnes by už byla téměř jen prázdná floskule.

* Politika: uvažme bez rozčilování, nakolik byl a nakolik nebyl odpor Charty politikou ve srovnání např. se Solidaritou. Kdo měl a neměl, má a nemá interpretační monopol vzhledem k Chartě? Existuje tu snad dokonce něco jako povinná úcta? V politice přece jde o zájmy, ideje bez zájmů nejsou idejemi. Common sense nelze pěstovat ani v posluchárně, ani na dvorečku. Toť ten gordický uzel „nepolitické politiky“. - Částečně na to sám v závěru odpovídáte.

* Kolonizace: Když už dnes i Jiří Pehe mluví o kolonizaci veřejného prostoru, patrně se ve společnosti cosi děje.

* V čem je havlovské dědictví opravdu občanské? A v čem spočívají jeho elitářské rysy?

* Terminologie: čím se liší diskurs od rétoriky?

* Vzdušný veřejný prostor: myslíte takový, „ve kterém se dá dýchat“, nebo něco jiného?

* Tip k četbě: František Šamalík, Ústava sevřená v protikladech restaurace. Praha, MDA 2008

* A jen na okraj: když už jsme u toho měnění jmen politických subjektů, rád bych opětovně vyjádřil své znechucení nad přejmenováním MDA z dělnické na demokratickou. Úvaha, která k tomu vedla, je poněkud velmi podivná. Patří snad také k "vyrovnávání se s minulostí"?

Jan Černý - Brno

Úterý, 4.Května 2010, 19:47:57

K Chartě myslím není třeba povinné úcty, neboť lze mít úctu nepovinnou - pokládám ji po jaru 1968 za další vrchol české politiky v druhé polovině století, právě schopnost spolupráce různých proudů v Chartě jakoby předurčila podobu listopadové revoluce (a právě rozpad společenského konsensu po Listopadu je počátkem naší krize, ale on asi nemohl nepřijít); navíc úroveň těch lidí je pro většinu současných politiků nedosažitelná, vždyť na prvních textech se podílel i Patočka! Ale i dnes, kdo opravdu za něco stojí, vyrůstal v 60. letech.

V čem je havlovské dědictví občanské - v té vůli být občanem, ve starosti o veřejné (člověk už ani nemůže napsat "o věci veřejné"...) a v přemýšlení o širších souvislostech, tedy ve snaze vyjít ze sebe ven. A v čem je elitářské - snad právě v opačném pohybu směrem k sobě, v tom narcistním ztotožnění mého přesvědčení a mého jednání s pravdou, přímo s pravdou dějin, to je vskutku nebezpečné, to Havla asi dovedlo až k té podpoře bushovských válek a k vůli stát se americkým satelitem (dopis Obamovi "Neopouštěj nás"), tam už se najednou nepřemýšlí.. A ano, je to nepolitické, je to krok zpět z otevřeného prostoru k hotovým pravdám a vzorcům jednání.

"Diskurs" myslím používám hodně široce, jako způsob vyjadřování, který ukazuje na způsob myšlení, někdy vlastně tím myslím celou ideologii. Rétorika je "méně", způsob vyjadřování, který nutně neukazuje na skutečný způsob myšlení, často je to právě naopak ("rétoriku" v politické souvislosti cítím jako něco téměř pokryteckého, jako hanlivé slovo).

"Vzdušný" prostor je samozřejmě obraz, aby nemusel být "prostorný prostor" nebo tak něco.. a kde je vzdušno, takže ty navrstvené stereotypy a tlaky nebudou dále plesnivět a vyvanou.

A "demokratickou" jsem zdědil, hlasování proběhlo loni, bylo to prý velmi dramatické, a těsné, zkrátka máme "demokratickou", to víte, pokrok nezastavíte.

Hezký večer

Michaela Otterová - Praha

Středa, 5.Května 2010, 18:36:15

Tohle je ovšem brilantně napsaný text!