Liberální rodiče, konzervativní děti

Konzervativním a pravicovým postojům příslušníků mladé generace se dají přisuzovat nejrůznější příčiny. Na vině je bezesporu i stav české levicové scény.

Politická organizace s přidruženými humanitárními aktivitami Člověk v tísni uskutečnila ve školách financovaných z daní občanů předvolební kampaň pro strany, které preferuje, a nazvala to studentskými volbami. Stalo se to, co se v České republice stát muselo. Někteří učitelé a některé školy zveřejnily výsledky. Nedodržení dohodnutých pravidel se oslavuje jako občanská odvaha. Pořádající organizace se sice od tohoto nečestného předvolebního tahu distancovala, ale jinak to dopadnout nemohlo. Dodatečně se může opakovat, že zveřejněné výsledky nejsou reprezentativní, první nástin volebních preferencí žáků a žákyň to však poskytlo, ultrakonzervativnímu křídlu české politiky to dodalo sílu a odvahu, protože ukázalo, že přichází s volebním programem mládeže. Potenciální voliče i z jiných sociálních skupin to možná docela účinně nasměrovalo a vítězná TOP 09 do toho nemusela vložit ani korunu vlastních prostředků.

Jistě nemáme dost podkladů tvrdit, že tendence mládeže ke konzervativismu je obecná. Přesto ale četná soukromá pozorování a různá zpracovaná šetření ukazují, že obvyklý, po staletí opakovaný poměr názorů generací se převrátil. Už kolem revolucí předminulého století se říkalo: mladí revolucionáři, staří šosáci. Dnes je tomu poprvé v dějinách naopak.

Někdo by rád tuto záhadu sprovodil ze světa nekvalifikovaným freudováním. Prý oidipovský komplex vede mladé vždy k opačnému postoji. Jenže pak by směrodatná byla jen půlka předchozí generace, jen otcové. Bouří-li se synové, podvědomě usilující o své matky, proti preferencím otců, a umisťují se proto na politické škále na opačném konci, co to říká o dcerách, také voličkách, které by k nim měly lnout a jejich názory spíše opakovat? Projevuje se tu Elektřin komplex, který museli novější analytici k pojmové výbavě svého mistra přidat, když už byl neudržitelný maskulinismus jeho teorie?

Údajné střídání konzervativní a liberální generace na základě pouhé generační vzpoury nepotvrzuje dějinná zkušenost. Ta připisuje mladé generaci jako celku v každém období spíše obhajobu svobody, vzdor, vzpouru a nabídku alternativ, kdežto generaci starší konzervativní opatrnost, důstojnost, solidnost, uměřenost, obhajobu osvědčených staletých hodnot. Co se tedy děje, že česká mládež (doprovázená mládeží snad už jen několika zemí bývalého východního bloku) vykazuje rysy cizí svému věku? Proč je mládež zdrženlivá, uměřená, ukázněná, pracovitá, seriózní? Proč mládež, jak se zatím jeví z voleb nanečisto, výrazně preferuje osvědčený, zavedený systém a nestojí o jeho reformu, proč recentní návrat od reforem k unavené stabilitě podle diktátu médií nazývá reformou? Proč se právě mladí tak přesvědčeně ženou od demokratičnosti ke starému elitářství, od liberální tvořivosti k někdy až slepé poslušnosti, od důvěry ke kontrole, od sociálního programu k individualistické bezohlednosti?

Stačí konstatovat, že pokračuje izolace od hlavního trendu naší civilizace? Je uspokojivým výkladem pouhé odvolání na trvající myšlenkovou izolaci Východu od západních kulturních zdrojů, od antiky a biblické tradice, od renesančního humanismu a osvícenství, od liberální a demokratické tradice? Jak to, že si lidé od třiceti nahoru, kteří prošli vzdělanostní genocidou minulého režimu, ponechali tento kontakt se zdroji, kdežto ti, kdo jsou vychováni v nových poměrech, nedostali příležitost tyto kořeny objevit?

Ale dnešní mladí odpovídají za sebe, nejsou jen sociálními produkty. Chce to určité úsilí i od nich, mají-li překonat dětinskou naivitu a hloupoučkou důvěřivost. Je to na nich, aby si uvědomili, že nosí na svém krku svou vlastní hlavu a ta že je nástrojem vlastního myšlení. Jinak budou snadnými terči manipulátorů. Komická naivita, s jakou chodí za peníze svých rodičů poslušně nakupovat, co jim reklama přikáže, se stává děsivou, když se promítne do politiky. Na pokyn dovedných machiavelistů ještě nedávno bojovali za strategické zájmy fanatického fundamentalisty na americkém prezidentském stolci a pak šli vrhat vejce a kameny po politicích, kteří mají ošklivou bradavici a jiné vady. Dnes se chystají přesvědčovat báby a dědky, aby volili proti svým zájmům.

Pravice kdysi omlouvala svou pozici úslovím: kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, kdo není ve zralém veku pravičák, nemá rozum. Připsala své iracionální a ekonomicky rozvratné politice fiktivní racionalitu, ale aspoň dovolila mladým řídit se srdcem. Během následujícího desetiletí i to už je pryč. Budeme nad tímto sešupem jen naříkat? Pláčeme vůbec na správném hrobě, když mládeži vytýkáme, že je nevzdělaná a naivní? Neeskalujeme obyčejné stařecké hartusení ve vážný mezigenerační konflikt? Mýlí se ti, kdo předvídají mezigenerační válku?

Byli bychom zaslepení, kdybychom neviděli, že levicové strany působí svou rétorikou, estetikou svého projevu a svými kulturními preferencemi jako strany konzervativní. Straničtí činitelé, někdy ve frapantním rozporu s věrohodným programem, který by je měl zavazovat, pěstují povrchní populismus. Vše podřizují volebnímu úspěchu, zapomínají na zásady a podřizují se výkyvům společenských nálad, které si pečlivě dávají zjišťovat. Jako čert kříže se bojí jasných ideových stanovisek a omlouvají to tím, že lidé chtějí slyšet konkrétní body programu: toto se bude či nebude platit, toto postavíme a tamto zbouráme apod. Strany cynických podnikatelů, které mají jako kulisu pro veřejnost mírně sociální rétoriku, prostě mládež nepřitáhnou.

Až se jednou u nás začne hodnověrně nabízet program, který je nepochybně mládím světa, přestanou strany zrozené z někdejší reformní vize být stranami důchodců pro životní jistoty poté, co strana pod tímto názvem snědla ústy svého předsedy po neúspěšných volbách brouka potemníka a odešla ze scény. Masové zastoupení střední a starší generace v populaci sice pro tentokrát levici zachrání a umožní jí vítězství, i když kdo ví, zda i možnost sestavit vládu. Ale pokud se strany v levé části spektra vzpamatují a obrodí, přestanou být jen stranami pečujícími a stanou se stranami ukazujícími na dějinné cestě směr vpřed.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

mládí, zdraví, práce Pondělí, 3.Května 2010, 08:01:20

Pane Štampachu, začínám se sám nad sebou ošívat, že se téměř po každém Vašem článku (a včetně BL jsou to dneska hned dva) musím cedit skrz zuby „Chapeau (bas)!“ Takže se musím pokorně a poctivě vrátit k našemu českému „mluvíte mi z duše“. Jinak to (se mnou) dopadnout nemohlo.

Koneckonců i ten Freud k stáru poněkud moudřel ... A je celkem jedno, zda rád nebo nerad, dost anebo málo.

Michaela Otterová - Praha

Pondělí, 3.Května 2010, 11:51:16

Rodiče dnešních středoškoláků nejsou žádní liberálové. Je to ztracená generace, ti, jimž jejich rodiče za komunismu říkávali, aby drželi pusu a krok. Takže spíš platí: Konformní rodiče - konformní děti.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 3.Května 2010, 13:01:20

Nemohu s Vámi, paní Otterová, tak docela souhlasit. Patřím k té generaci, kterou popisujete. Nebyli jsme konformní. Bylo ctí být nekonformní, alternativní, vzdorovat, bouřit se, přicházet se svými vizemi. Někteří jsme byli odvážnější a projevovali jsme to hlasitě, adresně a mohli jsme mít kvůli tomu potíže, někteří byli opatrnější a jejich alternativy nebyly tak radikální, byly to alternativy neškodné, ne na zavření, třeba jiná hudba, jiná literatura, jiné výtvarné umění. Někteří z této liberální, nekonfromní generace se zklidnili až k stáru, někteří jsme si ponechali svébytnost i do kmetského věku.

Jistěže nemáme k dispozici statistiky z té doby ani z dneška a nemůže říct jak velké části té a oné generace se to týká, co je typické a co okrajové. Ale mám na myslí případy jako tento konkrétní: matka se v před Listpopadme pohybovala v undergroundu, žije si hermetismem a poesií, uchovala si dodnes leccos z alternativního životného stylu podzemí, ale i občanskou kritičnost. Děti jsou úspěšné, flexibilní, zajištěné, bydlí na dobrých adresách, pracují u dobrých firem, k matce se moc neznají (a ona jim to nezazlívá) a ukázněně volí pravici. Je to jeden případ, ale zdaleka ne jediný. Ukázněnost, náročnost, přísnost, racionalitu a pragmatičnost nastupující generace ukazují i statistiky.

Oldřich Smola - student

Pondělí, 3.Května 2010, 14:13:48

Pane Štampachu, těší mě, že přistupujete s pokorou k názorům mladých lidí, ačkoli se s nimi zjevně nestotožňujete. Přesto si myslím, že v jednom klíčovém bodě nejste přesvědčivý, a to v popisu těchto názorů. Pojmy jsou klíčovým prostředkem pochopení cizího názoru, a vy používáte pojmy, ve kterých zřejmě žádný z těch mladých "konzervativců" nepřemýšlí. Například "staré elitářství" a "individualistická bezohlednost", případně to o přisluhování Bushovi či vrhání vajíček. Za podporou americké základny i odporem k Paroubkovi bych hledal hlubší a věcné důvody důvody. Člověk nemusí být manipulován, aby podporoval politiku USA, stejně jako mu politik není protivný jen kvůli bradavici na tváři.

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Pondělí, 3.Května 2010, 15:21:8

Milý Ivane, děkuji za článek a plně souhlasím, že největší problém je v konzervativnosti a rétorice současné levice. Pana Smolu bych ráda poprosila, jestli by mohl své tvrzení trochu vysvětlit - hlavně ty věcné důvody, které tuto generaci vedou. Právě o věcnosti argumentů, které jsou mladí lidé schopni postavit, mám , bohužel, poněkud pochyby. Klip, nad kterým vše začalo, hýří vším možným, ale věcnost to není a jako pedagožka mám také pocit, že s argumentováním je tato generace poněkud na štíru (což je dosti pochopitelné, když ta předchozí, s kterou se na veřejnosti setkávají, už tento "přežitek" také hodila do starého železa).

Petrasek Milan - penzista

pane Smola rozveďte prosím vámi zmíněné důvody Pondělí, 3.Května 2010, 17:59:32

Za podporou americké základny i odporem k Paroubkovi bych hledal hlubší a věcné důvody. Považuji za důležité je formulovat.

Michaela Otterová - Praha

Pondělí, 3.Května 2010, 18:28:10

Pane Štampachu, měla jsem na mysli rodiče současných středoškoláků, dětí narozených po roce 1989. Setkávala jsem se s nimi před pár lety při rodičovských schůzkách a ani jeden z nich mi nepadal alternativní. Ale o to nejde. Není přece hřích mít dobrou práci a bydlet na dobré adrese. A ne každému voní esoterika. Zásadně nesouhlasím s dělením lidí na úspěšné, a tudíž špatné vs. lidi na okraji, a tudíž dobré. Důležitější je přece, jestli ty lidi jejich práce baví a naplňuje, nebo frustruje (ať je to programátor nebo sestřička na JIPce). Na celé volební kampani ČSSD mi vadí, že se orientuje na frustrované jedince, že se jakoby živí lidskou frustrací. Z této pozice pak těžko apelovat na nějaké ideály, že...

Veronika Zikmundová - mongolistka

Pondělí, 3.Května 2010, 18:56:37

Když jsem se před pár lety podivovala té zvláštní usedlosti, poslušnosti a serióznosti mladých - většinou čerstvě nastupujících vysokoškolských studentů - dostala jsem, nevím už bohužel od koho, odpověď, že to může být právě reakce dětí na rodiče. Generaci rodičů těchto mladých lidí, která vyrostla v černobílém a vcelku přehledném světě minulého režimu, se po roce 1989 rozpadl systém hodnot a mnozí rezignovali na snahu vůbec se v novém světě zorientovat. Proto nemohli dát dětem ony pevné hranice a zásady, proti kterým se většinou mládí bouří, a jejich děti hledají oporu v konzervativismu. Zdá se mi, že by to tak být mohlo, že mládež dnes opravdu nechce být revoluční a někdy se chová opatrněji, než naše generace. Možná, že jejich děti už se zas budou mít proti čemu bouřit...

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pondělí, 3.Května 2010, 20:22:18


Zdravím z Norska Ivana Štampacha a souhlasím s jeho článkem. Koukám se na norské volby u středoškoláků a zjišťuji, že se tam ale nedá nalézt žádný trend, nic, dle čeho by se dalo soudit o nějakém generačním názoru, nějaké převažující generační filozofii. Výsledky, dlouhodobé komparace jsou chaotické, přitom jde o naprosto přesná data. Vychází mi z toho jediné, že mladí volí proti rodičům či se polarizují dle nejsilnějšího fyzického či jiného vůdčího hlasu ve třídě. Nedivím se tedy, že volby u středoškoláků pouze o desetinu procenta vyhrála sociální demokracie před populistickou Frp. Naopak výsledky voleb u vysokoškoláků jsou jasně pozitivní pro levicové strany a drtivě v nich dohromady berou přes 60%. Sám tedy nevím, jak nahlížet na středoškolské volby. Bezesporu se jich ale v ČR snaží několik „svazáků“ mediálně využít. Obecné teze o návratu ke svobodě od „jistot“ a tím návratu k mladým lidem bezesporu platí a je to největším problémem levice ve střední Evropě.


http://skolenettet.no/nyupload/Moduler/Skolevalg/PDF/skolevalgresultater2009.pdf

Bila

Vít Janeček - Praha

Úterý, 4.Května 2010, 08:11:30

1. Díky za výborný text, kde klíčovou vidím větu: "Byli bychom zaslepení, kdybychom neviděli, že levicové strany působí svou rétorikou, estetikou svého projevu a svými kulturními preferencemi jako strany konzervativní. " Oč méně veřejný, resp. mediální prostor nabízí možností věcné debaty o komplikovaných problémech, s nimiž jsou svázána politická rozhodnutí - ať už konkrétní, nebo rámcová - o to více vyvstává politika ve své personalizované podobě a o to více začínají hrát roli emoce - a tedy estetické soudy. Nelze přehlédnout, že v mediálním prostoru se podařilo vytvořit spojení ČSSD=Paroubek, a toto nastavení podporuje nakonec i kampaň ČSSD (u antikampaně je to pochopitelnější), na jejichž billboardech je tvář JP nejfrekventovanější i v regionech, kde nekandiduje. To vše podporuje jeho osobní styl vystupování a rétoriky, který evokuje rétorické vzorce známé z vystupováí zdejších mužů politky 70. a 80. let (tamtéž patří bohužel i jeho environmentální názory). To spolu s jeho další dlouhodobě mediálně pěstovanou a udržovanou identitou Paroubek=Czechtek nemůže v estetickém plánu vytvořit pro mladé lidi nic přesvědčivého a při zmíněném důrazu na personifikaci, kterou synergicky podporují média i politické strany, tím vzniká nepřekvapivý výsledek gymnaziálních anket. Kdyby existovalo věcnější pole vnímání, tento trik by u žádné z politických stran nemohl projít. Lidé by vnímali historii a programovou kontinuitu jednotlivých politických subjektů včetně vazeb na jejich historické osobnosti. I v tom je stávající mediální prostředí velmi selektivní - u KSČM se právem zdůrazňuje její nevyrovnání se s minulostí, zatímco úctyhodná historická perspektiva ČSSD je minimálním tématem. Kontextuálněji nastavený diskurz by musel vnímat rozmanitost i uvnitř stran samotných (viděl někdo u "diktátora" Paroubka drakonické vylučování nedávno vysokých funkcionářů strany za to, že si dovolili kritizovat své vedení, jako jsme opakovaně zažili např. u liberálních Zelených?), míru podílu členské základny na tělese celé strany (hraje v dnes nastaveném vnímání roli, že masovou oblibu získávají uskupení, které mají řádově i jen stovky členů? Jaký princip zastupitelství takový útvar demonstruje? Psal o tom tady výborně nedávno Patrik Eichler), nebo položil si někdo otázku, jak by dopadl zpackaný Czechtek být v té chvíli ministrem vnitra Ivan Langer, který se stal ex post hlavním kritikem zásahu? (konkrétní policejní a Paroubkovo selhání tímto nijak nerelativizuji). V personacentrismu veřejného diskurzu pak velmi snadno zaniká pohled na celkové zakotvení a programové směřování jakékoli strany na úkor téměř libovolných osobních aspektů těch jednotlivců, kteří se stávají jejím "labelem".

2. TOP09, která u náctiletých vítězí jako verze "in" konzervatizmu zjevně využívá v takto nastaveném poli všech kladů sympatického Karla Schwarzenberga - možná se najdou i tací, kteří uvěří, že je natolik transparentní, že se v zájmu své strany nechal na všudypřítomné volební billboardy skutečně zrentgenovat. Politika v jeho podání jakoby nebyla ani bojem, spíš takovou nonšalantní debatou, vedenou z úctyhodného nadhledu. Vyzařuje auru, které mnozí dobrovolně s až určitým okouzlením podléhají. Někde jsem četl pěknou metaforu, že Karel Schwarzenberg přistupuje k Čechům jako ke svému stádu koní: dokonale ví, co udělat, aby se nesplašilo. A to se zjevně daří.

3. Třetí poznámku jsem zrovna před pár dny napsal do diskuse k jinému textu a jeví se mi, že zrovna do sem patří víc, než kam jsem ji psal původně, tak to ještě znovu vkládám: už dlouho přemýšlím o tom, jaké dlouhodobé důsledky může mít plošné zavedení osmiletých gymnázií, kdy kolem jedenácti, dvanácti let část žáků opouští třídu s nálepkou "těch lepších", zatímco ten "zbytek" si dochodí základní školu. Byl jsem nedávno na třídním srazu ze základky a znovu jsem si uvědomil to spektrum individualit a různých osudů a (v době školy samozřejmě nejasných) společenských cest, které mohl člověk spoluzažít na jejich počátku a vnímat bez toho, aby uvažoval, jestli někteří pomalejší brzdí vývoj těch, kteří byli rychlejší, chytří a bystří - a kteří šli dál na střední školy, ti nejlepší na gymnázia a pak dál. Jsem si jistý, že být od šesté třídy sesypán do jedné třídy s těmi "nejlepšími" z ostatních tříd a škol, moje sociální zkušenost by byla nekonečně plytší, i když bych možná mnohem lépe rozvinul nějaké soutěživé či na vysoký standard orientované stránky své povahy. V rámci této krátké plochy si jen kladu otázku, jestli už celé základní školství, které nastoluje elitářské hledisko už pro tak mladý věk, nevede k tomu, že ti co projdou do středních škol, jsou bez dalších otázek fascinováni tím, kde je síla a nepotřebují si tolik klást otázku po solidaritě s těmi, kterým se jí nedostává. Výsledek voleb na nečisto je s touto hypotézou v souladu.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad VÍT JANEČEK Úterý, 4.Května 2010, 09:36:17

Pane Janečku,
Vaše úvahy jsou velmi podnětné. Je v nich hodně znamenitých postřehů a mnoho k přemýšlení. Krátce ale jen ke dvěma bodům:

Emoce: připomnělo mi to rakouského germanistu a spisovatele Josefa Haslingera, který svou knihu analyzující společenskou atmosféru v době volby Kurta Waldheima presidentem nazval „Politika pocitů“ (Politik der Gefühle). Paralely k éře nacismu jsou nabíledni. Paralely k naší situaci jsou otevřenou otázkou.

Školství (velmi výstižné!): Rakouští sociální demokraté usilují už 65 let marně o zavedení tzv. Gesamtschule, čili toho, co u nás pamatujeme jako osmi- či devítiletku. Proč se jim to podnes nepodařilo prosadit?

Zdravím
Jan Kopecký

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Paroubek=ČSSD Úterý, 4.Května 2010, 10:56:8

V tom bodě, že si ČSSD může za ztotožňování s Paroubkem sama, nejde, Vítku, jen o billboardy. Už v kampani před volbami 2006 poradil americký advisor straně, že chce-li ODS dohnat (ČSSD tehdy hodně po Grossově éře ztrácela), musí natlačit konkurenci do "souboje lídrů". Od té doby se ČSSD techniky drží, včetně prezentace v médiích.

Oldřich Smola - student

Úterý, 4.Května 2010, 14:30:47

Paní Hrbková-Bidlová, pane Petrasku, jestli jsem to správně pochopil, ptáte se oba v zásadě na stejnou věc. Těmi hlubšími a věcnými důvody jsem nemyslel konkrétní věci, protože jich může být více, než jsem schopen dát dohromady, a nechci klesnout k tomu, abych své osobní názory atribuoval všem mladým lidem. Hlavní byla myšlenka, že tyto názory mladých nevyplývají z pouhých osobních (ne)sympatií či ze snadné manipulovatelnosti, a že skutečné důvody nelze takto snadno a paušálně přejít Jistě ne každý má své názory vyargumentované, ale v této části textu jsem měl pocit, že pan autor své předpokládané oponenty degraduje. Své osobní názory na tato dvě témata bych ponechal stranou, jelikož se netýkají obsahu článku, o němž diskutujeme.
Prvotní podporu základně vnímám jako důsledek prozápadní orientace, kterou mládež vnímá téměř jako samozřejmost (což kvituji s povděkem). Podpora to byla vlažná a nevím o tom, že by mladí v nějakém větším měřítku bojovali za "Bushovi strategické zájmy" Je však také možné, že autor naráží na své zkušenosti, o kterých nic nevím.
A odpor k JP? Myslím, že on docela dobře reprezentuje ten typ autority, vůči které se mladí bouří všude ve světě. Je arogantní, vzteklý, nečestný a strojený, prezentuje laciné lži a protiřečí si. Myslím, že mladí jsou extrémně citliví na to, když jim někdo do očí lže. A tím si odůvodňuji i to, proč se iradar v ČR setkal s odporem veřejnosti a z podstatné části mladých lidí - protože o něm ti, kteří jej prosazovali, lhali a používali laciné lži.