Proč se hlásím k levici

Prvomájová úvaha si klade za cíl pokusit se zahájit debatu o tváři současné levice u nás.

Ferdinand Peroutka v roce 1924 v tehdy právě založené Přítomnosti uspořádal přehlídku úvah na téma Proč nejsem komunistou. Hlásit se ke komunistům bylo módou pražského kulturního salonu poloviny dvacátých let. Přední osobnosti kulturního života, které s komunistickými intelektuály sdílely mnohá východiska, pokud šlo o analýzu tehdejší společnosti, ale odmítaly kvůli tomu spatřovat v sovětském Rusku vzor či v Marxovi větší autoritu než v Masarykovi, se ocitaly pod tlakem jako nedostatečně důslední stoupenci lidskosti a bezděční příznivci starých, sociálně krajně nespravedlivých mravů.

„Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být,“ napsal zřejmě v nejznámějším z tehdejší sbírky textů Karel Čapek. Humanitní demokraté vycházející z Masaryka či z Havlíčka a odmítající příkře ruskou či jakoukoli jinou z Marxe vycházející cestu se cítili natolik nesamozřejmí ve své pozici, že považovali za potřebné manifestovat její oprávněnost a kulturní i politickou sílu kolektivně: sbírkou svých individuálních výpovědí.

O šestaosmdesát let později se nacházíme v situaci v něčem analogické a přece principiálně odlišné. I dnes má pražský kulturní salon svou módu, i dnes se v českých zemích zahnízdil určitý druh specifické politické korektnosti. Myslí se, že každý, kdo není přinejmenším bezděčným, prostoduchým příznivcem starých pořádků, se hlásí k pravici. V tomto pojetí existuje i druh tak zvaného rozumného levičáka, ale to je pouze takový, který de facto nechává vládnout pravici, uznává její kulturně politickou nadřazenost a vyklízí jí prostor. Klasikem tohoto přístupu je Miloš Zeman.

Dnešní pražská kulturní a politická obec se cítí poslední výspou civilizace, majákem, který vytrvale a zatvrzele bliká, obklíčen mořem oranžových krajů, s nadějí, že Evropa a svět díky němu nakonec najdou správnou cestu. Pražští umělci spontánně koncertují za hluboce nemasarykovskou ideu nemluvení s komunisty a proti tak zvanému levicovému nebezpečí, které má spočívat v exkomunistickém srpu a kladivu, v komunistické třešni a v sociálnědemokratické růži. Tu chybí už jen prezidentská standarta s nápisem Pravda vítězí, aby byl galimatyáš doveden poctivě do všech důsledků.

A z dnešní Prahy bohužel opravdu vycházejí i mezinárodní výzvy: tu na podporu neodpovědného válečného dobrodružství Bushovy Ameriky s cílem podkopnout nohy odvážně zdrženlivých evropských demokratů, tu na podporu amerických vojenských jestřábů proti mezinárodní koncepci bezpečnosti zastávané Barackem Obamou. Díky úsilí Alexandra Vondry a jeho kolegů se skutečně dnešní Praha stává majákem amerických letadlových lodí, nad nímž demokraté po celém světě v údivu povytahují svá obočí.

Dnešní Praha poté, co nečekaná strašlivá tragédie sbližuje s Rusy už i Poláky, zůstává především posledním místem na světě, které dokáže svět důkladně poučit o tom, že nic, ani klimatické změny, ani zhroucení světových trhů, ani surově se prohlubující sociální problémy, ho neohrožuje tak moc jako putinovské Rusko. Barack Obama, který chce světovou bezpečnost řešit v dohodě s Rusy, jeví se tak nutně pražskému salonu jako kolaborant z naivity.

Také o řešení ekonomické krize se dnes v českých zemích hovoří jako o věci, kterou nejlépe dokáže zvládnout pravice, o níž se bůhví proč předpokládá, že je ze své podstaty spořivější. Přitom je věcí evidence, nikoli tématem k zvláštní diskusi, že svět do ekonomické krize uvrhal přesně ten druh ekonomických přístupů, které pravice zosobňuje: deregulace, privatizace, oslabování kontrolní a koncepční úlohy států. Zapomnělo se konciliantně, že nejspořivější ze všech českých spořivých Miroslav Kalousek v době, kdy svět do krize již vstupoval, nás stále ještě s úsměvem velebníčka poučoval, že právě nám vůbec žádná krize nehrozí. Zapomnělo se, že ekonomickou krizi zvládly v třicátých letech přístupy klasicky levicové. O řešení problémů sociálních se nemluví vůbec, neboť by to zřejmě příliš připomínalo mluvení s komunisty.

Idea nemluvení s komunisty je zřejmě infekční, takže se zdá, že zasáhla i všechny názory, které by některý z komunistů mohl třeba někdy jen vyslovit. Mentalita pravice ovládá prakticky všechna média, včetně veřejnoprávních. Tiskem vycházejí dva levicové deníky. Haló noviny, které svou obskurnost a folklorní zaměření demonstrují již svým názvem. A pak nezávislý deník Právo, jehož zpravodajství má ovšem takový charakter, že kdyby se do něj začetla modla dnešní pravice, vlastenkyně, socialistka, zastánkyně odsunu Němců a příznivkyně znárodňování Milada Horáková, patrně by si pomyslela, že má co do činění se současnou obdobou předválečného agrárnického tisku.

Levice je defenzivní i v politice. Ale pokud se proti ní bojuje dvacet až padesát let starými argumenty, není úplně bez logiky, že také její politické vedení i jím prosazované koncepce mají za potřebami dneška zhruba takové zpoždění. Česká levice totiž prakticky není kritizována z toho důvodu, že není tak dobrá, jak by mohla být v konfrontaci s nejlepšími současnými kulturně-politickými výkony levice ve Skandinávii, v Beneluxu či v Latinské Americe, anebo v konfrontaci se svou vlastní minulostí. Je kritizována za to, že si vůbec dovoluje ještě existovat.

Přihlásit se k levici je tak dnes možností i pro člověka, který nutně beze zbytku vše levicově necítí, ale obává se pravičáckého pogromismu šířeného médii od Resflexu po Novu, jehož jedním projevem je hon na Milana Kunderu, jiným předvolební videoklip Petra Zelenky a ještě jiným tak zvaná politická alternativa jménem Věci veřejné. Přihlásit se k levici dnes v českých zemích tak může být prostě jen vyjádřením obavy z nástupu na druhou republiku navazujícího pravičáckého autoritářství, jehož příznaky můžeme pozorovat všude kolem sebe, a bohužel častěji než zřídka právě mezi mladou generací, o níž se jaksi automaticky předpokládalo, že dospívá-li v demokracii, bude mít demokratické návyky spontánně zažité. Zřejmě je neměli mladí lidé během svého dospívání v posledních dvaceti letech příliš kde odkoukat.

Přihlásit se k levici ale může být i otázkou strategickou: kultivace levice musí probíhat především na její půdě. Levice je politickou silou, která patrně nezmizí jen proto, že by si to Pavel Šafr či Jirka Mádl přáli. Znovu a znovu získává ve volbách padesát procent a více mandátů. Kolik je vedle toho lidí, kteří se definují tak, že „nejsou ani napravo, ani nalevo, protože jsou vepředu“ a spiklenecky přitom pomrkávají na předsedu strany českých zpátečníků Petra Nečase? A jaká reálná politická síla je reprezentuje? Pokud chceme, aby těchto padesát a více procent levicových mandátů se propracovalo ke stavu, v němž budou schopny české poměry kultivovat, patrně toho nedosáhneme podporou snah, jež se je stejně tak vytrvale jako marně pokoušejí zadupat do země.

A nakonec tu zbývá důvod ze všech nejdůležitější. Česká levice je kulturní dědictví nezměřitelné ceny. Pomineme-li Masarykovy předchůdce, vine se tradice české nekomunistické levice od něj, přes bratry Čapky, Peroutku, jednoho z největších světových odbojářů druhé světové války ostudně polozapomenutého Vladimíra Krajinu, přes brilantní osobnosti československého jara 1968, přes stěžejní díl levicových demokratů v Chartě 77, až po podnes s reálnou politickou vahou účinkující osobnosti jako jsou Erazim Kohák, Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata či Vladimír Špidla, které ovšem mají už své nástupce i v generaci dnešních dvacátníků či třicátníků.

To, že jim chybí v současných českých zemích přirozená platforma, je možná hlavním důvodem, proč česká levice působí dosud tak těžkopádně, a česká pravice může být i ke své vlastní škodě tak rozpínavá a drzá.


Deník Referendum v příštích týdnech ve svých víkendových vydáních bude přinášet cyklus úvah na téma Proč se hlásím k levici. Dnešní text má být jeho úvodem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Hlásit se k levicovi Neděle, 2.Května 2010, 15:01:26

a jejímu kulturnímu dědictví dnes znamená hlásit se k archivu. A přehršli elitérních protagonistů, přihlížejících jak jsou mnohé levicové myšlenky zdatně obsazovány pravicí. Příkladně myšlenku nutnosti udržitelného růstu. V. Havel ji nabízí v natolik opojné pravicové formě, že umožňuje levici zapomenout..