Přijde Spravedlivý?

Ivan Štampach k první části adventu a moci lidské svobody: Exploduje-li v duši člověka svoboda, nezmohou bohové nic proti takovému člověku.

Rorate, coeli, desuper, rosu dejte, nebesa, shůry, zní v těchto dnech z nesčetných kostelů církve římské i jiných církví katolické tradice. Zračí se v tom dobová představa, že kapky rosy, třeba na listech brzy ráno, musely nějak tajemně spadnout z nebe. Dnes víme, že se voda na předmětech chladnějších, než je teplota rosného bodu okolí, vysráží ze vzduchu, kde je rozptýlena jako pára.

Nepřesnost v posouzení přírodního děje nám nemusí vadit, protože text je zjevně symbolický. Pokračuje slovy: a oblaka dštěte Spravedlivého. Z výšin má sestoupit ten, kdo jako déšť zvlažující suchou zemi, každému dá, co jeho jest. Kdo zajistí rovnováhu požitků a břemen, každému člověku dá to, co mu náleží vzhledem k jeho lidství, aniž by si to musel zasloužit. Nastolí sociální spravedlnost, která je však tak málo pravděpodobná, že se jí v křesťanských pramenech, přesto, že se to má dít mezi lidmi na zemi, říká nebeské království.

Dávné zpěvy pokračují slovy, která zní jako odpověď lidstvu bloudícímu v temnotách: Ejhle, Hospodin přijde, a všichni jeho svatí s ním, a bude v onen den světlo velké, aleluja. Nastolení spravedlnosti se očekává na vertikále. Spravedlivé má být lidstvo a spravedlivý má být jednotlivý člověk, avšak takový, který jen částečně pochází z pozemských poměrů. Hlavní iniciativa je na straně toho, který je Světlem, a nejen světlem, ale i životem, láskou, pravdou a cestou.

Novější vykladači, např. Paul Tillich, také nechtějí zůstat na povrchu. Navrhují mluvit spíše o hlubině než o výsostech. Mluva o nedostupné výšině totálně přesahující lidské rozměry jim připadá nevýstižná. Nesměle nadhazují opačný směr pohybu po vertikále života. Že božské je samotné bytostné jádro lidství (a s námi našeho kosmu), spíše než cosi mimo nás a nad námi. Bůh že je spíše plností života než nejvyšším patrem mocenské pyramidy nad všemi lidskými vládci a všemi mocnostmi přírody, které si nás přivlastňují.

V první části adventu se pozornost věnuje takřečenému druhému příchodu Ježíše Krista. Poprvé, před dvěma tisíciletími přišel skromně, nenápadně, jako světlo skromně svítící v temnotách, jež tma nepohltila. Nepřišel s požadavky nýbrž s nabídkou. Přišel jako nepatrné dítě a pak dospělý člověk vystavený příkořím a všemožnému trápení. Stav, v němž jsme po jeho vánočním příchodu a velikonočním odchodu z pozemských poměrů, se vyjadřuje paradoxní formulí „už ano, a ještě ne“.

Křesťané a podobným způsobem i Židé a muslimové vyhlížejí, tu s obavami, tu se zadostiučiněním, že „přijde ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce“. Uspořádání lidství, bytostných sil člověka, návrat člověka ze sebeodcizení k sobě samému, reintegrace člověka, v němž je dosud duch v rozporu s tělem, to vše, a spolu s tím náprava vztahů, pořádků a struktur společnosti, to vše přijde jednou, až…

Zatímco mýty předkřesťanské kladly zlatý věk lidstva do minulosti, ohlížely se po dávných časech, kdy lidé komunikovali s bohy, klade křesťanský mýtus zlatý věk do budoucnosti, která není v našich rukou, jíž musíme být obdarováni. Bůh je (podle Karla Rahnera) absolutní budoucnost.

Ať přijde Spravedlivý a jeho říše z horních pater vesmíru nebo v nepředvídatelné budoucnosti, jsme to vždy my, kdo jsme oloupeni o svůj kairos: tento čas příhodný je kdykoli jindy, jen ne teď. Iniciativa se nám bere z rukou. Nejsme kompetentní změnit poměry v tomto smutném světě. Jsme spíše objekty než skutečné subjekty. Jsme produkty vyšších mocností, která nás tvoří a které si svými intervencemi do našeho žití zajišťují, že jejich dílo bude naplněno.

V první části adventu se pozornost věnuje takřečenému druhému příchodu Ježíše Krista. Můžeme se otevřít velkému světlu, má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou. Ilustrace standrewsgreencastle.org

Nemusíme zůstávat na povrchu, můžeme si být vědomi vertikály života, ale můžeme snad být tak smělí a uchopit svobodu, jíž jsme schopni, s níž se však bohužel můžeme zcela minout. Můžeme být autory svých životních příběhů a svého společného příběhu. Nemusíme si nechat namluvit, že o nás samých a o společenských poměrech je rozhodnuto nahoře a my s tím nic nenaděláme.

Nepochybně je naše autorství omezené. Nemáme vliv na to, že, kdy, kde a v jakých podmínkách jsme se narodili. Leda že by teď dozrávaly činy a postoje minulých životů, což mnozí připouštějí. Jsme na světě s vlohami a omezeními danými zvenčí. V tomto smyslu je náš život darem a úkolem.

Můžeme si přát rosu z nebes a mnoho spravedlivých, můžeme se otevřít velkému světlu, tiché, zářné podstatě veškeré skutečnosti. Má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou. Musíme překročit veškeré danosti ve svobodném tvůrčím činu. Můžeme s Jeanem Paulem Sartrem zakusit, že exploduje-li v duši člověka svoboda, nezmohou bohové nic proti takovému člověku.

Budeme-li jednat odvážně, kriticky a tvořivě, můžeme způsobit, že život lidí přece jen bude lidským životem. A pokud se toho tak radikálně ujmeme, může přijít chvíle, že budeme i vděčni.

A co si myslíte vy? Diskuse (34 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vertikála našeho žití a plynutí času Pondělí, 2.Prosince 2019, 14:16:21

Ve své dnešní úvaze Ivan Štampach uchopuje celou řadu témat, která byla v poslední době diskutována v komunitě kolem DR, a tato témata a tyto myšlenky spojuje v jeden jediný provázaný celek.

Tento sumární přehled však - bohužel - celou věc samu o sobě nedělá nijak jednodušší; přesně naopak, autor tohoto textu nám pro čas předvánoční přichystal velice obtížný úkol a náklad. Bezmála sisyfovský, dalo by se říci.

Ale budiž; výzva byla učiněna, rukavice hozena; nezbývá, nežli ji přijmout. A pokusit se v daném klání uspět tak dalece, jak to jen bude možné.

"Vertikála života" - Ivan Štampach se zjevně bezvýhradně přiklání na stranu onoho pojetí, že spoléhat se bezezbytku na to, že vše podstatné, vše dobré přijde výhradně "seshora", od nadřazené boží instance, vede nevyhnutelně k devalvaci samotné lidské bytosti, k omezení svobody jejího vlastního, aktivního kreativního počinu v její vlastní přítomnosti v tomto světě, v jejích vlastních dějinách.

Ivan Štampach vzápětí naznačuje, kde by bylo možno hledat jiné pojetí jsoucnosti člověka v tomto světě, kde by takovýmto způsobem nebyla degradována jeho svoboda, jeho autonomie, jeho autenticita.

Jmenovitě zmiňuje koncepty Jean Paul Sartra a Paula Tillicha.

Ta Sartrova "exploze svobody v duši člověka, proti které nezmohou nic ani bohové" - ano, to je v ryzí podobě výkřik vzdoru člověka nové doby; člověka který definitivně odpírá být pouze objektem působení vnějších sil a nakázání, a který vyhlašuje svou definitivní vůli vzít sám svůj osud do svých vlastních rukou.

Ovšem - tady je krajně problematický už samotný pojem "svoboda". Tímto slovem se dnes neustále žongluje sem a tam; zdá se každý naprosto bezpečně ví co toto slovo znamená; ale ve skutečnosti se jedná o záležitost natolik nejistou, subtilní a mnohoznačnou, že i k alespoň základnímu uchopení jejích různých dimenzí by bylo vlastně zapotřebí napsat samostatnou studii.

Především: tato "exploze svobody" mívá jen velice zřídka dlouhého trvání. Daleko spíše se v okamžicích jejího maximálního vzepětí jedná jenom o pouhou erupci - která ve chvílích vzdutí emocí (či revoluční situace) vytryskne vysoko do výše (takže se zazdá, že až i do samotných nebes); ale vzápětí poklesne, vyčerpána vlastním vzepětím, a rozlije se volně po krajině, případně rovnou zmizí v kanálech a jejich hlubinách.

A za druhé: tato sartrovská svoboda má nebezpečně blízko k ryze subjektivistickému pojetí svobody. I když on sám to dozajista myslel naprosto jinak; ale pokud lidskou svobodu pojmeme tentokrát pro změnu čistě a pouze "zezdola" - pak zde chybí nějaký reálný základ, který by tuto svobodu mohl natrvalo uchránit před jejím subjektivistickým zúžením, kdy se takto pojímaná svoboda nakonec promění ve zcela triviální pseudosvobodu liberalistického vyznání: "Svoboda je, když si mohu dělat všechno, co se mně samotnému zachce!"

Takže ta sartrovská "exploze svobody" se nezdá být tím pravým řešením. Jak by to pak bylo s Tillichem? Tedy s těmi koncepty, které "nechtějí zůstat na povrchu"; ale které "navrhují mluvit spíše o hlubině než o výsostech".

Ano, můžeme dobře chápat, co je zde míněno; má být zachována ona "vertikála" lidského žití, totiž ta c e l á vertikála od vezdejšího k nebeskému, od lidského k božskému. Má zde být zamezeno tomu nebezpečí, že člověk bude pouze pasivním vykonavatelem božích intencí; člověk zde má z hlubin sebe sama utvářet svůj život, ovšem v konečném smyslu vždy s pohledem na boží velikost.

Takovýto koncept se skutečně jeví být značně sympatickým; snaží se obejít vady, jednostrannosti obou protichůdných, vyhraněných pozic.

Ale: při bližším pohledu se ukáže, že i tento koncept nakonec jenom v poněkud skrytější a kultivovanější podobě reprodukuje deficity obou pozic předešlých.

Pokud máme vycházet především z hlubin našeho vlastního, lidského vědomí, chápání, bytí - pak zde nevyhnutelně zase číhá ten starý démon subjektivismu. Není tu - v dané rovině - dáno nic, co by proti tomuto nebezpečí mohlo postavit reálnou protiváhu.

Touto protiváhou tu může být jenom a pouze onen božský element - ale pak jsme zase zpátky přesně tam, odkud jsme přece chtěli uniknout: totiž v konečné absolutní nadřazenosti božského elementu nad lidským.

Takže - co tedy? Situace se zdá být skutečně bezvýchodná. Ať se obrátíme kamkoli, ať usilujeme jakkoli - nakonec všude se nabízejí pouze řešení polovičatá, jednostranná.

Zkusme něco jiného: od oné vertikály přejít k linii časové. Tak jak tuto možnost naznačuje Ivan Štampach: "Leda že by teď dozrávaly činy a postoje minulých životů..."

Ano; ten kdo jde po této cestě "dozrávání", ten není vázán na striktní a fixní intence nějaké nadřazené (duchovní) instance, nýbrž on kráčí přítomností a jsoucností svého vlastního, lidského světa. A je zde zároveň zamezeno (aspoň do jisté míry) té latentní povrchnosti subjektivismu, oním poukazem na "dozrávání". Neboť je tu jasně vysloveno, že je zde dáno něco, co má svou vlastní hodnotu; a že úkolem člověka je to, tuto hodnotu z jejího potenciálu dovést k jejímu naplnění, k její realizaci. K jejímu "dozrání".

Takováto - je možno říci - střední cesta mezi (vzdáleným) nebem a mezi (hrozící přízemností) subjektivismu by opravdu mohla být tím pravým řešením, vyváženým postojem mezi oběma extrémy.

Ovšem: aby zde skutečně byla uchována ona předpokládaná hodnota (a smysl lidského bytí při jejím uchovávání a pěstování), pak by zde také muselo být řečeno, odkud a kam tato cesta vede. Co bylo tím počátečním semenem, které má dozrát; a co má být tím ovocem.

Pokud toto není řečeno, pak nakonec zase stojíme na samotném počátku: nemáme k dispozici žádný archimédovský "pevný bod", o nějž opřeni bychom mohli "pohnout světem".

Neexistuje tedy vůbec žádné východisko z těchto dilemat? - Snad přece jenom; ale to bychom se v našich úvahách museli vrátit velmi daleko, až k samotnému Hérakleitovi.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 2.Prosince 2019, 17:38:52

Ono se řekne: "má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou". Ono se řekne vyvíjet iniciativu. Člověk k ní ale musí odněkud čerpat sílu. Navíc, když bude na svět působit každý jiným směrem, výsledné síly se částečně vyruší. Viz nauka o vektorech a skládání sil:
"Při skládání sil stejného směru se sečtou velikosti sil, směr výslednice je stejný jako směr jednotlivých sil.
F=F1+F2
Při skládání sil opačného směru se velikosti opačných sil odečtou, přičemž výslednice má směr větší ze sil."
F=/F1-F2/
https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADla#Skl%C3%A1d%C3%A1n%C3%AD_sil

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Pondělí, 2.Prosince 2019, 18:22:58

Descartes, Newton a další osvícenci by z Vás nepochybně měli radost. Klasická mechanika je jasná, přehledná a snadno pochopitelná, však taky jejich současníci považovali i živé bytosti za stroječky s předvídatelnými a vypočitatelnými funkcemi a chováním. Nicméně i zde platí jeden z Murphyho zákonů: Na každou složitou otázku existuje nejméně jedna jednoduchá, snadno pochopitelná a nesprávná odpověď... (Kromě toho i slavné osobnosti - možná především ony - jsou komplikovanější, než jak to na první pohled může vypadat; Newton se například zabýval i alchymií a hledáním kamene mudrců... Jako kdyby si to při hledání "teorie všeho" chtěl posichrovat po všech možných stránkách.)

Právě v době geniálních současníků Descartesa a Komenského se nastavovala ta základní výhybka, která až dodnes ovlivňuje evropské myšlení. Jak je známo, karteziánské pojetí nakonec převládlo. Dokonce existuje názor, že zvítězivší diskurs ovlivnil i kybernetiku a výpočetní techniku natolik, že dnes prakticky používáme téměř jenom digitální počítače; analogové procesory a další prvky pracující se spojitými kontinuy byly po vynálezu transistoru v r. 1948 nejpozději v 60. letech minulého století pro svoji složitost a údajnou těžkopádnost víceméně zavrženy. (V zájmu stručnosti a srozumitelnosti zjednodušuji.) Možná, že kdyby bylo tenkrát v 17. století zvítězilo pojetí Komenského, i celá dnešní technická civilizace by vypadala poněkud jinak...

Nicméně když už chcete "spočítat" společnost a její chování, namísto klasické mechaniky a případně diferenciálního počtu vřele doporučuji teorii her a matematický aparát stochastických výpočtů. Možná se podivíte, jak dobře některé postupy a závěry těchto disciplín vyhovují pro praktický život, a to dokonce i v etických úvahách.

Jan Dospiva - Orlová

Úterý, 3.Prosince 2019, 00:08:7

S některými východisky Ivana Štampacha úplně nesouzním, ale musím uznat, že jeho články jsou většinou velmi podnětné.

"Má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou". Paní Hájková upozorňuje na to, že jen z našich lidských sil to nezvládneme, navíc pokud si ten směr našeho snažení budeme udávat každý sám bez ptaní se po něčem, co nás přesahuje, ničeho nedosáhneme. To ale Ivan Štampach jistě říct nechtěl, ale spíš to, že se po nás nechce jen pasivní čekání na spasitele, ale přiložení ruky k dílu, a že už nestačí jen "drobná práce", ale něco zásadního. I když o tom zatím máme jen mlhavou představu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Princip rozporu jako cesta k Vyššímu Úterý, 3.Prosince 2019, 10:43:8

Paní Hájková, ty Vaše vektory, to má souvislost přesně s tím Hérakleitem, kterého jsem zmínil posledně. Já jsem dneska vlastně chtěl psát o jiném tématu, o vztahu subjektu a substance (to se dotýká vlastně toho co naposled uvedl pan Dospiva); ale budiž, věnujme se napřed tomu Hérakleitovi.

Píšete tedy o tom, že (různě působící) vektory se navzájem vyrušují. A máte tím zřejmě na mysli tu vertikální osu, kde na jedné straně (na horním konci) stojí Bůh, a na druhé straně respektive na spodním konci je člověk, se svou bytostnou nepatrností.

Pan Kalous naprosto správně poukázal na to, že takto lineárně proti sobě postavit obě tyto strany je fakticky zcela mechanickým aktem. Na první pohled to ovšem vypadá že je to - logicky - naprosto nevyhnutelně právě a jedině tak; jenže právě proto se musíme dokázat pozvednout nad úroveň klasického "zdravého lidského rozumu", a začít vnímat i hlubší, složitější souvislosti.

Přesně tak, jak to učinil Hérakleitos. Který jak známo právě princip sporu pokládal za konstitutivní vztah všeho jsoucího. A - tedy i všeho pozitivního.

Pro ilustraci těchto svých tézí použil příklady s lukem respektive s lyrou. V obou případech je tu silné napětí mezi dvěma různými stranami - mezi oběma konci luku, mezi oběma rameny lyry. Výsledkem je bezprostředně opravdu stav, kdy obě strany se navzájem blokují, paralyzují; tedy skutečně oba "vektory" se navzájem ruší. Není tu pohyb ani jedním, ani druhým směrem.

Ovšem - když k tomuto klidovému stavu vzájemného blokování se protichůdných vektorů přistoupí ještě něco dalšího (dovednost lukostřelce respektive umění hráče na lyru), tak pak z tohoto zdánlivě zcela patového stavu náhle vzniká nová, mnohem vyšší kvalita. A nejen to; především v případě té lyry ze zdánlivě zcela protichůdných, tedy proti sobě navzájem bojujících sil vzniká nová harmonie, mnohem ušlechtilejší a dokonalejší nežli všechno, co bylo obsaženo ve všech stavech předešlých.

A přesně takto Hérakleitos vidí existenci a pohyb celého světa: protiklady se navzájem srážejí, bojují spolu - ale právě z tohoto boje protikladů nakonec (jejich vzájemným pozitivním propojením) vzniká nová, komplexnější, harmoničtější jednota.

Takže pokud se s tímto věděním vrátíme zpět k našemu vztahu člověk - Bůh, pak i tady nám nevyhnutelně vyplyne, že to (počáteční) napětí mezi nimi je naprosto nutné. Že je nutné a nevyhnutelné, že oni spolu vedou vlastně neustálý boj o to, kdo z nich má být vlastním tvůrcem, původcem tohoto světa - zda univerzalistický, ale jsoucímu světu velice vzdálený transcendentální princip (Bůh), anebo ale v tomto světě aktuálně přítomný, aktivní, tvůrčí, ale ve své individuální existenci limitovaný (intelektuálně i mravně) člověk.

Obě strany mají pro odůvodnění své priority dobré a pádné argumenty; a tak je nevyhnutelné, že se spolu - napřed! - navzájem srazí, v boji o tuto prioritu.

Ale - jak nám přes vzdálenost dvou a půl tisíciletí sděluje Hérakleitos, tento střet je právě jenom původní, počáteční, ještě nedovršený stav.

K tomuto počátečnímu střetu dvou protichůdných sil musí přistoupit ještě něco třetího - něco, co dokáže oba tyto protichůdné "vektory" spojit v jeden jediný provázaný, funkční celek. Kdy obě ty původní síly či momenty ztratí svou původní výlučnost - ale tím také svou protikladnost, a stanou se součástmi jednoho společného, kvalitativně vyššího celku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 3.Prosince 2019, 10:48:8

Pan Kalous: ta karteziánská logika se v Evropě ovšem prakticky prosadit musela - ona totiž daleko více nežli Komenského "holistické myšlení" odpovídala technologickému charakteru evropské civilizace.

Zkrátka: opět další doklad pro principiální správnost Marxovy téze o tom, jak si materiální základna přizpůsobuje "společenskou nadstavbu", čili způsob myšlení dané společnosti.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 3.Prosince 2019, 11:05:48

Vůbec jsem nemyslela, že proti sobě stojí Bůh a člověk. Kdo je to vlastně člověk? Vy? Nebo paní Jochová? Naopak, proti sobě stojí různí lidé a Bůh miluje úplně všechny. Proto trpí, tím, že oni stojí proti sobě.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Úterý, 3.Prosince 2019, 11:48:48

Ano. Nicméně za pozornost stojí, že zhruba do 15. století byla "holistická" Čína technologicky na vyšší úrovni než Evropa. A byla to právě Čína (a o něco později jiným způsobem, ale se stejnými důsledky Japonsko), která se v 15. století pokusila vědomým rozhodnutím ovlivnit směr svého vývoje tak, aby technologie (= základna) neměly na charakter společnosti (= nadstavbu) určující vliv. Oběma dálněvýchodním kulturám se to víceméně úspěšně dařilo, dokud se jim dařilo udržet se v mezinárodní izolaci. A pro západní průmyslovou civilizaci 19. století je charakteristické, že tu izolaci prorazila až silou zbraní, nikoli "soft" vlivem technologie samotné.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

J.Kalousovi Středa, 4.Prosince 2019, 14:24:58

Ale nebyla ta síla zbraní v případě vyvrácení čínské říše právě tím prvkem chaosu, který rozkládá řád? Prvkem chaosu (pocházejícího v tomto případě zvenčí systému), který do Číny vstoupil navzdory tomu, že se obehnala mohutnou zdí a přerušila styky s okolním světem? Řekněme, že žádná zeď neubrání žádný systém před prvkem chaosu.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Středa, 4.Prosince 2019, 15:15:16

Ursula K. Le Guin, jejíž dílo patří ke klasice žánrů sci-fi a fantasy, napsala toto:
"Ti, kdo stavějí zdi, jsou svými vlastními vězni."

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 04:51:1

Ještě by bylo zajímavé vědět, zda se chaos ubrání před prvky řádu, který do něj vstoupí.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 08:08:46

I chaos lze označit za řád, když pochopíme jeho stochastický charakter a budeme ho pozorovat s pomocí odpovídajících nástrojů. Některé chaotické děje lze za takových předpokladů dokonce i řídit. Znají to odborníci z tak přízemních oborů jako je třeba logistika nebo silniční doprava, kde se stochastické modely používají zcela běžně. A teorie řízení znají i deterministický chaos - takový, který se při stejných vstupních proměnných chová stejně...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Subjekt a substance světového dění Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 11:17:3

Teď je zapotřebí ještě dokončit odpověď na úvahy I. Štampacha na téma přítomnosti člověka na tomto světě; na hledání té klíčové základny, kde je možno spatřovat pravý zdroj smyslu lidského žití a konání.

Ivan Štampach své hledání upnul v principu do vertikály, do linie mezi člověkem a Bohem. A konstatoval, že podle klasického křesťanského pojetí skutečným subjektem dějin je Bůh, zatímco člověk zde upadá do pouze pasivní role.

Tento vertikální vztah a jeho problematiku jsme si už rozebrali; s tím zjištěním, že i když toto oprávnění, být originálním subjektem svých vlastních dějin, přiznáme samotnému člověku, že tím ještě nijak nebude dána záruka, že toto jeho konání v dějinách bude naplněno skutečným smyslem.

Musíme se tedy při našem hledání obrátit ještě někam jinam, k jiným pojmům, jiným faktorům. Ta samotná subjektivita - ta nám sice mnohé naznačuje, ale vposledku nic neřeší.

Vedle té subjektivity je zde totiž ve hře ještě jiný moment: a to sice něco, co se dá jenom krajně obtížně nějak pozitivně, jednoznačně uchopit, ale co je možno obecně nazvat "substancí".

Tato "substance" je jak řečeno velice problematická záležitost, nejistá a neurčitá; v zásadě je možno říci, že ať se ji pokusíme pojmově určit jakýmkoli způsobem, ona nám nakonec stejně unikne.

Aristoteles ve svých filozofických úvahách opakovaně používal jako příklad Sokrata. Když se jednalo o to ilustrovat, kdy určitý subjekt má ty či ony vlastnosti, atributy.

Základní otázka tu pro nás zní: c o je to vlastně, když proneseme jméno "Sokrates"? Co vytváří tu celou skutečnost, respektive jádro té skutečnosti, když se řekne "tohle je Sokrates"?

Dozajista Sokrates nepřestane být Sokratem v odvislosti od toho, jestli má oči modré nebo šedé; jestli má nos rovný či ohnutý.

Na straně druhé: co kdyby Sokrates byl dejme tomu postižen Alzheimerovou chorobou? Kdyby ten Sokrates, který je nám známý prakticky výhradně pro velikost a pronikavost svého ducha, najednou tuto svou nejvýznačnější charakteristiku zcela ztratil? Říkali bychom i potom s tím samým vnitřním přesvědčením: "Tohle přece j e Sokrates"? Nemysleli bychom tím ve skutečnosti spíše: "Tohle b y l Sokrates - zatímco teď je tu už jenom jeho tělo"?...

To co je míněno tou "substancí", to je základní komplex toho, co danou věc (či osobu) dělá tím, čím ona je ve své podstatě, ve vlastním jádru svého bytí. Není to jak řečeno žádná jednotlivá vlastnost; ale je to souhrn všech jednotlivých vlastností, a především souhrn vlastností, atributů podstatných. Je tu zkrátka něco, co vytváří základní identitu dané entity, co způsobuje, že ona je svou vlastní, nezaměnitelnou kvalitou.

S tímto - alespoň základním - povědomím o tom, co znamená "substance", vraťme se zpět k problému subjektivity.

V křesťanství tedy ten stav, kdy jediným originálním subjektem světového dění je Bůh, jde na úkor člověka - jeho svébytnosti, a tedy i jeho svobody.

Jak se ale v příslušných diskusích ukazuje znovu a znovu: sami křesťané tento stav jako omezení své svobody nijak nepociťují; přesně naopak, oni ve svém naprostém splynutí s Boží vůlí shledávají nejvyšší vůbec možné naplnění své svobody!

Jak je možno si tento protimluv vysvětlit? Nebýt autonomní, nebýt nezávislý - a přesto být svobodný?...

Vysvětlení tohoto paradoxu se skrývá právě v tom momentu substanciality. Tedy v tom, co je konec konců vlastním jádrem našeho žití a bytí. Naší identity. Podle víry křesťanů je totiž právě jejich Bůh onou substancí - a to sice substancí absolutně dokonalou, absolutně dobrou, a dávající konečný smysl všemu jsoucímu. Kdo tedy splyne s touto substancí, ten tím dosáhl naprosto všeho, čeho je vůbec jenom možno dosáhnout. Je to konečné, vrcholné naplnění; a jestliže lidskou svobodu budeme definovat jako možnost naplnění, uplatnění všech možných lidských potenciálů, pak prakticky opravdu není možný jiný závěr, nežli že je to právě ten božský moment, ta božská substance, která je nejvyšší realizací lidské svobody.

Máme tu tedy dva zcela protichůdné, navzájem neslučitelné výsledky - v závislosti od toho, jaké zvolíme kritérium. Podle kritéria subjektivity je v tom křesťanském modelu člověk nesvobodný, neboť není subjektem, není vlastním tvůrcem svého života, svých dějin; zatímco podle kritéria substanciality je tomu přesně naopak, právě a pouze v Bohu člověk dosahuje své pravé a dovršené svobody.

Jak příkrý je tento protiklad, ze všeho nejlépe demonstroval Hegel (aniž by si to ovšem sám dokázal plně uvědomit): na straně jedné totiž celou svou filozofickou koncepci pojal jako "filozofii svobody", kdy člověk v průběhu svých dějin dospívá nakonec až právě k oné absolutní (božské) substanci, a v ní nachází naplnění své svobody; ale na straně druhé ten samý Hegel použil formulaci, že člověk je jenom "loutkou dějin"!! Neboť u něj je pravým subjektem dějin "Absolutní duch" (čili jinými slovy totéž co Bůh) - a tento Absolutní duch v průběhu dějin doslova postrkává člověka sem a tam, aby ten v chodu času naplnil jeho vlastní (Absolutního ducha) intence.

Jak je ovšem možno vůbec pak obojí pojmout dohromady, kdy by se tedy vlastně musela vyslovit věta: "Člověk je svobodná loutka"?!...

Je tedy zcela jasné, že tady něco nehraje. Obě strany, oba momenty tohoto protikladu mají svou nespornou pravdu; ale zcela evidentně je někde chyba.

Tato chyba se skrývá v tomto: jak v křesťanství, tak i u Hegela má ta substance konec konců f i x n í charakter. U Hegela je tato substance (tedy jeho "Absolutní duch") dána určitým komplexem základních logicko-metafyzických určení; v křesťanství je pak Bůh sumou všech pozitivních atributů veškerého Bytí. U Hegela se tomu napřed může zdát být jinak, on přece zcela důsledně pracuje s vývojem, s dějinami; ale nakonec se ukáže že to všechno byl pouze vnějškový, víceméně mechanický proces; ta samotná substance zde stála fixně a nezměnitelně už od samotného počátku.

Jak v křesťanství, tak v Hegelově modelu tedy člověk sám nemá vůbec žádnou možnost k oné "substanci" přidat cokoli vlastního, cokoli svébytného. Nemá žádnou možnost své vlastní tvorby, své vlastní kreativity. On jenom vstupuje do šlépějí, které zde zanechal někdo jiný, neskonale vyšší. Člověk sice může sejít z té "jedině správné" cesty; ale to je také ta jediná "svoboda", která je mu zde poskytnuta.

Takže ještě jednou: základní vadou těchto obou modelů je to, že je zde ona substance (všeho Dobrého) pojímána jako něco fixního, apriorního, jednou provždy daného. A že není chápána jako proces.

Jako proces, kdy se sice na straně jedné v čase trvale udržuje ten naprostý, nepominutelný základ (jako například u Sokrata jeho moudrost) - ale kdy na straně druhé tato "substance" svou životnost, svou pravdivost musí vytvářet, osvědčovat znovu a znovu, v nekonečném proudu bytí, a tedy i v nekončícím toku lidských dějin.

Jakmile se tato substance Dobra zcela odtrhne od vlastní tvůrčí činnosti člověka v jeho světě - v tu chvíli se stane mrtvolou. Zůstane jenom mrtvou sumou všech možných ideálních atributů, ale bez života, bez pohybu.

Na straně druhé ale ta lidská tvorba svých vlastních dějin má jenom a pouze tehdy hlubší smysl, když je jejím konečným cílem právě ona "substance", tedy vytváření pravých hodnot, s jejich konečným zakotvením v rovině nadindividuální, transcendentální.

Jednou větou: ano, svoboda člověka konec konců spočívá v naplnění (v substanci). Ale na straně druhé mu vždy musí být dána volnost a možnost toto naplnění, tuto substanci sám znovu a znovu hledat, znovu a znovu ji svým vlastním úsilím vytvářet. A to třeba i za cenu vlastních chyb a omylů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Rýže a technologický pokrok Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 11:42:59

Pan Kalous: ano, Čína byla po dlouhou dobu technologicky pokročilejší než Evropa. Ovšem je nutno si uvědomit: po rozpadu římské civilizace Evropa upadla do chaosu, nastal napřed věk barbarů. Zatímco v Číně v té tobě už plně působila tradice (konfuciánské) vzdělanosti. To nemá s pěstováním rýže samo o sobě příliš společného.

Faktem ovšem je (jak sám píšete): postupem doby pak došlo k tomu, že jak Čína tak i Japonsko se kulturně zcela uzavřely. (To ovšem se samotnou Čínskou zdí nemá nic společného, to byla jenom čirá obrana proti nájezdům barbarů.)

Tady je ovšem možno opravdu začít uvažovat: za tímto sebeuzavřením se - stálo za tím nakonec přece jenom pěstování rýže?...

Bezprostředně tu souvislost není; ukázali jsme si jenom, že pěstování rýže vede k vyšší míře kolektivistického myšlení. To ještě zdaleka nemusí znamenat, že se daná země musí izolovat od okolního světa. (A technologicky zaostat.)

Na straně druhé je ovšem i fakt: prakticky všechny kolektivistické státy které známe z novodobější historie se stejně tak uzavřely jenom samy do sebe. Bylo to ovšem z čistě politických (ideologických) důvodů; země komunismu musely skrývat před svým obyvatelstvem fakt že jinde se žije daleko lépe. A proto musely kolem svého území vybudovat ohradu.

Ale stejně tu opravdu zůstává určitá otázka. Zdá se být opravdu jisté, že "pěstování rýže" (tedy kolektivistický způsob produkce) vede i ke kolektivistické mentalitě. Ale - mohlo by tedy opravdu platit i to, že tato kolektivistická produkce a kolektivistická mentalita nakonec vede i touze po vlastním izolování se od okolního světa?... Nelze to zcela vyloučit; neboť tento i n t e r n í kolektivismus na straně druhé logicky vede k pocitu vlastní výlučnosti. Ve smyslu: my jsme soběstačný kolektiv, a tak nikoho dalšího nepotřebujeme. Ještě by nám narušoval tu naši krásnou a dokonalou jednotu!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Řád a chaos Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 11:57:29

Ano, pan Kalous má pravdu: není žádná neprostupná "Čínská zeď" mezi řádem a chaosem. A je dokonce možno přímo říci: řád a chaos jsou dvěma stranami té samé mince. Jsou dvěma formami té samé substance.

V tom smyslu má pravdu i paní Hájková: ani chaos se nemůže (natrvalo) ubránit, když do něj vstoupí prvky řádu. Ostatně, přesně takto zřejmě vznikl nás vesmír: do původně chaotického pohybu elementárních částic vstoupily (ať už jakýmkoli způsobem) prvky řádu; ten původně chaotický pohyb napřed ještě jedou vybuchl v kataklyzmatické explozi "Velkého třesku", ale od té chvíle se už čím dál tím více začaly prosazovat struktury řádu. V řecké mytologii je tento proces víceméně naprosto přesně vylíčený, právě jako proces od stavu chaosu do stavu uspořádanosti. V mytologii respektive teologii židovsko-křesťanské to není tak zcela jasné - totiž jestli Bůh stvořil svět "z chaosu", anebo ale "z ničeho".

Ale: jestliže platí, že řád a chaos jsou dvěma stránkami té samé mince, pak stejně tak platí, že ani řád nemůže vůbec existovat bez chaosu. (Alespoň ne bez určité míry chaosu.)

A to je právě to co zase nikdy nemohou pochopit, přijmout křesťané: oni pořád vidí jenom ten svůj "boží řád", a všechno co se tomuto božímu řádu nějak vymyká je pro ně dílem ďáblovým. A do tohoto jejich obrazu se jim vůbec nevejde ta skutečnost, že i onen slavný "boží řád" je ničím, je pouhou mrtvou kostrou, bez volného a spontánního pohybu "tady dole", na zemi - tedy bez onoho zdánlivého "chaosu".

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 12:55:10

"Ovšem je nutno si uvědomit: po rozpadu římské civilizace Evropa upadla do chaosu, nastal napřed věk barbarů."

To je ovšem přinejmenším nepřesné tvrzení. Byzanc nebyla v Evropě a nebyla součástí římské civilizace? Pyrenejský poloostrov nepatří do Evropy? To, čemu dnes říkáme Španělsko, pod maurskou vládou prožívalo svůj kulturní rozkvět a jeho ovládnutí nejsvětějšími křesťanskými veličenstvy bylo podle některých názorů v mnohých ohledech začátkem úpadku. A to, že Byzanc byla přímým pokračováním římské civilizace, snad nehodláte zpochybňovat...

Když už, tak jste měl napsat "po kolapsu západořímské říše západní část Evropy upadla do chaosu". A pokud jde o ten věk barbarů, tak kromě znalců dvou uvedených příkladů by proti takovému označení jistě protestovali i znalci irských dějin; vždyť to byli právě irští mnichové, kdo v západní Evropě udrželi při životě křesťanství. Sice se silným nátiskem keltských a gaelských tradic, ale nejpozději od karolinských dob bylo v západní Evropě na čem stavět hlavně jejich zásluhou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Substance našeho bytí a boží láska Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 13:19:31

Řekli jsme si, že to co jsem označil jako "substanci", jako vlastní náplň našeho lidského žití, že je to něco, k čemu se mohou vztahovat jak věřící (kdy touto substancí je Bůh), tak také i ateisté, kdy touto substancí (i když méně výraznou) je přirozená lidská touha po dovršení (svého díla), po dokonalém uplatnění, realizování svých vlastních životních potenciálů.

Řekli jsme si už, že tato substance je chápána jako nejvyšší Dobro, kterého je vůbec jen možno dosáhnout; ve svém vlastním životě, ve světě vůbec.

Ale právě proto že je tato "substance" natolik klíčová, musíme si ještě trochu podrobněji rozebrat, odkud se vlastně bere, co je jejím obsahem, a proč je natolik důležitá a určující.

Pro křesťany je tato "substance" tedy identická s Bohem; a způsob jak se tato substance dostává k člověku, je v prvé řadě boží Láska.

Limit tohoto pojetí je v každém případě tento: kdo nevěří na (křesťanského) Boha, pro něho tato láska neplatí. To jest: nemá pro něj žádnou reálnou platnost. Tím pádem se nám ale rázem většina světové populace ocitá mimo toho, co jsme si nazvali "substancí".

Není opravdu nijak bez zajímavosti: prakticky stejným způsobem označil princip lásky za zcela konstitutivní, neopomenutelný pro (pravý a správný) lidský život i Platón. V jednom ze svých nejvýznamnějších děl, v "Symposionu".

Ovšem: rozdíl je v tom, že ta platónská láska má zřetelně ještě "pohanský" charakter. Jejím symbolem je bůh Eros; který je ovšem obecně chápán prvořadě jako bůh lásky pouze tělesné, nikoli lásky ryze duchovní.

Tak se tomu jeví napohled; ale když se hlouběji ponoříme do argumentační struktury tohoto platónského dialogu, zjistíme zde nezřídka věci nemálo překvapivé.

Ano, Platón počíná tento dialog ódou na lásku erotickou v původním slova smyslu; a dokonce na lásku (dospělých) mužů k chlapcům. Moment lásky se tu tedy ukazuje nejen ve své pohanské podobě (pohanského boha); ale dokonce i v takové podobě, kterou my dnes chápeme jako nepřípustnou, perverzní.

Ale - je třeba nedat se zmýlit vnějším zdáním. Za prvé: Platón tyto ódy na erotickou lásku (k chlapcům) nenechává pronášet Sokrata (jehož ústy jinak on sám hovoří), nýbrž jiné účastníky diskuse. Za druhé: jeden z těchto účastníků nakonec sám přizná, že z těchto oslav tělesné, erotické lásky něco myslel vážně, ale něco jenom žertem. Za třetí: už v těchto úvodních ódách na lásku je jasně vyřčeno, že i tento Eros má dvě podoby: jednu nižší, přízemnější, pro ty kdo nejsou schopni ovládat své vášně - a pak druhou, kultivovanou. Přičemž - jak už tito předřečníci Sokrata zdůrazňují - pravou láskou je láska k duši toho druhého; nikoli k jeho tělu. Tělesná láska je podle Platóna tedy sama o sobě přípustná; ale není tou hlavní náplní principu lásky jako takové.

Tím je možno zřejmě vysvětlit i to, proč Platón celé své filozofické pojednání o lásce počíná něčím natolik přinejmenším extravagantním, jako je láska mužů k chlapcům: protože on chce poukázat na ten základní moment, že pravá láska nikdy nesmí mít utilitaristický charakter. A láska mezi mužem a ženou má vždy svým způsobem "utilitaristický" charakter: totiž založení rodiny, plození dětí. Tento aspekt u lásky homoerotické odpadá; tady se tedy daleko více projevuje její ryzí, duševní charakter.

Už u předřečníků Sokrata se tedy ukazuje, že Platón se svým pojetím lásky (a to i té podle boha Erota) míří ve skutečnosti někam zcela jinam, nežli co je s tímto druhem lásky obvykle spojováno. Ale když pak začne hovořit sám Sokrates, pak stejně veškerou argumentaci svých předřečníků ještě jednou převrátí v pravý opak. S tím konečným výsledkem, že celý tento moment či princip "erotické lásky" je nakonec jenom odrazovým můstkem, impulsem pro dosažení těch nejvyšších filozofických a duchovních sfér.

Ovšem, bylo by možno se ptát, proč Platón k potvrzení své téze, že všechno lidské úsilí má směřovat právě k těmto duchovním výšinám, používá tak složitou, a především tak zdánlivě zcela nepřípadnou cestu, jako je (v počátcích) láska tělesně-erotická. Jenže - Platón k tomu má opravdu velice závažný důvod.

Láska křesťanská totiž - ta je ve srovnání s tou "pohanskou" láskou Platóna dozajista (ještě) ryzejší, ještě duchovnější; není ani v sebemenším ohledu kontaminována jakýmikoli elementy lásky tělesné. Tato čistá, ryzí, absolutní podoba křesťanské (boží) lásky je bezpochyby v daném ohledu pokrokem; ale na straně druhé se tato křesťanská boží láska na člověka jaksi "rozlévá" seshora, jako výhradně boží specifikum, jako něco čím člověk sám nijak nevládne, čehož je jenom pasivním příjemcem. Takže jsme zde opět u našeho tématu - že celý ten křesťanský koncept je jenom jednostranný, jednosměrný, zatímco sám člověk se zde ocitá v jenom závislém, pasivním postavení.

Zcela jinak je tomu u Platóna: ten počíná s tím, co je pro člověka tou nejsilnější, nejzákladnější touhou v jeho životě. Napřed, ve své původní, nekultivované podobě je to čistě tělesná vášeň; ale Platón/Sokrates pak celou nit rozvíjí dále:

I tato napřed pouze tělesná láska v člověku probouzí touhu po něčem, co je principiálně mnohem hodnotnější: totiž po Kráse vůbec. A to sice po kráse zcela dokonalé. To jest: člověk zde ve skutečnosti pociťuje základní touhu po Dokonalosti vůbec. A po vlastním dosažení oné Dokonalosti. Přičemž pro Platóna to co je krásné, to je zároveň i dobré - neboť obojí je projevem absolutní božské dokonalosti. Svým původním zážitkem lásky erotické tedy člověk stoupá výše, k touze po dosažení dokonalé Krásy, Dobra a Pravdy.

Vidíme tedy, že Platón se obloukem přes lásku erotickou nakonec dostává v zásadě přesně tam, co je vlastním obsahem a cílem křesťanské Lásky boží - totiž k dosažení toho, co je dobré, co je správné, co je pravdivé. Co je tedy tou "substancí" našeho bytí, o které je zde hovořeno, jako o konečném cíli a smyslu naší přítomnosti v našem světě a v našich dějinách.

Rozdíl je v tom - připomeňme si znovu - že ta křesťanská "boží láska" na člověka padá shůry, je mu poskytována jako akt boží milosti; zatímco v tom platónovském konceptu tato láska k Dobru vychází z nejvlastnější přirozenosti člověka, je jeho nejsilnější touhou a potřebou. (Bez ohledu na to, že on sám si to často nedokáže uvědomit.)

Bylo řečeno, že k té "substanci", jakožto symbolu nejhodnotnějšího možného naplnění naší existence, se mohou stejným způsobem vztahovat jak věřící, tak i ateisté. Ten koncept (respektive: o b a tyto koncepty) lásky je pak konkretizací této obecné téze. Ten platónský koncept lásky není tak čistě duchovní jako ten křesťanský; ale na straně druhé má tu jedinečnou přednost, že vychází ze samého člověka, z jeho vlastní přirozenosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Evoluce, estetika a náboženství Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 13:42:30

Ostatně, nebude zřejmě nijak bez zajímavosti, když si uvědomíme, že tento Platónův koncept lásky jakožto cesty k Dokonalosti je vlastně plně potvrzen nálezy moderní vědy, to jest samotné evoluční teorie.

Podle evoluční teorie si ovšem každý tvor (který chce geneticky přežit, přetrvat v čase) nutně vyhledává partnera, který je (alespoň podle měřítek daného druhu) ten nejkrásnější. Neboť - krása znamená zdraví. Jinak řečeno: každý živý tvor (a tedy i sám člověk) prostě m u s í směřovat k dokonalosti, musí hledat dokonalost, musí toužit po dokonalosti; protože kdyby tomu tak nebylo, pak by nevyhnutelně podlehl v nemilosrdném evolučním boji, a zmizel by ze světové scény.

Shodou okolností zrovna v dnešní Právu (příloha Salon) vyšel rozhovor s českým biologem Romanem Figurou (text nese název: "Bojí se sloni smrti?"), kde je konstatováno prakticky přesně to samé:

"Darwin nazval tento fenomén pohlavním výběrem, který je umožněn estetickým citem. Prožívání krásy tedy možná není výsostným citem člověka, ale mají jej i další živočichové, minimálně obratlovci. Když už mluvíme o spiritualitě - estetické a náboženské zážitky jsou podle mě často těsně spjaty."

Je to svým způsobem opravdu fascinující moment, kdy filozofické téze antického myslitele o bytostné souvislosti pohlavního pudu, smyslu pro krásu a smyslu pro duchovno jsou v plném rozsahu potvrzeny nálezy moderního evolučního biologa!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 13:54:34

Pan Kalous: tak za prvé, Byzanc byla právě ještě pozůstatkem té římské civilizace; není tedy možno ji považovat za nositele nějakých nových impulsů, po oné barbarské éře. Navíc - Vy sám srovnáváte Čínu s Evropou v pokročilém středověku, tuším v patnáctém století - a tady už Byzanc ovládala jenom nepatrný jihovýchodní cíp Evropy, a v témže století už zanikla definitivně.

Španělsko: tady jsme za prvé zase v opačném cípu Evropy; a za druhé, značná část kultury která se sem s Maury dostala, to bylo zase dědictví původní civilizace antické. A za druhé: pokud vím tak Arabové v té době sice měli vysokou úroveň obecného (teoretického) vědění, ale právě v oné technologii nevím o ničem, čím by nějak výrazně překonali úroveň technologických dovedností antických.

"Irští mniši" - ale jistě, právě po tom rozpadu římské civilizace to bylo jenom křesťanství, které vůbec v Evropě dokázalo uchránit něco z trosek římské civilizace; ale ani ty "irské mnichy" asi nebudeme považovat za nějaké výrazné novátory na poli technologických inovací. ;-)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 16:08:6

O tom starověkém Řecku a homosexuální lásce jsem se dočetla například tady
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1171297-homosexualove-prosli-trnitou-cestou-aby-prestali-byt-nemocni
Píše se tam, že starověké kultury někdy stavěly tyto vztahy nad heterosexuální vztah.
Křesťanství naštěstí nehodnotí člověka podle toho, jaká je kvalita jeho sexu. Ona asi erotická láska v těch nižších vrstvách, odkud starověcí křesťané většinou pocházeli, ani nemohla být tak pěstěná jako v těch vyšších, kde lidé nemuseli pracovat a mohli se zabývat těmito věcmi.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 5.Prosince 2019, 16:11:25

A k té otázce estetiky a pohlavního výběru - myslím si, že člověk, který byl například otrokem nebo žil v nějakých těžkých podmínkách, ani neměl puzení k tomu, aby se udržely jeho geny.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 6.Prosince 2019, 08:01:35

Bůh a člověk jsou stále stavěni buď proti sobě, anebo vedle sebe. Přitom platí třetí možnost. Bůh chce být v člověku, aby člověk mohl být v Bohu. Potom Bůh je nejvýš činný, protože chce být činný skrze člověka, potom i člověk je nejvíc činný, protože může být činný v Bohu. Pokud přijmeme Boha do svého života, není v tom žádná pasivita, žádné omezení svobody, ale opak: nejvyšší možná aktivita člověka, a při tom můžeme říkat ( a je to pravda), že všechno to učinil Bůh.
(Je to otázka, kterou řešili molinisté a tomisté, svět se přiklonil k molinistům. Člověk a Bůh vedle sebe. A jak svět skáče z extrému do extrému, žije teď v situaci: Člověk a Bůh proti sobě)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 6.Prosince 2019, 09:58:50

Co se té lásky dospělých mužů k chlapcům, tak v té době o které je tady řeč tato záležitost byla v každém případě v Aténách už na ústupu. Právě ten předřečník Sokrata který tuto lásku natolik vynáší, sám přiznává že se praktikuje už jenom zřídka, a že chlapec který má nějakého dospělého nápadníka, se stává předmětem posměchu svých kamarádů.

Mimochodem, jednou z povinností tehdejších paidagogů, vychovatelů mládeže, bylo chránit svého svěřence při cestě do školy před případnými námluvami ze strany homoeroticky zaměřených mužů. A do školy samotné byl už pouhý vstup nepovolaným osobám mužského pohlaví zakázán - pod trestem smrti!

To všechno svědčí o tom, že na jedné straně v klasickém Řecku tento zvyk či způsob stále ještě přetrvával, ale přece jenom už nebyl nějakou obecnou samozřejmostí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ježíš na rozhraní mezi božským a lidským Pátek, 6.Prosince 2019, 10:47:19

Pane Pospíšile, tím svým modelem nestavíte Boha a člověka skutečně ani proti sobě, ani vedle sebe - Vy je oba ale stavíte d o sebe. Tedy jako jedinou nerozlučnou jednotu.

A to je právě to, o čem tady je řeč: že člověk tu nemá naprosto žádné svébytné postavení. Je jenom figurkou, kterou si stvořil Bůh, aby se jejím prostřednictvím mohl zhlížet sám v sobě.

Opakuji stále znovu dokola: v takovém modelu je všechno podstatné, všechno dokonalé, veškerá "substance" u Boha; a úloha člověka nesestává v ničem jiném, nežli tuto Boží slávu a dokonalost obdivovat a splynout s ní.

Z tohoto hlediska už samotný akt stvoření člověka byl naprosto přebytečným úkonem: jestliže ten božský moment je už sám o sobě dokonalý, pak člověk sám k němu už nemůže nic vlastního přidat. Existence člověka na tomto světě tedy nemá fakticky naprosto žádný smysl.

Ten Váš člověk "přijímající Boha do sebe" je nakonec přesně tou Hegelovou "svobodnou loutkou". Tato loutka se sama cítí být svobodnou, protože naprosto pasivně splývá s tou božskou substancí; ale přes tento svůj pocit vlastní svobody zůstává být stále jenom loutkou, bez sebemenší možnosti vytvořit něco vlastního, co by nějak překračovalo to, co už je dáno Bohem.

----------------------------------------

Ostatně, ty Vaše úvahy vycházejí ze zcela chybných premis. Není tomu tak, že n ě k t e ř í staví Boha a člověka proti sobě; ti proti sobě stojí nevyhnutelně. Člověk definitivně n e n í Bůh; a Bůh není člověk.

Vždyť právě proto se křesťanství pyšní tím, že to prý byl právě Ježíš, který dokázal definitivně tento protiklad mezi božským a mezi lidským překonat - tím že on ve své osobě sjednotil obojí.

Ve skutečnosti je toto ale - jak už jsem minule napsal - naprosto zásadní omyl: Ježíšovi se nikdy nepodařilo skutečně přirozené, navzájem bezrozporné spojení obou sfér, nýbrž on sám byl daleko spíše rozpolcen na obě strany: tam kde v sobě reprezentoval tu boží stránku, tam nebyl člověkem - a kde byl člověkem, tam musel odložit tu absolutní dimenzi božskou.

Naprosto názorně je tento jeho vnitřní rozpor vidět na jeho vztahu k manželství a manželské věrnosti, jak už jsme o tom mluvili v minulosti.

Na straně jedné - ve své roli jako kazatel absolutní boží morálky - už pouhý pohled na manželku bližního striktně odsuzuje jako hřích; ale na straně druhé projevuje naprosto nečekané pochopení pro cizoložnici. Tady se v něm zcela evidentně probudila jeho lidská stránka, jeho pochopení pro přirozený život, pro nekonečnou relativnost všech věcí lidských. Jenže - aby mohl dát průchod této své ryze lidské stránce, tak pro tu chvíli musí naprosto odložit, zapomenout svou stránku božskou, stránku absolutních mravních norem.

Opakuji ještě jednou: ani samotný Ježíš nedokázal překonat tu propast, ten zcela zásadní protiklad mezi božským a lidským, mezi absolutním a mezi relativním, mezi striktní normativitou a mezi přirozeným životem.

A on tento protiklad ani překonat nemohl; protože tam kde ten transcendentální moment vystupuje ve formě nějaké absolutní, člověku zcela nadřazené nadpřirozené bytosti, tam člověku samotnému už nezbývá nic jiného, než jenom srazit kufry a zahlásit: "Ano, Bože, proti Tobě já nejsem nic, a jsem Tobě a Tvé vůli plně k dispozici!"

Musím přiznat, že já jsem si až při této příležitosti plně uvědomil tuto skutečnost, že ani sám Ježíš toto zprostředkování mezi sférou božskou a lidskou nikdy nedokázal uskutečnit.

Sice jsem vždycky cítil určitou apriorní nedůvěru vůči té Hegelově konstrukci, kdy Ježíš představuje konečnou syntézu mezi metafyzickými momenty všeobecného (Bůh) a jednotlivého (člověk); ale na straně druhé právě tato Hegelova dialektická konstrukce má natolik železnou logiku, že čistě logickou cestou není možno ji nijak rozumně vyvrátit.

Jenže - tady se zase jednou ukázala zásadní vada veškeré hegelovské filozofie: totiž to, že Hegel nikdy nevycházel ze jsoucího světa, nýbrž právě jenom ze svých filozofických konstrukcí. Pro něj byla vždy primární vnitřní logika těchto jeho myšlenkových modelů; a jsoucí svět si do těchto svých konstrukcí pouze dosazoval, jako materiál pro ilustrování jejich platnosti.

A tak i v daném případě: Hegel nezkoumal, jestli Ježíš o p r a v d u ve svém jednání dokázal tu syntézu mezi božským a mezi lidským uskutečnit; on na to hleděl zcela opačně, tedy že k té syntéze z hlediska logiky dojít musí, a když mu tady reálná historie nabídla osobu Ježíše, tak on s uspokojením prohlásil, že Ježíš j e touto syntézou.

Ještě jednou: na té dějinné cestě lidstva k této syntéze mezi sférou transcendentální a mezi přirozeným lidským životem osoba Ježíše dozajista představuje velmi významný a pozitivní krok; ale v žádném případě není možno tvrdit, že on by na této cestě dosáhl definitivně jejího konce.

K takovéto syntéze je ale vždy zcela principiálně nezbytné jedno: aby člověk měl vůči tomu transcendentálnímu momentu ("Bohu") alespoň v základní míře samostatné, svébytné postavení. Protože když tomu tak není, pak prostě není co propojovat - nýbrž člověk je od samého počátku plně pohlcen tím božským elementem, a sám není ničím.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 6.Prosince 2019, 16:24:8

Pane Poláčku, to je nesmysl. Ježíš nebyl žádná syntéza. Byl člověkem. Verbum caro factum est - Slovo se stalo tělem. Vše co dělal bylo lidské. Proto i my můžeme dělat to, co on. Pokud přijmeme jeho Ducha. Božího Ducha. Člověk je pytel mikrobů, část mozku z dinosaura, kus uječeného šimpanze, ..., a namyšlený jako Had z ráje. "Já sám" je jeho deviza a výsledek je svět, který vidíme. Teď už se to musí podařit, pořád se utěšuje. Poznáváte se? A když Vám Bůh nabízí svého Ducha, odmítáte jako ponížení sebe.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Slovo a tělo Sobota, 7.Prosince 2019, 12:27:59

"Slovo se stalo tělem" - a jak pak vlastně probíhá tento podivuhodný akt, pane Pospíšile? Už jste to někdy viděl, jak se to provádí, aby se nějaké slovo "stalo tělem"? Aby se něco ryze myšleného najednou stalo hmotou?...

A jaký je pak ten konečný výsledek? Je to více tělo, anebo více slovo? Protože jestli je to více slovo/Slovo, pak to "tělo" tady nemá prakticky žádný význam, žádnou funkci, je jenom pasivním materiálem pro to slovo.

Anebo je to naopak? Hlavní složkou je tady to tělo? Hmota, živé biologické tělo, s celým jeho vývojem, s celou jeho historií, i se všemi v něm, v jeho paměti, v jeho mysli uloženými prožitky, boji, střety, zkušenostmi z celé dosavadní cesty časem (a dějinami) tohoto těla?

To křesťanské "Slovo se stalo tělem" se v křesťanské tradici neustále znovu opakuje, mechanicky a bezmyšlenkovitě přežvykuje, aniž by se kdokoli jenom hlouběji zamyslel nad tím, co to vlastně znamená. A co to neznamená, respektive co to nikdy znamenat nemůže.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 7.Prosince 2019, 13:06:11

Tak malý kurz z teologie. Bůh nás stvořil podle sebe, proto se o něm můžeme vyjadřovat lidsky s vědomím, že se jedná o metaforu. Člověk plodí tvora sobě podobného, ale taky říkáme, že zplodíme myšlenku. O Bohu můžeme vyslovit pouze ten druhý význam. Boží vyslovené Slovo, jeho věrné já je jeho Syn. Můžeme říct, že plodí Syna. Jejich vzájemný vztah je taky božský, je to Svatý Duch, proto i On je Bůh. A Boží Syn, věčné Slovo se stal člověkem. V hebrejském myšlení "tělo" je výraz pro celého člověka. Co je na tom nemožného? Lk 1, 34: Marie řekla andělovi: Jak se to stane, vždyť nepoznávám muže? A anděl jí odpověděl: Duch Svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní, proto také to Svaté, co se z tebe narodí, bude nazváno Syn Boží. (Bude nazváno je opět hebraismus, znamená prosté "bude")
I my, když něco uděláme podle plánu, myšlenky, hotová věc není napůl myšlenka, napůl věc. Myšlenka se promění v čin.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čekání na Spravedlivého Sobota, 7.Prosince 2019, 13:27:10

Ale vraťme se ještě zpět k vlastnímu tématu úvah Ivana Štampacha. Tedy k té otázce "Přijde Spravedlivý?"

Připomeňme si klíčovou pasáž: "...a oblaka dštěte Spravedlivého. Z výšin má sestoupit ten, kdo jako déšť zvlažující suchou zemi, každému dá, co jeho jest. Kdo zajistí rovnováhu požitků a břemen, každému člověku dá to, co mu náleží vzhledem k jeho lidství, aniž by si to musel zasloužit. Nastolí sociální spravedlnost, která je však tak málo pravděpodobná, že se jí v křesťanských pramenech, přesto, že se to má dít mezi lidmi na zemi, říká nebeské království."

Tuto svou vlastní úvahu jsem obdařil nadpisem "Čekání na Spravedlivého". Úmyslně; aby vynikla její souvislost se známým dramatem Samuela Becketta. Na tom křesťanském doufání v příchod Spravedlivého je totiž zcela zásadně něco nezdravého.

V prvé řadě je to to nekonečné čekání, to jest přesněji: nekonečné odsouvání, odkládání do budoucnosti. Je tu dán příslib, o kterém vlastně každý alespoň v hlubinách svého nitra ví nebo tuší, že nikdy nebude naplněn. Nebude naplněn za našeho vlastního života; ale přesně to samé bude platit i pro životy generace příští, a každé generace další. Bude se pořád stále doufat v tom, že ten "Spravedlivý" jednoho dne přece jenom přijde, a věci lidské a světské uvede do finálního pořádku, nastane konečný stav všeobecné spravedlnosti a neposkvrněného řádu všech věcí. Ale každá další generace bude vědět, že za ní samotné k tomu ještě nedojde, a ani dojít nemůže; neboť tento svět vezdejší, tento svět lidský je principiálně uspořádán zcela jinak, nežli aby ze své samotné podstaty vůbec mohl být reálně kompatibilní s tím "božím Řádem".

Tolik tedy za prvé; ale on je zde ještě jeden další aspekt. Totiž ten "spravedlivý řád", jak byl vylíčen v citovaném úryvku, ten má nakonec ve svém souhrnu až přílišnou tendenci k tomu, zůstat stát nakonec jenom u spravedlnosti ryze sociální. Ten Spravedlivý má přinést "rovnováhu požitků a břemen", každému má "dát to co mu náleží".

Jistě, princip spravedlnosti (sociální i obecné) je velkou civilizační hodnotou; a už staří antičtí myslitelé znovu a znovu zdůrazňovali klíčovou úlohu existence (spravedlivých) zákonů, jejich nadvlády nad choutkami silných a mocných.

Ale: tyto zákony, tato obecná spravedlnost, to je jenom základ. Základ nepostradatelný, základ absolutní; ale pouze základ. A především v dnešních dobách - kdy už samotná vláda zákona a obecné i sociální spravedlnosti je většinou alespoň v zásadní míře zabezpečena - dnes je nutno si položit otázku, jestli to všechno není příliš málo. A jestli není zapotřebí dnes položit důraz na jiné stránky lidského žití, na jiné stránky lidské přítomnosti ve světě a v plynutí času.

Ve čtvrtečním Salonu (Právo) říká chorvatský filozof Boris Budan: "...To je zřetelně okamžik krize, krize liberální demokracie. A v takovém okamžiku je nezbytné sáhnout po širší perspektivě. Nestačí se ptát, jak znovu stvrdit vládu práva, jak oživit stávající politické strany, jak přiblížit politiky a elity lidem a lidi politickému rozhodování. Měli bychom si klást závažnější, hlubší a radikálnější otázky o samotné podstatě liberální společenské smlouvy, podstatě společnosti."

I zde je tedy řečeno a vyřčeno: samotná (zákonná) spravedlnost, samotná vláda práva dnes už nepostačí. Dnes je už nutno jít někam dál, klást otázky hlubší a radikálnější.

Možná že to přece jenom nějak souvisí s tím Tillichem; ale o tom zase až někdy příště.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 7.Prosince 2019, 13:36:20

Pane Pospíšile, to všechno je jenom hromada floskulí z křesťanského katechismu.

Jenom ten poslední příklad, ten má opravdu něco do sebe. Když totiž my sami uskutečňujeme nějakou svou myšlenku v reálném, hmotném světě - nikdy ten konečný výsledek není nikdy jenom ta naše myšlenka. Všechno co se pokoušíme - z našich přání, z našich myšlenek - zrealizovat, to naráží na samotnou Skutečnost, na reálný vnější, hmotný svět. Ta jediná sféra kde můžeme prožívat blažený pocit naprosté realizace našich myšlenek a tužeb, je sféra našeho snění. Ale jakmile se vnoříme do reálného světa, musíme v prvé řadě respektovat jeho vlastní zákony, jeho vlastní dynamiku, jeho vlastní proudění. Které nás samotné strhává s sebou.

Takže i nadále platí: buďto je celý tento svět skutečně boží (tj. Bohem stvořený) - a pak je to svět neskutečný, ideální. Pouhé Slovo, které jenom napohled budí dojem reality. Anebo je tento svět reálný - ale pak v něm toto Slovo může mít jenom velice relativní. omezenou realitu.

A proto znovu opakuji: tam kde byl Ježíš člověkem, tam nemohl být Bohem. A tam kde hovořil z perspektivy transcendentální, tam se míjel s realitou lidského žití.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 7.Prosince 2019, 23:27:51

Jsou to pravdy, které lze žít. Kdybych tu, jako Vy, vymýšlel rozumové konstrukce, co z toho?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 8.Prosince 2019, 05:10:21

Pane Poláčku, ještě jednou se vrátím k té citaci ze 2.Kor: "Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně."
Jestliže jsme "proměňováni k jeho obrazu", znamená to přece, že spravedlnost Spravedlivého postupně přichází na zem. Čili Boží Duch mění svět tím, že nás proměňuje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kdo a co nás proměňuje? O Krásnu a Duchu svatém. Neděle, 8.Prosince 2019, 11:49:46

Právě tohle je snad ta nejtěžší otázka, paní Hájková.

Já to napřed zkusím zase s Platónem, tam je to trochu přehlednější. To proto že on celou záležitost po filozofickém způsobu rozebírá, analyzuje; zatímco ve víře všechno splývá v nediferencované jedno.

Zase se jedná o lásku (tedy u Platóna: Eros). Člověk fakticky prochází celou dlouhou cestu od nejnižších forem lásky - té čistě pohlavně-erotické, vázané pouze na krásu těla, přes lásku k duši, tedy ke kráse duše (jakožto vyšší, ušlechtilejší stupeň lásky i krásy) - až nakonec k pochopení, k poznání nejvyšší formy Krásy vůbec. Zatímco ty nižší stupně chápání krásy jsou vázány vždy na jeden určitý objekt, na tomto nejvyšším stupni člověk poznává to, co stojí za všemi těmito konkrétními jednotlivými formami, totiž Krásu samotnou. Která je fakticky totéž co Dobro, tato Krása vyplývá, pramení z Dobra.

A teď: jestliže člověk pozná tuto samotnou Krásu a Dobro, v jejich nejvyšších, nejušlechtilejších formách - pak to nezůstane bez vlivu na něj samého. To jest - on se silou působení oné Krásy a Dobra sám začne proměňovat, začne sám zušlechťovat svou vlastní duši.

Pokud si tedy za to Platónovo "Krásno" a "Dobro" dosadíme křesťanského Ducha svatého, pak uvidíme, že ten základní vztah je prakticky ten samý. Člověk se setkává s něčím, co ho přesahuje - a při doteku s ním a pod jeho vlivem se začne sám měnit, přetvářet k lepšímu.

Potud tedy dobře; před všechnu náročnost Platónových filozofických výkladů je ta základní myšlenka vlastně docela jednoduchá a srozumitelná. Dalo by se říci: až svůdně jednoduchá.

Ve skutečnosti se tu ale nutně staví otázka: A odkud se vlastně bere to "Krásno" a to "Dobro"? Je opravdu možno předpokládat, že se tu tak nějak vznášejí někde ve vzduchu? Někde v éteru, o sobě mimo náš vezdejší hmotný svět - ale zase přece jenom tak blízko, že je kdykoli možno po nich sáhnout, a čerpat z jejich zušlechťujícího impulsu?...

Zkusme pokročit ještě o krok dál, než kam ve svých úvahách dospěl Platón. Na rozdíl od modelu křesťanského, kde Duch svatý prostě je předpokládán jako samozřejmě předem daný, svrchovaný, je to u Platóna trochu složitější. On sice na straně jedné vytváří ten samý model (Krása a Dobro jsou původu božského, tedy od lidí nezávislé) - ale na straně druhé, jak on líčí tu cestu člověka k těmto výšinám, tak se toto Krásno a Dobro jeví být konečnou k v i n t e s e n c í všeho toho, co člověk předtím zažil a zakusil jako nižší stupně, nižší formy krásy.

Ta "kvintesence" - právě to je klíčový pojem. My ji můžeme chápat tak jak bylo uvedeno - tedy jako něco o sobě jsoucího, v sobě samém dokonalého, které se ukazuje, projevuje v méně dokonalých podobách vnějšího, materiálního světa.

My tu "kvintesenci" ale můžeme pojímat také přesně opačně. Tím že člověk poznává a zakouší všechny jednotlivé podoby krásy, pak je to na konci všeho tohoto svého poznávání a zakoušení on sám, kdo tuto kvintesenci v y t v á ř í - jako konečnou sumu všech svých předchozích dotyků s těmi jednotlivými formami. Člověk vidí a zakouší krásu tu a onde, jednou v té podobě a pak zase v jiné - ale když prošel všemi těmito jednotlivými projevy krásy, pak si jednoho dne, ve šťastném okamžiku osvícení, všechny ty jednotlivé podoby krásy náhle pospojí dohromady, a ve své mysli si vytvoří definitivní poznání Krásna jako takového. Toto poznání samotného Krásna, to je právě ona kvintesence, suma všech dílčích prožitků krásy. A samozřejmě, tento až mystický moment rozpoznání pravé podstaty Krásy - tento prožitek nezůstane bez následků, nýbrž jednou provždy změní pohled daného jedince na to, co je opravdové Krásno, a co je pravé Dobro.

Takže ta otázka, která se tu před nás staví, je tato: ta kvintesence Krásna (a ovšem stejně tak i Dobra) - je to opravdu něco, co existuje svébytně, samostatně mimo nás; co my sami nijak neutváříme, jenom to můžeme rozpoznat, a pod jeho mocným vlivem se nechat proměnit k lepšímu?

Anebo je to přece jenom naopak: vposledku jsme to my sami, kdo přes dílčí poznání, dílčí dotyky s jednotlivými podobami krásy na samém konci této naší cesty v y t v á ř í m e silou svého ducha tuto kvintesenci nejvyššího Krásna a Dobra? A že jsme to tedy nakonec m y sami, kdo sebe samého proměňuje - prostřednictvím svého vlastního výtvoru?... A co platí o Platónově Krásnu a Dobru, tak to samé platí analogicky i o křesťanském Duchu svatém: je tento "Duch svatý" opravdu něčím, co se samo o sobě "vznáší nad vodami" - anebo ale něčím, co teprve my sami ve své mysli vytváříme, jako kvintesenci našeho dotýkání se s předměty jsoucího světa, našeho potýkání se s nimi, s jejich vnitřními - lepšími i horšími - kvalitami?

Objektivně vzato je možno na tuto věc nahlížet z obou těchto stran; a je tedy možno principiálně se stejným právem dát odpověď jednu, anebo druhou.

Můj vlastní názor je ten, že ve skutečnosti platí obojí: že na jedné straně je zde opravdu dán nějaký (transcendentální, metafyzický) základ toho, co nazýváme Krásnem a Dobrem; ale že na straně druhé pokud k celé věci nepřijde sám člověk a nezačne toto Krásno a Dobro nejen hledat, ale i sám vytvářet, že pak onen jmenovaný základ zůstane pouhým potenciálem, pouhou latentní možností, ale bez skutečného, reálného naplnění.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Platónův Eros a Ježíš jako prostředníci mezi lidským a božským Neděle, 8.Prosince 2019, 12:36:30

Vraťme se ještě jednou k tomu postavení Ježíše na rozhraní mezi sférou lidskou a sférou božskou.

Bude to pro mnohé asi nemálo překvapivé: ale naprosto stejnou pozici, naprosto stejnou úlohu má i Platónův Eros! Tedy úlohu prostředníka, zprostředkovatele mezi lidským a božským.

Platónův Sokrates ovšem - na rozdíl od svých předchůdců v diskusi - za tím účelem striktně odmítá jejich výklady, že Eros je bůh. Sokrates naproti tomu tvrdí: Eros je "daimon". Tedy bytost podvojná, bytost mezní, bytost usídlená v prostoru mezi světem lidským a světem božským. Napůl bůh, napůl člověk, dalo by se říci.

Ovšem - v křesťanském pojetí má Ježíš poněkud jiný status, nikoli "napůl člověk, napůl bůh", nýbrž Ježíš má být c e l ý Bůh, i celý člověk.

Ponechme teď stranou tyto teologické nuance, a vraťme se k samotnému jádru věci. Společné - a zcela klíčové - je to, že jak Platónův Eros, tak i křesťanský Ježíš mají splnit tu zcela základní úlohu, život pozemský propojit se sférou nebeskou, lidské s božským.

Napřed je nutno položit otázku: a proč je vlastně takovéhoto zprostředkování vůbec zapotřebí? Není snad celý svět nakonec jednotný, není to všechno jedno boží dílo?

Bohužel - není. Prostě není. Jak podle Platóna, tak podle židovsko-křesťanské tradice tato nerozporná jednota existovala pouze na samotném počátku všech věcí, kdy lidé ještě "byli u bohů" (Platón), respektive "byli u Boha" (Bible). Ale pak - ať už z jakýchkoli důvodů - došlo k odštěpení, k odcizení, a sféra lidská přestala být (bezprostředně) sférou božskou.

Člověk začal vést ("v potu tváře své") svůj vlastní, pozemský život. Ovšem - i v tomto svém bezprostředně profánním, materiálním životě se znovu a znovu dotýkal něčeho, co v každém případě přesahovalo tuto profánnost. Něco, co se mu ukazovalo být něčím vyšším, trvalejším, zcela jiným způsobem jsoucím, nežli předměty a jevy jeho bezprostředního, profánního světa. A tak člověk začal hledat tento "jiný svět", který si tradičně představoval jako usídlený v nebeských výšinách.

On si propojení, kontakt s tímto vyšším, transcendentálním světem mohl představovat přímo, jako bezprostřední dotyk či hovor s Bohem. Jenže - ani takovýto přímý kontakt nic nemohl změnit na skutečnosti, že ta vyšší, "božská" sféra je něčím naprosto jiným nežli vezdejší život lidský; že je tedy člověku principiálně nepřístupná, nedosažitelná, nepochopitelná.

Proto se objevila potřeba nalézt si nějakého prostředníka mezi oběma světy; prostředníka mezi přirozeným životem lidským, a mezi transcendentální sférou věcí božských. A tak Platón vytvořil svůj model daimona Erota, zatímco v křesťanství tato role prostředníka byla přiřčena Ježíšovi Nazaretskému. A tak tam kde polobůh Eros lidem ukazuje cestu ke Krásnu, Dobru a Pravdě, tam Ježíš (alespoň v podání helénsky vzdělaného evangelisty) přímo říká: "Já jsem Pravda. Já jsem Cesta."

Můžeme tedy tuto úvahu ukončit konstatováním, že člověk nemá žádný bezprostřední přístup k sférám metafyzicko-transcendentálním; že je mu zapotřebí nějakého zprostředkování, spojení mezi oběma sférami, do kterých se půlí samotné Bytí.

Ale ani u Platónova Erota, ani u křesťanského Ježíše se věci nejeví tak, že by zde tato cesta zprostředkování, propojení těchto dvou stran naší existence byla už u definitivního konce. Čas pokročil; a co se mohlo být dostatečným spojením jevit dříve, to už nepostačí dnes.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk a Absolutno; teologie P. Tillicha Pondělí, 9.Prosince 2019, 12:06:34

Přislíbil jsem, že se ještě vrátím k teologii Paula Tillicha, kterou - se zřejmým vlastním souzněním - zmiňuje Ivan Štampach. Zopakujme si znovu klíčovou pasáž:

"Novější vykladači, např. Paul Tillich, také nechtějí zůstat na povrchu. Navrhují mluvit spíše o hlubině než o výsostech. Mluva o nedostupné výšině totálně přesahující lidské rozměry jim připadá nevýstižná. Nesměle nadhazují opačný směr pohybu po vertikále života. Že božské je samotné bytostné jádro lidství (a s námi našeho kosmu), spíše než cosi mimo nás a nad námi. Bůh že je spíše plností života než nejvyšším patrem mocenské pyramidy nad všemi lidskými vládci a všemi mocnostmi přírody, které si nás přivlastňují."

A připomeňme si znovu, že Tillichovo pojetí víry, Boha a náboženství I. Štampach vnáší do hry jako možné řešení klíčového problému, totiž naprosto pasivního, pouze odvozeného postavení člověka vůči momentu Absolutna (reprezentovaného Bohem) v klasickém modelu křesťanské teologie.

Tato Tillichova snaha jaksi "přitáhnout" nejzávažnější témata víry z nedohledných nebeských výšin do nitra samotné lidské existence je bezprostředně bezpochyby nemálo sympatická; ovšem i tak zůstává otázka, zda tento jeho model skutečně má potenciál daný problém vyřešit.

(Musím ovšem podotknout, že nejsem žádný znalec Tillichovy teologie; musím se tedy omezit jenom na zcela základní momenty, s univerzální - filozofickou - platností.)

Tillich tedy stahuje primární momenty víry z transcendentálních výšin do nitra samotného lidského vnímání, a především prožívání. "Bůh" pro něj nemusí nezbytně znamenat nějakou samostatně, objektivně existující entitu; je to daleko spíše určitá rovina, ve které se člověk vztahuje k nejpodstatnějším momentům své vlastní existence, svého vlastního bytí. Respektive přesněji: k fundamentálním problémům které se pro člověka vynořují na hranici mezi jeho bytím a nebytím.

Na straně druhé ale Tillich nijak netvrdí, že to co se skrývá za klasickým pojmem "Bůh", že by to bylo něco pouze subjektivního. Podle jeho názoru je zde veškerý protiklad mezi objektivním a subjektivním "transcendován", zrušen.

To jsou bezpochyby zajímavé a inspirativní myšlenky, jak z hlediska teologie tak i z hlediska filozofie. Ale jak už řečeno, i tak zůstávají nemalé pochybnosti, do jaké míry je jeho teologické pojetí skutečně schopno vyřešit, překonat daný problém.

I u Tillicha totiž přetrvává to zcela primární (křesťanské) r o z š t ě p e n í člověka, jeho přítomnosti ve světě a v životě na část absolutní, dokonalou ("esence"), a na část pouze relativní, podmíněnou, profánní ("existence"). Přičemž tou "esencí" je Bůh/bůh, a tou "existencí" je člověk, ve svém vezdejším žití.

Ve vší krátkosti by se dalo říci: jakmile se vše z a p o č n e tímto modelem, tímto rozštěpením - pak už jenom tím byl spáchán metodologický "prvotní hřích", který pak už v žádném případě není možno nijak napravit.

Zase tu na straně jedné stojí jakési "absolutno", které je samo v sobě dokonalé, nepodmíněné, nadčasové, transcendentální; a na straně zcela opačné stojí - kdo pak? Samotný člověk prakticky s celým svým přirozeným, reálným životem. A na tomto principiálním rozštěpení naprosto nic (respektive jen velice málo) změní ta okolnosti, že Tillich to čiré m í s t o transcendentální projekce (tedy symbol Boha) z nebeských výšin přesouvá do nitra člověka. To je opravdu jenom a pouze změna lokace; v žádném případě řešení problému.

Proto Tillichovi nakonec nezbývá nic jiného, nežli k překonání tohoto rozštěpení opět sáhnout po figuře, po osobě Ježíše. S tím znovu opakovaným tvrzením, že prý Ježíš je tím, kdo v sobě dokázal spojit, sjednotit obě strany onoho protikladu.

Už jsem v minulých příspěvcích doložil, že tomu tak není; že Ježíš sice zaujímá určitou centrální pozici mezi oběma protichůdnými sférami; ale že ani on tyto sféry nemůže doopravdy propojit, neboť ty jsou od samého počátku konstruovány jako absolutně protikladné. A je naprosto lhostejné, jestli tento protiklad je chápán jako protiklad mezi nebem a zemí, anebo "jenom" jako protiklad v lidském vědomí.

Opakuji ještě jednou: tam kde je "Absolutno" (tedy: Bůh) chápáno jako něco principiálně svébytného, soběstačného, tedy jako něco zcela principiálně "lepšího" nežli je samotný člověk; a kde je tento člověk chápán vůči tomuto Absolutnu jako něco méně hodnotného či dokonce bezcenného - tam nikdy, žádným způsobem není možno následně tuto propast překlenout. Tuto ránu proklamované lidské méněcennosti zhojit.

Dovolím si tu proto deklarovat jednu klíčovou zásadu ohledně daného tématu:

Jenom a pouze takové "Absolutno" může skutečně platit jako absolutní (to jest: jako systémově ne-deficitní), které má v sobě samém integrálně zabudovaný moment vlastní r e l a t i v i t y.

To jest: jenom takové Absolutno je skutečně úplné, které svou vlastní "nepodmíněnost" okamžitě a bezprostředně vztahuje na moment podmíněnosti. Řečeno teologickou mluvou P. Tillicha, jedině taková "esence" je skutečně dovršená, pokud je bezprostředně spjata s "existencí", jakožto jejím vlastním nepominutelným obsahem.

Anebo ještě jednou to samé, řečí klasické teologie: jenom a jedině takový Bůh může vznášet nárok na pravost, který si je plně vědom toho, že bez člověka on sám není ničím. Že jestliže sice on - Bůh - reprezentuje stránku transcendence, pak na straně druhé je to člověk a jedině člověk, které tuto transcendenci může naplnit obsahem a životem.