Sociální stát je výhodný pro všechny

Psaním Deníku Referendum o sociálních tématech a bydlení se ve své úvaze inspirovala Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková.

Vzpomínám si na jeden pošmourný listopadový den, bylo pár stupňů nad nulou a poprchalo. Ve své teplé a pohodlné kanceláři na Ústavním soudě jsem řešila velmi zapeklitý problém – dvě korporace vedly spor o právo na pojmenování nealkoholického nápoje a jedna z nich před Ústavním soudem požadovala zrušení závěrečného usnesení Nejvyššího soudu, protože rozhodl, aniž by položil otázku na interpretaci práva Evropské unie Soudnímu dvoru EU. Četla jsem už dvacáté rozhodnutí Soudního dvora EU a zvažovala, kdo jeho poměrně technickou judikaturu k tomuto tématu vykládá dobře – náš stěžovatel, jeho konkurent, nebo Nejvyšší soud?

V průběhu toho jsem se podívala z okna, a tam se ve výklenku u Červeného kostela pod modrou igelitovou celtou choulil spící muž. Hned mne napadlo, jak nepříjemně bych se asi cítila v tom lezavém vlhku na kamenném schodu pod kusem igelitu, a navíc bez naděje, že si budu moct dát vanu, v níž se zahřeju, a schovat se v teple svého bytu.

V tu chvíli mi prostě přišlo, že bych se jako soudkyně Ústavního soudu, pověřená ochranou přirozených práv člověka měla spíše věnovat tomu muži pod igelitem, než názvu nápoje, bez nějž by se asi naše civilizace bez problému obešla. Ale zůstala jsem sedět v kanceláři, probírala se judikaturou a měla špatný pocit z toho, že jsem z okna viděla nesporně vážný zásah do lidských práv, aniž bych směla zakročit.

Podle amerického filozofa Richarda Rortyho totiž každý nejlépe identifikuje, kdy je nějaké lidské právo v konkrétní situaci dotčeno, pokud použije schopnost vlastní empatie. Vcítí se do situace dotčené lidské bytosti, a tak nejlépe pozná, zda by na jeho místě a v jeho situaci pociťoval zásah do svých základních práv. A pokud je při tom poctivý a dostatečně prozíravý, tak nejen, že ta práva správně identifikuje, ale též ho to vede i k respektu k těmto právům druhých, či dokonce k akci k jejich ochraně.

Na základě slibu, kterým jsem jako ústavní soudkyně vázána, jsem povinna chránit neporušitelnost přirozených práv člověka. Prostým pohledem z okna a rekapitulací svých pocitů jsem si ověřila, že nemohu nevnímat jako jedno z přirozených práv člověka mít své vlastní obydlí, nemuset spát v dešti pod igelitovou celtou. Toto právo naše Listina základních práv a svobod sice nezakotvuje, ale určitým způsobem jej zaručuje Mezinárodní pakt o sociálních, hospodářských a kulturních právech, který se Česká republika zavázala dodržovat, nebo třeba revidovaná Evropská sociální charta.

Prostým pohledem z okna a rekapitulací svých pocitů jsem si ověřila, že nemohu nevnímat jako jedno z přirozených práv člověka mít své vlastní obydlí, nemuset spát v dešti pod igelitovou celtou. Foto tinali778, flickr.com


Jak už jsem napsala ve svém příspěvku do knihy Lidská práva: (ne)smysl české politiky?, stejně vážným zásahem do soukromí a důstojnosti jako třeba ponižující policejní prohlídka je život na ulici. Ostatně té ponižující policejní prohlídce bude vystaven častěji a za horších podmínek ten, kdo žije v papírové krabici, a ne ve zděném bytě.

Přitom bez obydlí člověk fakticky přichází o soukromí, o rodinný život a bezpečí, je tedy značně omezen v možnosti vykonávat řadu svých lidských práv. Se zájmem sleduji, že se Deník Referendum dlouhodobě zabývá dostupností či spíše nedostupností bydlení pro obyčejné lidi. Kvituji, že hledá řešení i pro téma sociálního bydlení a rapid re-housingu, což by možná jednoho dne mohlo pomoci i mému bezdomovci u Červeného kostela.

Pro řešení bytové otázky v naší zemi může být nápomocen teoretický koncept politického filozofa Johna Rawlse, podle nějž základní struktura funkční lidské společnosti má být uspořádána tak, „aby maximalizovala hodnotu celého systému stejných svobod sdílených všemi lidmi pro nejméně zvýhodněné jedince“.

Jak by John Rawls takovou spravedlivou společnost vytvořil? Ve své knize Teorie spravedlnosti z roku 1971 doporučuje použít závoj nevědění – nikdo předem nezná své postavení ve společnosti, svou třídu, svůj status, své pohlaví, zdravotní stav, svůj věk. A právě s tím, že nevíme, v jakém postavení se v budoucnu ocitneme, bychom měli uvažovat o pravidlech, jaká budou ve společnosti nastavena.

Když plánujeme sociální opatření a regulační pravidla, zkusme si tedy představit, že se zítra probudíme jako Romka s třemi dětmi bez práce a bydlení nebo jako bezdětný starý člověk s demencí, který si náhle nemůže dovolit nájem v bytě, jejž užíval celý život. Nezapomínejme ani na to, že bychom se mohli probudit jako úspěšný developer nebo mladá klavíristka z maloměsta, která hledá nájem kvůli studiím na pražské konzervatoři. K sofistikovaným úvahám podle Johna Rawlse je však u nás daleko, o pravidlech pro dostupné a sociální bydlení se ještě ani nezačala vést pořádná debata.

Jeden ze způsobů, jak u nás lidé mohou lidé přijít o střechu nad hlavou, jsou i lichvářské praktiky, spočívající v tom, že dobře zorganizovaná skupinka podnikavců na začátku nějakému nešťastníkovi, který vlastní byt či domek, půjčí pár set tisíc, třeba na vyplacení předchozích věřitelů, pak jej nechá podepsat několik dalších smluv o přeúvěrování, zprostředkování a dalších.

Tím z dluhu třeba tří set tisíc lichváři vygenerují dluh ve výši jednoho a půl milionů, aby pak za pár měsíců – zpravidla prostřednictvím zajišťovacího převodu nemovitosti – kýženou nemovitost získali třeba za třetinu její ceny. Právě takovýto případ jsem jako soudkyně zpravodajka řešila asi před dvěma lety na Ústavním soudě.

I přes poměrně jednoznačný skutkový stav ukazující na neférovost jednání, jímž byla stěžovatelka připravena o svou nemovitost, obecné soudy dospěly k závěru, že napadené smlouvy nejsou neplatné. Soudci, rozhodující v podobných věcech, mohou vidět hlavně to, že si onen nešťastník či nešťastnice půjčili nezodpovědně, že se vědomě k takovému závazku zavázali a že přece „dluhy se mají platit“.

Ústavní soud naopak vysvětlil, že sice zásada, že smlouvy se mají dodržovat, a ochrana autonomie vůle smluvních stran jsou důležité soukromoprávní principy, je ovšem třeba je v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabší strany. Podstatným znakem právem nechráněné lichvy je hrubý nepoměr vzájemných plnění, neboť takový nepoměr je v rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti.

Tento nepoměr může být relevantně posouzen pouze na základě rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře v každém konkrétním případě. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není pak úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti.

V posuzované věci Ústavní soud v odůvodnění nálezu reagoval na onen častý soudcovský argument o povinnosti každého plnit své závazky: „Nejde o to, že by stěžovatelka neměla splácet své dluhy, ale že by měla platit jen to, co lze považovat za dluhy řádné, tak, aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou.“ (nález sp. zn. I. ÚS 3308/16 ze dne 19. 1. 2017, bod 44). Připomněl tak pojem obchodu s chudobou, s nímž Deník Referendum do veřejného prostoru vstoupil už někdy v roce 2013.

I ti, kteří nemají dostatek empatie s právy ostatních či sociologické imaginace, by si měli uvědomit, že nedostatek pochopení pro potíže druhých, těch slabších, může být nevýhodný i pro ty silné a úspěšné. Společenská komunikace totiž zpravidla není hrou s nulovým součtem, obvykle jde o „win-win“ model.

Zlepšením postavení nejchudších se vytvoří pobídky pro společenský rozvoj, takže se tím zpravidla zlepší i postavení ostatních. Fungující a efektivní sociální stát je výhodný pro všechny své občany, vždyť u všech „ekonomických zázraků“ stálo i zlepšení ekonomických, právních a sociálních podmínek těch nejslabších.

Ať už to je Bismarckova sociální politika, zrušení poddanství a nevolnictví nebo sociální smír v Německu po druhé světové válce. Prosperující společnost nemůže fungovat bez víry všech svých příslušníků v možnost sociální prostupnosti, bez sociální koheze není možno dosáhnout bezpečí a příjemného pocitu z veřejného prostoru pro všechny.

Sociálně slabí a znevýhodnění budou respektovat systém jen tehdy, když zlepšení situace těch šťastných na vrcholku sociálního žebříčku je též spojeno se zlepšením situace těch nejslabších. Krom toho přece z historie víme, že není záhodno velké sociální skupiny vystavit situaci, v níž nemají co ztratit – kromě svých okovů.

Ve vztahu k problematice exekucí je třeba najít takové řešení, které vysvobodí lidi bez naděje z dluhové pasti, ale současně myslet i na řádné věřitele oněch dlužníků a na ty, kteří přežili složité situace bez dluhů, abychom nevytvářeli další nespravedlnosti. Značná část nesplatitelných dluhů vznikla díky enormnímu příslušenství a nákladům vymáhání dluhů, které v minulosti zákony připouštěly, často k tomu přispěli nebankovní poskytovatelé půjček, stimulující půjčování za stále více nevýhodných podmínek pro tzv. vytloukání klínu klínem, ale významná část jsou zajisté i reálně vzniklé normální pohledávky, jejichž nezaplacení může někoho jiného uvrhnout do problémů.

Právní stát spočívá zejména na férovosti. Jak vysvětlíme rodině, která má nízké příjmy, a přesto se jí podařilo nezadlužit se, srovnání s rodinou v podobné situaci, která však neuspěla a nabrala si mnoho půjček ve svém součtu nesplatitelných? Dostane-li nakonec ten méně odpovědný dluhovou amnestii, v důsledku na tom bude stejně jako ti, kdo se snažili a nikdo jim v ničem nepomohl.

Jak je vidět v oblasti ochrany před obchodem s chudobou, stejně jako dostupného bydlení je před námi mnoho otázek a bez médií, které se debatě o nich aktivně věnují a reportují o životních situacích těch, jejichž problémy nesmíme přehlížet, si s nimi neporadíme.