Deník Referendum Názory

Policejní statistiky mluví jasně: letos bylo v České republice nahlášeno nejvíce znásilnění za posledních deset let. Podle expertního odhadu jde přitom pouze o zhruba 5 až 7 % ze všech znásilnění. V konečných číslech to znamená, že je u nás denně znásilněno 30 až 43 žen.

Že ženy nahlašují znásilnění více než kdy dříve, je zpráva veskrze pozitivní. Důvody mohou být různé, počínaje kampaní #MeToo, která otevřela téma veřejné diskusi. Obětem je dnes také nabízena profesionálnější pomoc, i díky nedávným legislativním změnám. Smutnou realitou přesto zůstává, že znásilnění je v české společnosti stále bagatelizováno. Informovala o tom například i zpráva Muži a násilí v České republice, vydaná Úřadem vlády v roce 2016.

Nemusíme ale ani pročítat odborné zprávy, vždyť je to očividné. Bohatě stačí otevřít si diskuzi pod článkem nebo na Facebooku. Kolikrát jsme to už všichni četli, kolikrát jsme to dokonce i osobně slyšeli? „Hele, ale ona si za to tak trochu mohla sama, vždyť se na ty holky dneska podívejte, jak to chodí oblíkaný, minisukně, výstřihy až k pupíku. To není divu, že se ten chlap neudrží!"

Místo, abychom přiznali plnou vinu agresorovi, hodíme trochu taky na ženu. Znásilnění normalizujeme, zavíráme před ním oči, příliš úzce ho vymezujeme, případně o znásilnění nemluvíme nebo se tváříme, že se neděje. Pro takovou atmosféru ve společnosti se vžil termín „rape culture“, který se začal používat už během druhé vlny feminismu v 70. letech. Takový přístup ubližuje nejen ženám, obětem, ale vlastně i mužům, protože je redukuje na pudová zvířátka, která se nedokáží ovládat a nechápou význam slova NE. Pro spoustu českých mužů je i v 21. století sex povinnost, a žena majetek.

Medializace sexuálního násilí je bezesporu potřebná – o čem by se nemluvilo, jako by nebylo. Oběti násilí (případně jejich příbuzní) se však vinou médií často stávají oběťmi ještě jednou, a to v momentě, kdy média o jejich utrpení informují necitelně, bulvárně, kdy uvedou identitu oběti, případně si ještě, jak bývá zvykem, libují v drastických podrobnostech.

Nejčerstvější takový případ je z minulého týdne. Slovenská média informovala, že v bratislavském přístavu byla nalezena znásilněná a těžce poraněná žena, která při převozu do nemocnice na následky svých zranění zemřela. Článek sice neuvedl celé jméno oběti, její identita je však snadno dohledatelná z následujícího popisu ženiny profese a toho, co v minulých dnech dělala. Autoři si rovněž neodpustili podrobné detaily o charakteru jejího poranění.

Nelze si představit, jak se rodina oběti musí při takto necitlivém přístupu cítit. Jakoby to nestačilo, ještě si na ni všichni mohou ukázat prstem, a v hospodě si zašpekulovat, copak asi pod tím bratislavským mostem v noci dělala a jestli ona náhodou neměla krátkou sukni. V diskuzi pod článkem už se koneckonců stihlo objevit, že to přece byla modelka, a… to je přeci jasné, že vás znásilní, když jste modelka.

Medializace sexuálního násilí je bezesporu potřebná – o čem by se nemluvilo, jako by nebylo. Teď jde ještě o to, jakým způsobem média o tak citlivé věci informují. Můžou totiž snadno přisypat sůl do ran. Foto siasat.com

Ironie? Opravdu vynikající způsob, jak mluvit o znásilnění…
Ani ironie ale není v takových případech vůbec na místě. Nedávno jsem se zúčastnila konference Bezpečnost ve veřejném prostoru z hlediska rovnosti mužů a žen. Byla to akce pořádaná Úřadem vlády a Ministerstvem vnitra, jejíž záštitu převzala zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková, která měla také úvodní slovo…

Její přednes byl od začátku trochu chaotický a ne zcela souvislý, takový ten esencialistický koktejl – jak jsou ženy narozdíl od mužů „přirozeně nekonfliktní“ a „nehádavé“, „ustupující“. Takovéto výroky jsou pochopitelně dětinsky zobecňující, nicméně my genderistky a genderisté jsme na to zvyklí, je to prostě takový český kolorit.

Co už ale nadzvedlo i větší část publika v sále, bylo následujících několik vět o tom, že z jakési americké kriminalistické studie ze 70. let vyplývá, že za znásilnění si ženy mohou většinou samy, protože chodí v noci bez doprovodu po parku a nosí krátké sukně a celkově prostě provokují. Ostatní v sále nedostali možnost reagovat – než se někteří z nás vzpamatovali z šoku, spěchala již zmocněnkyně na další akci.

Následovaly rozpačité pohledy, sama jsem si neodpustila rychlý, stručný a rozezlený facebookový komentář.

Má kritika se ke zmocněnkyni dostala ještě týž den. Od lidí z její blízkosti jsem dostala zpětnou vazbu, že to přece nebylo míněno vážně, že to byla jen „nepovedená ironie“. Zmocněnkyně si prý určitě nemyslí, že by si ženy za znásilnění mohly samy. Špatně jsme to prý pochopili.

Takový popis událostí mě ale z rozpaků rozhodně nevysvobodil. Jsem ochotná připustit, že to tak nakonec i mohlo být, přesvědčená o tom ale stále nejsem – a nejsem sama. Video z akce bohužel neexistuje a řeč, kterou Helena Válková předem zaslala organizátorkám, pátrání nepomůže, neboť zmocněnkyně nakonec mluvila spatra. I kdyby nakonec mluvila ironicky, bylo by na pováženou, že někdo zvolí ironii takto nevhodně, v takto závažném tématu, z takto významné pozice a na velmi formální akci. Ironie je humorná řečnická forma, musí se s ní ale nakládat vkusně – snadno totiž může vyznít arogantně. A nemá cenu spekulovat, jestli něco takového riskovat na konferenci o čtyřiceti znásilněních denně.

Když už o znásilnění informujeme, a snažíme se tu naši kulturu znásilnění kousek po kousku rozbourat, měli bychom se vyvarovat jak ironie, tak necitlivě specifických obrazů či krvežíznivých detailů. Těch čtyřicet obětí denně si lacinou ironii nezaslouží, a ani necitlivý detailní veřejný popis toho, jak moc a jakým předmětem jim někdo poranil různé intimní části těla, společenské klima k lepšímu nezmění.