Chceme víc zahraničních pracovníků. Investovat do integrace se nám ale nechce

Pokud chceme zaplňovat chybějící pracovní místa zahraničními zaměstnanci, musí jejich příchod doprovázet efektivní integrační politika. Řešit systémové problémy omezováním jejich práv je krok špatným směrem.

Když se řekne migrace, většině lidí se vybaví čluny s uprchlíky, námořní hlídky, ploty u hranic či policie se psy. Přestože nás však média stále zaplavují obrázky lodí zachraňujících tonoucí migranty ve Středozemním moři, skutečná migrace do České republiky má naprosto odlišnou podobu. Jedná se totiž především o migraci pracovní, a to zejména ze států Evropské unie a Ukrajiny. Zatímco o azyl v u nás během roku 2017 požádalo méně než 1500 osob a udělen byl pouze 29 z nich, počet zaměstnaných cizinců v témže roce vzrostl o 90 tisíc.

Nedostatek pracovní síly vedl v posledních letech k tlaku zaměstnavatelů na navýšení množství zahraničních pracovníků. Vláda proto zavedla několik takzvaných projektů a režimů ekonomické migrace, které pro pracovníky z určitých států s určitou kvalifikací zjednodušily komplikovaný proces přijímání zaměstnanců ze třetích zemí (mimo EU, Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko).

Zvýšená poptávka po zahraniční pracovní síle se (například zavedením nového typu mimořádného pracovního víza) promítla i do letošní novely zákona o pobytu cizinců. Vláda svým usnesením také od září zpřehlednila a sjednotila pravidla stávajících projektů a režimů ekonomické migrace, které se transformovaly v tři vládní programy – pro klíčový a vědecký personál, pro kvalifikované a pro vysoko kvalifikované zaměstnance. Vedle rozšíření okruhu zdrojových zemí jsou programy také nově propojeny s kvótami na počty a typy žádostí z jednotlivých zemí.

BrazigzagNepřicházejí k nám ruce a nohy na práci, ale lidé. A stát potřebuje obyvatele, kteří k němu mají vztah. Ilustrace brazigzag.com

Přijatá novela cizineckého zákona i kvóty a programy ekonomické migrace budou v následujících letech výrazně ovlivňovat podobu migrace do České republiky i život cizinců u nás. Co nás tedy vlastně čeká?

Změny ukazují, že vláda se snaží transparentněji řídit ekonomickou migraci – tedy určovat, kdo a za jakých podmínek k nám může přicházet za prací. Při pohledu na stanovené kvóty je zřejmé, že poptávka je primárně po pracovnících z Ukrajiny. Zatímco dosud byl vládní režim otevřen pro 20 tisíc ukrajinských pracovníků ročně, současná kvóta umožňuje příchod více než dvojnásobného počtu převážně nízko a středně kvalifikovaných zaměstnanců. Podle Hospodářské komory by navýšení kvót mělo díky odvodům a daním do státní kasy ročně přivést na 10 miliard. S radikálním navýšením počtu ukrajinských pracovníků však také vyvstává celá řada dalších otázek a výzev, na něž bychom měli být připraveni.

Přivážení zaměstnanců ze zahraničí je spojeno s velkou administrativní zátěží pro cizince i jejich zaměstnavatele. Lobby zaměstnavatelů, jejímž cílem je pevněji k sobě zaměstnance-cizince připoutat, v novele zákona prosadila ořezání jejich práv, zejména omezení možnosti cizinců změnit zaměstnavatele po dobu osmi měsíců. Kvůli novému způsobu schvalování změny zaměstnavatele Ministerstvem vnitra navíc cizinec může kvůli pochybení zaměstnavatele přijít o povolení k práci a pobytu v České republice bez možnosti odvolání.

Tyto změny vnášejí do postavení cizinců na pracovním trhu mnohé nejistoty a činí je zranitelnějšími vůči různým formám pracovního vykořisťování. Ministerstvo se vůči výtkám hájí tím, že zaměstnanci ze třetích zemí přicházející v rámci vládních programů, jichž je drtivá většina, budou zaměstnáni pouze u zaměstnavatelů zařazených do programu – tedy prověřených a solidních. Dosavadní zkušenost však ukazuje, že ne všichni programoví zaměstnavatelé jsou spolehliví. Systémový mechanismus jejich kontroly neexistuje a prozatím není v plánu – nejsou prostředky.

Zpřísňování podmínek pro zahraniční pracovníky rovněž stojí v protikladu k vládní koncepci integrace cizinců, která považuje posilování jejich ekonomické soběstačnosti za jeden z klíčových pilířů. Integrace, jež se dotýká mnoha oblastí státní správy a vyžaduje spolupráci různých aktérů (ministerstev, krajů, obcí, zaměstnavatelů), je přitom právě tou oblastí, které by při očekávaném nárůstu cizinců měla být věnována zvýšená pozornost.

Nepřicházejí k nám ruce a nohy pro práci, nýbrž lidé. Mnozí z nich se v České republice usazují a přivážejí své rodiny. Zavírat před touto realitou oči je naivní a podporovat pobyt cizinců v naší zemi jen jako v přestupní stanici je krátkozraké. Zaměstnavatelé věc vidí úzce ekonomickým pohledem, stát ale potřebuje obyvatele, kteří k němu mají širší vztah (není totiž firma), jsou součástí jeho společnosti, dlouhodobě se v ní vidí a také do ní investují. Jen to může vést k společenské stabilitě.

Již teď si české školy neví rady s dětmi s odlišným mateřským jazykem a úřady nemají kapacitu na práci s cizinci. Je tak třeba uvítat, že jisté systémové změny se v současné novele zákona objevují – například od roku 2021 novela zavádí povinné adaptačně-integrační kurzy a zakotvuje existenci regionálních integračních center. Jde však jen o první krůčky.

Pokud chceme dále zaplňovat chybějící pracovní místa zahraničními zaměstnanci a plně využít potenciál, který naší vymírající společnosti můžou přinést, musí jejich příchod doprovázet komplexní a efektivní integrační politika. Řešit systémové problémy omezováním práv zahraničních zaměstnanců proto rozhodně nelze považovat za krok tím správným směrem.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Je otázkou, zda má smysl zaplňovat chybějící místa. Středa, 11.Září 2019, 17:08:14

Větší smysl bych viděl v zaplňování přebytku volných míst chybějícími zaměstnanci. Chybějící místa (jelikož chybí - je jich nedostatek) jsou nejspíše již zaplněna.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 12.Září 2019, 12:34:21

Když by třeba nastala velká nezaměstnanost, budou pracovní místa chybět nebo přebývat?