Jak se žije trans* lidem v ČR? Problémem jsou předsudky, neznalost i legislativa

Spolek Trans*parent publikoval zprávu shrnující výzkum zaměřený na obavy a přání trans* a nebinárních lidí. Oproti jiným průzkumům se zaměřuje na široké spektrum otázek od chápání vlastní identity až po spokojenost se zákony.

(jk)

06.09.2019 19:40

Transparent-cz-2

Co trans* osobám vadí? Zpravidla je to přístup druhých lidí, ale také předsudky, neinformovanost a transfobie úřadů, médií i politiků. Foto FB Transparent CZ

Spolek transgender a nebinárních lidí Trans*parent zveřejnil výzkumnou zprávu Obavy a přání trans lidí zpracovanou za podpory mezinárodní LGBTQ+ organizace ILGA Europe. Ta představuje autentické zkušenosti trans* lidí, kteří se jinak potýkají s tím, že je vědci i veřejnost často chápou čistě medicínsky bez snahy o porozumění jejich emocím a potřebám.

„Pojetí trans* člověka coby psychicky narušeného předmětu pozorování, který není s to ‚objektivně‘ vyhodnotit vlastní identitu, má konkrétní negativní dopad na jeho život. Vede k prohlubování pocitů dysforie, ignorování nebo přímo potlačování individuálních specifik a v neposlední řadě k problémům v plánování tranzice. Krátce řečeno, výsledkem takového přístupu je nekvalitní odborná péče. Tento náhled se pak odráží i v zákoně,“ vysvětlila za Trans*parent Helena Zikmundová.

Hlavní problém podle ní spočívá ve značné nepoučenosti mezi odpovědnými místy i veřejností. „Jsme si vědomi, že trans* lidé v naší zemi často nahlížejí sami sebe prizmatem, které přebírají od odborné i širší veřejnosti. Proto jakýkoli posun směrem k lépe informované lékařské péči i zákonodárství musí začít přehledem toho, jak trans* a nebinární lidé vnímají svou situaci, jaké jsou jejich zkušenosti a potřeby,“ poznamenala.

Průzkumu se účastnilo téměř čtyři sta respondentů z řad trans* mužů i žen, nebinárních a intersex osob, většinou ve věku mezi sedmnácti a pětatřiceti lety. Trans* lidé tvořili zhruba pětaosmdesát procent výzkumného vzorku, nebinární lidé jedenáct. Takové zastoupení překvapilo i samotné výzkumníky, kteří očekávali, že se jim osob bez vyhraněné pozice na genderovém spektru ozve výrazně méně.

Nejvíce nespokojení jsou mladí a nebinární lidé
První částí kvantitativní části výzkumu jsou obecné otázky spjaté s vlastní identitou, jejím vnímáním a uvědomováním. To u respondentů začalo obvykle v třináctém roce života. Statisticky nejpozději si svou genderovou identitu začali uvědomovat nebinární lidé, pro které byl průměrně určující věk patnácti let.

Téměř polovina účastníků průzkumu vnímá trans identitu jako „vrozenou vadu či poruchu“. Na druhém místě končí neutrální definice „bod na škále genderového spektra“. Téměř nikdo z respondentů naopak nezvolil varianty jako „je mi to jedno“ či „nevím“.

Podle zprávy spokojenost trans* lidí s životem v České republice procentuálně víceméně kopíruje data Centra pro výzkum veřejného mínění, které pravidelně zkoumá spokojenost Čechů bez ohledu na gender. Podle červnového výzkumu Centra bylo „spíše“ či „velmi“ spokojeno osmašedesát procent lidí v České republice. Spokojenost trans* osob je prakticky stejná.

Přibližně třetina dotazovaných ovšem uvedla, že se v domovině dobře necítí. Nejvyšší poměrné zastoupení mezi nimi mají nebinární lidé. Spokojenost je vyšší se získaným vzděláním i rostoucím věkem. „Cítím se dobře“ zaškrtlo osmdesát procent lidí nad třicet let, u náctiletých to bylo o dvacet procent méně. V celospolečenském kontextu přitom pocit spokojenosti s věkem spíše statisticky klesá.

Nejčastěji diskriminují lidé z pomáhajících profesí
Co trans* osobám vadí? Zpravidla je to přístup druhých lidí, ale také předsudky, neinformovanost a transfobie úřadů, médií i politiků. Více než polovina dotázaných uvedla, že se jich dotýká neznalost, diskriminace, šikana, nechtěná pozornost nebo misgendering, čili užívání nesprávného gramatického rodu ve vztahu k druhému člověku. To nejen queer lidé pokládají za krajně neslušné a agresivní.

Zhruba čtvrtině respondentů komplikuje život legislativa, mimo jiné podmínka sterilizace. Tu stát pro úřední změnu pohlaví vyžaduje přesto, že tím pravděpodobně porušuje mezinárodní závazky a úmluvy o lidských právech. „Jsou trans* lidé, kteří nechtějí nebo nemohou sterilizaci podstoupit, a musí se tak potýkat s problémem neustálého coming outu v práci, škole nebo u doktorů kvůli pohlaví v občanském průkazu,“ napsala jedna z osob účastnících se průzkumu.

Potíže přináší i řada zdánlivě běžných věcí. Trans identita negativně ovlivňuje například zkušenosti z návštěvy veřejných sportovišť (u třech čtvrtin respondentů), partnerské i rodinné vztahy, stejně jako kariéru a studium (v polovině případů). Zdaleka nejhůře hodnotí své zážitky mladí a nebinární lidé. Identita komplikuje například návštěvu veřejných toalet, a to všem nebinárním respondentům a pětadevadesáti procentům náctiletých. Ti takřka ze třech čtvrtin také uvádějí, že trpí horší kvalitou lékařské péče.

Průzkum se zabýval i přijetím trans* a nebinárních lidí ze strany okolí. Zdaleka nejlépe se k dotazovaným chovají lidé z neformálních podpůrných skupin, přátelé a současní sexuologové. V žebříčku spokojenosti s různými osobami a skutečnostmi se naopak poměrně nízko umístili psychologové poskytující vyšetření v rámci tranzice a rodinní příslušníci (sedmdesát procent spokojených respondentů), stejně jako zástupci úřadů a institucí (šedesát procent).

Úředníci se ovšem podle dat nedopouštějí otevřené diskriminace, šikany či ponižujícího chování, tu u nich zaznamenali pouze jednotlivci. Nejagresivnější jsou prý paradoxně odborníci z pomáhajících profesí, jako jsou lékaři, psychologové či kněží. Nějakou formu diskriminace kvůli nim zažila čtvrtina respondentů. Aktivní transfobie se dopouštějí i blízcí (u dvaceti procent lidí), náhodné osoby ve veřejném prostoru (osm procent), a dokonce i policisté (vůči pěti procentům dotázaných).

Někteří musí strpět nestandardní vyšetření
Nemalou část výzkumné zprávy věnují autoři problematice tranzice. Ta je jednak administrativně poměrně komplikovaná a zahrnuje celou řadu kroků, tak pro řadu trans* lidí představuje značné emoční vypětí provázené různými obavami.

Nejvíce – téměř třicet procent – respondentů se tranzice obává kvůli nejisté reakci okolí, která podle nich může zahrnovat odmítnutí, posměch i hrozbu ztráty práce či bydlení. Na druhé příčce v obavách stojí operace, jež v rámci tranzice bývá nutné podstoupit. Hlavním cílem tranzice je pro účastníky výzkumu úřední změna pohlaví. Necelých dvacet procent z nich by ovšem chtělo pouze změnit jméno a doklady bez nutnosti operace. Lidí, kteří by vyloženě cílili ke sterilizaci, je přibližně pět procent.

Velkým tématem zůstává vztah k lékařům a dalším odborníkům, již s trans* lidmi přicházejí při tranzici do kontaktu. Existují sice zavedené procesy s cílem stanovit diagnózu a případně přejít k hormonální terapii, ty se ale mohou do jisté míry lišit. Jednoznačně nejrozšířenějšími diagnostickými metodami, s nimiž se setkalo devět z deseti dotázaných, je endokrinologické a psychologické vyšetření, stejně jako zjišťování, s jakými hračkami si trans* člověk hrál v dětství.

Následují otázky na sexuální chování a orientaci ze strany odborníka. Vůči těm mají autoři zprávy výtky. „Vzhledem k tomu, že sexuální orientace a genderová identita jsou dvě rozdílné věci, jsou zmiňované otázky v rámci diagnostiky naprosto nadbytečné,“ uvádí.

Průzkum zjistil i to, že se někteří sexuologové uchylují k nestandardním metodám, například testům erotické vzrušivosti (u více než deseti procent osob) či k různým vyšetřením pohmatem. Především prvý zmíněný postup výzkumníci označují za „pro mnoho lidí traumatizující a pro diagnostiku genderové identity zbytečné vyšetření“.

„S odborníky nejde mluvit naprosto otevřeně. Pořád se člověk musí hlídat, aby náhodou neřekl něco, co by nezapadalo do jejich škatulek. Měli by pochopit, že ne každý trans* kluk si v dětství hrál výhradně s autíčky a že ne každého přitahuje výhradně jedno pohlaví,“ glosoval jeden z účastníků průzkumu.

Celkově je hodnocení procesu tranzice mezi respondenty nejednoznačné. Podíl spokojených a nespokojených lidí je takřka totožný. Počet těch, kteří jsou „rozhodně nespokojeni“, je ovšem téměř dvakrát vyšší než „rozhodně spokojených“. Největší podporu má zavedená praxe v malých obcích, nejmenší naopak v Praze. A to především mezi nebinárními lidmi, s nimiž sexuologie často nepočítá. Spokojených s možnostmi změny pohlaví jich není ani patnáct procent.

Účastníci výzkumu by tříčtvrtinovou většinou uvítali, kdyby úřední změna pohlaví nevyžadovala rozvod či zrušení registrovaného partnerství, stejně tak, aby se pohlaví nepromítalo do stanovení rodného čísla. Sterilizaci by zrušilo pětašedesát procent respondentů, podobně jako uvádění pohlaví v dokladech. Obecně se za co nejliberálnější legislativu staví především nebinární osoby.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Odkaz na zprávu, Neděle, 8.Září 2019, 08:23:0

o které je řeč: https://www.transparentprague.cz/vysledky-vyzkumu-2018