Deník Referendum Svět

Studie zveřejněná v únoru letošního roku v Geophysical Research Letters potvrzuje dřívější obvinění Winstona Churchilla z přímé odpovědnosti za hladomor v Bengálsku. Pro mnoho lidí, kteří se tímto tématem zabývají, to není nic nového. Obvinění britské koloniální správy a ministerského předsedy ze špatného vládnutí či dokonce řízeného zbídačování se objevovala již před vyvrcholením potravinové krize v Bengálsku. Hladomor v roce 1943 zahubil podle konzervativních odhadů na tři miliony lidí.

Hladomory v britském impériu nebyly nic neobvyklého. Odhaduje se, že za britské vlády postihlo Indii kolem dvanácti hladomorů, které měly na svědomí padesát milionů životů. Přičíst k tomu můžeme ještě hladomor v Irsku, který si vyžádal další milion životů a královna Viktorie si vysloužila přezdívku „Královna hladomoru“. Hlavní přičína hladomorů spočívala v tom, že koloniální správa exportovala potraviny do Británie bez ohledu na potřeby místního obyvatelstva.

Mezi špatným vládnutím a řízenou genocidou
„Od získání samostatnosti nebyl v Indii žádný větší problém s hladomory,“ napsal profesor Vimal Mishra „Proto jsme začali s výzkumem, zda hladomory byly zapříčiněny suchem a nedostatkem zavlažovacích systémů,“ vysvětluje v nové studii profesor. Ukázalo se však, že nedostatek potravin nemohl být zapříčiněn nedostatkem srážek. Naproti tomu je zcela zřejmý vliv toho, jak londýnský kabinet zcela nepokrytě a cynicky hazardoval s životy obyvatel Indie.

Britská válečná zpráva Indie byla v chaosu. Bojové neúspěchy aliančních sil v jihovýchodní Asii a sílící odpor indických elit vedly Brity v roce 1942 k nabídce, že po válce bude moc převedena do rukou volených zástupců. Jednání ale skončila neúspěchem a v následných nepokojích zavraždily britské síly kolem dvou a půl tisíce Indů a mnoho tisíc uvěznily.

Situaci nepomohlo ani to, když Britové zničili osmnáct tisíc lodí a zakázali rybolov, oficiálně proto, aby omezili možnosti případné japonské invaze. Vojenské základny a taktika spálené země na hranicích s Barmou znamenaly obrovské úbytky zemědělské půdy. Inflace raketově rostla, spekulace s potravinami ohrožovaly dodávky, a pro chudé se potraviny stávaly stále méně dostupnými. Dokonce i obchodníci již v roce 1942 upozorňovali na počínající hladomor.

Po amatérských zásazích vojáků a britské šlechty, kteří spravovali Indii, začalo být i jim konečně jasné, že hladomor je za dveřmi. Proto už na přelomu let 1942 a 1943 požádali kabinet Winstona Churchilla o pomoc.

Londýnský kabinet měl jen málo chuti pomáhat rebelujícím Indům. Z této doby pochází také známé rasistické výpady proti Bengálcům a Indům. Rasistické a eugenické deklamace nebyly ze strany Churchilla ničím ojedinělým. Řekl například, že „hlad nehlad, Bengálci se množí jako králíci“, a „když už Indové umírají, jestli taky neumřel pan Gándhí“. Měl totiž hrůzu z toho, že by se král měl setkat s tímto „fakírem v bederní roušce“, jak nazýval tradiční indický oděv venkovanů.

Nová studie, která vychází z klimatických poměrů, jen potvrzuje, co napsal jeden z nejvýznamnějších ekonomů a filozofů současnosti Amartya Sen. Přes všechny obtíže byla dodávka rýže jen o pět procent nižší než dlouhodobý průměr a o 13 procent vyšší než v roce 1941, kdy ale žádná krize nebyla.

Koloniální správa sice nejprve spoléhala na tržní síly, ale po japonském bombardování Kalkaty si uvědomila, že válečná situace přece jen potřebuje nějaké jiné řešení. Místní obchodníky označila propaganda za spekulanty a přišly tvrdé regulace cen. Jelikož však britští správci neměli žádné zásoby, které by mohli uvolnit a srazit tak cenu níže, regulace situaci ještě zhoršila. Rozjel se černý trh, který vyhnal ceny tak vysoko, že chudí Bengálci byli prakticky odříznuti od možnosti nákupu základních potravin.

Londýnská vláda, která byla opakovaně o krizi informována, v té době znovu a znovu odmítala dodat potraviny hladovějícím. Lodě s obilím z Austrálie nesměly poskytnout svůj náklad Indii a vývozy pro válčící spojence pokračovaly. Churchill zakázal zveřejňovat jakékoli informace o hladomoru. Přes příznivou srážkovou situaci hlad narůstal a lidé, kteří mu podlehli, plnili ulice vymírajících měst a vesnic.

Vzpoura médií
Britská a spojenecká média dodržovala Churchillovu cenzuru. A tak se lidé v Británii mohli radovat se zlepšujícího se zásobování, aniž se museli starat o to, na čí úkor se tak děje. I místní noviny, jako Brity vlastněný The Statesman či Amrita Bazar Patrika, hladomor popíraly s tím, že se jedná jen o paniku a spekulace bengálských obchodníků.

Postupně si však novináři v těchto listech začínali uvědomovat a psát, že nejde o nějakou spekulativní záležitost či přírodní katastrofu, ale že je se jedná o selhání vlády.

K radikální změně situace došlo na konci léta 1943, kdy šéfredaktor Statesmana Ian Stephens dostal fotografie obětí, které nafotil Sunil Janah. Jejich zveřejnění proti churchillovské cenzuře je dodnes uváděno jako příklad odvahy, která vede k pozitivní změně. Fotografie následně zveřejnily i Amrita bazar a komunistický The People War.

Fotky a informace o hladomoru obletěly svět a vedly ke změně politiky kabinetu.

Situaci však už zásahy vlády stejně nevyřešily. Zemřely tři až čtyři miliony lidí a hladomor zastavila úspěšná sklizeň v prosinci 1943, kterou už Bengálcům kolonisté neukradli.

Churchill jako Stalin
I když je ukrajinský hladomor z roku 1933 za vlády Stalinovy kliky velké politické téma, fakticky není dostatečně zpracovaný. Na rozdíl od indického hladomoru v Sovětském svazu potraviny skutečně chyběly. Produkce v roce 1932 poklesla téměř o padesát procent, což bylo dáno drakonickou politikou vůči zemědělcům i neschopností řídícího aparátu. Stalinská byrokracie, stejně jako britská pravice, ignorovaly alarmující zprávy, které jim byrokraté v dostatečném předstihu předávali.

V obou případech šlo částečně o „strategická“ rozhodnutí. Sovětský aparát omezoval distribuci potravin do zemědělských oblastí, protože zemědělci byli vnímáni jako nepřátelé revoluce. Churchill obětoval rebelující Bengálce hromadění válečných zásob. Chaos v následných dodávkách nedokázal zajistit ani volný trh, ani centrální plánování a improvizované humanitární dodávky přišly pozdě, vlastně až po odeznění krize.

Sovětský direktivní a centralizovaný státní aparát byl poznamenán neschopností, korupcí a politickou ideologií. Britská okupační správa Indie silně prosazující tržní řešení nebyla o nic schopnější, podporovala hrabivost obchodníků s potravinami a nenáviděla snahy Indů o samosprávu. Ideologie, etnická nesnášenlivost a neschopnost jsou u obou hladomorů stejné. Stejná je i posedlost udržet a posilovat impérium za cenu jakýchkoli lidských obětí, která byla vlastní Churchillovi i Stalinovi.

Konec hladomorů v Indii
Po britské koloniální éře už se Indie s nezvládnutými hladomory nepotýkala. Zvýšila se odpovědnost politiků, kteří se musí odpovídat voličům, a nikoli představitelům mnoho tisíc kilometrů vzdáleného království. Situaci zlepšily i nové zavlažovací systémy, které jsou spravovány přímo zemědělci, jak o tom mluvila i Elinor Ostrom ve své nobelovské přednášce.

Hladomory na Ukrajině, v Indii v Irsku a na dalších místech ukazují, že se jedná především o neschopnost či záměr vládních struktur. I příklady z afrických přírodních  katastrof dokládají, že v době krize je možné zajistit potravinovou bezpečnost. A to na mezinárodní úrovni i přímo z regionů, což se ovšem neděje tak často, protože pro euro-americké státy je vývoz potravinových přebytků výhodný.

Diskuse o hladomorech se mnohdy vede především z ideologického hlediska – anti-stalinismus, anti-kolonialismus, anti-kapitalismus. Nová studie je příspěvkem do racionální diskuse, protože poukazuje i na zrůdnost centralistických koloniálních praktik, ať je provádí byrokratická diktatura, či konstituční monarchie vydávající se demokracii.

Jídlo není běžná komodita, a proto je naivní věřit v trh či v totální plánovanou distribuci. Podpora sebe-organizace farmářů, zajištění skladovací i dopravní infrastruktury se ukazují jako důležité prvky, které musí jít ruku v ruce s národní i mezinárodní koordinací.

A sochy okupantů nakonec
Před nedávnem se v Praze rozhořela diskuse, zda má být odstraněna socha maršála Koněva, protože se podílel na vraždění lidí usilujících o svobodu Maďarska v roce 1956 a dalších imperiálních aktivitách Sovětského svazu. Socha nakonec byla doplněna tabulkou a stala se tak nejen připomínkou osvobození ČSR Rudou armádou, ale také historickým poučením o naší i evropské historii.

Kopie londýnské sochy by měla být stejně jako socha Koněvova doplněna o zločiny ministerského předsedy. Foto web Pamětní desky v Praze

Nová doba ovšem generuje nové problémy, a tak místo jedněch odstraněných zločinců nastupují sochy jiných. Socha Winstona Churchilla na Churchillově náměstí a busta v Thunovské ulici jsou takovým příkladem. Stejně jako u Koněva je nepochybné, že Churchill hrál důležitou roli ve druhé světové válce (byť dlouho patřil mezi obdivovatele Hitlera, Franca i Mussoliniho). Avšak zločiny Winstona Churchilla násobně převyšují ty Koněvovy. Už proto, že Koněv byl „jen“ voják, zatímco Churchill nejvyšší představitel státu.

Vedle podílu na bengálském hladomoru připomeňme brutální potlačení osvobozeneckých hnutí v Indii a Malajsii (mnohokrát a jako první nařídil využití herbicidu Agent Orange), v Keni (1952) a Guyaně (1953), či masakr athénských anti-fašistů (1944). Mohli bychom pokračovat, ale to by bylo na jiný článek. Jisté je, že kopie londýnské sochy by měla být stejně jako socha Koněvova doplněna o zločiny ministerského předsedy. Podstavec je naštěstí dost velký, aby se tam vešla alespoň podstatná část.

Churchillovo náměstí, na němž kopie stojí, by mohlo být přejmenováno na Bengálské náměstí, na uctění obětí hladomoru, které britské okupační síly pod vedením Winstona Churchilla v této zemi způsobily.

Další informace:

https://winstonchurchill.hillsdale.edu/did-churchill-cause-the-bengal-famine/#_ftnref9
https://en.wikipedia.org/wiki/Media_coverage_of_the_1943_Bengal_famine
https://en.wikipedia.org/wiki/Sunil_Janah
https://winstonchurchill.org/publications/finest-hour-extras/churchill-and-eugenics-1/
https://en.wikipedia.org/wiki/Holodomor
https://en.wikipedia.org/wiki/Bengal_famine_of_1943
Film: https://www.youtube.com/watch?v=8mK74i_61_U
https://www.theguardian.com/world/2019/mar/29/winston-churchill-policies-contributed-to-1943-bengal-famine-study