Divoký brexit dává smysl – těm, kteří na něm vydělají

Oprostíme-li se od idealistických představ, že britská politika je poháněná ušlechtilejšími motivy než ta zdejší, dává scénář divokého brexitu smysl, argumentuje Václav Štětka v pokračující debatě o odchodu Velké Británie z EU.

Petr Jedlička v reakci na můj komentář vyjmenovává řadu velmi dobrých důvodů, pro které by bylo možné označit Johnsonův plán na vypadnutí z EU bez dohody a na bezprostředně následující volby za čiré šílenství. Potíž je v tom, že britskou vládní politiku v současné době determinují zcela jiné síly než zdravý rozum a snaha jednat v nejlepším zájmu země.

Británie, jak dokládají analýzy, které si nechala zpracovat sama vláda, skutečně není na No Deal dostatečně připravena a není realistické očekávat, že zbývajících 80 dní do brexitu na tom něco zásadního změní. Nejde přitom až tolik o zmiňované legislativní vakuum, které vláda z důvodu krátícího se času i předpokládané blokády ze strany Parlamentu zamýšlí překlenout sérií vládních nařízení, byť půjde z právního hlediska o mimořádně kontroverzní řešení.

C3Britskou vládní politiku v současnosti determinují jiné síly než zdravý rozum a snaha jednat v nejlepším zájmu země. Foto Andrew Parsons, flickr.com

Jedná se především o náhlé a radikální zpřetrhání obchodních a právních vazeb s Evropskou unií (a díky tomu i s mnoha dalšími státy světa), které – jak je již teď zřejmé – nebudou po 31. říjnu nahrazeny žádnými dílčími „mini-dohodami“ (s výjimkou několika klíčových oblastí, jako jsou finanční služby či letecká doprava), jak o tom často bájí brexiteři ve snaze zlehčovat dopad No Deal.

Podle nezávislého think tanku Institute for Government, který vydal před několika týdny komplexní analýzu důsledků brexitu bez dohody, nic jako „organizovaný No Deal“ (v textu Petra Jedličky „tlumený“ či „měkký“) neexistuje, obě strany (tedy Velké Británii a EU) se v této fázi mohou snažit už jen o jednostranná opatření na minimalizaci nejhorších škod – a v tomto srovnání tahá Británie za výrazně kratší konec.

Přípravy na chaotický odchod z EU – což je samo o sobě contradictio in adjecto – se tak podobají přípravám na příchod hurikánu, který je sice možné časově předvídat a do jisté míry plánovat postup záchranných prací, ale jehož katastrofální dopady dost dobře eliminovat nelze.

Článek Petra Jedličky argumentuje, že Boris Johnson se s vyhlídkami na post-brexitovou apokalypsu do volebního dobrodružství těsně po Halloweenu nepustí, protože nebude chtít riskovat volby v situaci, kdy bude země vstřebávat první vlnu ekonomického šoku. Taková argumentace ovšem opět přeceňuje racionalitu počínání britské vlády, a naopak podceňuje motivace aktérů v popředí, a snad ještě více v pozadí intenzivních snah o brexit bez dohody, které mají s hájením nejlepších zájmů Spojeného království bohužel jen pramálo společného.

Odmítání možnosti, že by Boris Johnson navzdory všem varovným prognózám, jednoznačně předpovídajícím následný ekonomický a administrativní kolaps, záměrně vedl Británii do propasti No Deal, vychází z předpokladu, že tak groteskní akt národního sebepoškození – slovy bývalého vicepremiéra Lorda Heseltinea – by jednoduše žádná vláda demokratického státu nemohla připustit.

Britští konzervativci jsou však v současnosti pohlceni fixní ideou, že pokud jejich vláda nesplní slib vyvést Británii z EU, významné procento jejich voličů přeběhne k Brexit Party, jak se stalo v květnových volbách do Evropského parlamentu, čímž se otevře cesta do Downing Street 10 pro Jeremyho Corbyna – scénář, kterého se konzervativci (a nutno dodat, že i nemalá část byznysu) obávají ještě více než důsledků No Deal.

Přežití vlastní strany se tak v tomto machiavelistickém pojetí politiky stává absolutním imperativem, cílem, kterému jsou podřízeny všechny prostředky. Johnsonova bojovná rétorika „do or die“, „come what may“, záměrně evokující válečné reminiscence – stejně jako systematické označování Johnsonovy vlády za „válečný kabinet“ v bulvárním tisku – přináší dle vývoje volebních preferencí své ovoce, což dále posiluje přesvědčení konzervativců, že sázka na No Deal je jediná správná a že vyvolávání „ducha Dunkirku“ postačí k tomu, aby voliči přijali realitu tvrdého brexitu jako nezbytnou daň za naplnění výsledků referenda.

Snaha zachránit Konzervativní stranu před údajně hrozící zkázou nicméně není jedinou motivací těch, kdo prosazují No Deal za každou cenu. Jak upozorňuje například komentátor Guardianu William Keegan, ne všichni budou na divokém odchodu z EU tratit; v okolí Borise Johnsona se podle něj pohybuje klika finančníků a správců hedgeových fondů, kteří spekulují proti libře, na jejímž předpokládaném pádu po brexitu slušně vydělají.

Britská média nedávno přinesla zprávu, podle které finanční magnát Crispin Odey, jeden z donorů Johnsonovy kampaně (a předtím sponzor kampaně za odchod z EU v referendu) investoval 300 milionů liber na pokles akcií více než desítky britských firem po 31. říjnu. Řada významných sponzorů Konzervativní strany otevřeně podporuje No Deal, protože v něm vidí šanci na rychlou deregulaci ekonomiky, zbavené nežádoucí „zátěže“ v podobě opatření na ochranu ekologických standardů a sociálních práv.

Nelze pochopitelně zapomenout ani na zahraniční fondy a spekulanty, především ty z USA, kteří vnímají divoký brexit doslova jako pozvánku k prostřenému stolu, jak se vyjádřil ekonom Goldman Sachs Jim O’Neill. Spojené státy se ostatně ústy Donalda Trumpa a dalších předních republikánů nechávají opakovaně slyšet, že No Deal je tím nejlepším řešením z pohledu šancí na rychlé uzavření dohody o volném obchodu, po které Johnsonova vláda touží – a není pochyb, že oslabená Velká Británie nebude při jejím uzavírání v takové pozici, aby co nejlépe ochránila zájmy domácích firem a spotřebitelů.

Sečteno a podtrženo, divoký brexit je scénářem, který dává smysl tehdy, pokud se oprostíme od poněkud idealistických představ o tom, že britská politika je poháněná mnohem ušlechtilejšími motivy, než jaké obvykle přisuzujeme politickým elitám ze zdejších luhů a hájů, a díváme se na něj optikou těch, kteří z něj mohou profitovat – ať už politicky, anebo finančně.

Zda se tento scénář nakonec opravdu zrealizuje, ještě v tuto chvíli stále není jisté, ale při pohledu na dosavadní neschopnost opozice dohodnout se na společném postupu na jeho zastavení není sporu, která strana drží v rukou hlavní trumfy.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 13.Srpna 2019, 14:53:5

Já tedy moc nechápu, jak můžou fungovat investice na pokles, nicméně v současném kasínovém kapitalismu to bezesporu funguje.
Dá se vydělat na něčím pádu.
Když uvážíme, že tady navíc máme nedotknutelný bankovní sektor, který když brutálně prodělá, zatáhnou to daňoví poplatníci (viz 2008),
a k tomu zcela nevyhovující daňový systém různých objížděk a rájů, sestrojený opět na míru těm nejbohatším,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, nelze se divit, že to vypadá jak vypadá.

Změna světa bude muset prorazit v první řadě tímto směrem.

Jenže to stojíte proti bilionům peněz.

A navíc žádný nový Marx, o kterého by se dalo opřít, tady není...

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Úterý, 13.Srpna 2019, 19:15:2

Díky i za tuto druhou reakci, budu o tom přemýšlet. Zdravím z dvolené, PJ

Jindřich Kalous - důchodce

Aleši Morbicerovi Úterý, 13.Srpna 2019, 19:18:36

"Změna světa bude muset prorazit v první řadě tímto směrem. Jenže to stojíte proti bilionům peněz."

No jistě, jenže to by znamenalo zbavit vládnoucí třídu její mocenské základny = majetku. V situaci, kdy by ovládaná třída v takovém boji měla stále ještě hodně co ztratit, je to nereálné.

Revoluční situace objektivně ještě nenastala.

Ivo Horák - Praha 3

Poznámka Úterý, 13.Srpna 2019, 22:08:37

Jistě, i divoký brexit může být pro leckoho ekonomickou příležitostí a přínosem. Je tu však i druhá stránka věci. Předpokládám, že my tady bychom neváhali příliš, kdybychom mohli prosadit své ideály. Neproměnili bychom se, doufám, v účetní. Neměli bychom tedy vylučovat, že také naši pravicoví antipodi mohou mít v sobě něco podobného. Samozřejmě jaksi v opačném gardu.