Kdo se bojí demokracie, nesmí na summit

Odmítnutím systému spitzenkandidátů a podporou nominace Ursuly von der Leyenové na post předsedkyně Evropské komise jsme se prostřednictvím premiéra Babiše zakopali ve špatném příkopu a hloupě připravili o vliv.

V nadcházejících pěti letech bude Evropa rozhodovat o tom, jak intenzivně chceme bránit klimatické krizi, zda mají nové evropské státy spíše dobíhat ty starší, nebo zda se západní země (nejen) při pohledu za lamanšskou úžinu semknou k rychlejšímu růstu a zároveň úprku od těch pomalejších.

Do čela řídícího orgánu, který by nás měl nelehkým územím globálních a mezinárodněpolitických výzev provést, nominovali evropští premiéři a prezidenti po těžkém vyjednávání německou ministryni obrany Ursulu von der Leyenovou. Pokud na to evropští poslanci přistoupí, bude její mandát stejně nečitelný jako kompromis, ze kterého toto jméno vzešlo. A pro Českou republiku to doopravdy neznamená nic dobrého.

36939032441_ef0db7a5f6_kS mandátem Ursuly von der Leyenové čekají Českou republiku ještě méně pochopitelné kompromisy a menší pochopení pro potřeby malých států. Foto Arno Mikkor

Nejprve si připomeňme, odkud vlastně jméno šedesátileté političky CDU většina z nás zná. Média o ní spekulovala jako o pravděpodobné nástupkyni německé kancléřky a toho času předsedkyně křesťanských demokratů Angely Merkelové v době, kdy se chystala oznámit konec své vnitrostranické kariéry. Nakonec dali němečtí lidovci přednost Annegret Kramp-Karrenbauerové a na Ursulu von der Leyenovou se dočasně pozapomnělo. Do začátku července, kdy se sešly hlavy států, aby „sladily notičky“ před klíčovým volebním hlasováním čerstvě zvolených europoslanců.

Český premiér Andrej Babiš jel na zmíněný summit v zásadě se dvěma požadavky: aby Evropa opustila systém spitzenkandidátů a aby se předsedou Evropské komise nestala nizozemská hvězda evropských voleb, socialista a dosavadní místopředseda Evropské komise Frans Timmermans.

Ponechme teď stranou legrační fakt, že předseda vlády vydává za národní zájem požadavek, aby se v čele evropské exekutivy neocitl partajní kolega několika ministrů, kteří zasedají v jeho vlastní vládě. Odpor proti tomu, aby na nejvyšší post v Evropské komisi měli nárok lidé, kteří předtím úspěšně vedli kandidátku ve volbách do europarlamentu, má totiž mnohem zásadnější následky.

Zpátky k nikým nevoleným úředníkům
Systém spitzenkandidátů je jedním z mála opatření, které vzniklo na základě debaty o demokratickém deficitu evropských institucí a skutečně se aplikovalo v praxi. Myšlenka za ním je vlastně jednoduchá. Pokud mají lidé dojem, že jejich životy omezují a trápí „nikým nevolení úředníci z Bruselu“, je potřeba, aby v bruselských institucích působili lidé, které někdo volil.

Proč to neudělat podobně jako u předsedů vlád, kterými se zpravidla stávají lídři vítězných stran? Ostatně je jen málo partají, které se na evropské půdě nehlásí k žádné politické rodině. A stejně je potřeba se jich po volbách zeptat, koho do čela Evropské komise navrhují nebo podporují. Tak proč by to nemohly strany říct otevřeně před volbami politické konkurenci i voličům?

Celý tenhle mechanismus ale předpokládá, že existuje reálný zájem na tom, aby Evropská unie fungovala demokraticky; mimo jiné tedy, aby výkonné orgány musely pro svoji politiku hledat podporu u zvolených zástupců lidu, rozuměj evropských poslanců. Odmítnutí myšlenky spitzenkandidátů není nic jiného než implicitní vyjádření nesouhlasu s představou, že evropská politika se má opírat o vůli občanů vyjádřenou v evropských volbách.

Je to samozřejmě celé složitější. Ideální představa zarytých eurooptimistů kdysi byla, že lídři eurovoleb budou získávat podporu napříč členskými zeměmi. Sám jsem zažil před volbami v roce 2014 na jednom mezinárodním fóru vážně míněné debaty o tom, ve kterých státech to který „eurolídr“ vyhraje a kde naopak bude „potřebovat podporu“ někoho významného z domácí scény. Praktický efekt spitzenkandidátů byl samozřejmě mnohem vlažnější. Ale při pohledu na poslední funkční období evropských komisařů se nedá říct, že by něčemu škodil nebo že by se vůbec neprojevil.

Naopak, když si Česká republika postavila hlavu s migračními kvótami, pomohlo jí do velké míry to, že se Evropská komise cítila odpovědná europoslaneckým klubům. Ne velkohubost Andreje Babiše, ale umanutost českých sociálních demokratů navzdory těžkým debatám uvnitř mezinárodních socialistických uskupení – ta doopravdy otevřela cestu výslednému scénáři, kdy se na povinné přerozdělování válečných uprchlíků pomalu zapomnělo. Socialisté v tu chvíli byli jednou z nejsilnějších europarlamentních frakcí a jejich vnitřní neshody osud kvót zásadně ovlivnily.

Odteď už jen vyšší bere
S Ursulou von der Leyenovou v čele nám podobné manévry půjdou mnohem hůř. Ne proto, že by byla tvrdší nebo trpěla předsudky vůči východoevropským státům. Její židle ale nebude stát zdaleka tak pevně, jako tomu bylo u Jeana-Clauda Junckera. Podpořila ji těžce dosažená většina šedých hlav zmořených horkem, hodinami bezvýchodného jednání a dobře promyšlenou politickou taktikou francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.

Ten měl totiž na rozbití systému spitzenkandidátů velký zájem – z úplně opačných důvodů než český premiér. Francie na rozdíl od nás posílí a snáz najde podporu pro svoje plány na rychlejší integraci jádra EU. Jeho cílem je, aby se s evropskými „potížisty“ (kam jinak spadáme my i s celou V4) musel bavit co nejméně.

Každý, kdo by odešel z výběrového řízení v podobném duchu, v jakém se summit nesl, jako vítězný kandidát, by svou hodnotící komisi chtěl vidět v nejbližších týdnech co nejméně. A zároveň by moc dobře tušil, že na ní bude nepříjemně závislý, jako pouhý tajemník, který má za úkol plnit nesourodé úkoly, na kterých se zrovna chural staršovstva dokázal dohodnout.

Jediný logický krok se nabízí: slíbit loajalitu těm, kteří jsou silnější a dá se s nimi mluvit. Kdyby se stal předsedou komise Frans Timmermans, musel by se bavit i s východními populisty, ke kterým je jinak kritický. Francouzský prezident, který se stal nejmocnějším politikem v Unii, tuto povinnost nemá.

Institucionalizovali jsme evropské příkopy a sami jsme se dobrovolně přihlásili do toho hlubšího. Až bude předsedkyně Evropské komise předkládat návrhy, jak vysoký má být příspěvek evropských zemí k ochraně planety nebo jak zacílit prostředky přerozdělované z evropských fondů, bude hledat přes silné hráče podporu u proměnlivých koalic hlav států namísto srozumitelných programových bloků v evropském parlamentu.

Dá se čekat, že jsou před námi ještě méně pochopitelné kompromisy, ještě méně srozumitelná rozhodnutí, menší razance a především – menší pochopení pro potřeby malých států nebo minoritních regionálních uskupení. Ursula von der Leyenová se s největší pravděpodobností bude muset zaměřit na pár vybraných a opravdu důležitých opatření, zbytek pětiletky bude třeba sekat, jak to půjde. A o prioritách teď doopravdy nerozhodujeme my, odteď platí, že vyšší bere, a vyšších je v evropské osm(sedm)advacítce celá řada.

Ego v politice – zlý služebník a ještě horší pán
Kdo naopak může jásat, to jsou vedle Emmauela Macrona a bohatých zemí eurozóny velké nadnárodní firmy. Kdykoliv v minulosti neměli lidé ve vedení Evropské komise jasný politický mandát, byli náchylnější hledat podporu či spojence právě u nich. Z hlediska jejich osobní důstojnosti to dává smysl, z hlediska svébytné evropské politiky už menší. O českých zájmech nemluvě – nebo má snad někdo dojem, že nám pomůže, když budou evropská finanční i regulační opatření ještě více zastřená „výrobním tajemstvím“ politicko-byznysových kuloárů?

Český premiér Andrej Babiš měl možná před očima nepříjemné chvíle, které umějí vyvolat ti evropští poslanci, kteří zasedají v rozpočtovém výboru. Možná si celou situaci přečetl tak, že když budou mít na komisi méně vlivu, s ostatními premiéry a prezidenty se snáz povede debata, kam a v jakém množství nasměrovat příští evropské rozpočtové priority. Potíž je, že v téhle mocenské hře jenom posílil ještě větší hráče, než je on sám.

Jediná, i když málo pravděpodobná možnost, že se personálními kartami pro příštích pět let ještě zamíchá, je teď paradoxně v rukou těch, kterým Andrej Babiš doopravdy nechtěl nahrát – evropských poslanců, včetně těch z českých opozičních stran. Ani při řízení firmy zkrátka není radno přeceňovat vlastní ego. Kdo si neudrží zdravý odstup, může se snadno stát užitečným idiotem, a to v jakékoliv pozici a jakémkoliv věku. Pokud od toho Babiše tentokrát uchrání čerstvě zvolení europoslanci, bude to doopravdy české, v duchu nejlepšího odkazu Járy Cimrmana.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 5.Července 2019, 12:51:35

"Zájem na tom, aby Evropská unie fungovala demokraticky" - on je tu především zájem na tom, aby tato instituce fungovala efektivně. A to je principiálně zcela jiný pojem, nežli ta demokracie.

Evropská unie - to stále ještě není nijak homogenní útvar, kde by bylo možno bez dalšího akceptovat vládu - relativního - vítěze ve volbách. Evropská unie je stále ještě konglomerát suverénních států, a velice rozdílných státních národů, které mají značně rozdílné zájmy. A tyto zájmy je nutno respektovat, vyvažovat, harmonizovat.

Zkrátka: demokracie opravdu není řešením pro všechny případy a všechny situace. A tak ta efektivita vládnutí leckdy zatlačí do pozadí demokracii. Což ovšem zdaleka neplatí jenom na úrovni mezinárodní.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pátek, 5.Července 2019, 16:29:0

Co to je "efektivita vládnutí"?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 5.Července 2019, 21:50:15

Efektivita vládnutí? Dosahování záměrů vládce bez zbytečných nákladů.

Martin Profant - Praha 7

Nečitelný mandát? Pátek, 5.Července 2019, 22:10:19

Proč by měl být Leyenové mandát nečitelný? Byla řádně navržena a pokud ji parlament řádně odsouhlasí bude nastolena zcela legální cestou. Čtyři země, bohužel včetně ČR, využily svoji stávajícími pravidly určenou pozici. Nelíbí se mi, co udělaly, ale právě podmínkou demokratického vládnutí je respektovat i to, co se nám nelíbí, pokud se to odehrálo řádnou legální cestou. To, že politici často dělají pitomosti a že demokratická politika je vyvažování, prosazování a smiřování dílčích (egoistických) zájmů, nemá s čitelností a legitimitou mandátu nic společného.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 6.Července 2019, 11:00:4

Efektivita vládnutí? - Jak už jsem napsal, ve hře je celá řada (značně rozdílných) zájmů, jde o to tyto zájmy pokud možno sladit, aby celý tento konglomerát fungoval pokud možno bez velkých otřesů. Demokratický (tj. většinový) způsob tohoto vyrovnávání zájmů je jenom jeden možný způsob; kabinetní (zákulisní) dohody jsou způsobem jiným. A ne vždy se dá předem rozhodnout, který z těchto způsobů bude v daném smyslu efektivnější (účelnější).

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 6.Července 2019, 11:12:52

P.S. Ten samý princip platí ostatně nejen v politice mezinárodní, ale stejně tak i v politice vnitrostátní. Sice se tu navenek neustále hraje velké divadlo o "demokracii", o vládě lidu; ale v reálné praxi je tento lid držen od výkonu reálné moci co nejdál, to by byl pro efektivní výkon moci příliš labilní a nevypočitatelný faktor, kdyby opravdu měl "vládnout lid". Nehledě k tomu, že jednobarevná vláda (která by tedy reprezentovala alespoň většinu tohoto "lidu"), je daleko spíše výjimkou nežli pravidlem.

Takže nakonec daleko větší roli nežli ta demokracie hrají právě ta zákulisní jednání, faktické vyrovnávání těch či oněch (partikulárních) zájmů. Není to příliš demokratické, ale zato je to efektivní.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sobota, 6.Července 2019, 17:31:5

Ano, demokracie v "efektivitě vládnutí" zrovna příliš nevyniká.