Kdo získá Istanbul, získá Turecko

Porážka „tureckého sultána“ Erdoğana v istanbulských volbách, které nechal opakovat, znamená, že se jeho moc začíná otřásat. Turecké demokracii se naskýtá nová naděje.

Kdo získá Istanbul, získá Turecko... V tomto duchu se už od 31. března, kdy byl kandidát spojené opozice Ekrem Imamoğlu poprvé zvolen starostou Istanbulu, největšího a nejdůležitějšího města Turecka, nesou všechny prognózy. Kdo se jich bojí nejvíc, je dosavadní autoritářský vládce země Recep Tayyip Erdoğan. Sám to ví nejlíp, jelikož právě on se z křesla istanbulského starosty, jímž se stal před pětadvaceti lety, vyšvihl až do své současné pozice. Proto ta symbolika.

Možná Erdoğanovi tolik nevadilo že také po čtvrtstoletí ztratil Ankaru, opět nezískal Izmir a přišel o řadu důležitých velkoměst podél celého západního a jižního pobřeží, jakož i některá města vnitrozemská, dokonce i na dalekém severovýchodě, dosavadní domény vládní AKP. Do toho se nepočítají municipality, jež získali jeho krajně nacionalističtí spojenci a samozřejmě i kandidáti prokurdské Demokratické strany lidu (HADEP).

Ekrem Imamoğlu vyhrál opakované volby ještě větším rozdílem. A už se mluví o tom, že právě on by se mohl stát úspěšným vyzyvatelem v prezidentských volbách za čtyři roky. Foto FB Ekrema Imamoğlu

V jednom případě, v odbojné kurdsko-alevitské provincii Tunceli (Dersim) vyhráli dokonce komunisté. Erdoğan také, jak už učinil jednou v roce 2015, kdy jeho partaj ve všeobecných volbách ztratila většinu k sestavení jednobarevné vlády, nechal volby opakovat. Tentokrát neuspěl. V tom se zjevně liší krizový rok 2019 od roku 2015.

Ekrem Imamoğlu vyhrál podruhé, tentokrát s nezpochybnitelným rozdílem osm set tisíc  hlasů. Istanbul hlasoval o zhoršující se hospodářské situaci, rostoucí nezaměstnanosti (např. 25 % mládeže mezi 15 a 24 lety), drahotě, ale také aroganci Erdoğanovy partaje, zneužívání moci, konfrontačnímu, nenávistnému stylu kampaně AKP, kterou za svého bezvýrazného kandidáta vedl Erdoğan, a v neposlední řadě i jako výraz podpory Imamoğluovi proti Erdoğanově zvůli.

Erdoğanova urputná snaha nepustit Istanbul se tak obrátila proti němu samému. Důležitou roli sehráli i istanbulští občané kurdského původu, jejichž strana HADEP podporovala Imamoğlua. Však je také Istanbul s 1,2 miliónem Kurdů druhým největším kurdským městem v Turecku.

Erdoğan se nevzdává. Opět chce využít své vlády nad justicií a pohnat Imamoğlua k soudu za údajnou urážku guvernéra jedné z provincií na pobřeží Černého moře, dosavadní Erdoğanovy bašty. Imamoğlu měl Erdoğanovi vzkázat cosi v tom smyslu, aby si nezahrával s vůlí lidu.

Prostě Istanbul v Turecku má mimořádnou váhu. Už se začíná hovořit o soumraku „sultánovy“ éry. Rýsuje se nová opoziční strana z odpadlíků jeho vlastní partaje, posílila také strana Dobra, která se odštěpila od krajních nacionalistů podporujících Erdoğana a vstoupila do volební koalice s opoziční Republikánskou lidovou stranou (CHP). S ní tvořila „Národní koalici“ už v loňských prezidentských volbách, ale ty ještě vyhrál Erdoğan.

Zda se proti němu v příštích prezidentských volbách v roce stého výročí Turecké republiky, 1923 postaví nový istanbulský starosta, je ještě předčasné soudit. Vládní AKP má v istanbulském magistrátu většinu a Erdoğan bude jistě novému starostovi házet klacky pod nohy. Je symbolické, že den po opakovaných volbách začal vykonstruovaný proces proti údajným organizátorům zpočátku ekologických protestů proti kácení stromů v istanbulském parku Gezi z roku 2013 v čele se známým filantropem Osmanem Kavalou.

Nicméně v Ekremu Imamoğluovi vyrostla v krátké době charismatická osobnost, která chce národ oproti štvavému stylu současného prezidenta sjednocovat. Zajisté by mohla vést i k posílení pozic strany, která jej nominovala. V Turecku totiž stále ještě hrají roli především osobnosti. Trefně to charakterizoval jeden z respondentů televizní ankety o příčinách porážky vládní AKP. Mě nezajímá partaj, ale Tayyip (Erdoğan), prohlásil.