Za Jiřím Kubičkou

Psycholog a rodinný terapeut, člověk se zájmem o historii a veřejné dění, přemýšlivý autor a zaujatý diskutér, kterému byla nade vše protivná povrchnost a černobílá hodnocení. Tím vším byl Jiří Kubička (1952–2019).

Ve věku 67 let zemřel dlouholetý autor a podporovatel Deníku Referendum, psycholog Jiří Kubička. Vystudoval psychologii na FF UK, pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, na Dětské psychiatrické klinice v Motole, po roce 1994 působil jako vedoucí Oddělení psychologie a psychoterapie Všeobecné fakultní nemocnice, od roku 2008 pracoval v Denním sanatoriu Horní Palata.

Věnoval se zejména rodinné terapii, od 90. let se účastnil práce výcvikového týmu Institutu rodinné terapie Praha, působil jako supervizor začínajících terapeutů. Byl členem odborných terapeutických společností, také jednu dobu šéfredaktorem časopisu Kontext věnovaného rodinné terapii, který vycházel od poloviny 80. let. Byl spoluautorem knihy rozhovorů Vidět věci jinak (s Š. Gjuričovou a J. Špitzem) a knihy Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy (s Š. Gjuričovou).

Foto_jiri_kubicka„Dialog není nikdy luxusem, který si nemůžeme dovolit,“ napsal Jiří Kubička v jednom ze svých textů. Foto Lukáš Kuta

Vždy se zajímal o politiku a veřejné dění, aktivně prožíval rok 1989. V posledních letech života se jeho zájem o veřejné dění soustředil na velmi aktivní podílení se na životě Deníku Referendum jako názorové platformy, které si velmi vážil a cítil se v ní doma.

Na DR napsal Jiří Kubička celkem 18 článků. Svoje komentáře začal psát krátce po první přímé prezidentské volbě v roce 2013 a několik prvních se týkalo právě jí. V zajímavé zkratce dokázal shrnout dilema, do kterého se mnoho přemýšlivých lidí v době velké polarizace při volbě Karel versus Miloš dostalo, popisoval různé projevy a důsledky stranické zaslepenosti a umanutosti výstižně, s nadhledem, a aniž přitom opustil svůj jasný základní postoj. 

V následujících letech se ve svých textech věnoval tématům školství a vzdělávání, rodiny a jejích proměn, konspiračních teorií, identity, genderu a duševních chorob. Ke svým oblíbeným tématům se vracel, sledoval je dlouhodobě. Pojednávané téma probral důkladně, z více úhlů pohledu, trpělivě. Svou psychologickou odbornost dokázal brilantně propojovat se všemi dalšími oblastmi svého širokého vzdělání. Velkou vášní mu byla zejména historie a způsoby její interpretace.

Historii věnoval i svůj poslední, formátem neobvyklý článek z konce března tohoto roku, Malý historický kvíz.  Chtěl napsat pokračování, druhou část svého hravého a zvídavého dějepisného testu ale už nedokončil. Inspirací mu byl Umberto Eco a jeho kniha Bludiště seznamů, kterou v té době četl, stejně jako Dějiny ráje francouzského historika Jeana Delumeaua. S ním sdílel kritický, ale současně hluboce zaujatý pohled na dějiny křesťanství a silnou, velice osobní spiritualitu.

Rád a často se účastnil diskusí u článků a zároveň se nad nimi zamýšlel, bral je velice vážně. V některých vlastních textech se k diskusím vracel a rozváděl je do větší hloubky. Jak napsal v jedné z delších a hodně živých výměn názorů – v žádné situaci na tom nejsme tak, že bychom museli přestat přemýšlet, odvrhnout vlastní kritické myšlení a spolehnout se na nějakou geniální autoritu. Dialog není nikdy luxusem, který si nemůžeme dovolit.

Jako by mu byla z hloubi duše protivná pohodlnost a povrchnost, a právě s ní, nikoli s jednotlivými oponenty, vedl svůj skutečný spor. Snažil se sám vždy vidět nečernobíle a stejně tak i brát své oponenty a diskutovat, tak jako v polemice s Petrem Uhlem v roce 2015 o tehdy nejžhavějším tématu, Rusku a Ukrajině. 

Nešlo mu jen o obsah sdělení, ale i o formu a styl, rád si hrál s jazykem a svým myšlenkám dával neotřelé metafory, tak jako v článku k Novému roku 2014, kterým se symbolicky ohlédl za rokem bouřlivých diskusí okolo prezidentské volby:

„Leckomu připadá snaha o nezaujatost či neutralitu podezřelá. Neutralita, nezaujatost mu zní jako lhostejnost, která navíc možná své pravé záměry skrývá. Čestné a správné je za svým názorem stát. Představme si ale skupinu lidí, jak pevně stojí každý za svým názorem na náměstí jako pomníky těch názorů. Dokud stojí a ani se nehnou, tak by mohli stát každý na jiném náměstí. Co s tím?“

Ve zmíněném článku popřál Jiří Kubička čtenářům Deníku Referendum do nového roku 2014 hodně zvědavosti. Tu chápal jako jakousi otevřenou, angažovanou nezaujatost. Jako postoj, který překonává jak indiferenci, tak umanutost a posedlost vlastní pravdou. Tato zvědavost, zvídavost, otevřenost, natěšené očekávání vždy něčeho nového je možná tím, co inspirativního člověka a autora charakterizuje nejlépe.

„Zvědavost není snadná a vyžaduje odvahu vystavit se odlišnému názoru bez brnění mravního rozhořčení, silných slov a nezvratného přesvědčení o zavilosti oponenta. Hrozí riziko, že tomu absurdnímu odlišnému pohledu porozumíme natolik, že vlastní názor změníme. Příliš často se to nestává, takže se zas tak bát nemusíme, leda když si svým názorem tak moc jisti nejsme a silná slova tu nejistotu zakrývají.

Zvědavost je otevřená změně. Té se nemusíme bát, protože zvědavost nám zůstane i poté, co poznání bude překonáno.“

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 19.Června 2019, 09:19:45

Děkuji panu Outratovi za toto ohlédnutí. Pan Kubička začal psát do Deníku Referendum asi o rok později než já, tedy v roce 2012. Byl to, myslím, aspoň podle představy, kterou jsem si o něm utvořila, jemný, tichý a kultivovaný člověk. Ale nechyběl mu ani smysl pro humor, jak nám ukázal třeba ve svém článku Východ a Západ v české a německé lidové písni. Byl racionalista, který netíhne ani k náboženství ani k metafyzice. Racionální argumenty, včetně uvedení informačních zdrojů, požadoval i od spoludiskutujících. Zpočátku mě to několikrát vyvedlo z míry. Měl ovšem pochopení také pro lidi, kteří myslí trochu jinak než vědecky a racionálně. Snažil se porozumět každému. Myslím, že ho všichni zdejší autoři a všichni diskutující zajímali jako lidé, jako osobnosti. Vím, že rozuměl taky mému dlouhému a složitému hledání a pak nalezení cesty k víře. Velmi mě potěšilo jeho vyjádření k mému článku Cesta křesťana, který vyšel letos v lednu. Jak jsem se dověděla od jeho paní, věnoval Deníku Referendum mimořádný zájem. Měl ho prostě rád. Bude mi tady v diskusích chybět.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Děkuji za pěkný nekrolog Středa, 19.Června 2019, 09:35:8

Je mi to moc líto. Pana Kubičku jsem bohužel nikdy nepotkal, ale v diskusích zde na DR jsem se s ním shodoval v mnohem větší míře než s kýmkoliv jiným. To samozřejmě není žádné solidní kritérium pro hodnocení a posuzování partnera v dialogu, ale moc jsem si vážil toho, jak byl pan Kubička věcný, vtipný, empatický, vzdělaný s vysokou kulturou argumentativního dialogu. Bude mi zde moc chybět. Čest jeho památce!

Martin Profant - Praha 7

Příliš si odchodem pospíšil, Středa, 19.Června 2019, 10:09:44

Šťastnou cestu.

Pavel Krupička - Praha 5

Středa, 19.Června 2019, 17:32:48

To je škoda. Ne vždy jsem s ním souhlasil, ale mohl jsem ho určitě respektovat.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 19.Června 2019, 18:23:37

Pan Kubička mi bude chybět. Svůj bílý klobouk bohužel odhodil v dál, ale v mé paměti zůstává grácie jeho komentů.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Mír jeho duši Středa, 19.Června 2019, 21:17:53

Osobně jsem ho znal málo, naživo jsem ho viděl asi jen jednou, při návštěvě u nich. Pozvala mne paní Kubíčkoviá, se kterou sdílíme základní duchovní orientaci, debatujeme o tom písemně a čas od času i osobně. Sleduji se zájmem a respektem i její fotografickou tvorbu.

Setkával jsem se Jiřím Kubíčkovi jako s publicistou, hlavně tady v Deníku Referendum. Díky za jeho snahu o nepředpojatost a věcnost. Vím o jeho terapeutické práci.

Milan Balabán se vyslovil, že život nedokáže zvítězit nad smrtí, ale nedopřeje smrti vítězství. Ať tento paradox platí i o zesnulém bratru Jiřím.

Alena Zemančíková - Brno

Čtvrtek, 20.Června 2019, 11:44:0

JIří Kubička byl pro mě díky svým příspěvkům laskavou, spravedlivou a často i vtipnou autoritou. Jeho tón byl ve spodní linii přátelský, vyvolával ve mně pocit, jako bychom se znali, byl mi oporou, byť na dálku a osobně jsme se neznali. Mnohokrát jsem si ve vztahu k němu říkala, že kdyby mi bylo v životě opravdu nejhůř, vím, že je jeden člověk, který by pomohl ( mám na mysli duševní stav, pochopitelně). Jako diskutující měl na DR v podstatě status autora, diskuse posouval, obohacoval o možnosti jiných pohledů na věc. Bude mi strašně chybět. Pro mě patří mezi lidi, kteří jsou nenahraditelní. Měl s námi ještě zůstat, škoda, že nemohl.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Tak to je hodně smutná zpráva Čtvrtek, 20.Června 2019, 11:58:3

Samozřejmě jsem si v poslední době všimnul, že pan Kubička sem píše čím dál méně, mrzelo mě to, a přemýšlel jsem o možných důvodech. Měl jsem za to, že je zdejšími diskusemi unaven, a nemá už moc chuť přispívat. Proto jsem mu také naposledy, když zareagoval na můj příspěvek, v odpovědi nakonec napsal "Jsem rád, že vás tady zase vidím". Doufal jsem, že ho to přiměje, aby psal zase více. Skutečný důvod jeho odmlk mě zkrátka vůbec nenapadl, a o to více mě teď ta zpráva zasáhla.

Odpočívejte v pokoji, a světlo věčné ať Vám svítí, pane Kubičko.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 20.Června 2019, 21:27:31

Škoda, že jsem neměl příležitost pana Kubičku blíž poznat. Tak až na věčnosti.