I takové kreatury jsou možné?

Téměř po dvaceti letech vyšel v českém překladu první díl trilogie známého slovenského autora Petera Pišťanka Rivers of Babylon. Díky čtenářské přístupnosti textu se z románu časem stal kultovní fenomén. Pišťankovo líčení zrodu postkomunistického oligarchy svou jasnozřivostí přesvědčí i dnes.

Jakub3

Jakub Vaníček

04.12.2009 09:42

Money

Prachy, prachy, nic než prachy.

„Kdo je ten Rácz? zeptá se Lenka (...).
Urban se zamyslí. Je to živelná pohroma, řekne potom. Stroj na vydělávání peněz.
Takže zase nějaký vekslák? zeptá se zklamaně Lenka.
Urban přikývne. Přemýšlí. Je to nejhloupější a nejomezenější člověk, jakého jsem v životě viděl, řekne posléze. Nemá ani tolik inteligence co jeho, Urbanova, bota. Ale je úžasně přizpůsobivý. A dravý. On, Urban, už ví, co Rácz chce. Chce všechno. Rácz, to je přírodní katastrofa.“

Rácz je především člověk, v jehož zorném poli leží nejprve to, co je jeho, pak to cizí před humny a dál už nic. Žije pouze tím, na co by mohl dosáhnout, co mu patří a na co naopak nesmí sáhnout. K takovému člověku často patří i neomalenost, animální vitalita a bezskrupulózní chování. Takový Rácz strčí do kapsy veškerou městskou inteligenci, protože na rozdíl od ní si nemusí dávat pozor na to, co řekne. Díky svému instinktu zvířete honícího oběť dokáže jít přímo za svým cílem bez zbytečných obezliček.

Vesnický dříč a řidič traktoru Rácz se na sklonku reálného socialismu 80. let vydá do hlavního města, aby si vydělal lepší peníze. Najde si práci v kotelně hotelu Ambassador a začne se rozhlížet, jak to vlastně v tom velkém světě chodí. Rozhodně mu neunikne, že kdejaký povaleč může žít, aniž by pracoval – Rácz si zjistí, jak důležitý je pojem marka, Němec, Rakušák, a začne podnikat. Jako topič si může dovolit manipulovat s lidmi, kdykoli se mu zlíbí, každý, kdo se mu postaví na odpor, vzápětí drkotá zuby a snaží se všemi silami topiče uchlácholit. Rácze nanejvýš těší, že mu lidé projevují oddanost, ještě radši přijímá dary, které mu hoteloví hosté i zaměstnanci snáší. Zásoby skrývané v kotelně pomalu sílí, sebevědomý topič dostává i marky, a proto pomalu stoupá na žebříčku společenské prestiže. Záhy si uvědomí, jak skvělým místem k podnikání je Hotel Ambassador, jehož služeb využívají hlavně devizoví turisté a režimní prominenti.

Tolik synopse Ráczova příběhu. Kdyby tento neomalený hrdina nebyl postavou, pro niž platí rčení „Účel světí prostředky" a která se vskutku neostýchá žádného násilí, jen když jí bude ku prospěchu, mohli bychom dozajista hovořit o tzv. americkém snu. Rivers of Babylon ale není příběhem o snu americkém, nýbrž socialistickém, v němž člověk konečně nemusí třít bídu s nouzí a pachtit se za každým haléřem, kde se vše nabízí samo – stačí jen odvrhnout pochybnosti, anebo v lepším případě (tedy v tom Ráczově) ani žádnými pochybnostmi netrpět. Držet se svého cíle, utvrzovat pozici, ukazovat svou lepší tvář a přistupovat na kompromisy jen tehdy, když z toho v budoucnu ještě něco kápne. Na prudkém vzestupu nejprve chasníka a posléze magnáta Rácze je názorně demonstrována slabina každého systému – jakmile někdo pochopí zákonitosti vývoje a vyšvihne se dostatečně vysoko, nezadrží ho už žádná pojistka.

Pišťankův Rácz byl stvořen proto, aby spojil dvě zdánlivě odlišné epochy, aby přenesl do doby po sametové revoluci praktiky starého režimu. Poté co socialismu vypršela jeho doba, poté co většina lidí zjistila, že systém už neutlačuje podnikavé duchy, dostávají Ráczové druhou šanci: zaujali už dostatečně pevnou pozici, rozkročili se zeširoka mezi ilegální a legální sféru obchodování, získali si na svou stranu důležité přátele, a tak mohou konečně realizovat svůj sen: přisvojit si majetek, jemuž mohli být dříve nanejvýš řediteli. Od tohoto okamžiku už nejde o socialistický sen, nýbrž o jeho právoplatnější variantu: o sen americký. Rácz si pořídí limuzínu, černé brýle, nastěhuje se do vily nad městem a začne s byznysem.

Pišťankova umělecká invence není omezena jen na realistický popis doby, jejíž zákonitosti autor musí pochopit, aby ji dokázal vylíčit v tak jasných souvislostech. Nechce se věřit, že se nenechal inspirovat tradicí velkých francouzských realistů 19. století a že nesestoupil do kotelen a nevěstinců, aby si mohl líčené prostředí takříkajíc osahat. (V opačném případě by to totiž znamenalo, že okolnosti vzestupu Ráczů byly zřejmé, aniž by k tomu člověk potřeboval vidět hlouběji, do společností, z nichž se tito dravci dřevního kapitalismu v 90. letech minulého století vylíhli.) Plasticita, s jakou z vyprávění vystupují jednotlivé figury, jasná motivace jejich živočišného jednání, honby za penězi a pohodlím, nenechají čtenáře vycházet z údivu. Prostor Pišťankova románu je zcela deterministický, postavy jednají podle železných pravidel – ať už jde o „intelektuály“, estébáky nebo prostitutku. Realističnost nicméně není poslední instancí, jež by dělala z Pišťankova románu umění.

„Vstane a přejde k ventilům. Sebevědomí se mu vrátilo. Plný pulzujícího vzrušení ze Silviiny přítomnosti chytne ocelovou tyč s dvěma přivařenými trubkami, která slouží na utahování ventilů. Ohne ji, jako kdyby byla z plastelíny. Hrdě vykřikne. Přejde k lopatě a zlomí ji o koleno. Pěstí udělá prohlubeň na plechových dveřích do chodby. Ohne kus zábradlí, pohrabáč si omotá kolem předloktí. Zařve přebytkem síly, která roste v jeho těle.“

Vypravěč nepotřebuje vstupovat do děje s komentáři, aby ukázal, jak hloupí jsou hrdinové. Nechává na čtenáři, jak se k jejich jednání postaví. Zároveň, a to je nutno zvýraznit, jim připisuje jisté atributy. Každý z nich má svou hrdost, sílu, je jedinečný, každý má pravdu, nikdo není tak hloupý, aby ho někdo druhý vláčel prachem, každý z nich má svůj sen a dobře ví, že teď ještě musí zatnout zuby, ale už zítra konečně dosáhne tam, kam potřebuje. V tomto schématu „uvažování“ vypravěč vybarvuje postavy, aniž by komentoval to, o jak komické figury se jedná. Je nicméně nanejvýš důležité neztrácet ze zřetele jistý fakt: že totiž podobní uzurpátoři moci právě takto ovlivňují svět, v němž žijeme. Také tuto zásadní reflexi vypravěč nechává na nás.

V tomto přesahu musíme Pišťankův román prožívat nejvíce: jako svrchovaně ironický cirkus, jehož jsme však součástí, třebaže o tom nakrásně nevíme. Pokud se Ráczovi vysmějeme a zůstaneme klidní, neboť jeho svět se nás přece netýká, pak jsme nejspíš zůstali na úrovni jeho svrchované povýšenosti. Umělecky je proto román přesvědčivý natolik, nakolik si chceme stereotypy jednání, o nichž vypráví, připustit ve svém vlastním světě – a to Rivers of Babylon podstatně odlišuje od různých vyprávěnek, jejichž autoři nakonec čtenáře ukolébají tvrzením, že svět zlých lidí deroucích se k moci je problém zakletý do fikce.

Pokud se Pišťankova kniha poměrně výrazně zapsala u americké literární kritiky – podle záložky byla údajně zařazena mezi „nejlepší středoevropská beletristická díla“ –, můžeme za tím tušit hluboké překvapení Američanů z vývoje společensko-politické situace ve střední Evropě. Na druhou stranu si je nutno přiznat, že nezájem, s nímž se Pišťanek v roce 1991 setkal u české obce čtenářů, anebo ne-li nezájem, pak určitě alespoň nedocenění, svědčí o tom, že si jeho text bere na paškál dosud bolavé okolnosti postkomunistické transformace. Naléhavost uměleckého zpracování, syrovost řeči a pádnost autorovy dikce, to vše můžeme chápat jako úder vedený na solarplex naší vlastní hrdosti z dobře odvedené „revoluční“ práce. Zůstává před námi otázka, zda naši optimisté radši všechny Rácze neignorují, aby mohli snáze horlit o dávno uzavřené kapitole dějin.

Peter Pišťanek: Rivers of Babylon I. Kniha Zlín, 2009, 296 stran.