Sázka na omlazení kandidátek komunistům ani ČSSD nevyšla. Zaslouženě

ČSSD a KSČM ve volbách vsadily na mladé kandidáty a propadly. Není to ale chyba mladých kandidátů, nýbrž stran, které pro své mladé i starší voliče dělají žalostně málo, a u moci drží oligarchu.

Obě tradičně levicové strany českého politického spektra – sociální demokraté i komunisti – učinily ve volbách do Evropského parlamentu pokus vsadit na mládí. Ani jedné to nepomohlo.

Sociální demokracie postavila na třetí místo kandidátky osmadvacetiletého předsedu Mladých sociálních demokratů Radka Hlaváčka. Z šestého místa kandidovala devětadvacetiletá místopředsedkyně Mladých sociálních demokratů Daniela Vašátková. Komunisté na druhé místo rovnou vyslali třiadvacetiletého studenta veřejné ekonomiky a správy Andreje Bónu a na třetí jednatřicetiletého spoluzakladatele sociálního bistra Střecha Arťoma Korjagina.

Jak to dopadlo? Komunisté skončili s jedním mandátem, ČSSD s žádným. Obě strany si potvrdily, že sázet na mladého, přemýšlivého a angažovaného voliče je nevytrhne. Voliči komunistů tento vzkaz formulovali obzvlášť pregnantně – a sice mohutným kroužkováním „mlátičky“ Zdeňka Ondráčka.

Na osmadvacetičlenné kandidátce komunistů stojí za povšimnutí i to, že přes padesát let na ní má jenom pět osob, polovina, tedy čtrnáct má pod čtyřicet. Sama jednička kandidátky, Kateřina Konečná, má osmatřicet let. Politicky aktivní je od svých třiadvaceti, kdy se stala poslankyní českého parlamentu. Do komunistické strany vstoupila o dva roky později, v roce 2005. Sice tedy patří do mladší poloviny kandidátky, ale s šestnáctiletou politickou kariérou ji lze brát jako starou harcovnici.

Kam se hrabe Marta Semelová. Ilustrace KSČM

Na osmadvacetičlenné kandidátce sociálních demokratů pak mělo nad čtyřicet let pouhých devět kandidátů. A sedm kandidátů mělo méně než třicet. Pokud bychom chtěli namítnout, že první, druhé a třetí místo kandidátky zastali osoby ve věku padesát plus, musíme také dodat, že jde o Pavla Poce, Olgu Sehnalovou a Zuzanu Brzobohatou – všechno bývalé europoslance. Celkově tak patrně šlo o sázku na jistotu, prokypřenou mladou krví.

Pro srovnání: vítězné ANO postavilo na sedmadvacetičlennou kandidátku šestnáct lidí ve věku čtyřicet a více. Pod třicet měli pouze tři kandidáti. Dvacet z osmadvaceti kandidátů ODS mělo čtyřicet a více, pouze čtyři měli pod třicet. Devatenáct z osmadvaceti kandidátů koalice Stan/TOP 09 mělo nad čtyřicet let a pod třicet pouze jeden. Lidovci nasadili sedmnáct z osmadvaceti kandidátů ve věku čtyřicet a více. Pod třicet měli pouze tři.

Mladistvé složení kandidátky Pirátů nepřekvapí, je to strana založená na fundamentálně odlišném přístupu k tomu, jak se dělá politika. A že má tento přístup generačně, kulturně a hodnotově podmíněná východiska, je více než zjevné. Kandidátů nad čtyřicet bylo mezi pirátskou osmadvacítkou jenom šest.

Z jednoduchého porovnání vychází, že socialisté i komunisté hledají při pohledu na své setrvale klesající volební výsledky sama sebe. A protože vidí, že jim jde o kejhák, pokouší se o tolik skloňovaný „restart“ a zkouší to přes omlazení a s ním spojenou zdánlivou výměnu staré garnitury za novou.

A ještě jedno srovnání v čase: v evropských volbách v roce 2009 bylo na kandidátce ČSSD jednadvacet kandidátů z devětadvaceti ve věku nad čtyřicet let. Hrstka dvaceti- a třicetiletých nominantů byla na chvostu kandidátky. Na komunistické kandidátce mělo věk čtyřicet plus sedmnáct z pětadvaceti osob, všichni pod čtyřicet – až na Kateřinu Konečnou – byli umístěni ve druhé půlce seznamu.

Ve volbách před pěti lety, tedy v roce 2014, už ale bylo starších než čtyřicet let „jen“ šestnáct socialistických kandidátů z osmadvaceti. Stejně tomu bylo u komunistů.

Levice mládí nespasí. Proč volit někoho, kdo pro své voliče nic nedělá?
Může to být přirozený vývoj. Nicméně ve světle dění v ostatních takzvaně tradičních stranách a konec konců i v politickém hnutí ANO, se to nejeví jako správná interpretace. Jak komunisti, tak sociální demokraté prožívají existenční krizi, protože jejich elektorát vysál Andrej Babiš, zčásti i SPD. A jelikož jsou obě strany vůči jeho propagandistické mašinérii bezbranné, rozhlížejí se na všechny strany po záchranném kruhu.

Obě strany tuší, že v České republice existuje něco jako kategorie vzdělanějších městských liberálních voličů politicky inklinujících vlevo od středu. Nikdo neví, jak je tato vrstva společnosti velká a zda se její reprezentanti náhodou neznají všichni navzájem na Facebooku. To ale nemění nic na tom, že obě strany zjišťují, jak tuto skupinu zaujmout. Jako přirozená cesta se tak zdá nasadit její reprezentanty – někoho, s kým by se volič mohl identifikovat a komu by mohl věřit jako zástupci svých zájmů, své generace a společenské vrstvy.

Jenomže volič není vůl. Mít možnost strčit do urny lístek kamarádovi či kamarádce je trochu málo. Proč by měl dvaceti- či třicetiletý člověk s levicovou či levicově-liberální orientací volit ČSSD nebo KSČM? Opravdu jenom proto, že sebraly odvahu nabídnout volbu vrstevníků? Jak kdysi říkal jeden z bývalých sociálních demokratů: „V politice je nakonec nejdůležitější vejsledek.“ A já dodávám: Nejen výsledek v počtu odevzdaných hlasů ve volbách. Ale také výsledek v podobě toho, co strana reálně prosadila.

Když v lednu 2014 nahrazovala Sobotkova vláda vládu škrtů Petra Nečase, zdálo se to jako dobrá zpráva pro všechny, kdo nezaměňují pojem demokracie s kapitalismem. Radek Hlaváček měl tehdy třiadvacet, Daniela Vašátková jednadvacet, Andrej Bóna osmnáct, Arťom Korjagin šestadvacet.

Jejich vrstevníci – tedy ti, kteří by se měli patrně podle KSČM a ČSSD dnes stát jejich voliči – studovali nebo se pomalu zařazovali do pracovního života. Každopádně si poprvé v životě připouštěli, že i oni možná během pár let založí rodinu a budou pro ni – anebo jen sami pro sebe – hledat bydlení. Že budou zajišťovat chod rodiny a domácnosti.

Jestliže se tehdy jevilo bydlení drahé a pro většinu mladých dostupné jen za cenu hypotéky na dvacet třicet let, o pět let později je situace ještě horší a byty o milion dva dražší. Obecní bytový fond je dávno rozprodaný za pakatel, což dalo vzniknout třídě majitelů nemovitostí, které to umožňuje držet mladé rodiny a mladé singly pod krkem.

Nové byty dnes nestaví města, ale developeři, kteří na ně hrdě vyvěšují bannery s nápisem „Výstavba nadstandardních bytových jednotek se dvěma podzemními garážemi“. Když se začnete pídit po ceně, zjistíte, že po vás chtějí sedm či dvanáct milionů.

Vládou Bohuslava Sobotky neprošel ani zákon o sociálním bydlení, trh s bydlením se stal ještě více nehostinným. Řada elementárních věcí týkajících se infrastruktury a provozu státu stagnuje. Hrozí další privatizace nemocnic v regionech, růst učitelských platů je v ohrožení, v tolik propíraných exekucích je stále stejné množství populace. Česká republika v jednadvacátém století připomíná parní stroj.

Proč by měla mladá česká rodina, která řeší bydlení a budoucnost, věřit sociální demokracii? Kvůli osmdesáti tisícům, o které se má zvýšit rodičovský příspěvek? A není to ve světle hypoték na třicet let a chybějících státních jeslí poněkud málo?

Člověku, kterému přišlo po Nečasově vládě jako dobrý nápad podpořit levici, dnes nezbývá než vystavit jí účet. A už ji nevolit. A nejde jenom o lidi, kteří mají děti a nemají bydlení. Je to právě ČSSD, kdo pomohl etablovat Andreje Babiše-politika, který dělá ze státu jednu z poboček Agrofertu. K čemu volit stranu, která nedokáže prosadit žádný skutečně ambiciózní program, který by reálně zlepšil životní podmínky, ani zabránit tomu, aby stát – vedle všech jiných nehorázností – platil Andreji Babišovi sto milionů za linku na toustový chleba?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jan Pardon - ridic trolejbusu, Brno

Kde je ekologie? Čtvrtek, 30.Května 2019, 09:44:22

V kampani CSSD naprosto chybela ekologicka temata. Pro mlade lidi bylo urcite lakavejsi volit Piratskou stranu, obzvlast v dobe ekologickych protestu.

Zuzana Vlasatá - reportérka DR, Brno

Čtvrtek, 30.Května 2019, 09:59:20

Pavel Poc se profiloval jako zelený kandidát. A právě proto mu dalo množství lidí z „ekologicky uvědomělých“ kruhů svůj hlas.