Španělští socialisté uspěli více, než se může zdát

Španělská PSOE sice nezískala v nedělních parlamentních volbách většinu, Pedro Sánchéz jí ale dovedl k volebnímu vítězství z hlubokého úpadku, a to za necelé dva roky. Jeho strategie může teď inspirovat další.

„Tyto volby mnoho nezměnily,“ píše se stále v komentářích k nedělnímu hlasování ve Španělsku, které vyhrála sociálnědemokratická strana PSOE s podporou 28,7 procenta, respektive se ziskem 123 mandátů z 350. „Vítězství socialistů Petra Sánchéze je přinejlepším hořkosladké. Ani dnes není k dispozici jasná většina; ve sněmovně jsou navíc teď krajní pravičáci.“

Svým způsobem je to pravda. Ovšem jen bez zřetele k dění v posledních letech, ze statického hlediska.

Pokud se vezme do úvahy, kde byl Pedro Sánchéz a jeho PSOE ještě před dvěma lety, před rokem nebo i před několika měsíci, a když se zohlední trendy politických nálad v současné Evropě, jeví se výsledek úplně jinak.

Tvář socialistického předsedy Pedra Sánchéze byla v těchto volbách doslova všude. Foto PSOE, PD

Pedro Sánchéz vedl socialisty z PSOE už dříve, a to v jejich nejslabším období – v letech 2014 až 2016. Straně tehdy vyrostli konkurenti jak na levici v podobě Podemos, tak ve středu v podobě Ciudadanos. Byla považována za zastaralou strukturu prolezlou klientelismem a Sánchéz vystupoval jako blairistický lídr levého středu – dobře vypadající, ale neautentický, žijící v bublině a hodnotově velmi flexibilní.

Řádné volby v prosinci 2015 socialisté prohráli, třebaže před tím byli už čtyři roky v opozici, a volby předčasné v červnu 2016 prohráli úplně stejně. Byla to doba velkého propadu sociální demokracie v celé Evropě.

Poté přišel však Sánchéz se strategií inspirovanou úspěchy levicové koalice v sousedním Portugalsku, jež se nakonec PSOE osvědčila. Nyní s odstupem se dá shrnout do čtyř bodů:

  1. přijmout trend perzonalizace politiky, tedy čím dál většího spojování stran s osobami v jejich čele, a přizpůsobit mu vnější prezentaci strany,
  2. vždy se vymezovat jako jasná alternativa vůči hlavnímu protivníkovi, a to programově i obecným profilem, a souběžně kultivovat vlastní koaliční potenciál ve vztahu k ideově blízkým stranám,
  3. v dobách oslabení zůstat pokorný a být otevřený koaličním kompromisům, avšak právě jen s ideově blízkými stranami, ne napříč spektrem, a vždy si hlídat, aby takováto spolupráce vykoupená ústupky přinesla i výrazná nepopiratelná pozitiva,
  4. nepodcenit práci na kampani a mít na paměti, že volebních úspěch je třeba vždycky odpracovat v terénu.
V létě 2016 ještě nedokázal Sánchéz přesvědčit širší vedení, že socialisté prostě nemohou myslet na volební úspěch a současně tolerovat vládu tak zkorumpované a programově vzdálené síly, jako byla tedy Lidová strana vedená premiérem Marianem Rajoyem. Sánchéz se proto vzdal vedení PSOE i poslaneckého mandátu (!) a nechal stranu pragmatikům moci.

Už o rok později se ale Pedro Sánchéz vrátil. Svoji koncepci obhájil proti stranickým těžkým vahám v otevřených primárkách a jí věren ohlásil posun doleva. V tuto chvíli, tedy na začátku června 2017, měli socialisté v průzkumech v průměru o devět procent nižší podporu než pravicoví lidovci; PSOE byla ve Španělsku podobně populární jako radikální koalice kolem Podemos, tedy pod dvaceti procenty. 

Cesta k vítězství
Co se stalo mezi létem 2017 a nedávnými volbami, že se socialisté tak zvedli?

  • Krize okolo katalánské nezávislosti na podzim 2017, při níž dokázala PSOE držet jasnou, ale přitom vstřícnou pozici,
  • posun Ciudadanos doprava a nárůst jejich oblíbenosti na přelomu let 2017 a 2018, který dokázala PSOE reflektovat,
  • eskalace toho největšího z lidoveckých korupčních skandálů v květnu 2018, dík které zvládli socialisté svrhnout kabinet Mariana Rajoye a instalovat vlastní, úspěšnější,
  • první průnik nové krajně pravicové strany Vox k moci po andaluských oblastních volbách v prosinci 2018, jež dokázala PSOE využít mediálně,
  • a neúspěšné hlasování o levicí připraveném rozpočtu v únoru 2019, po němž socialisté iniciovali nynější volby.
Bylo toho tedy dost. V každém z uvedených momentů ale zafungovala ona čtyřbodová Sánchézova strategie.

Ještě v okamžiku Rajoyova pádu v červnu 2018 měli socialisté sotva podobnou podporu jako Ciudadanos a i analytik formátu Radka Bubna psal tehdy v DR o politické budoucnosti Španělska s pesimismem. Během podzimu 2018 a zimy 2019 řídila PSOE přitom jen jednobarevnou provizorní vládu bez stále parlamentní podpory – formálně tedy velice slabý kabinet.

Nyní ve volbách dokázali získat socialisté o dva miliony hlasů více než v předchozích (v součtu s Podemos o půl milionu více). Vedle posílení ve Sněmovně navíc ovládla PSOE Senát a současně zvítězila v drtivé většině španělských měst a regionů, včetně Barcelony nebo Madridu. Sánchéz získal konečně zpět poslanecké místo, posílil vlastní pozici proti stranickým baronům a vedle pravicových lidovců porazil výrazně i Ciudadanos, jež vedli kampaň adresně proti jeho politice. To nazvat těžko jinak, než skutečně velkým úspěchem.

Dobře promyšlenou, odpracovanou a v závěru gradující kampaní se socialistům podařilo tentokrát získat i většinu z přibližně 33 procent váhajících voličů. Repro NA, Twitter

První povolební analýzy sice zdůrazňují vliv vnitřní krize Podemos a zároveň faktor mobilizace – ten zvedl účast nad pětasedmdesát procent, a utlumil jak nástup Voxu, tak šance důsledné levice. I sama mobilizace se ale musí odpracovat a často funguje jenom tehdy, když se během ní nabízejí reálné a inspirativní alternativy. O tom víme my v České republice za poslední léta své.

Možné inspirace
Nedělní vítězství španělských socialistů není rozhodně unikátní a historicky ani nějak úžasné – v minulé dekádě, když ještě neexistovali Podemos, měla PSOE i jedenáctimilionové volební zisky oproti současným 7,5milionovým. Též Pedro Sánchéz není žádným levicově-idealistickým idolem. Ale doba se změnila.

Snad ve všech evropských zemích řeší dnes strany sociálnědemokratického typu, jak odpovědět na současná dilemata globalizace, na nástup nových protestních stran a novou politickou kulturu, v níž se politický boj odehrává zároveň v realitě a zároveň ve virtuálním prostoru. Ne každá smírně levicová strana má přitom tak pevné a hluboké kořeny jako sociální demokracie norská, švédská či rakouská, ne každá má sílu na úspěšný corbynovský obrat a ne každá je ochotna zadat si s národoveckým populismem.

Pedro Sánchéz teď rozšířil nabídku o další přístup. Jedná se do značné míry o model otestovaný levicovou koalicí v Portugalsku, jak bylo již zmíněno; Sánchéz však zvládl s jeho pomocí vyvést stranu i z úpadku, a tím je jeho úspěch ještě výraznější.

Teprve za měsíc, dva nebo tři se ukáže, do jaké míry jsou španělští socialisté odhodláni využít nově posílený mandát i k řešení konkrétních strukturálních problémů země, jako je mimořádné rozšíření prekarizované práce či nedostatečná dostupnost bydlení. Obecně ale platí následující:

Velká část evropských sociálních demokracií je dnes oslabena nejméně podobně, jako byla ještě před rokem a půl ta španělská. Svoji budoucnost musejí promýšlet v koalicích. Jak si neuzavřít příslušné možnosti, a přitom se nevypařit? Jak získat zpět ztracené voliče, a přitom neslibovat vzdušné zámky? Jak zůstat sví, a přitom reálně prosadit něco důležitého? Právě na tyto otázky teď nabízí Sánchézův model další inspirativní odpovědi.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

PSOE a události v posledním roce a půl -- doplnění Pátek, 3.Května 2019, 12:08:20

Zde ještě dodatečné upřesnění, v čem konkrétně spočívala zdařilá reakce PSOE u oněh pěti událostí, do nichž jsem v textu shrnul vývoj v posledním roce a půl:

1) Katalánská krize – PSOE chce otázku řešit systémově ústavní reformou, která by udělala ze Španělska federaci. Země je totiž dodnes určitým historickým-vývojem-vzniklým hybridem různých systémů, v rámci něhož má každý ze státotvorných regionů, tzv. autonomní společenství (Katalánsko, Andalusie, Kastilie atd.), trochu jiné postavení a jiná práva. Každé usilí o změnu vlastního postavení jednoho regionu pak vyvolává reakci v regionech ostatních.
Velká část Katalánců odmítala v posledních letech jakékoliv jiné usporádání než úplné odtržení, po událostech let 2017 a 2018 a po radikalizaci španělské pravice, jejíž část volá dnes po reformě směrem k unitárnímu státu, se ale postoje posouvají. Projevilo se to i v nedělních volbách, v nichž v Katalánsku nevíce posílila stará republikánská levice ECR, což je strana. se kterou se dá mluvit,

2) reakce na posun Ciudadanos doprava – Ciudadanos se ještě u minulých voleb profilovali jako liberální středopravá síla, která má blíže do středu než k pravici, a stojí o spojenectví s PSOE. Přibližně na přelomu let 2017 a 2018 – v době po katálnské krizi – ovšem začali svůj profil měnit a od lidoveckých skandálů na jaře 2018 začali aspirovat na postavení vůdčí síly pravice. PSOE je takto okamžitě přijala a začala s nimi tak jednat – tedy se vůči nim i více vymezovat,

3) svržení Rajoyovy vlády – ve Španělsku je možné svrhnout vládě vyslovením nedůvěry pouze v případě, že je zároveň schválena důvěra pro vládu jinou, resp. vládu jiného premiéra. Chtěl-li tak Sánchéz Rajoye sesadit, musel si zároveň mezi poslanci sehnat podporu pro svou osobu jako pro náradníka, což bylo při složení staré sněmovny velice těžké. Ukázalo se zde, jak prozíravé bylo od PSOE si kultivovat koaliční potenciál u všech ideově blízkých stran včetně těch nejmenších. Socialisté zde potřebovali každý hlas,

4) nástup Voxu a jeho mediální zúročení – Sánchéz se okamžitě postavil symbolicky do čela odporu proti nové krajní pravici. Udělal to i rychleji a radikálněji, než představitelé Podemos. Důsledkem bylo, že řada politicky nevyhraných médií socialisty v těchto volbách více či méně podporovala – dávala jejich rétorickému boji s Voxem větší prostor, zvala představitele PSOE častěji k rozhovorům, atd.

5) prohrané hlasování o rozpočtu jako páka k volbám – příslušný rozpočet připravili socialisté spolu s Podemos jako velmi levicový. Sánchézovo vedení zde zjevně vidělo, že případné předčasné volby v daném okamžiku vyhraje a že má jen málo co ztratit. Spolupráce na rozpočtu přitom obě strany sblížila coby budoucí koaliční, nebo smluvně opoziční partnery.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Felicidades, Sobota, 4.Května 2019, 07:53:52

compaňeros espaňoles!

Ivo Horák - Praha 3

Velmi dobrý rozbor Sobota, 4.Května 2019, 10:16:42

Relativnímu úspěchu tradiční levice nebude ovšem vesměs dopřána větší než velmi malá mediální pozornost. Přece by však mohl být poněkud inspirativní a prvkem budoucích aspoň dílčích korekcí v evropské politice i poměrech.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Neděle, 5.Května 2019, 22:45:2

Ona dělá hodně ta španělština. Pokud odpočteme dění na Slovensku, přebírají podle mé zkušenosti česká média vnímání toho, co je ve světě důležité, především z preferencí anglojazyčných agentur. Přítom za pozornost by stálo i například jen srovnání jazyka, jaký používala PSOE po prohraných volbách 2015, a jaký používá teď -- pryč je veškerá taková ta pýcha tradičních velkých stran "všechno vím, všechno znám a všechny naše problémy pramení z nejednoty, ze špinavé kampaně protivníků či případně ještě tak z chyb v komunikaci". Je to opravdu osvěžující zážitek.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pýcha velkých stran, nebo pýcha levice? Pondělí, 6.Května 2019, 11:19:58

Strategie "levice je dobro, pravice je zlo, islám je dobro, 'tradiční' křesťanství je zlo" asi nefunguje.

Na začátku funkčního období Nečasovy vlády - těsně po volbách - jsem byl s těmi výsledky voleb spokojen, domníval jsem se, že volby dopadly v rámci možného docela dobře. Netrvalo to dlouho (snad ani měsíc - viz Barták) a byl jsem z fungování Nečasovy vlády znechucen, začaly mi vadit i těsné vztahy církevních představitelů s některými politiky (viz Dukův pastýřský list z té doby, v němž některé politiky pochválil; ta pochvala politiků byla čtena při mši v kostele). Stal se ze mě sympatizant levice, začal jsem číst DR a v prvních přímých prezidentských volbách jsem volil Dienstbiera ml. Netrvalo to ale dlouho a hlavně díky četbě DR se ze mě opět stal konzervativní pravičák :-)