Na vozíku do výškové budovy nesmíte. Když předsudky omezují víc než bariéry

Skutečně nebezpečné není být na vozíku ve výškové budově, skutečně nebezpečné je slepě plnit pravidla a normalizovat přitom diskriminující jednání ve společnosti.

Provozní řád budovy ministerstva vnitra zamezil Janu Povýšilovi, jednomu z kandidátů do Evropského parlamentu, zúčastnit se veřejného losování volebních čísel pro kandidující strany. Je totiž vozíčkář. Celý případ, vypovídající o přístupu naší společnosti k lidem s postižením, je ovšem jen špičkou ledovce, který se v naší společnosti právě vynořuje.

Ministerstvo se Povýšilovi omluvilo s tím, že se ale nedalo nic dělat, neboť provozní řád z bezpečnostních důvodů neumožňuje pohyb vozíčkářů po jiném patře, než je přízemí. Co kdyby došlo na evakuaci? Řešit se to tedy podle ministra vnitra Jana Hamáčka bude tak, že se „bude při pořádání akcí přístupných veřejnosti dbát i na zájmy hendikepovaných spoluobčanů“. Mimo tyto akce se na ministerstvu zřejmě vyskytují jen roboti, kteří zdravotní postižení mít nemohou. Diskriminace třeba při výběrových řízeních tedy problém není.

56795457_10219573961683768_3820685997511802880_nCo kdyby ale handicapovaní chtěli v budově ministerstva vnitra třeba pracovat? Repro DR

Bezpečnostní bizár
Někoho zřejmě napadne, že může být opodstatněné nepouštět vozíčkáře do výškové budovy, co kdyby přišel požár? Kdo je ale vůbec ten vozíčkář a proč se zdá, že jeho pohyb by, na rozdíl třeba od od pohybu seniorů, těhotných žen, lidí s nadváhou nebo se zrakovým omezením, měl být upraven? Taková úvaha se opírá o představu vozíčkáře jako za všech okolností nejpomalejšího vozidla v koloně.

Vozíčkářem je mnohdy třeba člověk, který si sedne na vozík, aby svůj pohyb urychlil nebo ulehčil. Mnozí se také se svými asistenty pohybují bez problému i v bariérových prostorech. Kdyby se Povýšil mohl vybelhat nahoru sám, zřejmě by to jeho případnou evakuaci zásadně zproblematizovalo, ale pravidlům by bylo učiněno zadost.

Ano, je nám jasné, že nějaký senior může někdy zkomplikovat evakuaci, přesto o bezpečnost nestojíme tolik, abychom překročili etický standard a vykázali je. Zatím to platí, i když náš strach z nekontrolovaného vede čím dál více k bizarním ústupkům ve jménu ochrany a bezpečí. Naproti tomu, lidé s postižením pro nás ještě stále patří někam stranou, jejich zdůvodněné vyloučení námi neotřese tolik, abychom se zastavili a zamysleli.

Celá situace s Povýšilem připomíná scénu z filmu Green Book (Zelená kniha), kdy se klavírnímu virtuozi s černou pletí dostává v restauraci, kde vystupuje, uctivého přijetí a obdivu, avšak když v ní chce také jíst, jsou mu bez jakéhokoli ostychu s omluvou citována klubová pravidla, která to nedovolují. Jsou to prostě pravidla, co naplat.

Scéna dobře ukazuje, že význam, který barva pleti, nebo pro nás postižení, ve společnosti má, zasahuje do mnoha úrovní a nelze mu uniknout ani mimořádnými výkony. Vždy se najde prostor, který člověka odkáže do role, která mu je přisuzována. Tak, jako se to stalo eurokandidátu Povýšilovi. Lze z ní také cítit ponížení, které člověk zažívá, když je takto vyčleněn z řad lidí.

Jsou tu, tak co s nimi
Lidé s různými druhy postižení se dnes čím dál více stávají běžnou součástí všech sfér života naší společnosti a ta na to reaguje. Jak se však zdá, předsudky mizí pomaleji než fyzické bariéry. Na jedné straně vznikají nejrůznější zpřístupňující technologie, na straně druhé se do nejrůznějších metodik, provozních řádů a bezpečnostních předpisů vkrádají předsudky a diskriminační prvky. Vzniká jakási druhá vlna bariér, která odráží tu první.

Mohli jsme zaznamenat, že z Národního muzea vyvedli během prohlídky po otevření člověka na mechanickém vozíku s doprovodem, protože mu prý bez dostavěného bezbariérového vchodu nemohou zajistit bezpečnost. Podobně se můžete dozvědět, že je zakázáno použít plošinu na schodišti, protože by se mohla rozbít, i když je její nosnost dostatečná. Páru na vozíku se může stát, že bude odmítnut při nástupu do autobusu, byť by byl zcela prázdný, neboť správně je jeden vozík a jeden kočárek.

Strach lidí z nekontrolovaného na jedné straně a snaha odpovědných chránit se na straně druhé otevírá prostor pro takto bizarní pravidla. Přitom právě zde máme šanci vymezit hranice, kam až jsme ochotni zajít. Žít znamená být ohrožen, a my se proto nemůžeme života vzdát. Skutečně nebezpečné není být na vozíku ve výškové budově, skutečně nebezpečné je slepě plnit absurdní pravidla a tak normalizovat neetické – diskriminující – jednání ve společnosti, které je naopak třeba razantně odmítat.