Lidé z postkomunistických zemí jsou jako migranti

V Německu se rozběhla debata nad tím, jaké sociální problémy vedou obyvatele jeho postkomunistické části k podpoře pravicově populistické politiky. U nás na podobný výkop do diskuse stále čekáme.

Východ vlastní země dělá Německu závažné starosti nejpozději od podzimu 2014, kdy tam do ulic začalo na protest proti údajné islamizaci západního světa chodit hnutí PEGIDA. Pět spolkových zemí se dodnes nazývá jako „nové“. Že se zřejmě nacházejí politicky na zcela opačné trajektorii, než kde by je západ země a politický Berlín očekával skoro tři dekády po znovusjednocení Německa a nezanedbatelných finančních transferech, se pak s jistotou potvrdilo u posledních voleb do Spolkového sněmu na podzim 2017. Na východě Německa tehdy uspěla o řád lépe než ve zbytku země národovecky konzervativní strana AfD, v Sasku dokonce zvítězila.

Od té doby se v Německu o důvodech vedou vesměs velmi podnětné debaty, které překračují u nás rozšířené přesvědčení, že voličské vrstvy s podobnými preferencemi jsou lidé morálně pokřivení uzavřenou diktaturou, kteří se zkrátka ještě nenaučili žít v liberální demokracii a otevřené společnosti. Toto vysvětlení je nejen značně omezené, protože pomíjí celou řadu subtilnějších a důležitějších mladších souvislostí. Co je možná nejhorší – vytváří jen další morálně mocenskou nerovnováhu, která je podle komplexnějších pokusů o vysvětlení již tak jednou z pravých příčin východoněmeckých protestních postojů. Německé debaty a iniciativy k situaci ve východním Německu se tak vyplatí bedlivě sledovat i pro nás – vypovídají totiž i o nás.

Inspirující je v tomto ohledu jednak iniciativa mladých východoněmeckých levičáků Aufbruch Ost! (Východní procitnutí). Ukazují, jak důležitá role může v celé věci připadnout lidem, kteří dobu transformace zažili jen zprostředkovaně, a mají tak dost informací k tomu ji zanalyzovat, ale zároveň již jistý potřebný emocionální odstup; kteří jsou součástí společnosti, o kterou jde, a rozumí tak všem jejím rozpoložením a zdánlivě iracionálním reakcím; kteří se svými spoluobčany i přes principiální odpor k jejich politickým tendencím soucítí – protože to jsou koneckonců jejich rodiče a prarodiče.

Do této nadějné generace se řadí i teprve pětadvacetiletý Lukas Rietzschels, jenž se se svou beletristickou knihou Mit der Faust gegen die Welt schlagen (Uhodit pěstí do světa) o okolnostech svého vyrůstání na východoněmeckém venkově v Německu rychle vyhoupl mezi ty, kteří zbytku země vysvětlují fenomén východní Německo. Iniciativě aktivistů i mladému spisovateli je přitom společné, že přechod východního Německa do kapitalismu a demokracie líčí jako obzvlášť náročný, nezřídka nespravedlivý proces devastující lidské existence i jejich soužití, proces, který lidi zasáhl o to více, oč byla očekávání od převratu zcela jiná.

MaxresdefaultKniha Petry Köppingové popisuje materiální nespravedlnost a ponížení, které zažila a stále ještě zažívá řada východních Němců po sjednocení. Foto Youtube

To mají společného s dalším důležitým příspěvkem do debaty – totiž knihou saské ministryně pro integraci, sociální demokratky Petry Köppingové Integriert doch erstmal uns (Integrujte nejprve nás). Ta se stále ještě nesamozřejmou otevřeností popisuje řadu materiálních nespravedlností i symbolických ublížení a ponížení, kterých se východním Němcům po pádu jejich systému dostalo ze strany dějinných vítězů, jejich západních spoluobčanů.

Kniha líčí náročnost přechodu na nový systém, který byl podobně jako u nás primárně dravým kapitalismem. S vymoženostmi demokracie, které ho měly doprovázet, se lidé na východě mnohdy setkávali méně často či méně bezprostředně než s propouštěním ve vytunelovaných bývalých lidových podnicích či škrtáním jejich nároků z překonaného sociálního systému NDR. Jak byl přerod pro mnohé všestranně vyčerpávající, a někdy dokonce vyloženě zklamáním, se ale ve veřejné německé debatě v podstatě neřešilo – výchoďáci přece dostali, po čem toužili, mají být vděční a pěkně se snažit dostát nárokům nového uspořádání.

Na to, že to v zásadě nikdy nebylo reálně možné i ze strukturálních příčin, dlouhodobě pro celý postkomunistický region upozorňuje bulharský politolog Ivan Krastev, stejně tak jako na to, jakou frustraci takové beznadějné snahy dostat se z podřadné pozice plodí. Frustraci odpovídají pak politické pozice směřující na restaurování vlastní důstojnosti skrze nacionalismus a na odmítnutí toho, k čemu se lidé tak dlouho bezvýsledně snažili přiblížit.

Občané druhé kategorie
Tyto všechny dynamiky zapříčinily, že se východní Němci nadále cítí jako občané druhé kategorie, a to jak z hlediska stále přetrvávajících materiálních a mocenských nespravedlností, tak v symbolické rovině uznání a respektu. Název knihy představuje jednu z jejích centrálních tezí – nespokojenost východních Němců vyhřezla tak intenzivně právě na tématu migrace, protože v nově příchozích větřili konkurenci, která by mohla zamezit jejich vlastní integraci do německé společnosti, kterou dosud nepovažují za uspokojivě dokončenou.

Opírá se přitom mimo jiné o tezi, že situace východních Němců je vlastně také situací migrační – žijí najednou v jiné zemi než část dosavadního života, musí se přizpůsobit jejím pravidlům a snažit se o uznání starousedlíků. Zavděčit se jim je ale velmi obtížné, setkávají se s neznalostí a nepochopením svého kulturního pozadí, tlakem na to ho potlačit jako démonizované, s výsměchem, diskriminací nebo jiným typem negativní reakce.

Tato teze je nyní poprvé podepřena i empiricky. Německé centrum pro výzkum migrace a integrace minulý týden představilo reprezentativní průzkum, ve kterém srovnává postoje východních Němců, muslimů – a západoněmecké veřejnosti vůči nim. Obě první skupiny obyvatelstva ze západu jsou podle výsledků vystavovány podobným stereotypům (stylizují se do role obětí, nejsou ochotní se pořádně integrovat, nedistancují se dostatečně od extremismu ve svých řadách) a také že se obě podobnou měrou cítí jako občané druhé kategorie – ale jen u muslimů to podstatnější část západních Němců uznává jako pocit oprávněný, zatímco u východních Němců v podstatě ne.

Zajímavým podnětem průzkumu také je, že se východní Němci cítí být v silnější konkurenci s muslimy než obyvatelé západu země, což může být mylně interpretováno jako rasismus, když v důsledku toho odmítají jejich vyšší zastoupení ve veřejném životě. Studie staví do popředí fenomén konkurence o uznání a podporuje tak teze Petry Köppingové – vyhrocené reakce východních Němců na příchod uprchlíků byly dost možná jen výrazem konkurence mezi znevýhodněnými o uznání, pozornost a s nimi související materiální podporu.

Autorský kolektiv závěrem vyzývá, že je třeba k pochopení politických postojů ve východním Německu aplikovat poznatky migračních a integračních studií daleko více než doposud, protože by mohly být značným přínosem.

Dobrou zprávou pro východní Německo je, že předestřené interpretace si pomalu začíná osvojovat i politika a řešení východoněmecké situace se začínají ujímat i jiní lidé než pravicoví populisté. Všichni představení aktéři koneckonců nemají za cíl legitimizovat a posilovat podporu populistů, ale naopak ji skrze její porozumění a jiné uchopení naleptat. Slova uznání pro východní Německo postupně nachází i kancléřka Merkelová, která pro ně zprvu měla jen opovržení – a to jí východní Němci zazlívali o to více, že je vlastně „jejich“.

Větší množství iniciativ však vyvíjí zejména německá sociální demokracie. Zřídila funkci partajního pověřence pro východní Německo, které se ujal předseda saské SPD a ministr pro hospodářství, práci a dopravu Martin Dulig, který neúnavně lobbuje jak za symbolické uznání životních zásluh a zvládnutých obtíží východních Němců, tak za narovnání materiálních nespravedlností.

Předběžným vrcholem aktivit strany byl v tomto ohledu takzvaný Konvent pro Východ, který se uskutečnil počátkem dubna za účasti stranické prominence včetně předsedkyně Andrey Nahlesové v Erfurtu a na kterém se debatovalo o Programu pro budoucnost Východu. Jde v něm například o koncept minimálního důchodu, ze kterého by profitovali především východní Němci, který by narovnal pociťovanou nespravedlnost při zohledňování životních zásluh a eliminoval efekt východních nízkých mezd.

Vedle toho jde ale také o investice do infrastruktury, školství, výzkumu a vývoje či další narovnávací zásahy do sociálních systémů. Je zřejmé, že se tak strana snaží i upevnit své pozice a oslabit AfD před trojími volbami do zemských parlamentů ve východním Německu v příštích měsících.

Je očividné, že celá řada věcí, která platí pro východní Německo, platí i pro rozpoložení, postoje a jejich příčiny mnohých lidí u nás. Ať už jde o postoje vůči uprchlíkům, Západu a všemu, co lze považovat za import odtud k nám včetně genderu či liberalismu, nebo vůči EU a vůči všem, kteří zmíněnému fandí. V Německu se snad debata obrací a začínají se rozebírat opravdové příčiny východního vypovídání dosavadního konsensu o směřování země a objevují se snahy reagovat jinak a lépe než konzervativní národovci. U nás jsme však zatím jaksi ustrnuli v abstraktních morálních bojích, kdo je uvědomělejší Evropan či demokrat.

Ani zprvu nadějná debata o exekuční epidemii vzniklé na podhoubí obrovské polistopadové chudoby nakonec moc nepřinesla kýženou diskusi o zklamáních, traumatech a poníženích či materiálních předpokladech jakékoli demokracie či liberalismu. Generace mileniálů se u nás zatím nezdá nijak hořet pro téma zpackané transformace, křivd napáchaných na jejich rodičích a přetrvávajících mocenských nerovnostech. Naopak se u nás často staví do první řady morálních bitev; na literáta s politickou ambicí vyprávět lidské příběhy posledních třiceti let zatím čekáme též.

Nezbývá než doufat, že alespoň pozorné sledování debat o zacházení s východním Německem nás časem posune o kousek dál a že Německu a ostatním západoevropským zemím dojde, že příběh východního Německa je příběhem celého našeho regionu, který musí být v rámci EU uchopen podobně jako příběh bývalé NDR v rámci Německa. Že přiznání a napravení chyb posledních dekád v tomto ohledu není relativizací principiální správnosti systémových přerodů na Východě, ale naopak jedním z bezpodmínečných předpokladů jejich obhájení. Každé další zamýšlení Evropské unie nad tím, co s kverulanty z Visegrádské čtyřky, je k tomu skvělou příležitostí.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 15.Dubna 2019, 15:10:39

Tento text - přes nesporně objektivně správné momenty a postřehy - se nicméně vyznačuje určitou nekonzistentností.

Na jedné straně averze východních Němců vůči migrantům má být především důsledkem jejich "upozadění" vůči Němcům západním; ale na straně druhé se zároveň přesně ta samá averze konstatuje i u populace české. Přičemž není nic známo o tom, že by Češi měli trpět nějakým komplexem méněcennosti vůči "velkém bratru" odněkud ze Západu.

Autorka sice argumentuje obecnou frustrací v bývalé východní Evropě z procesu transformace; jenže tento faktor by stejně tak musel působit i u těch východních Němců. Takže by u nich musely - kumulativně - působit faktory dva; ale nezdá se, že by stupeň jejich averze vůči migrantům byl signifikantně vyšší nežli dejme tomu u Čechů.

A za druhé: ta transformace opravdu ani zdaleka nebyla tak "zpackaná", jak se článek snaží sugerovat. Ve svém celku byla konec konců velice úspěšná; a většině lidí se ekonomicky daří mnohem lépe nežli před ní. Nehledě k tomu, že jak známo přívrženci třeba takové AfD se rekrutují především ze středních, materiálně tedy nikterak prekérních vrstev.

A tak bych se přece jenom přikláněl k tomu, že základním rysem té vnitřní nenávisti mnoha obyvatel bývalé východní Evropy je právě toto - totiž dědictví života v totalitním režimu. Ten pocit vlastní ušlápnutosti v totalitě - ten nevyhnutelně vedl k pocitům nenávisti, nedůvěře; a k pocitům vlastní nadřazenosti nad jinými, jako vnitřní kompenzace této ušlápnutosti. Ostatně, všechny tyto projevy bylo možno zaznamenat právě ještě za trvání minulého režimu; a tedy ještě p ř e d celým procesem transformace.