Aby Terapie neuškodila II.

V druhém dílu reflexe televizního seriálu Terapie hodnotí psycholog Jiří Procházka způsob, jakým zde bylo uchopeno téma transgender identity.

Ve druhém dílu bych se chtěl cíleně zaměřit na příběh Šimona/Ely (Vojtěch Dyk), protože vedle Dáši ze seriálu Most! je to jediné zobrazení transgender ženy v české produkci, navíc v tomto případě v dramatickém seriálu. Můžeme se tak něco dozvědět jak o transgender identitě, tématech a úskalích pojících se s tranzicí (rozvod a rodičovství – manželé mají sedmiletou dceru) a terapií. Tak jako v ostatních dějových linkách ale bohužel bez reflexe zažijeme i terapeutovy intervence, které by si zasloužily kritiku.

Dyk působí v dané roli opravdově a také příběh dané postavy je uvěřitelný. Lze přijmout, že postava Ely zůstala za hranicemi poměrně medicínského cis a heteronormativního diskurzu spíše než by vycházela z diskurzu sebeurčení. Scenáristům snad lze vytknout to, že zatímco Dáša (Most!) své genitálie ukazovala doslova, Ela k tomu jakoby symbolicky nakonec také sklouzává.

4b8ddf6e17783da2a3de330b367977e6_resize_1424_951_Vojtěch Dyk působí v roli autenticky. Foto HBO

Zatímco v průběhu seriálu o sobě začne mluvit jako o ženě, v posledním díle, kdy je už i jako žena oblečena, spíš mluví o tom, že se ženou chce stát. Nebo se na ni dokonce nechat „přešít“ (ale doufejme, že to bylo myšleno v afektu jako svébytný coming out otci). Na druhou stranu to může ladit s tím, že vlastně i během terapie měla potíže přesvědčit o své identitě terapeuta. Ten až v posledním díle vedle stálého odrazování a poukazování na to, aby brala ohledy na své okolí, vyslovuje i nějaké povzbuzení a uznání.

I sama terapie působí autenticky. To ale nemyslím jako ocenění, že by měla být dost dobrým standardem. Spíš je to dobrá terapie terapeuta, který dané genderové tematice dost nerozumí. Nebo alespoň není dost empatický. Některé věci evidentně neřeší kvůli Ele, ale kvůli sobě.

Terapeut celkem pochopitelně doporučuje (nebo spíš naléhá), aby Ela kontaktovala jím doporučeného psychiatra (v realitě by šlo asi o sexuologa). Ten má diagnostikovat, zda je Ela transgender žena. Příjemné je z vyprávění Ely vidět, že s ním má dobré zkušenosti, že ji respektuje v její identitě i oslovování.

Ela (ještě jako Šimon) vypráví o setkání s psychiatrem (sexuologem?), který se jí automaticky zeptal, jak ji má oslovovat. Terapeut se zajímá, jaké jméno si Šimon/Ela vybere, což je adekvátní téma. Zatímco většinou nám jméno dají rodiče, bez našeho vlivu, v případě tranzice je na nás zvolit si nějaké jméno reprezentující nás a naši identitu, jako jakýsi erb. Je to jedno z klíčových témat. Šimon nejprve mluví o jméně Simona, které spíš představuje přání otce, kdyby měl dceru, ale po terapeutově upřesňování nakonec dojde k Ele a viditelně ožije.

V této chvíli by pro mě bylo přirozené domluvit se s klientkou na oslovování „Eli“ také (jako divák jsem ji od této chvíle vnímal jako ženu a jako terapeut bych se s ní nejpravděpodobněji domluvil na tomto oslovování a změnil jméno v dokumentaci klientky). Terapeut této možnosti nevyužije a nadále Elu (jako Šimona) odkazuje na psychiatra. Je ironií, že sama Ela, potřebující uznání, poznamená, že se cítí, jako když si ji v dětství přehazovali její rodiče (jak v příslušné epizodě zrovna vyprávěla).

Přitom využít možnost oslovování v příslušném rodě je přirozený způsob zkoumání identity, možnost zjistit, jak je to pro danou osobu přirozené. Identita nevyjde v nějakém testu, jak zřejmě očekává terapeut odkazující se na diagnostiku psychiatra. Identitu přitom nelze určit diagnózou, je to nakonec věc osobního rozhodnutí, tak jako u identity lesby/gaye. A k tomuto rozhodnutí může klient/ka dospět pomocí poradenství a terapie.

V seriálu se také dvakrát stane, že se Ela výslovně ujišťuje, zda ji terapeut vnímá jako ženu. Ten se pokaždé vyhne odpovědi například protiotázkou, proč je to pro ni důležité. Proč je pro klientku důležité, zda terapeut uznává její identitu, zda ji přijímá jako ženu, je přitom samozřejmé. Terapeutova reakce tak spíš budí dojem možná účinné taktiky, kterou člověk volí, když nemůže být upřímný, ale nechce lhát.

Podruhé reaguje, že není důležité, co si on myslí. Pro trans ženu je však zcela zásadní, zda ji druhý člověk, terapeut, přijímá jako ženu. Buduje to důvěru, vřelost a podporu jak ve vztahu terapeuta-klientky, tak ve vztahu klientky k sobě sama. Terapeut uznání klientky jako ženy nechá na „diagnóze“ psychiatra, kde se jí ho ale naštěstí dostane.

K ženskému rodu terapeut v oslovování přejde (s obligátním prvním přeřeknutím) až v posledním díle, kdy tak nějak není zbytí (Ela vystupuje jako Ela, používá ženský rod a má ženské šaty). Trochu to působí, jako že oslovování (uznání) si člověk musí zasloužit.

Zasloužit si uznání musí Ela v terapii častokrát. Marek Pošta ji od tranzice odrazuje. Vysvětluje to tím, že jí chce zmínit všechny možnosti a rizika, ale na Elu to tak nepůsobí. Sama říká, že čekala podporu, a vnímá to jako odrazování. Ela evidentně prožívá těžkou krizi, v jednu chvíli se u terapeuta zhroutí v koupelně, potřebuje ujištění a podporu, a terapeut jí pak znovu na pohovce vykládá, že si to má rozmyslet, jak je tranzice složitá, že je nejisté, jak na to bude reagovat okolí a že také může zvolit variantu přizpůsobit se biologickému pohlaví (na veřejnosti bude vystupovat jako muž a doma jako žena).

Je to podobné, jako by gayovi doporučoval oženit se. Ano, variantu měnit role znám. Volí ji ale spíše nebinární lidé, a především to tak sami chtějí. Terapeut to prezentuje jako nutnost, když někdo nemůže projít tranzicí, a taky to vyznívá, že by to podle něj pro Elu mohlo být pohodlnější. Terapeut řeší spíš sebe, své potřeby a své nejistoty, nikoli ty Eliny, i když mu ona sama výslovně říká, co od něj potřebuje.

Podporování této strategie se objeví ještě jednou, když Ela vysvětluje, že to navrhla její manželka. Čeká podporu terapeuta, protože to považuje za nedůstojné (být žena na veřejnosti, ale doma hrát roli muže, aby to manželce vyhovovalo), a nakonec se ze společné domácnosti odstěhovala. Terapeut ale spíš podpoří manželku a stejně jako dřív vede Elu spíš k pochopení manželky. Přitom na manželku (na společném setkání), zdá se, stejné nároky na respektování Ely a její identity nemá.

Je zvláštní, a zejména pokud Pošta má být rogerián, že místo k vlastní seberealizaci a autenticitě vede klientku k přizpůsobení se potřebám okolí. Elinu potřebu uznání vnímá jako nátlak. Musím podotknout, že od scenáristů vnímám jako manipulaci, když výše zmíněnou taktiku pojmenovali rádoby odborně a dali jí tak punc nějakého termínu. Konkrétně mluví o „vnitřním coming outu“ (což je ve skutečnosti zavedený pojem popisující vnitřní uvědomění si určité odlišnosti například ohledně identity nebo erotické preference). Upřímně, běžně se o této strategii mluví jako o „dvojím životě“.

Kdo rozhoduje o identitě
Situaci odlišného očekávání manželů v terapii bych se věnoval více. Tak jako v případě, že jeden z nich chce rozvod a druhý ne, v této situace manželka chce, aby se Ela vrátila do mužské role, a Ela naopak chce uznání své ženské identity. V takové situaci je delikátní konzultovat párově (když mají oba vlastně odlišnou zakázku), a to pomíjím samu diskutabilitu párové konzultace v případě, že je terapeutovou klientkou již Ela.

A v tomto případě opět vyvstává otázka oslovování – manželka (Alžběta) o Ele pochopitelně mluví jako o Šimonovi, terapeut také a Ele ani nezbývá nic jiného než v této identitě být. Přitom se ukáže, že na následujících párových setkáních u jiného odborníka je oslovována jako Ela bez problémů i před manželkou.

Já respektuji, jak oslovují blízcí své partnery/ky nebo děti, ale sám jsem (po domluvě) v zásadě důsledný, abych je nemisgenderoval, a to ani v situaci, kdy nejsou na konzultaci přítomní, abych tak vyjádřil i respekt k nim a jejich identitě. A třeba tak i přirozeně podpořil překonat nezvyk a stud, který někdy blízkým brání.

Alžběta zažívá reakce na závažnou zprávu, především popření a zlobu, ale také pocit ztráty, smlouvání a snad i občas smíření. Epizoda je edukativní a terapeut Pošta vsouvá ponaučení o transgender tematice. Problematické je, že vychází z medicínského diskurzu.

V jednu chvíli mě vlastně pobavilo, když terapeut Alžbětě útočně popírající Elinu identitu vysvětluje: „O tom, jestli člověk je transsexuál, nebo není, rozhoduje lékař.“ Vážně jsem si naivně myslel, že řekne, že o tom rozhoduje daný člověk. (Tedy ne třeba manželka, jak chce terapeut vyjádřit.) To je rozdíl mezi medicínským přístupem a přístupem založeným na sebeurčení.

Lépe si to představíme v situaci rozhodování o gay identitě. (Aniž bych chtěl směšovat genderovou identitu a erotickou náklonnost/sexuální orientaci.) I v tomto případě jsou lidé posíláni k sexuologovi a mohu podstoupit i falopletyzmograf. Ale opravdu je někdo jiný, lékař, ten, kdo rozhoduje o naší identitě?

V epizodě je patrné, jak jsou oba manželé jinak načasovaní (ohledně tempa tranzice) a mají jiné potřeby (Ela chce být ženou, Alžběta chce Šimona jako muže). Udržet rovnováhu je obtížné, ale můj dojem je, že terapeut upřednostňuje Alžbětu a není jasné, zda tím nereflektuje i svoje zájmy a přání… aby Ela v tranzici zpomalila.

Zprostředkovat a uznat pocity manželky je na místě. Ale chybí to samé pro Elu. Ano, Alžběta se cítila ponížená, když Ela, jako Šimon byla přistižena pokojskou v ženských šatech. Ale jaké ponížení je pro Elu žít roky v těch mužských? Jindy, již na individuálním setkání s Elou (po individuálním setkání s Alžbětou, sic!) terapeut zase Ele vysvětluje, jak se Alžběta cítí osamělá a nešťastná, až sama Ela opět musí říkat, že i ona se cítí osaměle (bez rodiny). Očekávání manželů jsou odlišná a společná práce ani nemusí být možná.

Mám zkušenost, že i v reálném životě se páry v tuto chvíli někdy rozdělí, tak jako se odstěhuje Ela. Tím se sníží stupňující se napětí a nedorozumění až hostilita, mezi partnery/kami vznikne prostor po uvolnění využitelný k opětovnému sbližování a sladění. Terapeut však Elino odstěhování znehodnocuje jako útěk.

Já poměrně běžně slyším volání po porozumění pro většinovou (neznalou) cis veřejnost, partnery/partnerky nebo třeba rodiče trans dětí. Volání po pochopení jejich pocitu ztráty, nejistoty, nevědomosti… Mít pochopení pro jejich přeřeknutí se, osobní otázky, zvědavost… A jak jsem uvedl, je to pochopitelné a v individuální terapii si pochopení zaslouží. Není však na místě nevymezit se vůči cisnormativitě a nutit k dalšímu a dalšímu přizpůsobení trans lidi. Je to stejná situace, jako když nevěrný žádá od svého podvedeného protějšku pochopení vůči svým pocitům viny, ztráty, frustrace, že to není jako dřív, lítosti a strádání.

Ano, tyto pocity jsou reálné a zaslouží si pozornost. Třeba v rámci (individuální) terapie. Ale na prvním místě je pořád podvedený/á. Nicméně takovou úroveň pochopení a respektu vůči trans lidem/dětem máme jen v amerických seriálech (Taková moderní rodinka). U nás se dovedeme více vžít do Luďana než do Dáši (Most!).

Rozvod a rodičovství
Ke konci bych chtěl ocenit, že se objevují i dvě klíčová témata – rozvod a rodičovství.
Zákon k úřednímu uznání genderové identity totiž vyžaduje rozvod. Terapeut tento fakt přijímá jako housky na krámě. No co, můžete pak uzavřít registrované partnerství. To je sice pravda, ale po symbolické (a praktické, legislativní) rovině jsou hodnoty obou institutů nesrovnatelné. Registrované partnerství ani nefiguruje v zákonu o rodině. Už sama nutnost rozvodu je jen další zátěží a krizi pro pár/rodinu potřebující podporu a soudržnost.

Alžběta řeší, jak udržet vztah se Šimonem/Elou, jakou podobu jejich vztah může mít, zda je to ten samý člověk, kterého dosud znala, nebo zda ztratí manžela, kterého milovala… a v této chvíli ji stát tlačí do toho, aby podstoupila rozvod, platila soudní poplatky, aby se alespoň formálně situací zabýval sociální odbor, aby rozvod musela podstoupit jejich dcera a aby čelili nejistotě, i kdyby se nakrásně domluvili na péči o dceru, zda s tím bude souhlasit i soudkyně/ce (které/mu se transgender rodič nemusí líbit).

Sám mám ze své praxe zkušenosti, že to může být manželi vnímáno jako zásadní stres v již tak náročné rodinné krizi. Blíže může situaci manželství a rodičovství přiblížit debata podPROUDem.

Tématem je pochopitelně i dcera obou manželů. Vztah Šimona/Ely k dceři je zprostředkován jako velmi blízký a vřelý. Ohledně potřeb dcery se však projevují spíše terapeutovy domněnky. Ostatně obecně mají dospělí tendenci do dětí promítat spíše své potřeby. Alžběta tak pochopitelně zažívá nejistotu, obavu a strach, jak bude na situaci reagovat dcera, aniž by znala její skutečné pocity. Vyloženě chybné ale je, že to samé prožívá terapeut – v jednu chvíli v konzultaci s Elou prohlásí, že kdyby ji dcera uviděla jako ženu, vyděsilo by ji to (sic!).

Jak na to terapeut přišel? I z aktuálního výzkumu Trans*parentu vidíme, že jen 17 procent dětí mělo potíže s coming outem trans rodiče. Ze studií víme, že čím mladší je dítě (Elině dceři je sedm), tím přirozenější pro něj tranzice rodiče je. Kritické bývá období dospívání. Můžeme případně zvážit možný pocit syna, že ztrácí otce (což není situace v seriálu). Můžeme se ale oprávněně domnívat, že dcera manželů by Elinu tranzici brala s větším nadhledem a samozřejmostí než ostatní dospělí.

Právě dějová linka se Šimonem/Elou však nakonec přinese ty nejintimnější a nejdojemnější momenty s terapeutem Markem. Ten dokáže obecně projevit péči třeba kapesníčky, čajem… Ale v epizodách se Šimonem (kromě poslední epizody vystupuje jako Šimon) mu dokonce nabídne svou fyzickou blízkost, když si ve chvíli krize přirozeně k Šimonovi přisedne na pohovku nebo na zem v koupelně, kde je Šimon zhroucený.

Dotek Marek nenabízí, ale to je v terapii delikátní věc, protože není jasné, zda by to klientovi/klientce bylo příjemné, zda to je vhodné a nejde už o překročení hranice. Je k tomu především potřeba sebe/jistota, aby to bylo opravdové a uvěřitelné, aby to bylo přirozené. Některý terapeut či terapeutka nemusí nabízet ani podání ruky, jako jinak poměrně ritualizovaný způsob uvítání a rozloučení se, pokud mu/jí to není vlastní a příjemné. Pro jiné je naopak možné klienta či klientku držet za ruku nebo obejmout.

Problém je, když terapeut Marek nedokáže vyjádřit blízkost, porozumění a vřelost místo své tvrdošíjnosti ani slovy. Možná proto, že takový vztah má sám k sobě. V těchto dvou zmíněných momentech jsem ale k Markovi měl lidsky nejblíže.

Na konci setkání s Elou (poslední epizoda tohoto příběhu, kdy je Ela poprvé otevřeně v ženské roli) jí terapeut, jak má ve zvyku, dá potvrzení o zaplacení. Ela se výstižně ptá, zda na něm je napsáno Šimon, nebo Ela. Terapeut se místo odpovědi jen neurčitě usměje. Odpověď se tak dozví jen Ela z dané stvrzenky. Diváci a divačky se ji nedozví, ani z její reakce po přečtení…

První díl tohoto textu vyšel v Deníku Referendum 23. března 2019.