Aby Terapie neuškodila I.

Seriál Terapie se zabývá několika důležitými tématy – duševní zdraví, mezilidské vztahy, transgender identita a terapeutická pomoc. Psycholog Jiří Procházka reflektuje, jak jsou na televizní obrazovce zobrazena. Tento text obsahuje spoilery.

Seriál z produkce HBO vychází z izraelské, respektive americké variace. Nicméně třetí řada, která jej vrací na obrazovky po pěti letech, je původní česká. Je zachován model několika (čtyř) příběhů, tedy dějových linek sledujících jednotlivé „pacienty/ky“ (názvosloví v seriálu není nejpřesnější a někdy je doslova svébytné – v tomto konkrétním případě by bylo vhodnější mluvit o klientech a klientkách, protože se pohybujeme mimo zdravotnický kontext, a takové terminologie se budu držet i já).

Každý týden jsou odvysílány čtyři epizody, z nichž každá je vyhrazena jedné z dějových linek, jednomu z případů, s nimiž se terapeut Marek Pošta v dané dny pravidelně setkává (zpěvačka Lucia se svými bloky, ženatý steward Šimon řešící svou genderovou identitu, manžel Jarda trpící po nehodě výpadky paměti a matka Hedvika s dcerou Zuzanou, které jsou v napjatém vztahu a zažily stalking). Místy pak prolíná osobní dějová linka samého terapeuta, jeho vztahů a rodiny.

Seriál tvoří určitá směs edukace a dramatizace, věrohodnost se tedy mísí s fikcí. Dokonce si dělá nároky na terapeutické působení sám o sobě: „Není proto vůbec přehnaným tvrzením, že seriál může mít terapeutický efekt nejen na publikum, ale na celou společnost.“ (HBO) Bez kritického přístupu ale hrozí šíření poměrně nevěrohodného obrazu psychoterapie. Vedle edukace a dramatického zážitku tak dílo nabízí výživný materiál pro kritickou analýzu výše zmíněných témat. Bez nadsázky je ho možné využít k ilustraci možných nežádoucích účinků psychoterapie, kterým se věnují některé odborné studie.

O pravidlech terapie se dozvídáme explicitně z toho, jak její fungování přirozeně vysvětluje svým klientkám a klientům sám terapeut na prvním setkání i v průběhu spolupráce. Také o transgender tematice se dozvídáme výslovně, možná někdy až okatě encyklopedickými poučkami v tomu vyhrazeném dílu.

A nakonec, více implicitně, se dozvídáme o mezilidských vztazích – o tom, jak je míra nedorozumění v nich nekonečná a jak je potřebná otevřená komunikace místo domněnek. Jak jsem ale zmínil výše, dramatická linka se s tímto vším místy tluče a scenáristé si nacházejí různé výmluvy, jak pravidla terapie ohnout, nebo vytvářejí bez reflexe nestandardní až neetické situace. Věřím, že někomu se uleví po zjištění, že toto v terapii není běžné a „normální“.

Terapie3_bigKarel Roden jako lidsky tápající muž čelící svým nejistotám, nebo neomylný terapeut? Repro DR

Nejprve obecně k charakteru terapie Marka Pošty, který je označen za „rogeriána“ (tedy měl by mít výcvik v na člověka orientované psychoterapii založené na empatii, přijetí a opravdovosti či upřímnosti), ale ve skutečnosti si zakládá na psychodynamických (odvozených od psychoanalýzy) interpretacích a direktivitě. Na první řadu seriálu jsem se nedodíval a na třetí jsem se díval jen zlákán postavou Šimona/Eli ztvárněnou Vojtěchem Dykem. A k terapeutovi Markovi bych potřetí na konzultaci nešel.

Jako člověk je Marek Pošta, se kterým se setkáváme po několika letech, sympaticky zobrazen jako lidsky tápající, chybující, čelící svým nejistotám a existenciálním otázkám. Nicméně se stylizuje jako neomylný terapeut, který nepřiznává své lidské tápání a skrývá ho před klientelou, v osobním životě i sám před sebou. Před klientkami/klienty i sám před sebou se tváří jako ten, kdo vše ví, navíc lépe než oni. V této řadě dokonce rezignuje i na profesionální supervizi.

Chybovat je lidské?
Chybovat je lidské. Tohle klišé v praxi znamená, že terapeuti a terapeutky jsou lidské bytosti, které znají své slabé stránky a přijímají je, a tím mají možnost toto (sebe)přijetí zprostředkovat i svým klientům a klientkám, být vzorem, se kterým se lze ztotožnit, vytvořit autentický vztah se sebou a s druhým, čímž se lze inspirovat.

Terapeut Marek je taky lidsky chybující, postarší, tápající, a touhle lidskostí mi byl sympatický. Jenže on ji se svými klienty a klientkami nedokáže sdílet. Nedokáže ji sdílet ani s partnerkou – v jedné epizodě, když jí zemře pacient, jí Marek nabídne drogu – hašiš, i když možná by stačilo objetí. A nedokáže ji zřejmě sdílet ani sám se sebou. Sám by potřeboval terapii, nebo alespoň supervizi. Řeší často své potřeby a slepé skvrny, protipřenosy, nereflektovaně, na úkor klientů/klientek.

„A co podle vás naopak dobré terapeutické práci nejvíce brání? […] Nejvíc v práci brání představa terapeuta, že nesmí dělat chyby, že se nesmí mýlit a že má větší pravdu než pacient,“ říká Václav Mikota v rozhovoru v časopise Psychoterapie 3/2018.

Terapeutovi Poštovi není divné, že kvůli té jeho neustálé konfrontaci a postoji, že on ví všechno lépe, mu na konzultacích běžně „pacienti/ky“ říkají, že se tam necítí dobře, že příště nechtějí přijít, a dané setkání sami ukončují, nebo se alespoň ptají, zda už není konec.

Když Jarda sděluje své pocity, terapeut doslova zařve: „To není pravda!“ Nebo: „Já tomu odmítám věřit.“ A neustále moralizuje – kvůli Jardovým nevěrám. Je evidentní, že jde o terapeutovo osobní téma, ale že může jít o protipřenos, terapeut vůbec nereflektuje. (Bývalá manželka terapeuta mu byla nevěrná, a později se dokonce ukáže, že právě s tímto klientem.)

Odmítne s klientem dál pracovat, pokud nepřestane s nevěrami. Což by samo o sobě bylo legitimní. Je to sice delikátní věc, ale pokud se morální světy terapeuta a klienta minou, je profesionální se k tomu přihlásit a ukončit spolupráci, tedy, jak terapeut výstižně říká, odmítnou asistovat u něčeho, u čeho asistovat nechce. Problém vidím v tom, že se k tomu terapeut kvůli své slepé skvrně nepřihlásí, ale přenáší odpovědnost na klienta.

Když klient přirozeně namítá, že by to znamenalo porušení terapeutova slibu, důvěry o spolupráci, terapeut mu „vysvětlí“, že vlastně na to nemá nárok, protože svými nevěrami dává najevo, že morální závazky neuznává. A že si za to klient může sám, protože se nesnaží – tím terapeut myslí, že se klient nesnaží naplňovat terapeutova očekávání, přání a požadavky, jeho morálku.

Důvěra je klíčovým tématem. Terapeut jej vysvětluje jako jeden z principů terapie, od klientů a klientek důvěru a otevřenost vyžaduje. Nicméně sám důvěryhodný a otevřený není. A na místě je otázka, jak lze s klienty/klientkami vytvořit důvěrný blízký vztah, když před nimi vlastně skrývá tajemství a není upřímný.

Scenáristé do takových situací terapeuta dostávají tím, že mu kvůli dramatickým potřebám seriálu dávají výmluvy pro to konzultovat s blízkými jeho klientů a klientek. Přestože terapeut několikrát informuje o pravidle, že pokud je jeho klientem daný člověk, nebude konzultovat s jeho manželkou, nebo pokud jsou klientkami matka s dcerou, nebude konzultovat s dcerou samotnou (matka několikrát předčasně odejde ze setkání), nakonec si pro tuto nestandardní situaci výmluvu najde – například společná setkání manželských párů označí ne za „terapii“, ale „mediaci“, individuální setkání pak vysvětlí tak, že to není „terapeutický rozhovor“.

Stane se mu to ve všech dějových linkách. Někdy je to za naléhavých okolností, a tak terapeut v noci přijme Zuzanu, jejíž manžel Šimon, terapeutův klient, je v nemocnici. Nastává situace, kdy lékař z nemocnice sděluje informace o Šimonově zdravotním stavu po telefonu terapeutovi namísto Šimonově manželce. Kdo je jeho klientem/klientkou, se nejvíc stírá v případě Jardy, kterého objednává jeho manželka na prvním setkání. Nicméně když chce poté znovu sama s terapeutem mluvit, bez váhání s tím Pošta souhlasí.

V posledním díle této dějové linky spolu znovu mluví oni dva – ukáže se, že manželce tentokrát zavolal sám terapeut! Manželka je tam tak na jakési návštěvě, za kterou terapeutovi ale zřejmě zaplatí honorář. Vtipné je, že ona sama v jednu chvíli „už nepozná, kdy Marek mluví vážně a kdy si z ní dělá legraci“.

Hledání pravdy
Z hlediska scénáře je to pochopitelné. Divačky a diváci by se jinak nedozvěděli, jak se věci „skutečně“ mají, tak, jak se to v praxi běžně nedozví ani terapeut/ka. Navíc se tomu vědomě vyhýbá. Nedostane se tak například do situace, kdy se dozví „kompromitující“ informace o svých klientech a klientkách, které mu oni sami neřeknou. A nemusí pak předstírat, že je neví.

Navíc terapie není hledání pravdy. Její podstatou je vztah, důvěra a respekt, který terapeut ke klientovi má a kterým učí klienta mít takový vztah sám k sobě. Přitom páry takové očekávání od terapie někdy mívají – že terapeut/ka vyslechne odděleně obě strany, převezme za ně odpovědnost a rozsoudí je.

Nejviditelnější je to v případě Jardy, jehož manželka jednou přijde na konzultaci místo něj s tím, že chce s terapeutem mluvit. A on bez váhání souhlasí. Manželka terapeutovi vysvětlí, že Jardu, který má potíže s pamětí, objednala místo dnešní terapie k zubaři a pak mu namluvila, že na to zapomněl.

Terapeut, který jindy Jardu moralizuje, jednání manželky nijak nekomentuje a vlastně se stane jejím spoluspiklencem, kdy za zády svého klienta tajně konzultuje s jeho ženou. Jardu pak nechá omlouvat se za to, že je to jeho chyba, že zapomněl na zubaře, i když terapeut ví, jak se to stalo ve skutečnosti a že je toho součástí. Po Jardovi přitom chce, aby byl k manželce upřímný…

Speciální díl je po odstěhování přítelkyně terapeuta, kdy se Pošta setká s jejich společnou kamarádkou. Člověku se uleví, že chování Marka Pošty vnímají i jiní (jen ne on sám). Pošta chce zprostředkovat pocity přítelkyně, která od něj odešla, ale když mu je kamarádka zprostředkovává, jeho reakcí je obvyklé, že to není pravda. Na konci se zdá, že uzná, že by odbornou pomoc (terapii nebo supervizi) vyhledal, a na rozloučenou kamarádku dokonce obejme… V dalším dílu s přítelkyní je ale znát, že je stejně umanutý jako předtím a do kamarádky promítá své vlastní chování – prý přesvědčuje o svých pravdách a musí mít pravdu. Přítelkyně se nakonec rozhodne vztah ukončit.

Druhý díl textu následuje ve vydání z 24. března 2019.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Pavel Krupička - Praha 5

Neděle, 24.Března 2019, 01:27:27

Psychoterapie je často pro mnohé psychopaty a sociopaty z řad "psychoterapeutů" prostředkem, jak kumulovat majetek, ukájet své mocenské choutky a získat alespoň nějakou "společenskou prestiž". Toliko velice stručná, velice obecná a tudíž nedokonalá definice, která nevylučuje, že se v rámci tohoto povolání najdou schopní, slušní a normální lidé, kteří mají rádi lidi a chtějí jim pomoci.

Pokud by nějaký psychoterapeut chtěl doopravdy pomáhat lidem, doporučoval bych mu se podílet na založení humánní socialistické strany a řešit problémy lidstva systematicky. Mnoho psychických problémů je totiž důsledkem represivního a nelidského kapitalismu, finanční tísně a s tím vším souvisejícím nastavením společnosti.

Více či méně malicherné problémy pacientů pana Pošty, kteří nemají problém za sezení s ním zaplatit nevím kolik, ale v první sérii, kterou jsem ještě sledoval, to bylo tuším nějak okolo 1000 Kč za hodinu mě většinou příliš nedojímají.

Mimochodem, teď jsem se díval na Zelenkův film Příběhy obyčejného šílenství a hlavní hrdina tam nosí tričko s Che Guvarou a doma na stěně má obrázky Fidela Castra a napadlo mě, jestli si Zelenka, známý svými levicovými názory, v (poslední sérii) seriálu z diváka nedělá legraci.

Pavel Kolařík - informatik

Ten seriál je vynikající Neděle, 24.Března 2019, 08:10:52

Pan "opravdový psycholog" nám tady jako nedostatky seriálu podsouvá lidské vlastnosti seriálového psychologa, který samozřejmě měl k dokonalosti velmi daleko. Ale vždyť v tom přece tkví podstata věci, a to je právě velký klad seriálu, který z výborného profesionála činí lidskou bytost!

Pozorný divák si samozřejmě všimne třeba i toho, že u své vlastní terapeutky (neboť on sám chodí každý pátek na terapii k bývalé kolegyni) popisuje některé věci a skutečnosti trochu jinak, než jak byly ve skutečnosti, a jak jsme toho byli jako diváci svědky - nejdříve např. manželku, která se mu přiznala k nevěře, agresivně nutí, aby mu vyprávěla podrobnosti, čemuž ona se brání, a pak si u své vlastní terapeutky stěžuje, že mu ty podrobnosti vyprávěla, a že prý ho jich sadisticky "neušetřila".

Ten seriál totiž ukazuje velmi názorně, jak my všichni fungujeme - jak si různé věci přibarvujeme a upravujeme, jak nejsme upřímní ani k sobě samým, natož k jiným. A to dokonce i tehdy, když jsme sami psychologové - a to výborní.

U mnoha svých pacientů se náš hrdina zaměřoval na nevyřešený vztah pacienta s otcem - a potom zjistíme, že on sám má totéž, a možná ještě hůře, se svým vlastním otcem. Ale to jeho diagnózy a terapeutické metody nijak neumenšuje, spíše naopak. Měl zřejmě díky vlastnímu traumatu na tyto věci speciálně vyvinutý senzor.

Přes to všechno totiž v rámci svého profesionálního působení je hrdina příběhu vynikajícím terapeutem. Vzpomeňme si např. na tu mladičkou gymnastku, ale zdaleka nejenom na ni.

Pan "opravdový psycholog" se ovšem, samozřejmě, jak jinak, "na první řadu nedodíval a na třetí se díval jen zlákán postavou Šimona/Eli".

Typické. A ještě byla taky druhá řada.

A mimochodem - není pravda, že by náš terapeut "bez váhání souhlasil", když z párové terapie přišel jenom jeden účastník. Naopak. Vždycky to v takovém případě odmítal, ale toho člověka nevyhodil, když už tam byl - a zdůraznil, že je to výjimka, a že všechno, co se řekne, se tomu druhému potom zopakuje.

To totiž je taky velmi cenné - umět dělat výjimky i z velmi dobrých, osvědčených a "nepřekročitelných" pravidel, když to situace vyžaduje.

Náš pan "opravdový psycholog" ani to málo, co viděl, neviděl pořádně.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Pokud se morální světy terapeuta a klienta minou, je profesionální se k tomu přihlásit a ukončit spolupráci." Pondělí, 25.Března 2019, 08:00:3

Morální světy například rodinného terapeuta a klienta se dnes (v prostředí rozkolísaných hodnot, kdy každý může mít hodnoty jiné - své) mohou minout velmi snadno.

Nevím ale, zda v případě zásadně odlišného morálního ukotvení klienta a terapeuta je pak možné vztah, o němž autor článku mluví - vztah, v němž zásadní roli má mít důvěra a otevřenost - zda je pak tedy možné takový vztah vůbec vytvořit.

-----------------------------------

Svoboda svědomí je velmi cenná a člověk by neměl to své vnucovat druhým. Pokud však obsahy našich individuálních svědomí budou natolik odlišné, že budou vzájemně neslučitelné, je otázkou, zda společnost může za takových podmínek existovat, či se spíše rozpadne.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Rozdílné obsahy individuálních svědomí (tedy nejednotná "nadstavba marxistické základny") Pondělí, 25.Března 2019, 09:02:33

se netýkají jen samotných svých nositelů, ale i třetích osob.

Bude-li například někdo ve svém svědomí považovat sexuální styk s dětmi za dobrý a pro druhého bude takovéto jednání naopak v rozporu s jeho svědomím, pak se ty rozdílné obsahy svědomí netýkají jen svých nositelů, ale i třetích osob - tedy i těch dětí.

V takovém případě je pak docela problematické hovořit o žádoucí svobodě svědomí. Pokud by totiž ten první, pro kterého je sexuální styk s dětmi v souladu se svědomím, chtěl své svědomí uvést i do souladu se zákony, způsobí to rozpad společnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kritéria dobrého psychoterapeuta Pondělí, 25.Března 2019, 10:52:17

Shodou okolností zrovna v dnešním čísle německého deníku "Süddeutsche Zeitung" vyšla zpráva o tom, jak tým amerických výzkumníků zkoumal, zda je možno nějakým objektivním způsobem určit, jak bude úspěšný (dobrý) ten či onen psychoterapeut.

Jako první zde byla uvedena vlastně dosti otřesná skutečnost, že doposud nikdo(!) se tímto tématem nezabýval. Tedy tím, jak v oblasti psychoterapie oddělit zrno od plev, dobrého psychoterapeuta od špatného.

A přitom: ten rozdíl v jejich schopnostech může být velice dramatický. A to znamená: pacient který se dostane ke špatnému psychoterapeutovi, ten může dopadnout velice špatně. Zajímavé je: ve standardních (to jest: lehčích) případech ten rozdíl v úspěšnosti není až zas tak velký: nějakých pět procent. Ale: čím obtížnější případ, tím strměji narůstá ta křivka neúspěšnosti špatných, neschopných terapeutů! Jinak řečeno: čím větší problémy má pacient, tím větším nebezpečím pro něj je, když se dostane k neschopnému terapeutovi.

Za jakých okolností je tedy možno počítat s úspěšnou terapií?

Za prvé je zapotřebí, aby existovala základní shoda mezi pacientem a terapeutem. Aby si tak řečeno "sedli", aby se shodli na cílech a způsobu terapie.

Za druhé je zapotřebí, aby terapeut dokázal vystupovat přesvědčivě, a aby měl schopnosti empatie. (Což by hovořilo právě proti tomu způsobu, kdy terapeut jenom jaksi "nakazuje" pacientovi, co tento má či nemá dělat.)

A to souvisí i s dalším bodem: úspěšnější jsou ti terapeuti, kteří si "nehrají na Boha". Kteří si jsou vědomi možnosti své vlastní omylnosti; a kteří se v důsledku toho také neustále dále vzdělávají, znovu a znovu si osvojují další schopnosti a poznatky.