Teď jde o Ústavní soud

Senát bude příští týden hlasovat o jmenování Aleše Gerlocha soudcem Ústavního soudu. Jeho navržení vyvolalo kontroverze v médiích i mezi politiky. Bohumil Doležal přibližuje problematické body i kontext celé debaty.

Parlament České republiky má nyní na programu dvě rozhodnutí, která se přímo či nepřímo týkají Ústavního soudu. Za prvé: Sněmovna co nejdřív s konečnou platností rozhodne o návrhu poslanců KSČM na zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem. V případě, že jej schválí, což je skoro jisté (a stejně jistý je i podpis prezidenta Zemana), obrátí se skupina poslanců a senátorů na Ústavní soud.

A za druhé, Senát PČR bude příští středu hlasovat o jmenování profesora Aleše Gerlocha soudcem Ústavního soudu.

Návrh komunistických poslanců Poslanecká sněmovna už jednou přesvědčivou většinou schválila. Senát jej pak většinou přinejmenším stejně přesvědčivou zamítl. Hlasovali proti nebo zdrželi se i sociálně demokratičtí senátoři. Argumentovali tím, že vůči zákonu č. 428/2012 Sb. O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který komunistický návrh novelizuje, měli sice zcela zásadní výhrady, jež přetrvávají i dnes; upřednostňují však ohledy na platný právní a ústavní pořádek České republiky.

Zákon byl v roce 2012 těsnou většinou, ale legitimně schválen, jeho součástí je i výše náhrad, která má být církvím vyplacena. Na tom základě byly vzápětí uzavřeny platné smlouvy. Nejde tedy v první řadě o uplatnění zásady „co bylo kdysi (po roce 1948) ukradeno, musí být vráceno“ (o přiměřenosti náhrad lze vždycky vést nekonečné spory), ale „co bylo kdysi (v roce 2012) závazně slíbeno, musí být splněno“. Jinak vzniká právní diskontinuita mezi tím, co bylo v roce 2012, a tím, co je dnes.

Tento postoj senátorů ČSSD považuji za zodpovědný. Upřednostnili v této jedné věci zájem státu před bezprostředními politickými zájmy svého uskupení. Kdyby tohle občas dělaly všechny demokratické politické strany zprava doleva, nemuseli jsme dnes být tam, kde zrovna jsme. U nás bohužel průběžně triumfovalo pojetí politiky jako nesmiřitelného, neustále se zostřujícího třídního boje mezi „socialismem“ a „kapitalismem“, levicí a pravicí, a demokraté zprava i zleva v něm nechtě, ale důkladně upravili český politický terén jako pódium pro vyvádění Andreje Babiše, Miloše Zemana a dalších.

Je taky třeba vzít v úvahu, že věc se vůbec netýká jen církví a náboženských společností, které se dnes ve společnosti netěší velké popularitě. Jde o precedens a porušování zásady „splnit, co bylo slíbeno“ se nakonec uplatní i v případě dalších fyzických a právnických osob.

A je třeba vzít v úvahu i to, že politická situace v České republice se v posledních šesti, sedmi letech výrazně změnila. Finální stav z letoška je: máme prezidenta s výrazně autokratickými sklony, který má ležérní vztah k ústavě a provádí zahraniční politiku alternativní k té vládní. Máme menšinovou vládu, v níž je ČSSD v nerovném postavení a jež je závislá na podpoře KSČM. V Poslanecké sněmovně dominuje trošku jiná koalice, než je ta vládní: totiž tichá koalice ANO, SPD, KSČM. Má tam skoro ústavní většinu.

Demokratické strany jsou marginalizované, ČSSD má navíc ruce svázané nedůstojnou koalicí s ANO, s dominantní stranou „nových pořádků“, které tu popisuji. Média jsou ochromena, veřejné protesty sice hlučné, ale neúčinné. A vyznáním skoro všech na politické předscéně je „nechumelismus“: nic strašného se neděje, „nemusíme dělat žádné zásadní reformy“, jak řekl před nedávnem předseda ODS Fiala babišovským Lidovým novinám.

Gerloch_foto-696x497Možné jmenování profesora Gerlocha vzbuzuje obavy kvůli své nadstandardní blízkosti k prezidentu Zemanovi v některých kontroverzních záležitostech. Foto Česká justice

Co zbylo ze starých pořádků
Ve skutečnosti nám toho ze „starých pořádků“, jak pohrdavě říká naší polistopadové demokracii Andrej Babiš, zbylo už jen malounko. Senát, v němž se dosud neuplatňuje latentní koalice ANO–SPD–KSČM. Dále soudní moc, která snad pořád dokáže ve významných věcech rozhodovat nepoliticky. A taky – aspoň doufám - Ústavní soud, odvolací instance ve věcech ústavnosti, která v nich stojí nad legislativou i nad exekutivou a měla by být jednou z posledních záruk právní, ale druhotně i politické kontinuity státu. Spravedlnost je ovšem v demokracii všude a vždycky dosti bezbranná: její výkon závisí od dobré vůle všech zúčastněných, a té se tu zrovna dnes dosti zoufale nedostává.

Je zcela zásadní věc, aby soudní moc byla nezávislá na legislativě i exekutivě. A pro Ústavní soud to platí ve zvýšené míře. Zvláštního významu nabývá nezávislost v krizových situacích, jako je ta dnešní, například i v rozhodování o návrhu komunistických poslanců na novelu zákona č. 428/2012 Sb., o němž jsem tu psal. A zvláštního významu proto nabývá i způsob jmenování soudců Ústavního soudu.

Jmenuje je prezident se souhlasem Senátu. Předsedu a místopředsedy pak jmenuje prezident o své újmě. Je otázka, zda tu role prezidenta není poněkud přeexponovaná, jde mi však o jinou věc. Je legitimní, aby o jmenování kandidátů proběhla předtím veřejná diskuse. A nevím, zda se to zrovna v případě profesora Aleše Gerlocha opravdu a v plné míře stalo.

Po vzrušených dohadech a debatách v médiích, jež ovšem podnítili zejména sám navrhovaný, dále předseda Senátu a odstupující soudce, jehož by měl profesor Gerloch nahradit, ho prezident konečně Senátu oficiálně navrhl. Už předtím však dali najevo své pochybnosti a nesouhlas někteří senátoři (zejména ti za KDU-ČSL a TOP 09). Poukazovali na nadstandardní blízkost postojů kandidáta s názory pana prezidenta v některých kontroverzních záležitostech.

Na pováženou jsou i některé ústavní inovace, které profesor Gerloch považuje za vhodné (například vtělení pojmu „národ“ v jazykovém a historickém smyslu do preambule ústavy, což by otevřelo cestu k znerovnoprávnění občanů státu podle jazykových a historických kritérií).

Souhlasím s nimi v tom, že taková volba není vhodná, protože by zjevně mohla být v novém složení oslabena nezávislost Ústavního soudu na exekutivě. A nezapomínejme, že dříve nebo později se bude rozhodovat i o tom, kdo další stane v čele Ústavního soudu – přesněji řečeno bude o tom rozhodovat prezident a nikdo jiný. Přitom osm z nynějších patnácti soudců ÚS jmenoval už prezident Zeman (jistě, stalo se tak během dvou let po jeho prvním zvolení, kdy ještě nebyl takříkajíc v plné síle).

Ústavní soud je v současné době jednou z posledních viklajících se skobiček, na nichž pořád ještě drží dnes už chatrná troska „starých pořádků“, demokratického právního státu. Je třeba, aby mu i ve zdánlivě dílčích věcech (volba jednoho soudce) demokraté zprava, zleva i zprostředku věnovali pozornost. Není čas na ležérnost, jinak nakonec o demokratický a právní stát přijdeme. A neexistence ústavního soudu (nebo ústavní soud potěmkinský) jsou příznačné pro státy, které jsou tak či onak s demokracií na štíru.

S vědomím významu, jaký má volba právě tohoto kandidáta na funkci ústavního soudce, obrátil se Klub na obranu demokracie, v němž se angažuji, na senátorky a senátory Parlamentu České republiky dopisem: upozorňujeme v něm, že profesor Aleš Gerloch není vhodným kandidátem pro Ústavní soud. Je známý mj. jako podporovatel kontroverzních kroků prezidenta Zemana a navrhuje modifikaci ústavy, která by zavedením pojmu národa vykládaného jazykově a historicky problematizovala občanskou rovnost v ČR. A podporujeme senátorky a senátory, kteří už výhrady k prof. Gerlochovi formulovali.

Pod dopis sbíráme podpisy občanů a prosíme čtenáře Deníku Referendum, kteří s námi souhlasí, aby se k nám připojili. Plný text dopisu včetně možnosti připojit svůj podpis najdete zde.