Alžírsko na prahu změny

Po protestech v alžírských ulicích vydal prezident Bouteflika prohlášení, že ve svých 82 letech a při chatrném zdraví již nebude popáté kandidovat na hlavu státu. Přinese jeho rozhodnutí klid do ulic, či naopak společensko-politické změny?

Severoafrické Alžírsko doposud patřilo k zemím, o kterých bylo v souvislosti s politickým neklidem slyšet spíše málo. Zatímco zbytkem regionu se v roce 2011 prohnalo arabské jaro, které za sebou nechalo demokratizované Tunisko, mrtvého Kaddáfího a naprosto rozloženou Sýrii, alžírská vláda „pouze“ na nátlak občanů zrušila výjimečný stav trvající téměř dvacet let.

Obyvatelé, kteří si v řadě případů pamatovali boj za nezávislost na Francii z přelomu 50. a 60. let či občanskou válku z 90. let, dali přednost jisté míře politických represálií před hrozbou masakrů ze strany režimu. Pochody mladých lidí ulicemi a zapalování pneumatik sice vzbudilo mediální zájem, nicméně ustalo stejně rychle, jak přišlo, aniž by přineslo nějaké změny politického systému.

Relativně rychlé uklidnění situace vyvolalo v nezúčastněném pozorovateli dojem, že na rozdíl od svých sousedů netrpí Alžírsko zásadními problémy, a zjevný deficit demokracie vyvážil fakt, že příjmy z ropy a zemního plynu umožnily vládě financovat sociální programy. V zemi, kde je stále řada obyvatel negramotných, začaly vznikat aktivity na podporu nejchudších společenských skupin, které z pochopitelných důvodů vnímaly absenci férových a transparentních voleb jako menší problém, než je hlad či absence přístřeší.

Algeria-protests-elections-bouteflika-1140x700Desítky tisíc lidí vyšly do ulic a požadovaly ukončení vlády prezidenta Boutefliky. Foto African Liberty

Také na mezinárodní scéně se Bouteflika těšil relativní přízni, a to zejména proto, že se jednoznačně postavil proti islámskému radikalismu, který začal region krátce po arabském jaru sužovat. Jeho vymezení se proti islamistům bylo o to silnější, o co jejich vliv narůstal v sousedních zemích, a mezinárodní společenství v čele s USA dávalo zřetelně najevo, že absence demokracie je menším přečinem než otevřený příklon k radikálním islamistům podporujícím terorismus.

Bouteflika ovládl i domácí politickou scénu a navzdory kritice z řad opozice se mu podařilo upevnit pozici „své“ Fronty národního osvobození, představující jasně nejsilnější politickou sílu v zemi. Fakt, že obyvatele přivírali opakovaně oči nad Bouteflikovými činy, lze interpretovat tak, že raději dali přednost vládě jedné silné strany, s níž měli historickou zkušenost, před chaosem, do něhož by je uvrhla volba opozičních sil.

Nespokojenost obyvatel s životem v Alžírsku však dlouhodobě doutnala pod povrchem a navzdory Bouteflikově strategii „cukru a biče“ se desítky tisíc obyvatel odhodlaly vyjít v posledních dnech do alžírských ulic s tím, že chtějí vládu tohoto muže ukončit. Postavení Bouteflika již od roku 2013 notně nabourává jeho chatrné zdraví, kvůli kterému se podrobil řadě lékařských zákroků – pochopitelně v evropských zemích.

Zjevně nemocný muž na veřejnosti několik let nevystupoval, a pokud se náhodou v záběru kamer objevil, připomínal spíše mrtvolu nežli akceschopného státníka připraveného řešit problémy obrovské země. Fotografie zachycující Bouteflika odkázaného na křeslo a neschopného několik let veřejného projevu pak vyvolávaly u veřejnosti oprávněný pocit, že tento muž není schopen pružně reagovat na potřeby společnosti.

Nespokojenost lidí zahrnujících jak mladé, frustrované nedostatkem pracovních příležitostí, tak příslušníky střední generace, seniory, ale také veterány z války za nezávislost, kteří tradičně patřili k loajálním stoupencům režimu, vyvrcholila v minulých dnech množstvím protestů, na které byl Bouteflika nucen reagovat prohlášením, že se popáté již se nebude ucházet o prezidentský úřad. Tento na první pohled vstřícný krok však nemusí přinést klid do alžírských ulic a už vůbec ne kýženou změnu, po které mnoho obyvatel hlasitě volá.

Bouteflika sice ustoupil ze svého původního plánu opět kandidovat, nicméně plánované volby, které se měly uskutečnit v polovině příštího měsíce, odložil. Tím získal čas ke konsolidaci své moci a pravděpodobně k výběru „svého“ kandidáta, kterému by rád pomohl do prezidentského křesla. Současně však uvrhl zemi do ústavní krize, protože není jasné, zda v polovině dubna, kdy by mu měl vypršet mandát, skutečně odstoupí, či bude v zájmu „zachování stability“ úřad zastávat až do uskutečnění dalších prezidentských voleb.

Zásadní roli sehraje armáda a to, koho bude ochotna akceptovat jako novou hlavu státu, respektive jak se postaví k nově vzniklé situaci, ve které není jasné, jak dlouho bude Bouteflika chtít vykonávat mandát. Současná armáda je historicky silně napojena na vládní politickou stranu, mající své kořeny v době boje za alžírskou nezávislost, a během let prorostla celou společností do takové míry, že fakticky vytvořila pavučinu procházející všemi úrovněmi státu. Její stanovisko tak bude pro další směřování státu a potenciální politické tranzice naprosto zásadní.